Do Písku jsme dorazili ještě za ranní jinovatky, zaregistrovali jsme se, vyfasovali stravenky a vstupenku na večerní country zábavu a potom už jsme se vydali do mrazivé aukční haly, najít si nějaké to místečko na tribuně. Překvapilo mě, kolik se sešlo diváků - odhadem snad kolem stovky. Všichni byli tak obaleni do všeho, co jim slibovalo alespoň trochu odolávat mrazu, že jsme zaplnili takřka celou tribunu. :o) Zachumlali jsme se do dek, zavoněl svařák a zapískal mikrofon... Můžeme začít!

Reinhard Mantler se nejprve představil a vyprávěl nám svůj koňařský životní příběh. Vyrostl s koňmi, jeho rodiče se zabývali drezurou a parkury, takže Reinhard se od svého raného dětství věnoval klasickému ježdění, hlavně parkurovému skákání. Ve 21 letech odjel do Spojených států amerických. Zde přesedlal na westernové ježdění, hlavně reining. V Americe strávil dva roky a vrátil se zpět do Rakouska, ale ne sám, přivezl si hřebce plemene quarter, kterého v Americe koupil jako dvouletého. Převzal provoz jízdárny po svých rodičích a intenzivně se věnoval soutěžení se svým americkým koněm. Jeho kůň se v pěti letech stal zemským mistrem v reiningu a dokonce druhým nejlepším na Mistrovství Evropy. Bohužel po těchto závodech začal mít hřebec zdravotní problémy s nohama, dnes je mu sedm let a stále není zdravý. Reinhard si poté přivezl z Ameriky dalšího koně na soutěže. Všechno bylo v pořádku, až najednou v šesti letech, kůň zřejmě pod vlivem stresu ze soutěžení a přípravy na soutěže, začal mít velké psychické problémy, které ho ze závodů prakticky vyřadily. To byl moment, kdy Reinhard Mantler začal hledat trenéry, kteří se zabývají koněm jako živou bytostí, zabývají se jeho psychikou, jeho osobností a ne jen jeho výkonností. Tak se seznámil např. s Ferdinandem Hempflingem, s Patem Parellim, Johnem Lyonsem a mnohými dalšími.

Začal studovat teorii komunikace s koňmi. Zjistil, že je důležité vědět, jak spolu koně komunikují, jak se člověk může integrovat do života koně. Protože největším a dost rozšířeným omylem lidí je předpokládat, že koně jsou natolik inteligentní, že musí člověku porozumět. Opak je pravdou - lidé jsou ti inteligentnější - to oni se musí naučit rozumět koni a komunikovat JEHO řečí. Pro koně je nejdůležitější částí komunikace řeč těla. Oni ji dobře znají, umějí ji perfektně používat, porozumět, je mezinárodní. Člověk řeč těla také používá, i když nevědomky, ale tu větší část komunikace u lidí tvoří komunikace verbální. Reinhard Mantler se snaží učit lidi, aby lépe ovládali své pohyby, aby se zdokonalovali v řeči těla a mohli tak jasně komunikovat se svými koňmi.

Všichni lidé vědí, že koně se chovají jako kořist, mají v sobě zakódováno, že jsou loveni, a proto je jejich základním instinktem útěk. Jakmile je kůň ovládán tímto instinktem, přestává přemýšlet, pouze reaguje. Aktivní je jeho pravá strana mozku. My musíme pracovat s koněm ve chvíli, kdy je aktivní jeho levá strana mozku a kůň je schopen o věcech přemýšlet. V rámci integrace s koněm se člověk snaží stát alfa-zvířetem - zvířetem, které má ve stádě výsadní nadřízené postavení, ale zároveň obrovskou odpovědnost za všechny podřízené jedince. Musí všem zajistit bezpečí. Jak má kůň uvěřit, že mu jste schopni poskytnout bezpečí, když mu vaše řeč těla říká, že sám nevíte co chcete, kam jdete a jestli to zvládnete?

Svou teorii komunikace a hlavně výcviku koně (a člověka) zakládá Reinhard Mantler na třech základních předpokladech a říká, že každý problém s koněm pramení z nerovnováhy mezi těmito předpoklady. Takže co potřebujeme, abychom si se svým koněm porozuměli?

1. POZORNOST - a to pozornost nejen koně, ale i plné soustředění člověka, protože, pokud se člověk nesoustředí, nemá ani kůň důvod, aby byl pozorný. Kam je zaměřena pozornost koně, zjistíme nejlépe, když se podíváme na jeho uši. Pokud vás sleduje, má obráceno alespoň jedno vaším směrem. Pokud tedy od koně něco budete požadovat, nejprve se ujistěte, že MÁTE jeho pozornost. Jestliže nemáte, musíte si ji získat.

2. DŮVĚRA - jak už jsme si výše řekli, předpokladem spolupráce je, že kůň nepodléhá nutkání utéci vždy, když vás uvidí. :o)

3. RESPEKT - občas se setkáváme s představou, že přirozená komunikace s koněm spočívá v jeho hlazení. :o)) Samozřejmě, že koně se v rámci získání důvěry a vytvoření jeho pohodlí hladí, ale bez vyváženého vztahu důvěra versus respekt nebude v koňském světě komunikace fungovat. Důležitou pomůckou pro získání respektu je použití tlaku, a to jak fyzického, tak mentálního (řeč těla). Tlak musí být vždy pečlivě odstupňován. Vždy začínáme s nejmenším možným tlakem - mentálním, který postupně přerůstá až v tlak fyzický. Ovšem, jen v případě, pokud kůň nereaguje.

Platí základní pravidlo - dokud nemám důvěru, nemohu pracovat na respektu!

Cílem práce s koněm v podání RM je práce beze všech pomůcek, ALE na cestě k tomuto cíli je používá. Práce bez pomůcek je nejférovější vůči koni, protože ten může dát najevo svůj nesouhlas. Člověk ihned zjistí, že je někde problém. Každý problém, a to je velice důležité, se musí nejprve ANALYZOVAT, a potom teprve řešit - zní to banálně, ale bohužel většinou se tak nechováme, takže se nám daří pomocí pomůcek řešit následky, ale ne PŘÍČINU, což problém pouze prohlubuje. Zkusme se nespoléhat na mechanické pomůcky!

Pátek, dopoledne
Hala byla přehražena na polovinu a byl do ní vypuštěn menší černý koník. Po teorii, kterou jsme se od "Reiniho" na začátku dozvěděli následovalo předvedení napojení a názorná ukázka teoretických základů v praxi. Ukázalo se, že koník je vlastně kobylka a ačkoliv jsme si ji tipovali tak na dvouletou, jednalo se o tříapůl-letou plnokrevnou kobylku, která ještě před měsícem běhala na dostihové dráze. Napojení se po určité době podařilo, i když takřka pouze jednostranně - bylo pro mě překvapením, že i při napojení se projevuje vrozená křivost koně, se kterou bojujeme při přiježďování koně, a která je zřejmě dána polohou hříběte v matce před jeho narozením. Kobylka se na pravé straně ihned napojovala a ochotně člověka následovala. Pokud se vydal doleva, zůstala stát na místě a úplně ho ignorovala. Také reagovala velkým strachem při dotecích bičíkem na zadních nohách a zádi, což se projevovalo celé dva dny a u ní byla největším kamenem úrazu právě důvěra.

Pamlsky
Následoval dotaz z publika, zda podávat, či nepodávat při výcviku koni pamlsky. RM se vyjádřil, že je zásadně nepoužívá. Přirovnal podávání pamlsků koni k takzvanému "babičkovskému syndromu". Vnouček odchází z návštěvy u babičky a ta od něho chce pusinku na rozloučenou. Vnouček ji odmítá. Nechce, ani když babička v podstatě žadoní. Načež babička řekne: "Když mi dáš pusinku, dostaneš čokoládičku!" ... A vnouček přiskočí, nechá se políbit na tvář a vítězoslavně si odnáší svou čokoládu.

My ale přece nechceme, aby kůň spolupracoval pouze za pamlsek. Kromě toho zde hrozí velké nebezpečí zkažení koně, který vám neustále strká hlavu do kapes, hrabe nohou a když nic nedostane, začíná být agresivní. Nejprve se lidé musí naučit zacházet s koňmi bez pamlsků, a teprve když jsou upevněné základy - můžeme předpokládat, že kůň bude respektovat člověka, který řekne dost, je možné občas koně pamlskem odměnit. Ale nato Reinhard dodal: "Nikdy jsem neviděl, že by si koně mezi sebou předávali dárky, pamlsky atd...."

Hlasové pomůcky
Další dotaz od diváků zněl: "Proč nepoužíváte hlasové pomůcky?"
První reakce RM byla velice rychlá: "Protože jim koně nerozumí." :o)) Ale následovalo i další vysvětlení: "Ze zkušenosti vím, že jakmile člověk otevře pusu, zapomene na svou řeč těla." Já bych k tomu jen dodala, vzpomeňte si, jak je občas těžké zkoordinovat své dýchání s mluvením, pokud se na něco soustředíte a navíc občas popoběhnete - myslíte, že jste schopni artikulovat, když lapáte po dechu? :o))

Pátek - odpoledne
Reinhard Mantler si pozval majitele zúčastněných koní, aby mu něco o svých koních řekli, bohužel to se odehrálo bez přítomnosti mikrofonu, takže diváci se o koních nic nedozvěděli. Do haly přišlo šest koní s majiteli, včetně plnokrevné kobylky, kterou jsme sledovali dopoledne. Dalším koněm byl welsh part bred, poník, hafling, ryzka Adélka, šestý koník byl možná arab (? nejsem si jistá, ale vypadal velice ušlechtile). Všichni již za sebou měli mít Level 1 - první úroveň výcviku podle metod přirozené komunikace s koňmi, ale v průběhu semináře se ukázalo, že jejich zvládnutí výcviku je velice rozdílné. Pro nás diváky (a zvláště pro ty, co byli na podobném semináři poprvé), to ovšem nebylo na závadu - mohli jsme velice jasně vidět rozdíly v chování koní v různé fázi výcviku. A také si opakovat základy, ale ty se prolínají všemi stupni výcviku a je nutné se k nim stále vracet.

RM se majitelů zeptal, jak jim jde lonžování jejich koní. A ačkoliv všichni řekli, že koně lonžují (tedy až na jednu výjimku), ukázalo se, že každý má větší, či menší problémy. Důležité bylo upozornění RM, že velice náročné, ale zásadní je vyhodnocení, jestli se jedná o problém, který je způsoben tím, že kůň daný úkol nemůže v určitou chvíli provést, prostě proto, že ho není fyzicky schopen, nebo že kůň daný úkol nechce provést, protože nemá dostatek respektu a nepovažuje to za nutné. V prvním případě je nutné koně odměnit za snahu a nechat mu potřebný čas - dny, týdny, měsíce, aby úkol zvládl. V druhém případě je dobré začít situaci řešit ihned a uvést důvěru a respekt opět do rovnováhy, což je otázka pěti minut.

S respektem se potýkali hlavně majitelé poníka a haflinga, kteří jak známo, tak trochu vždycky inklinují k představě, že jsou natolik samostatní, aby respektovali nějakého človíčka a je nutné jim občas připomenout, že se ve své představě zásadně spletli. Ale to, tak jako většina věcí, není problémem KONĚ, ale je to velký problém ČLOVĚKA, který musí sám na své osobnosti a projevech (řeči těla) pracovat a naučit se prosadit i vůči tak sebevědomým koňským individuím. :o)) V té souvislosti RM poznamenal, že každý má koně, kterého potřebuje. A bylo to tak - majitelé těchto koní sami působili velice křehce a submisivně, ale aby se svými koňmi mohli vůbec pracovat, museli v průběhu semináře začít vystupovat s mnohem větší razancí a musím říct, že byla radost sledovat, jak velké pokroky za tak krátký čas učinili.

A čas byl opravdu krátký, už se blížila večeře, když RM poprosil diváky, aby utvořili kolem koní a jejich majitelů kruh. Vždy jeden majitel měl pustit koně z vodítka a pohybovat se ve vymezeném prostoru mezi ostatními. Jakmile ho kůň nenásledoval a odešel od něho, diváci a ostatní majitele měli za úkol koně odhánět. Majitel se ve chvíli, kdy ho měl kůň v zorném úhlu, snažil o napojení. Ihned po napojení koně nastal klid a kůň byl majitelem hlazen. Skvělé cvičení. Koním to trvalo kratší nebo delší dobu, než pochopili, jaká oáza klidu a bezpečí je pro ně jejich majitel, ale ve chvíli, kdy to pochopili, bylo krásné sledovat, jak se svého majitele drží a jak ho vyhledávají, když ho kdesi po cestě ztratili a vypuklo nahánění. Obzvláště poník vyvolával u diváků velké nadšení, když se od své majitelky nechtěl vzdálit ani na krok a pokud ho třeba jiný kůň polekal a on udělal dva rychlé kroky směrem od ní, jakou rychlostí se obracel a utíkal se k ní schovat s tak zřejmým výrazem: "Mamííí, zachraň mě!" :o))))

Bylo to výborné zakončení prvního dne, takže jsme se mírně zmrzlí, ale hodně spokojení vydali na večeři, na country zábavu a do hajan.

Sobota, dopoledne
Do růžova vyspaní a plni očekávání jsme v 9 hodin zaujali svá místa v hale, obložili se dekami a vyčkávali, co dnes uvidíme.
Na přání majitelů koní se začalo opět s naháněním, kterým jsme den předtím končili. To nám jako divákům, ale vůbec nevadilo, protože jsme se přitom mohli zahřát a navíc výborně pobavit. Výsledkem bylo opět mnohem lepší napojení koní na majitele.

Pokračovalo se s lonžováním, úkolem byla změna chodu - přechod do cvalu za použití mentálního tlaku. Opět to ne všem úplně fungovalo, takže Reinhard radil a radil, předváděl a vysvětloval, tak dlouho, dokud každý nezaznamenal zlepšení a nezažil si tu zkušenost, jak to má správně vypadat. Bylo vidět, že mu opravdu záleží na tom, aby si každý ze semináře odvezl co nejvíc, aby mohl doma pokračovat.

Musím říct, že občas to s majiteli nebylo vůbec lehké. Například si měli procvičovat právě to nacválání, zatímco RM pracoval s jedním z nich, ale někteří tam celý čas jen prostáli a když nic jiného, museli být pořádně omrzlí :o)) Dalším cvičením bylo ustupování koně - nejprve předkem a potom zádí. Tyto cviky (tak jak jsme je viděli v rámci semináře) nelze zaměňovat s cviky v klasickém drezurním provedení, protože například u cviku ustupování předku = jakoby obrat kolem zádi, vyžadujete po koni v rámci rychlého obratu pivotování vnitřní zadní nohy, což je při nácviku spinů jistě velice důležité, ale na drezurním obdélníku je to průšvih, protože tam po vás budou chtít aktivní obě zadní nohy, přešlapující a zvedající se ze země. Tento problém by mě dost zajímal - tedy provedení pro klasický styl ježdění, na příštím semináři se budu muset podrobně vyptat. :o)))

Sobota, odpoledne
Sobotní odpoledne začalo opět zábavně. Nejprve dostali majitelé za úkol, aby na úrovni kohoutku koně ovládali jeho pohyb směrem dopředu, dozadu, ale i změny chodů. Některým to šlo naprosto výborně (tedy až na cval, to se jim moc nechtělo utíkat - majitelům :o)) Ovšem potom se RM zeptal, kdo si na to troufne ve volnosti a už si nikdo nevěřil. RM si vybral haflinga, chvíli s ním pracoval na vodítku, až fungovaly i všechny přechody a potom vodítko odepnul. Bez problémů, až do chvíle, kdy s ním naklusal. Koník využil prvního rohu a cvalem se vzdálil :o) Nastala honička, kdy se RM snažil dostat haflinga pod kontrolu a znovu ho začít ovládat. Nevím, jestli si dovedete představit, jak je něco takového náročné v celé velké hale - smekám před jeho fyzickou kondicí. Na vodítku to opět fungovalo, po vypuštění do volnosti to bylo o něco lepší, ale nakonec hafling zase utekl. RM vysvětlil, že práce ve volnosti je výbornou kontrolou, jak na tom s výcvikem koně jste, a jak se dokážete bez mechanických pomůcek obejít. Samozřejmě fungovat to bude až v určitém stupni výcviku.

Ještě jsme procvičili překroky na stěně směrem od majitele v kroku. Klisna Adélka, zřejmě nejpokročilejší z účastníků semináře, předvedla i překroky v klusu. A RM začal s nácvikem překroků směrem k majiteli, což komentoval slovy: "Jakmile se tento cvik kůň jednou naučí, rád ho předvádí." A opravdu, koně velice rychle chápali a snažili se. Také majitelé se snažili a mezitím RM odpovídal na dotaz z publika: "Jak to mám ale udělat, když můj kůň je příliš velký?" Odpovídal velice názorným způsobem, neboť si vypůjčil největšího koně, klekl si na kolena a z této pozice dokázal, že kůň překroky ustupoval směrem k němu. :o)) Není to úžasné, když si trenér vystačí beze slov?

K velké radosti diváků byli majitelé postaveni před další těžkou zkoušku. Měli za úkol vytvořit se svými koňmi "kolotoč". Kolotoč vypadá tak, že si lidé stoupnou k sobě zády a lonžují kolem sebe koně, přičemž si musí navzájem předávat vodítka. Rozdělili se na dvě skupiny, takže v každé skupině byli tři koně.... Jak říkám, velká zábava pro diváky. :o) Není to tak jednoduché lonžovat a předávat si dostatečně koordinovaně vodítka. Do vodítek byly zamotané ruce i nohy, chvílemi měl jeden člověk na ruce tři koně... Ale na pár okamžiků se podařilo celý ten zmatek ovládnout a nejméně jedno kolečko obklusat. Aktéři si zasloužili velký potlesk.

Na závěr RM postavil po celé hale různé překážky a všichni se měli na každé vystřídat, plnit zadané úkoly a využít vše, co se dokázali naučit. Najednou člověk něvěděl, na co se dívat dříve. Nejnapínavější bylo rozhodně podlézání překážky, hafling mírně strčil nosík pod klacek a z celého jeho těla byla zřetělně vidět nedůvěra k tomu světu "na druhé straně", trvalo mu poměrně dlouho, než se odvážil proběhnout na druhou stranu. Welsh part bred s tím neměl problém a protáhl se pod klackem jako lasička, najednou nižší o dvacet centimetru. Dostihová kobylka se za ty dva dny výrazně uklidnila, ale bojovala s lonžováním nad kavaletkou. Poník se nechal přesvědčovat, aby přešel přes modrou igelitovou plachtu na zemi. Ryzka Adélka překonávala jednotlivé úkoly s nadhledem přímo profesionálním. Určitě jsem nestačila postřehnout a zaznamenat vše, všechny malé úspěchy, které majitelé se svými koňmi stále znovu a znovu zažívali. Snažila jsem se vám alespoň část popsat, ale zbylo mi ještě mnoho dojmů a poznání, které jsem si v sobě odnesla. Bohužel nelze vše vložit do tohoto článku.

Myslím, že je na místě poděkovat panu Františku Špatnému a jeho týmu za výbornou organizaci celé akce a za šťastnou ruku při výběru instruktora Reinharda Mantlera, který byl při této příležitosti v ČR poprvé. Líbilo se mi, že nazývá věci pravými jmény, že vše, co řekl, dokázal názorně předvést a vysvětlit. Byl přirozený, přesvědčivý a důsledný. Dokázal si velice rychle získat publikum na svou stranu a postaral se o to, abychom se nejen učili, ale i bavili. Nedovedu si představit lépe strávené dva dny, nebo vlastně ano - kdybych tam měla svého koně :o)))