Neznámé prameny...

Zatímco „vývojovou" linii dnešních koní mají paleontologové poměrně zmapovanou, zajímavé je, že mají problém zjistit vývoj koní v poměrně nedaleké minulosti. Například se stále přesně neví, kde a kdo byl vlastně posledním společným předkem všech současných koňovitých (tedy koní, oslů, polooslů a zeber) nebo kdy vlastně přešel ze severní Ameriky na eurasijský kontinent; rozdíly v těchto údajích se u různých autorů liší o skoro 2 miliony let! Odborné spory se však vedou i ohledně první domestikace koní: jaké koně, kdy a proč vlastně lidé k sobě upoutali. Podle momentálních poznatků se to událo asi před 6 tisíci let a místa domestikace jsou nejméně dvě: ukrajinské/ruské stepi a Iberský poloostrov/severní Afrika (další zdroj předpokládá, že ještě existovalo třetí místo domestikace, a to někde ve střední/severní Evropě).

Určitě se mnoho z vás aspoň jednou zeptalo: Jaké koně vlastně lidé domestikovali? Co to bylo za zvířata, jak žila, vypadala? Jak z nich pak vzniklo tolik různých plemen? Bohužel, dokumenty pojednávající o chovu koní jsou maximálně tři sta let staré - nebo mladší. Dřívější chov mapují pouze chabě podložené legendy. I když... s jednou výjimkou, historií exmoorského ponyho. Je totiž doloženo, že toto plemeno žilo na blatech Exmooru už před 1000 lety, kde bylo udržované jako zdroj lovné zvěře pro tehdejší krále.

Domestikace je kontrolovaný chov zvířat, kdy celá jeho populace žila po mnoho generací pod vlivem člověka; pokud je zvíře pouze odchyceno, ochočeno a chováno jako „domácí", nejedná se ještě o domestikaci.

Kdo se chtěl o vzniku současných plemen koní dozvědět víc, musel se pustit do pátrání. Dřívější vědci proto podle zásad tehdejší zoologie srovnávali především tělesné znaky žijících zvířat s nalezenými pozůstatky. Většinou sledovali jejich velikost, proporce či tvary a detaily lebky. Samozřejmě tyto metody zdaleka nebyly dostatečně přesné a v té době došlo k různým omylům, z nichž některé se tradují dodnes. Na rozdíl od toho se moderní metody výzkumu snaží hledat znaky příbuznosti různých plemen nebo populací koní v genetické informaci (a to i mitochondriální), z níž jsou schopni vyčíst jejich geografický původ.

Víme, že:

• už před 35 tisíci lety byl kůň pro lidi důležitý, proto ho namalovali na stěny jeskyní; i když v té době asi byl pouze lovným zvířetem;
• známky domestikace koní pocházejí už z doby ca 4000 let př. n. l.; pravděpodobné je, že kůň byl domestikován už dříve, ale pouze jako „jateční" zvíře;
• koně byli využíváni jako jezdecká nebo tažná zvířata už nejstaršími civilizacemi Starého světa;
• přestože koně vlastně vznikli v Americe, před asi 10 tisíci let tam vyhynuli a vrátili se na tento kontinent až v 15. století;
• ještě v 17. století neměl v Evropě chov koní téměř žádný šlechtitelský cíl ani metody a nelze vlastně mluvit o žádných plemenech v pravém slova smyslu;
• první cílené šlechtění plemen koní se objevilo na konci 18. století; byl to například shirský kůň nebo anglický plnokrevník;
• jediným původním divokým koněm je kůň Przewalského, zvaný také mongolský divoký kůň, poslední jedinci dalšího divokého koně, tarpana, žili v zajetí ještě před zhruba 100 lety.

Meziváleční učenci

Plemeno tvoří skupina zvířat jednoho druhu, která se odlišují od zbytku svého druhu podobnou dědičnou výbavou a tím i podobnými vlastnostmi. Plemena vznikají selekcí (výběrem vhodných jedinců) na určitý znak či vlastnost (temperament, výkon, barva, stavba těla, místo výskytu apod.) a jejich množením v izolaci od nevybraných zvířat.

Na světě je podle různých zdrojů 200-300 plemen koní. Některá jsou si velmi podobná, jiná naopak na první pohled odlišná. Hipologové je proto už dávno dělili do různých skupin; nápadné jsou rozdíly koní ušlechtilých, „lehkých" jezdeckých („východních" nebo „jižních") a naopak těžkých tažných, nebo koní malých, poníků („západních" či „severních"). Jedním z prvních, kdo však sledoval více než velikost, proporce těla a využití, byl vídeňský zoolog a paleontolog O. Antonius, který počátkem 20. století přihlédl ke struktuře různých koňských lebek a z toho vyvodil, že dnešní plemena koní mají 3 různé divoké předky; berlínský zoolog M. Hilzheimer přidal skupinu čtvrtou. Toto rozdělení, které se mimochodem stále v našich školách vyučuje, bylo mezi hipology platné v první polovině 20. století a podporovali ho i další vědci, například skotský zoolog J. C. Ewart nebo Němec J. U. Duerst.

Doslova vyčerpávající informace o těchto koních a plemenných skupinách najdete v knize prof. Bílka Speciální zootechnika - Chov koní, která vyšla v několika vydáních v 50. a 60. letech. Trochu jiné názvy, ale téměř stejný popis najdete v knihách britského hipologa, trenéra a činovníka BHS E. J. Edwardse Velká kniha o koních a Obrazová encyklopedie koní, které vyšly na počátku 90. let.

Tato teorie považuje za předchůdce dnešních plemen koní tyto druhy:

kůň Przewalského (Equus przewalskii Polj.), který byl údajně v pleistocénu (doba ledová) rozšířen od Asie až k vodám Atlantiku, dal vzniknout skupině koní mongolských. Ti se vyznačovali mimo jiné střední velikostí a těžší, neforemnou hlavou. Za jeho současné potomky považovali mongolské nebo čínské koně či jiná asijská a kavkazská plemena (například i kabardinského), jejich krev údajně koluje i v některých evropských plemenech, například původních maďarských koních.

tarpan (Equus gmelini Ant.) by měl být divokým předkem skupiny koní orientálních (východních), v ledové době byl také rozšířen na západ, až k Pyrenejím. Vyznačoval se celkově lehčí stavbou těla a kratší, ušlechtilejší hlavou, někdy až mírně prohnutou. Za jeho potomky se považují původní koně chetitští, perští, z dnešních plemen pak arabi, berberští koně, koně achaltekinští, ale i plemena odvozená od koní španělských či anglický plnokrevník a tzv. teplokrevná plemena.

těžký západní kůň (Equus robustus Steg.) byl předkem skupiny koní okcidentálních (západních), kteří odpovídají pojmu „chladnokrevníci". Byl hodně vysoký, s delším tělem, širokou zádí a dlouhou a hlubokou lebkou, mnohdy klabonosou. Údajně z této skupiny vznikli i koně starých Keltů či Římanů, za typického modernějšího představitele považovali autoři norického koně.

malý severský kůň (Equus gracilis Ewart.) dal vzniknout skupině koní nordických (severských) - prostě ponyům. Tito koně jsou malí, zavalití, s hustou srstí a jejich předci obývali severní Evropu od Skandinávie po sever Ruska, hornaté části Britských ostrovů a Island. Už v té době však různí autoři polemizovali o existenci skutečného předka této skupiny; někteří jeho odpůrci tvrdili, že se jen jedná o malou formu koně západního, jiní považovaly ponye za křížence výše uvedených tří typů koní.

Některé novější studie srovnávající genetickou informaci různých plemen koní však toto rozdělení popírají:

• kůň Przewalského má 46 chromozómů, zato všichni ostatní koně domácí i zdivočelí, jich mají pouze 44; přestože se zjistilo, že jeho geny jsou v genomu některých plemen koní (většinou asijských), čili se s domácími koňmi křížil a křížit i nadále může, nelze ho považovat za přímého předka žádného současného plemene; spíš za velmi blízkého příbuzného;
• tarpan asi nebude předkem celé řady teplokrevných plemen koní; bylo například zjištěno, že konik (který se považuje za přímého potomka tarpanů) je sice příbuzný se španělským původním plemenem sorraia, nikoli však s plemenem pura raza espaňola čili „andaluzanem". Ten je podle všeho blízký příbuzný s berberem;
• na základě genetické informace bylo možné s jistotou říct, že je arabský kůň skutečně jedno z nejstarších plemen, přesto bylo zjištěno, že se v nich nachází i „evropské geny"; jedno z vysvětlení je to, že v dávných dobách byly přece jen připařovány i klisny evropských koní - a naopak, zdá se, že arabští koně ovlivnili evropská plemena více, než se dosud předpokládalo;
• podle všeho už dávno před domestikací existovaly v Evropě dva typy koní: menší ponyové a větší teplokrevníci; ponyové (koně menšího vzrůstu) se po roztání ledovců rozšířili do severní Evropy, kde se rychle rozmnožili. Na základě genetiky jsou pravděpodobně plemena ponyů navzájem příbuzná.

(Dizertační práci, která zkoumá genetické znaky současných koní, přikládáme pod článek; německy mluvící čtenáři v ní najdou další velmi zajímavé informace.)

Pohled k sousedům

V hippologickém světě, především pak v německy mluvících zemích, se často považuje za směrodatné rozdělení plemen koní podle Speeda a Ebhardta z druhé poloviny 50. let, publikované G. Kapitzkem v roce 1973, které vychází ze 4 předků, forem či typů divokého koně:

• typ 1 - pony (prapony, severský pony), který žil v severozápadní Evropě, byl malý, odolný proti chladu a vlhku a kterému odpovídá exmoorský pony, islandský kůň, shetlandský pony apod.
• typ 2 - tundrový pony, těžší a větší, odolný proti chladu, pocházejí ze severní Eurasie, kterému odpovídá mongolský divoký kůň (Przewalského), ale i část koní islandských, highland pony, jakutský kůň nebo fjordský kůň;
• typ 3 - kůň s klabonosou hlavou neboli předek teplokrevníků, který měl pocházet z centrální Asie a z něhož vycházejí dnešní plemena španělského typu, berber, sorraia, ale i achaltekinský kůň či anglický plnokrevník nebo některé typy arabských koní;
• typ 4 - protoarab, primitivní arab, praplnokrevník, drobný a jemný kůň pocházející ze západní Asie a jehož žijícími představiteli jsou kaspický kůň či asilní arabi.

Ani toto rozdělení však moderní genetické výzkumy nepotvrdily, takže ho uznávají spíše jen hippologové a nikoli paleontologové.

Podrobnější informace můžete najít v knize G. Kapitzke: Kůň od A do Z.

Tak trochu z jiného soudku

V roce 1999 spatřilo světlo světa úplně jiné rozdělení původních forem divokých koní z doby ledové, tedy předků našich domácích koní. Robert Hoffmann a Deb Bennett ve své publikaci Mammalian Species z American Society of Mammalogists rozeznávají 7 poddruhů Equus caballus, a to na základě jejich morfologie i zmapovaného geografického rozšíření. Jedná se o tyto poddruhy:

• Equus caballus alaskae - lamut neboli aljašský divoký kůň. Vyhynul asi před 10 tisíci let téměř na konci pleistocénu (doby ledové). Kdysi obýval severovýchodní Asii a přes Beringův pevninský most přecházel až do Aljašky.
• Equus caballus mexicanus - americký periglaciální kůň, který také vyhynul na konci pleistocénu. Žil v oblastech od hranice zalednění západně od Mississippi směrem na jih do severního Mexika. Tyto dva poddruhy nebyly nikdy domestikovány, protože vyhynuly v době, kdy domestikace koní teprve začínala.
• Equus caballus przewalskii - kůň Przewalského neboli mongolský divoký kůň, který byl kdysi rozšířen na velkém území Ruska a Sibiře od Uralu až do severovýchodní Asie a jen minimálně se podílel na vzniku omezeného počtu asijských plemen domácího koně v Mongolsku, severní Číně a východním Tibetu.
• Equus caballus ferus - tarpan, který kdysi obýval území od východního Polska až po Ural. Byl to první domestikovaný kůň a jeho charakteristické vlastnosti přežívají v některých ruských, východoevropských a západoasijských plemenech včetně konika, hucula a achaltekince a příbuzných turkmenských plemen. Prostřednictvím těch je vlastně předkem i anglického plnokrevníka.
• Equus caballus pumpelli - afro-turecký kůň, který je přímým předchůdcem našich „orientálních" plemen včetně araba, starého hittitského koně, perského, baškirského, lokajského, marwariho nebo berbera.
• Equus caballus mosbachensis - středoevropský kůň je nejpůvodnější a nejprimitivnější forma koně a přímý předek teplokrevných plemen včetně koně lotyšského, grönigenského, fríského, cleveland baye, německého teplokrevníka a od něho odvozených plemen ze Švédska, Dánska a dalších zemí západní Evropy.
• Equus caballus caballus - západoevropský kůň, který je adaptovaný na chladno a vlhko a má nejzavalitější a nejkulatější tělo, nejkratší uši, nejširší a nejhlubší hlavu, nejkratší nohy, nejširší kopyta a nejhustější srst, hřívu a ocas. Je původní v zemích na západ od řek Rýna a Rhony, od Norska a Švédska na severu přes země západní Evropy, Britské ostrovy, po západní Francii a Španělsko. Je to přímý předek chladnokrevných plemen, jako je belgický, clydesdalský, brabantský a suffolkský punch a od nich odvozených plemen v jiných zemích. Je také přímým předkem plemen ponyů, velkých i malých včetně fjordského, shetlandského, exmoorského, dartmoorského, mérenského, galského a asturianského. Poníci a chladnokrevníci pocházejí z jediného předka, jejich tělesná velikost jen odpovídá tomu, v jaké oblasti země se vyvíjeli, tj. kontinentální formy jsou největší, formy z britských ostrovů menší a formy z příbřežních ostrovů, jako je Man, Shetlandy a Orkneyské ostrovy, jsou nejmenší.

Další informace najdete v přiložených článcích „Mammalian Species" od Deb Bennett and Roberta S. Hoffmanna a v „Evolution of the Horse: History and Techniques of Study".

Tím samozřejmě naše povídání o předcích dnešních koní nekončí; příště si vezmeme na paškál zástupce některých známých a vážených plemen.

Zdroje informací a další doporučená literatura:

F. Bílek a kol.: Speciální zootechnika - Chov koní. SZN Praha, 1955.
E. H. Edwards: Velká kniha o koních. Nakl. Gemini, 1992.
E. H. Edwards: Obrazová encyklopedie koní. Nakl. Agentura Cesty, 1995.
G. Kapitzke: Kůň od A do Z. Nakl. Brázda, 2008.

T. Jansen: Untersuchungen zur Phylogenie und Domestikation des Hauspferdes (Equus ferus f. caballus) - Stammesentwicklung und geografische Verteilung. Dizertační práce, 2002 - vynikající informace o genetickém studiu různých koní a závěry z toho vyvozené (německy)
D. Bennett, R. S. Hoffmann: The "Mammalian Species" Paper: Equus caballus. http://www.equinestudies.org/, obnovené a doplněné vydání textu z roku 1999 - popis koně jako živočišného druhu, jeho místo v zoologickém systému, vyhynulé formy a předkové současných plemen (anglicky).

C. P. Groves:The Przewalski Horse: Morphology, Habitat and Taxonomy - velmi zajímavý článek o Przewalského koni, ale ve druhé části i tom, jak se dříve a později klasifikovali předci dnešních koní (anglicky).