Děda byl ze staré sedlácké rodiny a co řekl, to platilo. V jeho dobách byli strakatí koně vidět leda tak v cirkuse. Takže možná právě proto mluvil o strakáčích jako o bláznivých potvorách, co dělají jen samé neplechy. Ale jak je to s těmi strakáči dnes?

Věda nám říká, že bílé fleky a odznaky na koních způsobuje vada v přenosu genové informace při vývoji plodu. Jednoduše řečeno - tam, kde měla být barva, došlo k chybě a pigment se nedostal do podkožních buněk. Tím mohou vznikat klasické odznaky na hlavě a nohou, ale i poměrně velké a složité bílé skvrny. Navíc je tato „vada" přenosná, takže hříbě velmi často přebírá bílé odznaky svých rodičů. Jsou plemena, která si na skvrnách různých velikostí a struktur vyloženě zakládají a jednobarevné jedince ze svých plemenných knih vyhazují. Stejně tak jsou lidé, kteří strakáče zbožňují a obdivují, jiní se na ně dívají skrz prsty.

Za blahého komunismu mnoho flekáčů ve stáji nebývalo. V oddíle byli koně monotónně jednobarevní, bílých znaků také příliš nemívali. Jen tak občas na spěnce, výjimečně ponožku. Když měl kůň lysinu, byl považován za atraktivního. Dřívější chov příliš strakatosti nepomáhal - jednobarevná kobyla + jednobarevný hřebec = jednobarevné hříbátko. Strakatí byli jen poníci. Mimo nich bylo možno vidět strakáče možná tak v cirkuse nebo v televizi.
Mimochodem, kdo z vás si vzpomene, jak se jmenoval legendární puntíkatý kůň Pipi dlouhé punčochy? :-)

S otevřením hranic se k nám postupně dostávali koně strakatých plemen - painti, appaloosy, irští cobové, polští teplokrevníci. Za těch pár desítek let již skvrny nejsou výsadou westernu nebo hobby jezdců. Naopak - i anglicky jezdící mohou v kolbišti nebo na opracovišti potkat strakatého teplokrevníka. Doba se mění, svět žádá výjimečnost. Správné skvrny mohou schovat některé exteriérové vady nebo naopak podtrhnout přednosti. Bohužel to platí ale i opačně, skvrna na nevhodném místě může z korektního koníka udělat ošklivého křivonohého hrbáčka. Strakatého koně v poli jednobarevných si každý zapamatuje. Kvůli flekům v srsti se dokonce zakládají nová pseudoplemena, např. barok pinto (strakatý kůň barokního typu), nebo NASH (APH x hafling). Jezdcům přestává stačit jednobarevný koník s PP nebo strakáč bez původu, chtějí strakáče s PP. Poptávka stoupá, cena stoupá. Strakatost je ale nevyzpytatelná, jako to aprílové počasí.

Takže jací ti strakáči vlastně jsou?

Ze svého skromného průzkumu musím říct, že jim nelze upřít jistou větší dávku hravosti. Jestli totiž ve stádě uměl nějaký koník rozvázat ohradu, utéct z boxu, případně sundat kámošovi masku z hlavy, tak to byl přednostně strakáč. Až by člověk řekl, že mají na lumpárny vyloženě geny. Krom toho mají na takové kousky i mimořádně výbornou paměť, což je v dnešní době pro někoho spíš nevýhoda. Ne každý dokáže jejich cirkusácké přednosti ocenit. Kdo si ale se strakáčem dokáže najít stejnou vlnovou délku, určitě se nudit nebude.

Pokud máte doma strakáče, podělte se níže v diskuzi o své zážitky. Určitě společně najdeme další vlastnosti, které tyto koníky charakterizují.

P.S.: Kdo si správně vzpomněl, že puntíkatý koník Pipi se jmenoval Pan Alfréd, ten má pro dnešek plusový bod za výbornou paměť :)