Věci záleží na úhlu pozorování, pravil řecký klasik v době, kdy už byl klasikem. Jako ta příhoda s mečem. Tak ji vynechám, zbytečně by snižovala vážnost mnohých. A vyndám jinou, lépe ilustrující výše uvedenou poučku pytagorejských. 

To je tak. Od mládí jsem se věnoval japonskému šermu a spolu se šesticí přátel jsme měli takovou fajnovou šermířskou skupinu, s níž jsme zažili ledasco. Znáte to, život námezdných žoldáků, kteří se neštítí za zlatku v úvozu na vozku ze zálohy bafnout a tak dále. Prostě romantika. Bylo to krátce po revoluci a víc než bafání v úvozu nesly souboje civilizací. Tedy romantické příběhy o tom, jak by to dopadlo, kdyby se potkali středověcí rytíři s japonskými samuraji. Kdo z nich byl asi tak větší mistr meče? To vzrušovalo diváky ochotné takovou podívanou profinancovat. No a protože jsme byli v té době obstojní šermíři po japonském způsobu a měli jsme známé mezi českými krumpáčníky, tu a tam jsme se nějakého takového "souboje civilizací" účastnili na japonské straně. Technická poznámka: krumpáčník bylo mazlivé označení, jímž jsme my mistři titulovali příznivce evropských šermířských škol, samozřejmě jen v momentě, kdy jsme drželi v ruce meč i my. 

Tenhle souboj civilizací se odehrál před hradem Sovinec. Nevím, jestli to tam znáte, ale je před ním takový úvoz, pak mostek do brány. Byl za tím nějaký sofistikovaný příběh, který se skvěl na plakátech, jenže s historickým šermem je to jako s pornem: nějaký příběh by tam být měl, ale jen blb, který nechce přiložit ruku k dílu, se hrabe do toho, jak moc realistický. Takže jsme měli v poli zmasakrovat rytíře, který urazil z nějakého důvodu našeho pána, načež jsme měli jet do brány hradu, což nemělo žádný strategický důvod, než že na to všichni čumilové z okolních vyvýšenin dobře viděli. No a před tím mostkem měla stát posádka, přičemž jsem byl vybrán, abych za jízdy na koni setnul muži hradní posádky hlavu. 

Nevím, nakolik se vyznáte v japonském šermu, ale japonský meč je velmi slušná zbraň, pokud sekáte do masa a kostí. V tomhle případě se ale nenašel dobrovolník, který by si nechal useknout hlavu, takže se tam měl dát slámový panák. A jako že jednoho seknu z průjezdu kolem, zatímco ostatní zdrhnou. No budiž. Šel jsem s mrmláním trénovat cvičným mečem sekání do slámy, protože ostrým mi to přišlo události nehodné a kdyby se to doslechl náš učitel, asi by mi zašlapal ksicht do obličeje. Probíráním důstojnosti sekání meče do slaměného panáka jsem ale zapomněl na drobnou maličkost. Tou byl kůň. 

Existuje určité přesvědčení, že jako šermíř umím jezdit na koni. Dlužno dodat, že přesvědčení je mylné a ačkoliv soused v Pardubicích má koňskou farmu, vždy jsem se této radosti vyhýbal. Krom toho existuje určité přesvědčení, že šermovat ze sedla koně je totéž jako šermovat ve stoje. Toto přesvědčení jsem v tomto momentě nesdílel už tak pevně, maje s tím určitou zkušenost, ale bylo mi asi tak dvacet, takže co bych to zkoušel, je to jen předváděčka pro tisícovku diváků. 

Zatímco mí opěšalí kolegové posekali výkvět evropského rytířstva, naše trojka oběhla kopeček (zase tolik nás nebylo, abychom mohli číhat v záloze), za kopcem jsem nasedl s mnohou pomocí na koně (čili z pohledu diváka jsem z běhu vyskočil do sedla), objel jsem kopeček a už jsme se řítili kolem mostku. Vypadali jsme jako démoni smrti, jako běsnící přízraky, čemuž hodně pomáhal upřímný strach z těch koní, protože tentokráte to nebyli flegmatičtí pivovarští valaši, ale opravdoví jezdečtí koně, kteří dokonale reagovali na sebemenší pobídnutí kromě těch našich. 

A tady důstojnému průběhu následujících událostí pomohlo několik po sobě jdoucích drobností, které mne mnoho naučily o výše uvedeném tvrzení pytagorejských. Tak především toho mého koně něco svrbělo na boku a nebyl jsem na pochybách, že jsem to já. Tudíž se při tom kalupu bokem začal třít o kamennou zídku vedoucí k mostu, pročež se mi zdálo bezpečnější zdvihnout nohu ze třmenu, aby mi ji o tu zídku nedepiloval až na kost. 

Za další se ukázalo, že když jedeme z druhé strany, máme hradní posádku na druhé straně, než jsme původně počítali. To není tak vážný problém, když jde o maníka ze slámy, ale za stávající dynamické situace se mi nechtělo pouštět uzdu a přehazovat meč do druhé ruky, takže jsem musel sekat křižmo, z vysoké ruky a ostrého úhlu na krk, který jsem měl zhruba ve výši kolen. Abych dosáhl, tak jsem se na tom koni pořádně vyklonil a zařval nějakou japonskou nadávku (myslím že "kur-va-ty deb-il éé", to je česky něco jako "chystej si báseň pro hodinu své smrti"). Protože v tu chvíli se stalo to, co se stát musí, když se vykloníte, zároveň vás táhne švih meče a ještě se naplno vzepřete ve třmenech, přičemž z jednoho jste před chvílí vyndali nohu. Bohužel zrovna na té křížové straně. Takže jsem sletěl po hlavě z koně.  

Tady někde by mohla moje šermířská kariéra s ostudou skončit. Jenže jak jsem padal dolů, zkřížil jsem ruce v pokusu pád vyrovnat, čímž jsem přeci jen utnul panákovi na mostě parádním sekem hlavu. Načež jsem přeci jen dopadnul na kolena, což s ohledem na kolenní chrániče jen bolelo. No a jak jsem znovu rozhodil ruce ve snaze nepřevrátit se, ještě jsem toho panáka probodl. 

Pomalu jsem se otočil směrem k davu. Rychle to ani nešlo, právě mi probíhala inventura kostí. Pohrdavý škleb se rozléval po tváři té japonské zrůdy, toho dokonalého stroje na zabíjení, když přehlížel okolostojící davy. Právě v efektním kotoulu za jízdy z koně sťal hlavu a jedním plynulým pohybem pro jistotu toho rytíře propíchl. Dav začal aplaudovat, já jsem stál a vychutnával jsem si to, že mi zbroj umožňuje nesložit se bolestí na místě, než jsem hold mírným pochýlením hlavy (díval jsem se, jestli jsem se bolestí pochcal, ale to mi jen tekla po noze krev) přijal. Přítel Štefan, který vyřídil méně efektně, ale podobně efektivně část posádky na mostě, se vrátil, naklonil se ke mně a obdivně zašeptal: "Ty vole, příště řekni, než budeš takhle machrovat, já se v první chvíli leknul, že jsi spad."

Z mého studeného výrazu pochopil, že se mě hrubě dotkl. 

PS: Příběh nemá morální ponaučení, krom toho, že jsem vůl, neboť jsem si sice zařekl, že na koně už nesednu, ale už za dva roky na to zapomenu a vylezu do šraňků za staroměstskou radnicí při prvním (a taky posledním) rytířském klání. Abych si připomněl, proč jsem si ten závazek dal... 

PPS: Pokud chcete vidět opravdového machra japonského meče, tak Vladimír Hotovec (vygooglujete či na FB). Pročež doufám, že na tento příspěvek nikdy nenarazí a mou hlavu si nenabodne na ten hezký dřevěný pultík, co jsem zapomněl, jak se jmenuje v momentě, co jsem viděl, jak se používá...