Pokud bych shrnula činnost jezdců a koní během tohoto druhého kurzu, dalo by se říct, že se vlastně dělalo to stejné, jako v únoru. Jenže! V únoru jsme se vlastně dozvídali, o čem to „légèreté“ je, seznamovali jsme se s prvními ústřižky této ucelené výcvikové metody; v červnu jsem začali chápat souvislosti. Je krásné uvolnit koni hubu, ohýbat mu krk či ho naučit ihned reagovat na první stisk holení. Ale pokud člověk neví, proč to vlastně dělá, kdy a jak po sobě má chtít provedení těchto úkonů v rámci různých cviků a figur, je to k ničemu. Ve druhém kurzu už jsme začali chápat smysl i principy tohoto počínání. Učili jsme se hodnotit pohyb koně i působení jezdce, poznat chyby a problémy a hledat na ně správný lék. Dozvídali jsme se, kdy stačí uvolnit a oživit hubu, kdy je třeba koně naučit vytahovat krk a kdy naopak ho nepustit dolů ani za nic. Naučili jsme se pracovat s rovnováhou koně, což je vlastně další krok za úplně prvním bodem výcviku, kterým je domluva na společných komunikačních signálech koně a jezdce, čili pomůcky a reakce na ně.

Aby bylo i čtenářům vše srozumitelnější a abych kromě reportáže trochu ozřejmila principy „légèreté“, které se mi velmi líbí, rozhodla jsem se, že napíšu několik článků, v nichž se budu podrobněji zabývat jednotlivými dvojicemi z kurzu a budu popis jejich práce prokládat poznámkami Philippe Karla, které jsem po celou dobu pečlivě zapisovala (ručně, do sešitu! Auuu…). Ještě předtím však udělám malou exkurzi do teorie školy „légèreté“, shrnu její výcvikový princip, jakousi osnovu, po níž se ubírá systematická a smysluplná práce s jezdeckým koněm. Tato teoretická část je zpracována podle knihy „Irrwege der modernen Dressur“, kterou Philippe Karl doporučuje jako učebnici školy „légèreté“.

Foto: Brigitte Stransky

Philippe Karl vysvětluje ve stínu stromů

Celý souhrnný princip snad nejlépe vystihuje následující obrázek, který Philippe Karl nazývá výcvikový plán školy „légèreté“. Je to vlastně jakási obměna známé výcvikové škály a je s ním třeba pracovat úplně stejným způsobem: pokud je ve výcviku problém, je třeba zjistit, na kterém stupni se ten problém objevil a je třeba se vrátit ke stupňům nižším, tyto upravit, upevnit a problém „sám od sebe“ zmizí.

Výcvikový plán školy "légèreté"

Výcvikový plán „légèreté“ má 4 etapy:

1. etapa počáteční lehkosti: kdy po základní práci na ruce (naučit koně základním signálům, provádět přechody, obraty) jezdec sedne do sedla a koně učí rozumět základním jezdeckým pomůckám: rukám a holením. Zde se pracuje Baucherovým stylem „ruka bez nohy, noha bez ruky“, aby kůň snáze rozpoznal a pochopil požadavky jednotlivých pomůcek. Nejdříve v kroku, pak klusu, nakonec cvalu. Počáteční lehkosti se dosáhne tehdy, když se na základě pochopení těchto pomůcek kůň pohybuje uvolněně, v rovnováze a energicky. Svým způsobem toto odpovídá prvním stupňům výcvikové škály (uvolněnost, přilnutí, kmih).

a) Uvolněnost však má ve škole „légèreté“ prioritu, je znakem pozornosti koně a jeho ochoty a připravenosti spolupracovat. Projevuje se uvolněnou činností huby, jazyka. Je to otázka práce rukou – čili pomůcek rukama (PK schválně neříká pomůcky otěžemi), o které jsem se zmiňovala už ve článku o prvním kurzu „légèreté“ a která byla na denním programu i v tomto druhém červnovém kurzu.

b) Rovnováha znamená, že kůň si nelehá do rukou a netuhne v čelisti. Jezdec ji upravuje změnou pozice krku. Uvolnění čelisti a nastolení rovnováhy koně dosáhne obvykle tím, že mu dle potřeby vzpřímí krk. Bez rovnováhy se kůň neuvolní, bez uvolnění si nenajde rovnováhu. O obojí je třeba usilovat současně a starají se o to ruce jezdce (o tom zatím byla skoro všechna práce na kurzech). Výsledkem je lehkost v rukách, ve všech chodech, přechodech, obratech – bez ní se nelze hnout dál. (Ale pozor, za stálého kontaktu s udidlem, za snahy koně napínat otěže, čili ne zahozené otěže!).

c) Kmih (nebo energický pohyb, impulsy ze zádě). To je věc tzv. „leg-lesson“, kdy se kůň naučí ihned a vždy respektovat a poslechnout jemnou pomůcku holení. Pokud tomu tak není, pomoci systematického použití bičíku se na tuto pomůcku „zjemní“. Uvolněnost a rovnováha bez kmihu se mění v lenivost a setrvačnost, naopak kmih bez uvolněnosti a rovnováhy vede k panice, nervozitě, utíkání. Z hlediska výcviku nelze koně nutit, aby „šlapal dopředu“, pokud není uvolněný. Tak vzniká lehkost na holeně – která se spojí s lehkostí na ruce a lze přistoupit k dalšímu stupni výcviku koně:

2. etapa ohebnosti: Kůň s uvolněnou a činnou hubou je prostupný pro působení rukou a dokáže se na základě těchto pomůcek ohýbat v krku – vertikálně i horizontálně, čili do stran (tzv. flexe) i do natažení a vyklenutí. Ohebnost se procvičuje – jak obvykle – projížděním oblouků, kruhů, osmiček, ježděním v kontrasestavení. Jezdec získává kontrolu nad lopatkami koně, což je důležité k tomu, aby byl schopen ho narovnat. Pokud se kůň brání ohýbání, je třeba sestoupit o příčku dolů a pracovat na uvolnění (odžvýknutí huby), a to v kroku nebo dokonce zastavení. Pak lze opět přejít do vyššího chodu a pracovat na ohýbání.

Zmíním zde Baucherovu větu, k níž se budu vracet i u některých koní z kurzu: „Pozice předchází akci“ = nejdříve je třeba v nižším chodu uvolnit koně v hubě, týlu, krku (uvolnění) a srovnat mu pozici krku (nahoru – dolů), čímž se upraví jeho celková rovnováha; až pak lze přejít do chodu vyššího a v něm pracovat. Jakmile kůň ztuhne nebo ztratí rovnováhu (např. lehne do rukou), je třeba se hned vrátit do nižšího chodu a upravit uvolněnost a rovnováhu.

Čím bude kůň ohebnější, tím lépe bude „sám od sebe“ udržovat lehký pohyb vpřed a pravidelný takt ve všech chodech i přechodech.

3. etapa obratnosti: jakmile je kůň uvolněný a ohebný a jde ochotně dopředu, může ho jezdec dále gymnasticky procvičovat a zlepšovat tím jeho rovnováhu i pohyblivost a obratnost v nových situacích. Sem patří především práce na dvou stopách a projíždění přechodů. Přechody (změny chodu i změny tempa v rámci jednoho chodu) zlepšují podélnou obratnost a pohyblivost, práce na dvou stopách zase zlepšuje stranovou obratnost a také ovladatelnost koně (jezdec si může hrát s jeho rovnováhou do všech stran, může „manipulovat“ jednotlivými částmi jeho těla - předkem nebo zádí). To vše opět zlepšuje lehkost koně, která – jak už bylo psáno – stojí na dobré komunikaci s jezdcem a na dobré rovnováze koně a jeho ochotě jít dopředu.

Opět – jakmile zde něco zaskřípe, je třeba se vrátit k obnovení uvolněnosti a/nebo ohebnosti (opět oživit hubu, plus ohýbat do stran), popřípadě zlepšení kmihu „připomenutím“ holení (leg-lesson).

4. etapa shromáždění: je to vrchol obratnosti v podélném směru. Pokud kůň dokáže lehce a bez sebemenšího zaváhání na pomůcky jezdce provést během pár kroků přechod z klusu do couvání a zpět, je připraven předvést piafu, která je obrazem maximálního shromáždění. Lehkost v rukách se projeví tím, že kůň je podsazen, „vyroste“ v kohoutku a je připraven kdykoli takto zacouvat. Lehkost na holeních se projeví tím, že kůň je připraven kdykoli energicky vyrazit vpřed.

Ve shromáždění lehkost opět vyplave na povrch – ve zdokonalené podobě.

Jinými slovy, lehkost = „légèreté“ je výchozím bodem výcviku i jeho konečným projevem.

Po celou dobu se výcvikem táhne snaha o narovnání koně. V každé etapě výcviku se projeví jinak:

během etapy počáteční lehkosti jde o to, aby kůň dokázal uvolnit a oživit hubu na působení pravé i levé ruky,

během etapy ohebnosti jde o stejnoměrné ohnutí páteře koně na obě strany,

během etapy obratnosti jde o stejnoměrné křížení hrudních a pánevních končetin i o stejnoměrné ohnutí při práci na dvou stopách,

během etapy shromáždění je důkazem narovnání koně schopnost předvést piafu a pasáž v dovnitř pleci na obě ruce stejně.

PS: Pominu-li pár detailů, které Philippe Karl převzal od Bauchera („ruka bez nohy, noha bez ruky“ a „pozice předchází akci“), nepřipadá vám, že systém práce „légèreté“ je něco, o čem mluví všichni zastánci a učitelé klasické drezury, která byla ještě nedávno standardem drezúry sportovní? Stačí si pročíst onu obyčejnou výcvikovou škálu, podívat se na dílo Waldemara Seuniga (upravený překlad vycházel i v Jezdectví) ale pročíst si i jezdecké principy „skokana“ Paalmana či našeho Dobeše! Všichni tito lidé jedou do Říma, jen trochu odlišnými cestami. Jak je možné, že moderní světová soutěžní drezúra je najednou tak jiná? Ona totiž do toho Říma nejede! Její cesta vede bohužel někam úplně jinam…