Komplikované vykročení do života

Šárka pochází z dvojčat a zpočátku se jejich vývoj zdál normální. Když se ale během raného dětství začaly projevovat vývojové rozdíly mezi sestrami, vyšlo najevo, že u Šárky došlo během porodu k přidušení a poškození mozku. Lékaři poté diagnostikovali mentální postižení 3. stupně.

První komplexní vyšetření proběhlo před vstupem do mateřinky a diagnóza zněla „nevzdělatelná". „Navzdory naprosto beznadějné prognóze lékařů se toho Šárka naučila hrozně moc. Do té doby, než promluví, vypadá normálně, ale její verbální projev je dětinský. Jakmile mluví a začne se šklebit, se její postižení projeví," říká maminka.

V některých věcech odpovídá člověku ve věku od 5 do 15 let. „Dokáže se sama najíst, tedy sníst rohlík, když ho má v ruce, ne však si jej namazat, uvařit si čaj v konvici, případně si ohřát jídlo v mikrovlnce," pokračuje. Obléká se sama, pokud má oblečení připraveno, jeho výběr ale neřeší ani s ohledem na počasí.

Vzdělávání, kroužky, tábory

Od školky chodila Šárka na cvičení s dětmi, na základní škole pak vyzkoušela ještě pěvecký kroužek, lidové tance a keramiku. Všechny tyto aktivity přivedly Šárku do kolektivu, kde se skvěle začlenila.

Základní školu zvládla s pomocí asistentky, od poloviny sedmé třídy již ale začala navštěvovat praktickou školu, kde také poznala svoji nejlepší kamarádku, se kterou je v kontaktu dodneška. Po dobu povinné školní docházky jezdila Šárka na různé druhy táborů. Maminka tyto tábory vedla a i další vedoucí, kteří Šárčin hendikep samozřejmě znali, byli vždy ochotni pomoci.

Po ukončení povinné školní docházky začala Šárka chodit na dvouleté učiliště, rodinku, kde se učí postarat se o domácnost. Letos ji ukončí a bude pokračovat tříletým studiem na ošetřovatelku.

Ke koním ji přivedla náhoda

„Potřebovali jsme podchytit zájem o něco, nějaký kroužek pro vyplnění volného času," říká maminka. Jednou při výletě zavítali do Koníčka, což je občanské sdružení, zabývající se pomocí lidem s různým znevýhodněním. Probíhají zde terapie s rozličnými zvířaty, a brzy se ukázalo, že Šárka nejvíce lne ke koním. Začínala se učit jezdit na poníkovi, pak na velkém koni, se kterým zvládala i cval.

Občanské sdružení Koníček se bohužel přestěhovalo daleko od Šárčina bydliště, a tak bylo třeba najít náhradu. Tentokrát již cíleně začala Šárka s maminkou navštěvovat JK Vladykův Dvůr. Tento jezdecký klub je je členem České hiporehabilitační společnosti a věnuje se dvěma oborům hiporehabilitace - aktivitám s využitím koní a hipoterapii.

Cesta ke koním i k samostatnosti

Šárka sem dojíždí již třetím rokem, je schopná dojet tam i zpět samostatně, což bývalo nemyslitelné. „Jelikož nezná hodiny, včas ji vypravím z domu, Šárka dojde na autobus a cestu tam i zpět absolvuje úplně sama," popisuje maminka. Sama totiž Šárka nemůže jinak jít téměř nikam, dokud se pořádně nenaučí trasu, což jí trvá několik měsíců, někdy i déle.

Ve Vladykově Dvoře jezdí Šárka na velkém koni, kobylce Kapřici. Učí se nejenom jezdit a pečovat o koně, samozřejmostí je i teorie. Šárka se nyní dokáže postarat o koně, zvládá povely a jízdu, občas si něco z teorie i z denních zážitků pamatuje a o koníkovi dokáže i vyprávět, co dělali ten který den.
Terapie probíhá vždy 1x týdně po dobu dvou měsíců, pak následuje pauza. Celkem je tedy 10 lekcí a přes zimu je přestávka, kdy je Šárka smutná a těší se na jaro.

„Pro Šárku je kontakt s koňmi největší radostí. Nejvíce jsem ocenila pokroky a přínos terapie na návštěvě u známé, která má závodní koně. Šárka je neznala, přesto zkoušela jezdit a jízdu i jednodušší povely krásně zvládla," uzavírá maminka.

 

Příběh druhý: O zvířecí partičce

Henrika, Barbie, Dusty, Alex a Čuník. Ne, to není partička pohádkových postaviček, ale skupina zvířat. Ale ne ledajakých. Jsou to zvířecí terapeuti z občanského sdružení Minifarma ve městě. Dvakrát týdně cestují v přívěsu za svými „klienty", starými i nemocnými lidmi v sociálních ústavech, aby jim prozářili jejich život.

Netradiční výprava, jejímiž členy jsou dva minikoníci, dva psi a prasátko, je každý týden netrpělivě očekávána. Jejich „pacienti" je vítají už u bran ústavů a nemůžou se chvilek, které společně stráví, dočkat.

„Obyvatelé ústavu s odhodláním pomáhají naše zvířata vyložit, nandávají jim ohlávky a minikoníkům bandáže, Čuníkovi společně složí ohrádku," popisuje Karatína Holasová z občanského sdružení Minifarma ve městě.

Čtyřnozí terapeuti se jim pak odmění různě. Mnohé klienty potěší už samotná přítomnost zvířat, jiní s radostí sledují třeba dovednosti prasátka Čuníka, které umí na povel přiběhnout i sednout a rádo se nechá pomazlit. S miniponíky a pejsky chodí klienti na procházky v doprovodu terapeutů a tráví chvíle příjemným povídáním.

„Nejočekávanějším okamžikem mnohých klientů je, když mohou své oblíbené klisny Barbie a Henriku hladit, kartáčovat, česat jim hřívu, zaplétat copánky, dotýkat se jich a užívat si společně strávené chvíle. Ještě s pomocí terapeutů vyčistí kopýtka a dozví se spoustu zajímavostí o životě koníků a péči o ně," vysvětluje Katarína Holasová. Společně se pak rozloučí rozdáváním sušeného chleba a tím se zároveň zvířatům odmění za jejich společnost. Při každé návštěvě se takto vystřídá u koníků několik klientů, je o ně totiž veliký zájem.

„Vlastně si tak vypomáháme vzájemně, my zvířátka hladíme po srsti a ona nás po duši. Tihle zvířecí přátelé nám vracejí chuť a sílu do života. Pohladit si koně, pejska či prasátko, to je balzám pro srdce i duši," komentuje netradiční návštěvníky třiasedmdesátiletá paní Eliška z Ústavu sociální péče v Šebetově.

Minikoníci i jejich zvířecí parťáci provádí formu animoterapie, která je chápána jako podpůrná psychosociální rehabilitační metoda. Je součástí hiporehabilitace, kterou u nás zastřešuje Česká hiporehabilitační společnost. Vhodná je téměř pro každého, bez rozdílu věku či postižení a není závislá ani na tělesné kondici klienta.

„Terapii vždy přizpůsobíme potřebám klienta a naší minikoníci jsou naučení i na invalidní vozíky nebo chodítka. Ke klientům s výrazně omezenou pohyblivostí přijdou koníci sami a rádi se nechají pomazlit, s hlavou položenou v klientově klíně," dodává Katarína Holasová.

Česká hiporehabilitační společnost (ČHS) vznikla v roce 1993 a v současné době sdružuje 36 členských organizací ve většině krajů republiky a desítky individuálních členů. Každá organizace pracuje zhruba se 150 klienty, ročně se tedy jedná o více jak 5 000 lidí. K dispozici pro klienty je téměř 180 speciálně připravených hiporehabilitačních koní, kterým ČHS uděluje licenci pro jednotlivé obory hiporehabilitace na základě složení specializační zkoušky. Jednotlivá střediska se zabývají různými obory hiporehabilitace - hipoterapií, psychoterapií pomocí koní, parajezdectvím a aktivitami s využitím koní. ČHS také umožňuje vzdělávání pracovníků v jednotlivých disciplínách hiporehabilitace a vydává důležité dokumenty, jako jsou standardy péče, oficiální slovník, etický kodex, metodiky, atd. ČHS poskytuje zájemcům informace nebo rady, sdílí zkušenosti a příklady dobré praxe. Všechny potřebné informace včetně indikací a seznamu provozovatelů dle krajů najdou zájemci na webových stránkách České hiporehabilitační společnosti www.hiporehabilitace-cr.com.