Franz je podle toho mála, co ho znám, velmi inteligentní a přemýšlivý člověk, který má zkušenosti s organizací různých kurzů, a to nejen ve westernovém nebo NH duchu. Sám se nepovažuje přímo za westerňáka, přestože donedávna jezdil pouze ve westernovém sedle a skutečně spíš westernovým stylem. Jeho malý bílý arabských kříženec Sandro je pohybově velmi průměrný koník, zato dobře přiježdění, ochotný, citlivý, poslušný, už před prvním kurzem s PK ovládal základy práce na dvou stopách (pravda, ve westernovějším stylu). Má tendenci jít v kroku příliš rychle a v klusu místo prostorného vyšlapování spíš rychleji drobit.
Zde se můžete dočíst, jak vypadala práce této dvojice v roce 2007.

V lednu 2008 nám na první hodině předvedl Franz Sandra lehkého, vyklenutého. Westernové sedlo odložil a pořídil si drezurně-univerzálního Winteca. Celkově a na první pohled vypadali pěkně. Jenže ukázal se problém – šimlík se mu odmítal při nabídnutí otěží vytahovat. Spíš švihal ocasem a po chvíli si začal přizvedávat hlavu a schovávat se za otěž. To, že byl celou dobu vyklenutý a vypadal v rukách lehký, byl vlastně problém – kůň nenapínal otěže, začal dělat falešný krk. Franz se nakonec přiznal: od posledního tréninku se doma snažil především o vyklenutí týlu, který byl pro ně předtím problémem, a na pravidelné vytahování krku na měkkém kontaktu tak nějak zapomínal. Arabská krev v Sandrovi mu toto opomenutí vrátila i s úroky. Lednové hodiny se tak staly velkým opakování cíleného vytahování krku, čili akce-reakce. Bylo třeba koni znovu ukázat, že ne jen zkrácení a vyklenutí, ale i vytažení a hledání udidla je potřebné. Začali ze země, protože ze sedla se spolupráce nedostavila.

Principem akce-reakce je naučení koně podmíněného reflexu: už minimální pohyb udidla nahoru do koutků (= akce) má vyvolat povolení huby a snahu napínat otěže, čili povolit a naznačit pohyb hlavy dopředu a dolů (= reakce).

Tento princip se provádí u koní, kteří utíkají před kontaktem (přilnutím) tím, že zvednou hlavu, popřípadě ji ještě stáhnou dozadu. Takového koně nelze donutit vytáhnout krk dopředu (to snad tyčkami místo otěží), ale „přesvědčit“ ho, že je příjemné chodit na měkkém kontaktu a napínat otěže. Pokud má kůň hlavu nahoře, jezdec mu ji může „stáhnout“ rukama dolů – čímž ale koni potvrdí jeho obavu, že udidlo bolí a kontakt je něco zlého. Jezdec má tedy jinou možnost: vytáhnout udidlo do koutků zvednutím rukou klidně až nad hlavu koně. Za prvé to koně překvapí (že se s ním jezdec nepřetahuje, ale naopak jde udidlem jeho směrem), za druhé jezdec nepůsobí na hubu stejně, jako bude působit, až bude kůň na řádném kontaktu (přilnutí).

Musí ale dodržet pravidlo: pracovat opatrně, necukat, vyvíjet postupně se zvyšující tah do koutků, až kůň nebude chtít nebo moct zvedat hlavu výš a zkusí tedy druhou možnost – nabídne pohyb hlavou dopředu a dolů. V tu chvíli mu jezdec ihned povolit tah a jen za měkkého kontaktu bude rukou následovat pohyb hlavy koně. Ve chvíli, kdy ucítí, že kůň přestal napínat otěže (= prověšení otěží nebo najednou NIC v rukách), hned se zase postupně a citlivě zvedá udidlo do koutků a celý proces se opakuje. Kůň pochopí, že zvedání hlavy a utíkání od kontaktu vyvolá zvedání udidla a tah do koutků a dokud nenabídne vytažení, jezdec ho bude tímto tahem otravovat. A naopak, že dokud napíná otěže a ukazuje tendenci vytahovat se dopředu a dolů, působení udidla je velmi měkké a neobtěžující.

Vytvořením podmíněného reflexu pak bude stačit pouze minimální pohyb udidla nahoru (náznak pohybu) a kůň už bude vědět, že se má vytáhnout a přitom zůstat na kontaktu.

Pokud jezdec při akci-reakci působí nahoru, nedělá to tak, že zvedne celé ruce nad hlavu, ale v první řadě vytočí pěsti nehty nahoru, už tento náznak pohybu u naučeného koně vyvolá snahu o vytažení. Pokud to nestačí, pak zvedá ruce s nehty nahoru tak, že lokty zůstávají stále u těla, až v krajním případě je nutné zvedat celé ruce.

Nemusím připomínat, že tato práce vyžaduje od jezdce cit – protože se přece jedná o koně, který má z udidla možná i strach. Neustále vnímat svýma rukama hubu koně na druhém konci napínaných otěží.
Tento proces se zpočátku učí ze země, pak až ze sedla. Je jasné, že na koně, který neví, o čem je řeč, se jen tak nesedne a netahá se udidlo nahoru. Pochvaly a krátké reprízy jsou samozřejmostí.

Franz teda tři lednové dny znovu připomínal svému koni, že je třeba se na požádání vytáhnout – a co víc, že on samotný si musí hubou hlídat kontakt na udidle. Že se jezdí na vařené nudli, aby se náhodou neprověsila a pak náhlým napnutím nepřetrhla. A o to se musí starat nejen jezdec, ale i kůň. První den procvičovali akci-reakci na různých jízdárenských figurách v kroku a klusu, snažili se o to, aby Sandro zůstal měkce na kontaktu s vodorovným krkem, to stačí. Není nutné nutit koně dávat hlavu níž. Přitom stále hlídal, aby šel v dobrém klusu, protože vytažení krku bez živého tempa a aktivní zádi hází koně na předek. Největším problémem bylo, aby Franz dokázal na svého koně reagovat včas – čili ihned povolit tah, když kůň naznačí ochotu jít dopředu a dolů, a ihned začít vytahování udidla, když kůň v natažení zahodí kontakt. Neustálé přetahování o vařenou nudli; Neprověsit! Nepřetrhnout! Karl to přirovnal ke hře se psem na přetahovanou o klacek :-)

Druhý den už ve stálé akci-reakci pracovali i ve cvalu a dovnitř pleci. V klusu si Franz musel dávat pozor, aby šel kůň živě a prostorně, protože měl místy náznaky pasážovaného klusu. Přestože se pracuje rukama, nesmí se zapomínat na holeně – tedy na tempo koně!

Kůň musí být kdykoli ochoten:
1.    napínat otěže
2.    jít živě dopředu.

Nepodařený leden byl však dokonale vyvážen povedeným zářím. První hodinu měl Franz předvést, co s koněm během půl roku doma zvládl. Předvedl Sandra ve všech chodech i v práci na dvou stopách. Kůň byl velmi poslušný, měkký, lehký a dobře se vytahoval. Pouze poloviční překroky v klusu a cvalu byly spíš jízdou po diagonále a ne překroky, ale tento cvik dvojice zatím stále příliš netrénuje.

Druhou hodinu zůstali všichni diváci v úžasu: Franz přivedl Sandra naužděného plnou drezurní uzdou. Spokojenost Philippe Karla z předešlého dne byla jasná: posunul Franze na Sandrovi o stupínek výš.

Páka v hubě koně představuje dvojí postup:
1.    dvojice se dostává o stupínek výš v jazyku a komunikaci
2.    stejně jako v gymnastice.

Franz i Sandro měli toto „zařízení“ v hubě i v rukách poprvé a museli se s ním nejdříve seznámit. PK ukázal Franzovi, jak se kůň uvolňuje s drezurní uzdou ze země. Kůň se musí naučit, že i na pohyb páky je třeba zareagovat odžvýknutím a povolením čelisti.
 
Poté šel Franz do sedla a zpočátku měl jezdit na stihle, pákové otěže prověšené. Tuto hodinu se vlastně učil používat čtvery otěže. Něco o používání páky si můžete přečíst zde, podrobnější návody jsou pak v knize Omyly moderní drezury.

Krátce si to můžeme shrnout takto:
PK drží páku tzv. francouzským držením, taky se tomu říká Fillisovo držení. Působení otěží je tak striktně oddělené a stihlo a páka mají zcela opačné účinky, které však lze kombinovat.

Francouzské neboli Fillisovo držení otěží

Stihlo působí nahoru a dopředu = jeho působením koni zvedám hlavu a/nebo otevírám týl.
Páka působí dolů a dozadu (čili na kolmici) = jejím působením přiměji koně snížit hlavu a/nebo vyklenout týl.

Před rozejitím:
1.    pohybem stihla oživím hubu a
2.    pohybem páky vyklenu týl. Pak se teprve rozejdu.

Dvě udidla pomáhají také řešit různé problémy: Pokud se kůň zaroluje nebo má mrtvou hubu – působí stihlo nahoru (= do koutků), pěsti se přitom vytočí malíkem dopředu a tím povolí pákové otěže. Kůň otevře týl. Pokud kůň příliš sníží hlavu nebo lehne do rukou, stihlem do koutků hlavu zvednu.
Pokud po koni chci, aby vyklenul týl, zvednu vnitřní stihlovou otěž a vydržím oběma vnějšími otěžemi. Působení je jako pro vyklenutí týlu na uzdečce.
Nikdy se nepoužívá samotná vnitřní páková otěž. Pouze
1.    působí obě pákové otěže najednou pro lepší vyklenutí týlu, nebo
2.    vnější páková s vnější stihlovou otěží vydrží při působení vnitřní stihlové nahoru pro ohnutí krku koně.

Pak přešli do klusu. Franz měl klusat dokola, velmi opatrně a jemně manipulovat pákou! Jakmile koni „zmrtvěla“ huba, hned musel zapůsobit stihlem a rozhodně ne pákou.
Stejně tak ve chvíli, kdy kůň korektně vyklenul týl, splnila páka svůj účel a přestává působit. 

V kroku si pak zkoušeli dovnitř plec i poloviční překroky, poté to stejné v klusu. Ve cvalu musel Franz dbát na velmi lehkou ruku a držet ji trochu výš. Pokud kůň táhne, má ruce přizvednout a stihlem působit trochu do koutků. Přesouvá rovnováhu koně dozadu a tím ho zpomaluje. Páka v tuto chvíli nepůsobí.
Když pak nechává koně vytáhnout, musí dávat pozor, aby páka nevyvolala při vytažení zarolování – v tu chvíli musí převládat působení stihla, aby kůň zase otevřel týl.

Další den po zopakování uvolnění a ohýbání koně na plné drezurní uzdě v zastavení a kroku si Franz zopakoval dovnitř plec a poloviční překroky. Musel hlídat, aby jeho kůň nedrobil a nespěchal, ale aby dělal prostorné a pomalé kroky. Poté z pomalého kroku provedli poloviční piruetu. Pomalu, udržovat živé nohy, zadníma nohama má kůň opisovat malý kroužek. Pak provedl reverzní piruetu v renveru (čili obrat okolo předku). Tyto cviky ukazují, zda je kůň v dobré rovnováze na danou ruku. Z toho vykročit rovně a koně nechat vytáhnout.

V klusu si musel Franz hlídat ruce, aby kůň měl stále měkkou a činnou hubu a nešel za kolmici. Malý kruh, těžký sed a dovnitř plec. Kůň musí jít v živém tempu, aby nedrobil. Z oblouku poloviční překrok a to stejné na druhou ruku.

Poloviční překroky pak zkoušeli i ve cvalu. Kůň přitom měl tendenci utíkat spíš po diagonále než křížit nohy. Franz musí zkrátit otěže, aby jimi lépe manipuloval, bičík do vnější ruky a otevřením vnější otěže vyvést předek trochu ven. Dobré ohnutí koně je třeba hlídat stihlem, vyklenutí týlu pákou. Opět koně nechat vytáhnout ve cvalu na velkém kruhu a přestávka. Vždy, když má kůň problémy s prací na dvou stopách a zvedá přitom hlavu, je třeba vyjet ve vytažení na velký kruh.
Práci ukončili přechody krok – cval v traveru. V kroku dá koni lehkost a dobrou pozici těla, což pak využije ve cvalu. Jakmile se cval zhorší, je třeba přejít do kroku a vše zopakovat. Je potřeba dát co nejlepší výchozí podmínky a pracovat po trochách. Tímto cvikem taky napravili poněkud rychlejší cval Sandra a jeho tendenci opírat se do rukou.

Franz a Sandro na lednové skokovce.

Opracování při skokovce, září 2008.

Franz sice prohlásil, že ježdění na drezurní uzdě bylo strašlivě namáhavé pro jeho mozek, jak si musel vše hlídat, můžu ale říct, že mu to skutečně šlo velmi dobře, stejně jako jeho bílému Sandrovi. Opravdu veliký pokrok a jsem zvědavá, jak se dvojice předvede příští rok v dubnu.