Philippe Karl, zastánce de la Guérinierèho i poněkud neuznaného Bauchera, vede proti těmto metodám, které považuje za násilné a bezohledné vůči koni, boj slovem i činem. Napsal odvážnou a velmi diskutovanou knihu „Irrwege der modernen Dressur“ (= omyly moderní drezúry), v níž vysvětluje své postoje i metody, a několik let vede takzvanou školu „lehkosti“ („School od Légèreté“), jejímž cílem je během deseti čtyřdenních seminářů proškolit posluchače, aby byli schopni složit zkoušku a jeho učení předávat dále.

Už delší dobu se zajímám o jeho názory na ježdění a práci s koňmi, protože mě velmi oslovily, takže když jsem loni v létě náhodou zjistila, že od roku 2007 začíná další běh jeho školy jen kousek od Vídně, neváhala jsem a přihlásila se (bohužel z finančního důvodu pouze coby pasivní divák a ne aktivní jezdec). Začátkem února 2007 proběhl první čtyřdenní seminář, na němž jsme se vlastně s Philippem Karlem a jeho metodou seznámili, a začali jsme se učit první písmena abecedy „légèreté“, abychom z nich v dalších seminářích mohli začít skládat slova a věty. Ty čtyři dny strávené v Rakousku v celodenní společnosti tohoto inteligentního, příjemně vystupujícího a velmi ochotného Francouze mě opravdu nadchly (což není nic snadného!), a přestože se s některými jeho názory nemůžu zcela ztotožnit, velmi mě oslovila i jeho praktická práce s koňmi.

Seminář se konal v jezdecké hale na statku Marienhof ve Spillernu, což je městečko nedaleko Vídně. Každý den jsme zde začínali okolo osmé hodiny, od čtvrtku do soboty zde P. Karl trénoval postupně 8 koní, každého 45 minut. Trénink byl velmi srozumitelný i pro diváky, kteří stáli na ochozu na úrovni jízdárny (obr. 1). P. Karl mluvil do mikrofonu a snažil se pracovat tak, abychom všichni jasně viděli, co se děje. Vše komentoval, vysvětloval každičký svůj počin i konání jezdce či koně. Celou dobu se vše natáčelo na video, profesionální fotografka fotila. V půl šesté večer jsme se pak všichni sešli v klubovně na hodinách teorie, kde jsme měli možnost klást dotazy a poté se seznamovat s podstatou jeho jezdecké filozofie. Končívali jsme okolo osmé hodiny večer. V neděli se pracovalo po lotech, nejdříve hodina práce na ruce a pak skokový trénink.

Philippe Karl vysvětluje

Philippe Karl si aktivní účastníky (tedy jezdce s koňmi) vybíral na základě videa, které mu měli poslat. Snažil se, aby sestavil co nejrozmanitější spektrum dvojic. Cílem tohoto tříletého kurzu bude dotáhnout všechny dvojice na takovou úroveň, aby byli schopni lehce, nenásilně, s respektováním všech pravidel klasického ježdění předvést cviky nejvyšších drezurních soutěžních úloh; samozřejmě s ohledem na pohybové dispozice jednotlivých koní. Neboť, jak Karl říká, i vysoká drezúra je pro každého, ne jen pro talentované koně současných profesionálních chovů. Drezúra je učení se vzájemné komunikaci, která je základem pro postupné gymnastické zlepšování pohybu koně. První hodinu nám všem jezdci své koně představili, vysvětlili nám svůj problém (všichni do jednoho stáli před situací, kdy „už neví, jak postupovat ve výcviku dál“), ukázali svůj styl práce s koněm. Philippe Karl pak dvojici okomentoval, řekl, co vidí jako chybu, co jako přednost, a hlavně jak by teď začal s koněm pracovat. Sám si pak na koně sedl a „zahájil nápravu“. Další dny už jezdci se svými koňmi pracovali pod jeho vedením sami.

Hnědý angloarab měl očividně velké problémy se svým jezdcem, který neustále máchal rukama ve snaze vyrobit přilnutí, a nohama, ve snaze koně upobízet dopředu. Výsledkem byl zarolovaný kůň na předku utíkající od rádoby přilnutí, kdy se střídalo povolení otěží a následné cuknutí do huby, se zádí táhnoucí se daleko za zbytkem těla. Philippe Karl s koněm nejdříve chvíli pracoval ze země, ostatně jako se všemi ostatními. Prvním písmenem jeho abecedy je totiž vysvětlit koni, že zvednutí udidla do koutků je signál pro odžvýknutí, povolení huby a změknutí v čelistním kloubu (viz také obr 4). Kůň má říct „ano“. Toto odžvýknutí považuje za absolutní základ veškeré další práce, neboť podle něho je uvolněná huba základem uvolnění celého koně. Potom koni ukázal stejný signál ze sedla – zvednout ruce a potáhnout udidlo postupně výš a výš do koutků, až kůň hubou povolí, pak jdou ruce opatrně a za udržení přilnutí dolů do výchozí polohy. U koně, který se roluje, je tato výchozí poloha vždy vyšší, než jsme zvyklí vídat, tím jezdec udržuje koně měkkého, ale přitom s hlavou poněkud nahoře. Kůň se tak znovu učí důvěřovat ruce a neutíkat za kolmici. Ve chvíli, kdy se kůň chtěl opět zarolovat, Karl ruce zvedl, nechal odžvýknout a povolil. V kroku, lehkém klusu. Klidná holeň a spravedlivá ruka, občasné umožnění koni se trochu vytáhnout dopředu (ale ne dolů, aby se nezaroloval) způsobily, že angloarab po 15 minutách s Karlem na hřbetě chodil o 100 % lépe. Další dny se o stejnou věc snažil i jeho majitel; jezdil bez třmenů (obr. 2, zatím ještě jezdec neví, kam ruce a nohy dát) a Karl dbal na to, aby koni nedovolil jít ani na chvíli za kolmici. Na obr. 3 je stejná dvojice čtvrtý den kurzu, očividně už oba začínají lépe koordinovat své tělo.

Nekoordinované pomůcky jezdce první den...


... a přece - čtvrtý den už jim to docela šlape.

Podobný problém – utíkání za kolmici - mělo více koní. Hnědý lipický valach, který byl příliš tuhý, neuměl se vytáhnout a čas od času řešit svoji situaci útěkem za kolmici. Bílá kladrubská klisna, která zarolováním řešila jakoukoli méně citlivou pobídku rukou „zapíchnutých“ u kohoutku. Jezdkyně obou těchto koní měly v současné době poměrně častý problém: za každou cenu držely ruce vedle sebe u kohoutku koně, neuměly je od sebe oddělit, neuměly uvolnit hubu koně, ruce pouze táhly dozadu nebo pevně držely na svém místě. Philippe Karl je nejdříve nechal odžvýknout ze země, ukázal jim ohýbání krku do stran, to vše zopakoval i ze sedla. Koně pak jezdil s hlavou poněkud výš a otevřeným týlem, aby zabránil zarolování. Nechával je opatrně vytáhnout, ale ve chvíli, kdy koně utekli za otěž, je hned vysokou rukou zvedl a nechal odžvýknout. Bylo zajímavé sledovat, jak tuto proceduru všichni koně rychle pochopili a bez jakékoli známky odporu se jí poddali. Uvolněná huba byla velmi rychle následovaná uvolněným krkem a celkovým uvolněním původně svázaných chodů.

Trochu větším oříškem byl skvrnitý holandský valach, který měl sice krásný exteriér a dobré chody, ale byl velmi temperamentní, až nervní, a patrně z těchto důvodů byl naučen chodit s krkem sice vzpřímeným, ale zato hlavou dokonale zarolovanou za otěž. Jeho kroky byly bez prostoru a unáhlené. Jezdkyně se na něm spíš vezla. V tomto případě, po počátečním vysvětlení signálů pro odžvýknutí (obr. 4), ohnutí krku a natažení ze země a sedla, se Philippe Karl, a potom i jeho jezdkyně, snažil přimět valacha k neustále činné hubě a častému vytahování krku dopředu a dolů bez zarolování. Na obr. 5 drží jezdkyně v rukách bičík naležato, protože měla stále tendenci stahovat ruce těsně k sobě a působila jimi velmi tvrdě. Chody koně se i přes poněkud větší „natvrdlost“ jezdkyně výrazně zlepšily, prodloužily a zpomalily, kůň se uklidnil a začal se projevovat jeho vrozený pohybový talent.

První krok uvolnění huby - vytáhnout udidlo ke koutkům.


Kůň začíná mít snahu natahovat se dopředu a dolů za udidlem.

Poněkud jiný problém měl hnědý westfálský valach s úžasným pohybem, naježděný do stupně S-ST. U něho nebyl ani tak velký problém se zarolováním, ale s tím, že jeho jezdkyně ho holení doslova mačkala ke každému kroku. To se projevilo především při práci na dvou stopách, kdy kůň ztrácel kmih a pohyb tak vyzněl do prázdna. Philippe Karl začal takzvanou „leg lesson“, čili ho učil ihned reagovat na holeň a pak si udržovat stálé tempo, dokud si jezdec neřekne o změnu. Porozumění holením je druhé písmeno abecedy „légèreté“. Nejdříve pracovali ze země. Karl chtěl po koni na stěně okamžité vykročení na dotyk tušírky za podbřišníkem a nebo na malém kruhu okamžité ustupování zádí ven na dotyk tušírky na záď ze strany. Pokud kůň ihned nezareagoval, tušírka začala se zesilující intenzitou koně klepat, když poslechl, hned přestala. To stejné prováděli ze sedla. Nejdříve zastavení – krok, pak krok – klus, nakonec i zastavení – klus a poté cval, vždy nejdřív holeň, pak tušírka se zesilující inetnzitou, jakmile kůň poslechl, tušírka přestala a holeň byla jen pasivní. Když kůň jde požadovaným tempem, jezdec ho nesmí pobízet! Pak přechod dolů a veliká pochvala. Karl zásadně nebrzdí koně holení! Protože podle něho je holeň signálem pouze pro pohyb vpřed. Podobně pracoval i na malém kruhu s ustupováním zádě ven, což je příprava na správnou reakci na pobídku holení do strany. Kůň vše pochopil během pár chvil, takže se pak nechal rozejít na lehký dotyk holení, udržovat velmi svižné tempo, zastavit se nechal změnou držení těla jezdce a lehkým zvednutím rukou. Když si na koně sedla jeho jezdkyně, sama byla u vytržení, jak je její kůň plný energie, přitom ovladatelný a lehký na pomůckách.

Čtyřletá andaluská klisna měla problémů hned několik. Byla ještě poněkud rozjívená a jezdecky nevychovaná, ráda se loudala a protože byla ježděná na plastovém nelomeném udidle bez nánosníku, naučila se vytahovat jazyk nahoru. Zde Karl opět nejdříve uvolňoval její hubu a týl, aby jazyk spustila dolů a měla měkkou čelist, pak i ji učil „leg lesson“, což se mladé dámě moc nelíbilo a zpočátku měla i snahu po tušírce kopat. Zřetelné a důsledné pokyny a následná pochvala ji však přesvědčily ke spolupráci. Po následující dny byla už ježděná na jednou lomeném udidle typu Fulmer (obr. 6, kde pracuje její majitelka na uvolnění huby a ohnutí krku) s anglickým nánosníkem a její spolupráce s jezdkyní se zlepšila. Ta měla za úkol hlídat si velmi citlivé ruce a působit na hubu klisny každou rukou zvlášť, tedy ne vedle sebe zapíchnutými na kohoutku a táhnoucími dozadu.

Jezdkyně učí mladou andaluzanku uvolnit hubu a ohnout krk.

Westernová dvojice měla úplně jiný nedostatek. Bílý kříženec araba byl poslušný, pracovitý, ale neuměl se uvolnit v týlu, ohýbat se a jít na měkkém přilnutí. Měl tendenci chodit s krkem vytaženým dopředu jako tyčka. Philippe Karl ho, jako obvykle, nejdříve naučil ze země odžvýknout, ohnut krk na obě strany a pak zároveň v ohnutí i vyklenout týl. Požadavky zopakoval ze sedla a na tom i další dny pracoval jeho jezdec. Práce na kruzích, vlnovkách s (zatím) přehnaným ohýbáním krku a klenutím týlu výrazně zlepšila i pohybový projev tohoto nenápadného chlupatého koníka (obr. 7).

Původně krk jako tyčka, nyní na přilnutí s ohnutým týlem.

Poslední dvojice, slečna na bílém rakouském teplokrevníkovi, neměla vážnější problémy. Podle způsobu ježdění bylo vidět, že už je s metodou Philippe Karla částečně seznámená, takže dolaďovala pod jeho vedením uvolnění čelisti, krku a týlu, poslušnost na pomůcky a postupně přecházela k práci na dvou stopách.

Čtyřdenní „nalévárna“ rozhodně potěšila koně, kteří byli v neděli viditelně uvolněnější a „poslušnější“ na pomůcky, zlepšil se jejich pohyb (viz obr. 3). Byť zatím jen na jednoduchých kruzích či vlnovkách nebo osmičkách. Jezdci už byli trochu rozpačitější, mají před sebou poctivou práci na zlepšení své koordinace – až do konce června, kdy se bude konat další čtyřdenní seminář.

Foto: Brigitte Stransky