Princip strachu: Strach se rychle naučí, nesnadno zapomíná a je silně spojen s pohybem nohou koně. Je důležité naučit se rozpoznat škálu strachových reakcí koně a zeslabovat je, aby je kůň neočekával.

Co je strach?

Strach je největším nepřítelem všech trenérů koní. Strach se u koňovitých projevuje jako útěková reakce - kůň se snaží z ohrožující situace utéci. Útěková reakce ovlivňuje celé tělo zvířete. Vědci zabývající se chováním popisují všechny úrovně strachu jako funkci tzv. hypotalamicko-hypofyzární osy (orig. HPA axis). Tento zvláštní název naznačuje původce útěkové reakce - mozek a nadledvinky. Hluboko v mozku je struktura, která se nazývá amygdala. Ta hodnotí, zda jsou přicházející podněty ohrožující nebo ne. Pokud vyhodnotí, že ano, jsou mozkem uloženy a rozlišovány se specifickým způsobem - na rozdíl od ostatních informací, strachové reakce nelze zapomenout. Můžete je potlačit novějšími reakcemi, takže bude obtížnější je vyvolat, ale už navždy bude potřeba pečlivého tréninku, aby zůstaly potlačené.

Když jednou mozek dostane informaci o ohrožujícím podnětu, zvýší se ostražitost a nadledvinky rozbuší srdce. Ostatní, méně důležité podněty jsou ignorovány. Proto prchající kůň může cválat přes překážky, auta, může narazit do stromu nebo do jiného předmětu. I když v tomto rozpoložení kůň překoná překážku, vnímání skákání je potlačeno, nohy jsou přes překážku pouze taženy, kůň možná i ukopne horní část. Skok je plochý a kůň je při něm prohnutý. Není neobvyklé to vidět u nepříliš dobře trénovaných koní v cross-country. Čím víc strachu, tím víc kůň zrychluje a tím méně vnímá vše ostatní včetně pomůcek.

Projevy útěkové reakce jsou velmi variabilní. Jsou jako stínítko na světle - světlo může být zastíněno zcela, nebo jen částečně. I útěková reakce se projevuje různými způsoby chování. Jsou to od prchání, vzpínání, vyhazování, kozlování, uskakování, přes „jen" tenzi a prohnutý hřbet, spěchání, poklusávání, vyvracení hlavy, skřípání zuby, švihání ocasem až po tuhnutí a zamrzání na místě. Ve všech těchto případech s výjimkou zamrzání na místě nohy ztrácejí plynulý rytmus a pohyb se stává zrychleným a trhavým. Samotné prchání je pak nejsilnějším vyjádřením útěkové reakce. Je to obranný mechanismus, při němž kůň prchá od ohrožující situace. Jen málo zvířat na zemi je tak rychlých jako prchající kůň, zejména na delší vzdálenost. Kozlování je také obranný mechanismus. Tento pohyb se vyvinul k tomu, aby kůň setřásl predátora ze svého hřbetu. Vzpínání je agresivně-defensivní mechanismus, který slouží nejen ke zbavení se predátora, ale i k hřebčímu soupeření. Uskakování je součástí útěkové reakce, kdy se kůň náhlým uskočením brání chycení predátorem. Prchání, kozlování i uskakování je posilováno (odměněno a tudíž opakováno) zbavením se predátora. Pokud pod sedlem nebo na vodítku dojde ke ztrátě kontaktu při těchto obtížně zvladatelných situacích, je to vnímáno jako posílení.

Reagují všichni koně na strach stejně útěkem?

Ne všichni koně ze strachu prchají. Útěková reakce převládá u plnokrevníků, arabů a rychlostního typu quarter horse. Výzkum významné koňské etoložky dr. Debbie Goodwin z univerzity v Southamptonu dokládá, že tito koně jsou v různém množství vybaveni geny, zodpovědnými za tuto reakci. Tyto geny zdědili po předcích, kteří se adaptovali na život v horkých oblastech, kde jejich hlavními predátory byly kočkovité šelmy. Útěk je skvělé řešení, protože kočky nevydrží běžet dlouho. Spoléhají na rychlý start a krátký sprint a pouze jedna z kočkovitých šelem, lev, loví ve smečce. Lov ve smečce prodlužuje vzdálenost pronásledování na několik set metrů. Ale útěková zvířata, jako je kůň nebo antilopa, jim dokáží uniknout. I když lov ve smečce je nejefektivnějším způsobem lovu, i takto lovící lvi jsou úspěšní pouze v jednom případě ze šesti. U psovitých šelem je to jiné. Smečka psů nebo vlků se nevzdává a neunaví tak snadno, když si jednou vybere kořist. Hlavním predátorem předků domestikovaných koní z čeledi psovitých byli vlci. Jen málo tvorů na zemi může koně dohonit na několika kilometrech, ale lovící smečka vlků je dokáže uštvat. Proto koně střední Eurasie, adaptovaní na chladné podnebí a lovení především vlky, se nenaučili prchat, ale naopak se bránit. Zebra nebude své mládě bránit před lvem, ale uteče, při útoku psů nebo hyen ale zůstane stát a mnoho jich kopyty zahubí. Tak i většina našich domestikovaných koní má geny jak bojovných koní z chladných oblastí, tak utíkajících koní horkých oblastí. Možná jste si již všimli, že někteří domestikovaní koně v ohrožení zůstanou stát a brání se, zatímco jiní utíkají.

Osvojení po jedné zkušenosti

Zatímco většina věcí, které chceme koně naučit, vyžaduje mnoho opakování, útěkové reakci se bohužel naučí již po jedné zkušenosti. Zpravidla se posílí několika opakováními, ale i tak je potřeba velmi krátká doba k osvojení. Dokážete si asi představit, proč strachové reakce musejí být tak rychle zapamatovány a opakovány. Vzorce chování, zodpovídající za útěk, v jejichž důsledku zvíře přežije útok predátora, musejí být neustále zaznamenávány pro pozdější použití - když máte být hlavním chodem lvího oběda, není moc prostoru pro pokusy a omyly. Proto když se během tréninku objeví strachová reakce, nejlepším řešením je odstranit strach a nedat zvířeti šanci strachové reakce trénovat. To je principem učení bez chyb a podrobněji jej popíšu níže.

Co posiluje útěkovou reakci?

Útěková reakce je posílena v momentě, kdy kterýkoli způsob chování zajistí útěk od objektu strachu. Jinými slovy zvýšením vzdálenosti mezi koněm a daným objektem. Pro posílení nemusí jít o velkou vzdálenost mnoha metrů, ale i o centimetry. Například pokud se kůň bojí biče nebo doteků na hlavě, i ustoupení o jeden krok nebo zvednutí hlavy posílí tuto útěkovou reakci za několik málo opakování. Pokud se kůň bojí kováře, i ustoupení, které zvýší vzdálenost mezi ním a kovářem, je posílením. Takže kovář by neměl uhnout, pokud to je možné. V takovém případě bychom se měli snažit navázat kontakt s koněm a několikrát zopakovat přistoupení k objektu.

Rozpoznání strachu

Je důležité, abychom se jako trenéři koní naučili rozeznat, co je útěková reakce. Obecně toto špatně chápou koňáci na všech úrovních. Středem zájmu klasického ježdění a důležitým bodem v německé výcvikové škále je, že kůň má sám udržovat rychlost, dokud není požádán o změnu. To je princip rytmu. Pokud kůň nejde v sebenesení, buďto utíká (zrychluje) nebo zpomaluje. Pokud utíká, vykazuje určité známky útěkového chování. Typickým příkladem je kůň, který při skákání zrychluje před překážkou. Tito koně zrychlují, když vidí skok a už na hobby úrovni je toto nebezpečné chování nazýváno "nadšením". Což je naprosto špatně.

Toto chování je téměř vždy naučeno tam, kde kůň utíká od překážky (jezdec neřídí rytmus). Brzy si spojí překážku se zrychlením a překážka sama se stane podnětem, který toto zběsilé utíkání spouští. Když k tomuto dojde, zpomalující účinek otěží je ztracený a je potřeba redrezura. Nebo ostřejší udidlo. Kůň začíná mít tvrdou hubu, což je spíše psychické "vypnutí" vnímání než skutečná ztráta citlivosti. V tomto příkladě bychom našli v krvi tohoto koně stejné chemické látky, svědčící pro strach, jako u koně, který utíká před smečkou vlků. Koně skokani se stejně jako jezdci musejí naučit chodit v rytmu a musí jim být jasně dáno najevo, že kůň musí rytmus udržovat sám a překážka nesmí nikdy vyvolat zrychlení větší než mírné zatažení na překážku. Nejedná se jen o pohodu koně, ale i o bezpečnost jezdce. I v drezuře a všech ostatních jezdeckých disciplínách můžeme rozeznat, kdy je zvíře v tenzi, případně má strach.

Žádné rychlé pohyby

Ve většině jezdeckých disciplín se nohy koně nemají pohybovat rychle. V drezuře například jsou změny v rychlosti těla koně vykonávány udržením stejné rychlosti (aktivity) nohou, ale prodloužením kroků. 'Velcí mistři' minulých století, kteří dostali drezuru tam, kde je dnes, věděli více, než kolik jim přisuzujeme. Věděli, že rychlé nohy koně nesou směrem k útěkové reakci a že to je často jednosměrná ulice. Věděli, že prohnutý hřbet znamená tenzi a může vést k jejímu zvyšování. Zjistili, že zvýšení rychlosti těla se nejlépe dosáhne udržením nohou ve stejné rychlosti, ale prodloužením kroků. Rychlý trhaný pohyb nohou při uskakování a poklusávání podporuje útěkovou reakci a udržuje ji v pohotovosti pro možné využití. Pokud kůň na některém místě uskakuje, měl by tam být ježděn pomaleji a jezdec by měl být připraven použít otěže a zpomalit okamžitě, když se kůň začne bát. Pokud je objekt strachu vpravo, bude to pravá noha koně, která začne předek koně v panice tlačit pryč, takže jezdec musí být připraven zpomalit pravou přední nohu pravou otěží víc než levou.

Toto by mělo být opakováno, dokud kůň sám neudržuje rytmus i kolem objektu strachu. Ovšem pokud jsou uskočení náhodná, pak je to silná známka konfliktního chování - to znamená, že kůň je zmatený pomůckami, a proto reaguje těžce nebo zpomaleně buďto na zastavení, rozejití nebo se špatně zatáčí.

Každé zrychlení nebo rychlá změna směru by měla vyvolat okamžité zpomalení nebo obrat, takže rychlé pohyby budou vyloučeny z repertoáru zvířete. Tak musí být zabráněno jejich fixování. To znamená, že musíme koně učit bez chyb a pokud kůň projeví známky útěkového chování, musíme jeho nohám zabránit ho projevit příliš. Učení bez chyb znamená zabránit nežádoucímu chování ještě v jeho průběhu (ne až po něm) a poté zopakovat požadavek. Tedy zpomalit nohy koně a pak požádat o opětovný pohyb vpřed. Toto často vyžaduje zesílení pomůcky rukou do zastavení. Pokud kůň vyhazuje při pohybu vpřed, může se vyhazování zhoršit, než zastaví, a tak se může dostat do repertoáru chování koně jako reakce na pobízející pomůcku. Pokud kůň jen vykopne zadníma nohama, může samozřejmě jen pobídka vpřed stačit ke korektnímu pohybu. Pokud to není takto snadné, pak je potřeba i toto trénovat učením bez chyb. Jakékoli náhlé zrychlení je nejefektivněji vyřešeno použitím otěže k okamžitému zpomalení - míra zpomalení je dána závažností prohřešku. Ať kůň uskakuje, zrychluje, vystřeluje vpřed, vyhazuje nebo svévolně mění směr pohybu, čím rychleji se nohy pohybují, tím nesmazatelněji se to vrývá do paměti.

Je nějaká míra útěkového chování užitečná?

Důležitým aspektem koňského chování je, že zvýšení hladiny adrenalinu a pohotovosti k útěkové reakci je nutné ke zvýšení rychlosti. Takže ne všechny aspekty útěkové reakce jsou nutně škodlivé. Cválání by nebylo možné bez zvýšení srdeční akce. Proto všestrannost a různé druhy závodění vyžadují některé interní pochody, které jsou spojeny s útěkovou reakcí. Velkou otázkou je, kolik je příliš. Každý, kdo měl kdy tu smůlu sedět na prchajícím koni, ví, že se nedá zpomalit ani zatočit. Proti tomu správně trénovaný dostihový kůň v té samé rychlosti zpomalit i zatočit dokáže. Prchající kůň je totiž v zajetí útěkové reakce mnohem více než dostihový kůň. Pokud je útěková reakce přítomna v silnějším stupni než jen minimálním pro nutnost dosažení potřebné rychlosti, pak zvíře prchá. A to opět otevírá otázku sebenesení. Klíčovým prvkem sebenesení je stálá kontrola rychlosti. Koně, jejichž rychlost je (pod sedlem i na ruce) udržována držením rukama, vykazují vlastně slabší formu prchání. I zmatení koně mají tendenci prchat a v rychlosti a tempu jsou drženi jezdcem. Kůň sice nemůže prchnout, ale stále má prohnutý hřbet a jeho pohyb je napjatý a trhaný.

Spontánní oživení

Jak velká zkušenost koně s tenzí a úprky je ještě bezpečná? Žádná. Protože chování spojené s útěkovou reakcí může být zapamatováno již po jedné epizodě a zážitky strachu leží pečlivě uložené v mozku a čekají. Strachové reakce jsou předmětem toho, čemu vědci, zabývající se chováním, říkají "spontánní oživení" - tendence náhle se znovu objevit v chování zvířete v původní síle. Čím větší počet útěkových reakcí zvíře zažilo, tím větší pravděpodobnost tohoto spontánního oživení. Takže ignorování vážného projevu prchání, kozlování nebo uskakování vás může pronásledovat, když to nejméně očekáváte. Zpravidla se toto chování vrací ve chvíli, kdy je kůň vystaven vyšší míře stresu - např. osvojování nového způsobu chování. Honění stresovaných koní v kruhové ohradě také může vyvolat spontánní oživení útěkové reakce. Pokud kůň běhá dokola se všemi znaky tenze - hlava nahoře, prohnutý hřbet, krátké trhané kroky - zaděláváte si na problém. To je špatné pro psychickou pohodu koně i pro jeho spolupráci s lidmi. Koně si v podstatě trénují útěkovou reakci a schovávají si ji na později. A co je horší, kůň si vytváří asociaci mezi strachem a lidmi. Pokud je kůň honěn v kruhové ohradě s prohnutým hřbetem, vysokým nesením hlavy a rychlým pohybem nohou, pak navzdory bezprostřednímu krátkodobému přínosu, proklamovanému zastánci práce v kruhovce, to může být recept na další a možná závažnější projevy strachové reakce a neshody ve vztahu koně a člověka. I když odložíme polidšťující interpretace, zkuste si představit sami sebe v kůži vašeho koně. Milióny let pobytu na čelním místě jídelníčku predátorů znamenají, že kůň je extrémně vnímavý ke všemu, co se dá vyložit jako lovení. Nejlepší, co pro svého koně můžete udělat, je vyvarovat se jakéhokoli honění, zejména pokud se objevují známky tenze. Na druhou stranu není nic špatného na správném lonžování koní, za předpokladu, že je kůň uvolněný. Pokud se kůň pohybuje po kruhovce nebo lonžovacím kruhu kontrolovaně a není přitom prohnutý, může to mít velký tréninkový přínos. Jakékoli náhlé zrychlení by mělo být řešeno přechodem dolů za pomoci lonže.

Kontrola koňských nohou

Americká etoložka jménem dr. Temple Grandin před několika lety ukázala, jak u koní funguje 'terapie pevným objetím'. (Terapie pevným objetím dr. Jiřiny Prekopové se používá nejčastěji u autistických dětí - dr. Grandin je autistka - nebo při záchvatech vzteku. Spočívá v tom, že se dítě pevně obejme a drží, ať dělá cokoli, dokud se neuklidní. Dnes je vnímána jako poněkud kontroverzní. Pozn. překl.) Pozorovala americké kovboje, jak umisťovali divoké mustangy do beden, aby jim vyčnívala pouze hlava, a bednu i s koněm naplnili pšenicí ze sila. Potom kolem koní mávali pytli a podobnými předměty. Koně nebyli schopní dát průchod strachu, protože měli znehybněné nohy. Když byli potom z této pasti vypuštěni, chovali se mnohem klidněji a snáze se ovládali, jejich útěková reakce byla na nějakou dobu utlumena. Mnoho let australští zaříkávači a profesionální obsedači koní používali postup, při němž spoutali koním nohy a povalili je na zem. Všechny tyto techniky dočasně utlumí útěkovou reakci, třebaže jsou často mylně vykládány jako budování 'respektu' a 'podrobení'. Ve skutečnosti dochází k tomu, že propojení ohrožujících stimulů a útěkové reakce se rozpojí. Tyto postupy jsou již dnes zpravidla vnímány jako neetické.

Nejlepší a nejsnazší způsob, jak mít pod kontrolou koňské nohy trvaleji, je pravidelně se věnovat práci ze země. Správná práce ze země poskytuje úplnou kontrolu nad koňskýma nohama. V našem systému práce ze země koně učíme, aby se hýbal pouze na signál vodítkem. Toto musí být důkladně procvičeno, takže kůň dokáže udělat krok vpřed i vzad okamžitě na velmi lehkou pomůcku vodítkem a provádí to, dokud nedostane pomůcku jinou. Přitom udržuje přímý směr a držení hlavy v úrovni kohoutku. Také vyžadujeme klidné stání, dokud nedostane signál k pohybu. Jiní trenéři mají podobné techniky, společným jmenovatelem je, že koňské nohy jsou pod kontrolou a není jim dovolen žádný náhodný pohyb, zejména ne rychlý. Je dobře vypozorováno, že čím častěji kůň reaguje rychlými pohyby nohama, tím větší tendenci k nim má. Podobné je to i pod sedlem, úplná kontrola nad chováním koně je prevencí nebezpečného chování. Jak jsem zmínil dříve v tomto seriálu, různé tlaky holení a otěží tvoří hranice možností pohybu koně a tím se získává úplná kontrola nad koňskýma nohama a jejich zrychlením, zpomalením a směrem pohybu. Transformace těchto tlaků na jemné pomůcky dodá poslušnosti uvolnění, protože jemné pomůcky jsou pro koně předvídatelné a nejsou nepříjemné.

Konfliktní chování

Pokud koně posilují útěkovou reakci pravidelně delší dobu, zvýší se jim některé stresové chemické látky, např. kortizol. V behaviorálních studiích se kortizol používá jako celkem spolehlivý indikátor stresu a pokud je přítomný delší dobu, poškozuje fyziologii zvířete. Dlouhotrvající tenze také ústí v konfliktní chování. Jeho projevy jsou separační úzkost, agrese nebo dokonce sebepoškozování.

Pokud je kůň zmaten, jeho první reakcí je většinou tenze. Ta obecně vyvolává tendenci ze stresující situace utéci. Čím zmatenější kůň je, tím větší tendence utéci nebo uskočit. Protikladné pomůcky koně predisponují k vysoké tendenci útěkové reakce. Vyvolávají také opačné reakce jako zpomalení na tlak holeně, zrychlení na tlak otěže, zahnutí vpravo na působení levé otěže a zahnutí vlevo na působení pravé otěže nebo tlačení se proti působící stranové holeni namísto ustupování od holeně. Největší tenze ve výcviku ale vzniká při blokování otěží a současném pobízení holení. Při tom jen malá část koní nevykazuje klinické známky tenze. Zvířata zkrátka nedokážou současně zrychlit a zpomalit, takže kůň se naučí, že pomůcky jsou pomůckami pouze tehdy, pokud je jejich intenzita vyšší než blokování otěží. Takový postup potom znamená nutnost použití ostřejších ostruh, plnou uzdu a utažený nánosník jako nezbytných tréninkových pomůcek, i když zdravý rozum napovídá, že vyšší úroveň tréninku by s sebou měla přinášet jemnější pomůcky spíše než větší arzenál zbraní.

Rozeznání a odstranění strachových reakcí je jednou ze základních součástí 'koňařství'. Pro bezpečnost naši i našich dětí musíme odhodit mýty, že koně prchající na skok projevují 'nadšení', vědí, co dělají a chtějí nám udělat radost. Kdyby se trenéři naučili správně rozeznat okruh strachových reakcí, které koně během tréninku vykazují a naučili se nezahrnovat vzorce útěkového chování do tréninku ve všech jezdeckých disciplínách, ježdění by bylo mnohem bezpečnější pro jezdce i pro koně. Je potěšující vidět, že učení jezdeckých univerzit v Británii i v Austrálii obsahuje i toto pochopení, čímž se dostává do povědomí i ostatní jezdecké veřejnosti.