Minimalizace stresu hříběte při přirozené plemenitbě

Otázka: Jak nejlépe naplánovat péči o hříbě, jehož matka je připouštěna hřebcem?

Vyrostla jsem na farmě zaměřené na chov anglického plnokrevníka v New Yorku a navštívila jsem, pracovala nebo vezla klisny do celé řady stájí v New Jersey, Pensylvánii, Marylandu, Floridě a Kentucky. Navštívila jsem také některé chovy v Irsku. Každá farma má, zdá se, svůj vlastní způsob, jak jednat s hříbaty během připouštění jejich matek.

V jedné stáji bylo hříbě drženo ve vypolstrované ohrádce v rohu přístřešku. To bylo dobré z hlediska jistoty, že je hříbě v bezpečí a v uzavřeném prostoru. Hříbě, které jsem viděla, ale dělalo celou dobu povyk, volalo matku a snažilo se přelézt ohrádku. Ve chvíli, kdy hřebec na klisnu skočil, byla některá hříbata bez sebe. A všichni kolem z toho byli rozčilení. Jinde byla vždy hříběti přidělena osoba, která jej držela mimo místo připouštění. To bylo většinou také z počátku v pořádku, ale bylo těžké uklidnit hříbata, která se rozrušila, jakmile hřebec na klisnu skočil.

Oba způsoby jsou nejspíš pro hříbata stresující a klisně jistě nepomáhá, má-li o své stresované hříbě obavy. V některých stájích proto požadují, aby hříbata zůstávala na přepravníku, byla zavřena ve stáji nebo dokonce, aby zůstávala doma. Není to ale pro klisnu a hříbě také traumatizující?

Odpověď Sue McDonnel, PhD, autorky mnoha knih a článků o chování a managementu koní, zakladatelky programu equinního chování na veterinární fakultě Pensylvánské univerzity s certifikátem z aplikovaného zvířecího behaviorismu.

Toto je jeden z nejčastějších dotazů týkajících se logistiky přirozené plemenitby. Předně je velmi těžké říci, která z metod je pro hříbě, matku a lidi kolem více stresující. Různá hříbata mohou v různém věku reagovat lépe či hůře na jakoukoliv z vámi popsaných praktik.

Jsem velmi ráda, že jste zmínila jednu věc, a to, že se hříbata chovají skutečně živě ve chvíli, kdy potřebujete, aby byla v klidu - to je zaručený jev. Snaha dostat se co nejrychleji k matce v momentě, kdy se ji hřebec chystá připustit, je instinktivní reakce, kterou vykazují koně chovaní v přirozených sociálních podmínkách. V takových podmínkách je hříbě samozřejmě přítomno a nikým nedrženo. Většinou hříbata samotné připouštění ani nezaregistrují, neboť v přirozeném prostředí se jedná o klidnou záležitost. Hříbata se v takových případech kolem hřebců motají 24 hodin denně sedm dní v týdnu a klisny jsou hřebci připouštěny znovu a znovu, kdykoliv přijdou do říje. Není to tedy pro klisnu a hříbě nic nového a nezvyklého. Pokud se však kolem toho děje něco vzrušujícího a nového, co upoutá pozornost hříbat, mají pak, především ta velmi mladá, tendenci utíkat k matce a přimáčknout se k její hrudi. Mladým hříbatům se možnost přitisknout se k matčině hrudi zdá být nejbezpečnější a "mimo dosah případné hrozby", pro matku je pak tato pozice uklidňující, neboť hříbě je na dobrém a bezpečném místě.

Ten náhlý výbuch aktivity a snaha dostat se co nejrychleji k matce se zdají být reflexivně vyvolány zvuky, které hřebec vydává v posledních vteřinách předtím, než na klisnu skočí. Některé z klisen v ten moment taktéž hlasově reagují, jako by na hříbě volaly "Kde jsi? Pojď okamžitě sem!".

Na základě pochopení tohoto přirozeného chování doporučuji zorganizovat připouštění tak, aby bylo možné co nejlépe pokrýt přirozené požadavky klisny i hříběte, ovšem za zachování bezpečnosti. Větší prostor je lepší než malý. Umožněte hříběti pohybovat se volně kolem v prostoru společně s matkou. Některá hříbata mají tendenci držet se blízko u matky, jiná prozkoumávají okolí, což je chování pro hříbata v pro ně nijak neohrožujícím prostředí normální. Jakmile vstoupí do tohoto prostoru hřebec, bude hříbě pravděpodobně pokračovat v prozkoumávání a hraní si, případně se bude držet u hlavy matky. Některá hříbata mají tendenci ocucávat v tu chvíli matce vemínko. Ošetřovatel držící matku by měl být připraven na variantu, že se bude hříbě snažit se rychle přitisknout k matčině hrudi.

Pokud budete mít hříbě na volno, ujistěte se, že je okolí bezpečné. Klidné a nevyděšené hříbě je přirozeně zvědavé a lákají ho všechny neobvyklé věci. Vzrušení vyvolané vstupem plemenného hřebce do prostoru může vyústit ve výbuch radostného skotačení, stejně jako by jej vyvolal příchod neznámého hřebce do rodinné skupiny v přirozeném prostředí. Pokud je to možné, přidělte hříběti opatrovníka, který na něj bude dohlížet a klidně jej navede pryč od bezděčných možností dostat se do problémů při prozkoumávání okolí. Pokud plemenný hřebec přijde na scénu ve „velkém stylu" a vyvolá pozdvižení, je více pravděpodobné, že se hříbě ihned vrhne k matce, což oba uklidní. Hříbě se také může postavit do pozice ukazující „jsem mládě" a klapat hubou směrem k hřebci - opět se jedná o přirozené chování.

Některá chovatelská zařízení považují neuvázané hříbě za odchylku od tradic a obávají se o bezpečnost jak hříběte, tak zaměstnanců. Alternativním přístupem, který většinou funguje dobře s ohledem na redukci stresu klisny a jejího hříběte, je přítomnost člověka, který udrží hříbě co nejblíže matce. Tedy tak, aby se klisna s hříbětem měli možnost vidět a slyšet, což je lepší varianta, než ho držet někde v rohu. Pokud by se hříbě snažilo za každou cenu k matce dostat, musí se ošetřovatel, který jej drží, během okamžiku rozhodnout, zda jej bude pevně držet dále, půjde s ním, nebo jej pustí a dovolí mu přitisknout se k matčině hrudi.

Těm, kteří budou hříbě raději držet v ohradě, lze jedině doporučit, aby ta byla co nejblíže klisně. Optimálně, aby se hříbě s klisnou slyšelo a vidělo.
U některých klisen a hříbat není problémem nechat hříbě ve stáji nebo v přepravníku. Dle některých výzkumů pomáhá v takovém případě přítomnost člověka u hříběte k redukci stresu.

Ze všech možností, které jste zmínila, je mou nejméně oblíbenou varianta nechat hříbě doma. Ta je možná pouze v případě, že se plemenný hřebec nachází pár minut od stáje a hříbě zůstane ve společnosti známých koní a známého ošetřovatele, zatímco jeho matka bude pryč. Když už nic jiného, tak cesta přepravníkem s matkou na připouštění pro něj bude dobrou zkušeností do budoucna.

Na názor jsme se zeptali i naší přední etoložky Jitky Bartošové, která nám poskytla poznatky z praxe:

Jsem pro variantu nechat hříbě u klisny, jde-li o volné připouštění. V přírodě to tak funguje, hříbě se motá pod matkou a nějakou depresí, že se maminka spustila a chystá sourozence, netrpí. Obvykle u toho bývají ještě okukující stádové kolegyně či dorostenci, hřebec s kobylou se většinou nijak dramaticky nestraní. Je ale pravda, že občas je to zmatek, při kterém hříbě může být odstrčeno či postrčeno, tak to v životě chodí.

Toto platí pro situaci, kdy je hřebec ve stádě pořád nebo aspoň část březosti. Pokud se přidává „na poslední chvíli", pak bych dobře pohlídala, jak reaguje na hříbata, která nejsou jeho. Na hříbata by nemusel brát ohled, naopak. Na youtube koluje video, kde pouštějí hřebce (vícero) ke skupině kobyl s malými hříbaty, a je vidět, jak matky odhánějí hříbata od hřebců a drží je stranou. Zmatek nad zmatek, ale zřejmě bez větších újem na zdraví.

„Reálné" nebezpečí je vždy definováno pocitem koně. Všechny naše práce na koňské infanticidě vycházejí ze zebry stepní v ZOO, kde přidání hřebce do stáda klisen s hříbaty zvedlo asi trojnásobně úmrtnost hříbat. Riziko bylo vysoké zhruba do jednoho měsíce věku (= věk hříběte při přidání hřebce-neotce), pak rychle kleslo. U březích klisen se zvedla „potratovost" (= březí klisna náhle nebyla březí). Tehdy jsme si mysleli (podle Bergera či podobné kapacity), že hřebec násilnou kopulací nebo terorem způsobil ukončení březosti. Po studiích na koních jsme změnili názor a bereme to jako protiinfanticidní strategii samic - samice vyhodnotí nebezpečí hrozící ze strany samce neotce a podle toho jedná. Má-li šanci, páří se se samcem, čímž ho uvede v dojem, že bude otcem; nemá-li šanci kontaktu se samcem, ukončí březost - zřejmě nejde o Bruce efekt jako u myší, ale předpokládáme, že jde o fyziologický řetězec spuštěný delším stresem z přítomnosti samce. Píšu „samce", protože může jít i o valacha, který se chová a vypadá jako hřebec (zase jde o interní pocity klisny).

Zebra stepní má podobný sociální systém jako kůň, takže se z jejího chování dá leccos odhadovat i pro koně, u kterých by nás chovatelé hnali s podobnými pokusy bičem. V ZOO to byla běžná praktika, řada zahrad změnila po uveřejnění výsledků management a změnu hřebce se snaží situovat do doby, kdy ve stádě nejsou malá hříbata.

Infanticida jako samčí reprodukční strategie je součástí repertoáru řady druhů (infanticidní chování může být vedeno vícero důvody a „komitováno" nejen samci). U některých druhů je šance na zabití mláďat prakticky 100% (lev, myš), u jiných je to otázka příležitosti a průniku infanticidních a protiinfanticidních taktik. Některé druhy zabíjejí skrytě (někteří primáti), jiní se s tím netají. Samice mohou mláďata bránit, ale je otázka, jak moc to pomůže. U myši stačí dát do terárka pach jiného samce a samice startuje ukončení březosti (ale i ta má šanci to zvrátit, když se bude pachu vyhýbat - tady jde právě o efekt Bruceové, kdy je blokáda nebo ukončení březosti spouštěno olfaktoricky). Je to celé složitější (blokáda nebo ukončení březosti), ve hře je spousta faktorů, včetně rozhodovacích procesů a odhadu rizika. Visí o tom i náš článek na EQUICHANNELu.

Samci mají pro infanticidu dobrý důvod - u druhů, kde kojení blokuje další ovulaci, zabití mláděte vrátí matku zpátky do cyklu a samec se s ní může pářit. U druhů, kde samice během kojení zabřezne (kůň), jde o úsporu zdrojů a směřování investic do jeho potomka - v přírodních podmínkách bývá nouze, klisny nerodí každý rok, tudíž je pro hřebce výhodné kojence, který klisnu zatěžuje, zabít, čímž ji „pošetří" na odnošení a kojení jeho potomka. Taky nelze vyloučit tlak prostředí - je-li přezvěřeno, může hrát roli i omezení konkurence o potravu a další zdroje.

Po FB běhalo video ledního medvěda, který zabil medvídě. Jako možný důvod, proč je toto chování v současnosti častější, uvedli globální oteplování. Osobně si myslím, že za tím oteplování může být, ale nepřímo - zmenšuje území, takže medvědi jsou si blíž a matka s medvídětem/medvíďaty nemá tolik možností držet se dostatečně stranou. Samec medvídě sežral, velmi pravděpodobně to byla jenom bonusová bílkovina, lov sám o sobě nejspíš nebyl cílem.

Když jsem toto před pár lety vysvětlovala chovatelům v Kladrubech, vstal jeden zasloužilý pán a řekl, že chová koně 40 let a nestalo se mu, že by se hřebec dostal k hříběti. Zeptala jsem se „a ví to ta klisna?". V tom je jádro pudla, do hlavy jim nevidíme.

Zpátky k dotazu - hříbě při připouštění matky při první nebo druhé poporodní říji (kdy je šance na zabřeznutí nejvyšší) je rizikovou skupinou při připouštění na volno hřebcem, který není otec (= nepářil se s klisnou). Jak velká je šance, že hřebec hříbě napadne, bohužel nedokážu říct. Jsem nepokrytý fanda připouštění na volno, v této situaci bych si dala velký pozor.

Hříbě je typický follower, následuje matku v prvních dnech/týdnech po narození a nikam se od ní nevzdaluje. Když pochodují, drží se hříbě matky, když hříbě padne a chce odpočívat, stojí matka u něj. Je to způsob koní, jak udržet biologický pár klisna - hříbě (klisna hříbě většinou pozná mezi ostatními v řádu hodin, ale hříběti to může trvat několik dní; žádný zázračný imprinting, jak se občas mylně píše). Jakékoli oddělení matky a hříběte tedy způsobuje vážný stres na obou stranách. Pokud se připouští klisna z ruky na první poporodní říji (nevím, jak často se to v praxi dělá), pak by hříbě mělo být u toho (pokud tedy podmínky nejsou tak stresující, že přebijí trauma z odloučení...). Pokud se připouští na další říji, už může být hříbě schopné vydržet chvíli s kámoši, aniž by matku srdceryvně postrádalo. V každém případě nepovažuji za vhodný nápad, nechat ho čekat samotné v boxu.

Jaké máte zkušenosti s přirozenou plemenitbou vašich klisen s hříbaty vy?