Žádná kniha nedokáže popsat všechny možné postupy a detailní odchylky ve výcviku jednotlivých koní. Proto Philippe Karl provozuje po velké části Evropy ucelené tříleté kurzy, kde své metody vyučuje a kde vzdělává další učitele školy „lehkosti“, kteří by předávali dále jeho sympatický přístup ke koni a k ježdění. Kurz, kterého se účastním já, přešel do druhého roku svého konání. Některé jezdecké dvojice se prostřídaly, jiné jsou stále stejné. Na nich lze sledovat vývoj a postupy celkového výcviku. Díky tomu, že schopnosti koní i jezdců jsou dost různorodé, můžeme coby diváci sledovat, jak metoda „légerèté“ zachovává svoji podstatu, ale přitom je schopná se přizpůsobit specifickým potřebám jednotlivých dvojic.

Rozhodla jsem se následující díly seriálu postavit na trochu jiném principu, než byly ty z roku 2007; po úvodní teorii, kterou rozšířím poznatky získané v prvních dílech seriálu, se budu postupně věnovat jednotlivým typům koní a tomu, jako jsou rozdíly i shodné postupy při práci s nimi. Čtenářům však doporučuji přečíst si opět minulé díly seriálu, aby se „do toho dostali“ - a pak mohou přistoupit ke dvěma následujícím teoretickým dílům, poskládaným ze střípků teorie přednášené po večerech kurzů.

Kontakt

Philippe Karl schválně nepoužívá výraz přilnutí, ale kontakt. Ten je naprostým základem celého ježdění a při jakémkoli výcvikovém problému je třeba se vždy k němu vracet. Protože kontakt je spojen s rovnováhou a uvolněností – pokud existuje kontakt mezi rukama jezdce a hubou koně, kůň je v rovnováze a je uvolněný.
Prioritou je tedy kontakt, nikoli pozice hlavy či krku koně - ta přijde sama poté, co se ustálí korektní kontakt.

Co je to kontakt?
1.    živá huba,
2.    která je na konci krku koně = kůň napíná otěže = není zarolovaný,
3.    kůň je kdykoli
4.    se schopen ohnout,
5.    natáhnout,
6.    vzpřímit
7.    bez odporu,
8.    ve všech chodech.

Je hezké, když je kůň vzpřímený, ale musí být schopen se natáhnout, je dobře, že chodí vytažený, ale musí být schopen se zkrátit. Nesmí být zajatcem jedné extrémní pozice.

Nechat koně protáhnout krk je zkouška, zda akceptuje napětí otěží. Kůň napíná otěže tím, že otevírá týl = strká nos dopředu. Musí být proto vždy schopen vytáhnout nos dopředu a tím napnout otěže (čili nesmí se rolovat). Z toho vyplývá i to, že klenutí týlu je způsob, kterým kůň omezuje napínání otěží.

Koně však nepřimějeme napínat otěže působením holení a pobízením – tím produkujeme aktivitu zádě, nenapínáme je ani sedem, protože ten slouží k úpravě rovnováhy.

Jak poznáme, že je kůň v rovnováze?

Podle kontaktu. Pokud je kůň na kontaktu, čili umí napnout otěže a napíná je (i mladý kůň), je v rovnováze.

Co to ale znamená, že je kůň v rovnováze?
V rovnováze je tehdy, když se vyrovná se svojí pozicí. Jezdec pak může libovolně měnit jeho držení těla.

Jak zlepšíme rovnováhu koně?
Když kůň jde rovně dopředu, jeho diagonální končetiny se pohybují rovnoběžně. Jezdec tak nemá možnost zlepšit rovnováhu ani ji přesunout na záď aktivním pobízením zadních nohou. Rovnováhu může měnit pouze změnou držení krku: vytažením krku se posune rovnováha dopředu a to podporuje celkový pohyb vpřed, vzpřímením krku se zase posune dozadu a omezuje pohyb vpřed. Například kůň, který odmítá kontakt a stahuje se před ním dozadu, často nechodí dostatečně vpřed.
Pro zlepšení rovnováhy jsou nejlepší různé jízdárenské figury (oblouky, obraty, práce na dvou stopách), protože kůň při nich musí měnit svoji rovnováhu podle přání jezdce, který ho „posílá“ do různých směrů a různě ho ohýbá.

Když už jsme se zmínili o zaktivování zadních nohou…

Zadní nohu/nohy nelze aktivovat prací na kruzích na jedné stopě, ale při dovnitř pleci. Pouze tak jde zadní noha hluboko pod tělo a pak musí tělo posunout. Platí ale zásada, že kůň se přitom musí pohybovat dlouhými, prostornými kroky.

Aktivitu zadních nohou také zlepšují přechody, ale musí být časté a ne mezi dvěma přechody najezdit kilometry na kruzích.

Zásady posloupnosti výcviku

Při učení a procvičování nového požadavku je třeba dodržovat několik výcvikových zásad a posloupností:

1.    nejdříve uvolnit hubu > pak ohýbáním uvolnit krk > až nakonec vyklenout týl
2.    nejdříve procvičovat problematičtější stranu > potom chvíli pracovat na té snazší > a pak se opět vrátit k problematičtější
3.    nový požadavek naučit koně v kroku > až pak v klusu > a nakonec ve cvalu.

Žádný problém nelze řešit globálně (= vše řešit najednou), ale postupně. Protože chtít vše najednou odradí i toho nejtalentovanějšího žáka (koně).

Pár výcvikových rad

- Pokud jde kůň v natažení a nejde v dobrém tempu, bude na předku. Proto je třeba nechávat koně vytáhnout krk pouze v dobrém tempu.

- Výcvik koně je posouvání jeho hranice, které s sebou nese jisté riziko. Pro nový požadavek je třeba připravit dobré podmínky a pak to zkusit – a počkat si, co se stane.

- Pokud jezdím koně, který se něčeho poleká, zvednu ruce a působím do koutků, abych udržel kontakt. Kůň tak bude vědět, že je pod kontrolou, ale působení otěží ho nebude bolet.

- Problémy s rovnováhou jsou vždy spojené s problémy s ohebností.

- Pro klus je nejjednodušším stranovým pohybem dovnitř plec. Ve cvalu je ze stranových pohybů nejjednodušší poloviční překrok a ne dovnitř plec, protože ta je v rozporu s cvalovým nohosledem. Pro dovnitř plec ve cvalu musí být kůň velmi dobře připravený a je třeba ji provádět s velmi malým ohnutím. Dovnitř plec velmi zpomaluje cval.

- Pokud má kůň problém v polovičním překroku v klusu, lze ho naučit poloviční překrok ve cvalu a pak se vrátit do klusu.

- Při ježdění se má vždy začínat na obtížnou stranu a ne na snadnou. Pokud se kůň rozruší, nelze utéct na snazší stranu, ale je nutné vrátit se o krok zpět, připravit lepší podmínky a znovu to zopakovat na obtížnou stranu.

A ještě jednou si zopakujme, jaké je pojetí výcviku jezdeckého koně podle Philippe Karla:

Dokud kůň nerozumí pomůckám, nemohu nic dělat. Dokud kůň nerozumí, co mu říkám, aby dělal, nemůžu začít dělat nic jiného, než mu vysvětlovat budoucí jazyk jezdecké komunikace.

1. Prvním bodem práce s koněm je tedy naučit ho rozumět jezdeckým pomůckám. Nejdříve to provádím ze země > pak ze sedla v zastavení > pak v kroku > klusu > cvalu. Učím ho rozumět signálům dávaným rukama na hubu a nohama na boky koně. Získám tak LEHKOST na ruce i nohy (holeně), s níž úzce souvisí uvolnění, rovnováha a impulsivnost (= schopnost okamžitě reagovat na pomůcku holení).

2. Až po pochopení všech pomůcek může přijít zlepšování OHEBNOSTI koně. Zde se už jedná o gymnastiku: Ohnout krk doprava, doleva, vytáhnout dopředu – a opět ve známém sledu: v zastavení, kroku, klusu, cvalu.
Mezi lehkostí (jazyk, komunikace) a ohebností (gymnastika) je zpětná vazba: ohebný bude ten kůň, který porozuměl mým signálům.
Až je kůň ohebný, lze s ním pracovat na správném a stálém RYTMU (taktu).

3. S ohebným koněm lze zlepšovat jeho POHYBLIVOST. Přitom projíždíme oblouky a koně podle nich ohýbáme, procvičujeme stranové pohyby, kontrasestavení atd., prostě všechny pohyby a cviky využívající
a)    laterální ohnutí a
b)    přechody
Opět zde máme vazbu mezi pohyblivostí a ohebností: Když se kůň neumí ohnout doprava, nelze ho učit poloviční překrok doprava.

4. Poté následuje SHROMÁŽDĚNÍ, které je celkovým výsledkem pohyblivosti. S ním jde ruku v ruce výraz pohybu, zvaný KADENCE, dalo by se i říct kmih. V první řadě však musí mít kůň impulsivnost, než ho mohou naučit kmihu.
A opět zpětná vazba: Čím je kůň shromážděnější, tím je pohyblivější – a může být o to LEHČÍ.

5. = 1. Pátým krokem je tedy opět ….. LEHKOST.

PS.: Samozřejmě jednotlivé stupně nemusí být zvládnuté perfektně, aby bylo možné jít o stupínek výš, ale musí být zvládnuté aspoň uspokojivě. Když ve výcviku nastane problém, je třeba se vrátit o stupeň zpět. Je ale stále nutné usilovat a snažit se o pokrok, ne jen přešlapovat na místě ve snaze dosáhnout naprosté dokonalosti.