Chtěla bych, aby jezdci věděli, že existují i jiné cesty. Chci, aby jezdci pochopili, že to není o mechanickém snížení hlavy - je to o vytažení krku z vytaženého hřbetu a o tom, že kůň se přiměje uvolnit. A jsou jiné možnosti, jak toho dosáhnout. Takže předtím, než budete číst o různých mechanických vynálezech, uvědomte si, prosím, že jsou i jiné způsoby - v příštím článku se dostanete i k části s názvem: Místo vyvazovátek.

Definice pomocných otěží

Pomocné otěže (pozn. překl.: autorka používá anglický výraz "gadgets", což lze přeložit jako serepetičky, popřípadě v kontextu článku jako "vyvazovátka") lze definovat jako jakýkoli kus výstroje pověšený na koně mimo normální sedlo a uzdečku s normálním stihlovým udidlem nebo drezurní uzdu s normální pákou a stihlem. Lze je také definovat jako „věci, které koně ovlivňují mechanicky", což je opak pomůcek jezdce. Lze je také definovat specifickými názvy a funkcemi, například průvlečky a martingaly, pomocné otěže a svírací nánosníky. Poslední zmíněná definice není moc pěkná, protože si žádá neustálé „updaty" toho, co je v kurzu a co už vyšlo z módy, a jak se co jmenuje a jaké to má ještě jiné názvy, starší či nové. Já raději používám definici, která mluví o mechanickém ovlivňování koně, přestože její hranice nejsou ostré. V některých případech může být něco dodatečného k uzdečce a sedlu pro koně velmi dobré a nejedná se jen o usnadnění práce jezdce. Například takový stabilizátor kroužku udidla, který brání tomu, aby stihlové udidlo bylo protažené hubou. Je to serepetička?

Nejčastějšími vyvazovátky či serepetičkami, neboli pomocnou výstrojí/otěžemi - jak tomu říkají ti, co je používají/prodávají/schvalují, jsou průvlečky a vyvazovací otěže, švédské nánosníky a udidla typu gag/fuga. A že jich je! Pokusím se vysvětlit jejich působení.

Nejčastěji diskutovanou pomocnou otěží používanou v drezuře jsou průvlečky. V angličtině se jim říká drawrein = protahovací/přitahovací otěže, v němčině Schlaufzügel = smyčkové otěže, někdy se jejich německý název ironicky vykládá jako spící otěže = Schlafzügel. Žádné vyvazovátko se v drezuře nepoužívá rutinovaněji a častěji, ani se tolik nezneužívá, jako průvlečky. V některých stájích dokonce koluje pověra, že je skutečně potřebujete, že bez nich nemůže kůň pracovat korektně. A možná je to u jejich koní i pravda...

Průvlečky jsou skutečně jednoduché zařízení. Jsou to dlouhé otěže připevněné k podbřišníku, ať už po stranách nebo mezi předníma nohama. Odtud jdou skrze kroužky udidla do rukou jezdce, který může upravovat jejich délku. Fixně daná vzdálenost mezi podbřišníkem, udidlem a rukama brání koni zvedat hlavu nebo vystrčit nos více dopředu, než kolik mu to průvlečky dovolí.

Vypadá to, že se hodí k jakémukoli účelu. Mnoho jezdců si zvyklo je používat jako poslední věc, která zastaví jejich utíkající koně. Jiní si zase zvykli je používat, aby zabránili koni se uvolnit, když se začínají učit letmé přeskoky. A jiní zase proto, že kůň přece stejně má takto držet tělo, tak proč je nepoužít? Další zase, aspoň jak si myslím, je používají proto, že ve skutečnosti nedokážou jezdit koně na otěži, nebo se stydí, když jejich kůň zvedne hlavu, protože vypadl z rovnováhy nebo měl nějaký jiný problém. Ať tak nebo tak, není třeba dále vysvětlovat používání něčeho, co se používat nemá, takže budu pokračovat tím, že vysvětlím nevýhody průvleček.

Síla a uvěznění

To, že průvlečky prokluzují skrze kroužky, a fakt, že jsou připevněné na dvou místech (dole a vzadu) opačných, než kam chce kůň dát svoji hlavu (nahoru a dopředu), způsobuje, že jsou mnohdy silnější, než by kdy mohl být samotný jezdec. Pouze na otěžích může kůň zvednout hlavu, dokud vzdálenost jeho hlavy k rukám jezdce zůstane stejná. Aby jezdec koně překonal silou, musí se pokusit stáhnout jeho hlavu dolů tím, že bude dolů tlačit i ruce (viz foto). Bez patřičných dovedností to ale není silná pozice.

Průvlečky jsou tedy nástrojem síly a nikoli porozumění, spolupráce a důvěry. A důvěra... jak přinutíte nedůvěřivého koně, kterého bolí hřbet nebo má celkově prohnuté tělo, který utíká a hvězdaří, aby byl poddajný? Ano, to je ta výzva, která přiměje většinu jezdců vytáhnout ze skříně průvlečky.

Ale pokud se místo toho podíváme na to, co průvlečky skutečně dělají, a ne, co by v idealizovaných případech měly dělat, či v co doufáme, že dělají, a pokud si začneme uvědomovat rizika, pak nám možná toto řešení nepřijde až tak dobré.

Aktivní průvlečky, které táhnou udidlo dolů a dozadu, mezi místo, kde jsou připnuté do podbřišníku a ruce jezdce, lapí koně jako do pasti. Ten sice má prostor, aby se uvnitř tohoto vězení hýbal, ale nikoli do požadovaného směru - dopředu, dolů a před kolmici. Může však zarolovat krk dozadu (zelená pozice). Může ho taky zkrátit a trochu zvednout (červená pozice), ve snaze zmírnit působení udidla.

Aby kůň mohl uvolnit čelist a týl a natáhnout se dopředu - dolů - před kolmici, jak je žádoucí, jezdec musí nabídnout průvlečky z rukou více, než je běžné, a upřímně - zrovna toto zastánci průvleček moc nedělají! Místo toho jako by většina problémů vycházela z necitlivé ruky, která nabízí neochotně a jen málokdy včas. Protahování není pro tyto jezdce prioritou, narozdíl od sbírání koně a zkracování jeho rámce.

Je to zmatek, když má člověk nabídnout průvlečky a přitom udržet přilnutí na normálních otěžích. V nejlepším lze použít průvlečky tak, že se napnou tehdy, když kůň chce vystrčit nos dopředu, ale když uvolní čelist, prověsí se. Většinu práce je samozřejmě nutné udělat v uvolněném stavu, a ne aby kůň bojoval s průvlečkami. Toto ale není norma u jezdců, kteří používají průvlečky, a není divu. Pokud by je používali takto, nepotřebovali by je!

Použití průvleček ve funkci jakési zálohy však taky není příliš žádoucí, protože ideální je být schopen změnit délku krku koně dopředu a dolů kdykoli během jezdecké hodiny. Natolik volné průvlečky, že začnou působit až tehdy, když kůň vystrčí nos dopředu, však začnou působit také ve chvíli, kdy se kůň natáhne dopředu a dolů. Řešením by pak bylo přehmátnout průvlečky vždy, když chcete, aby kůň snížil svoji hlavu a krk. A zkrátit je, když po koni chcete, aby šel zase nahoru, protože jinak by byly k ničemu a kůň by na dlouhých průvlečkách mohl klidně koukat do nebe.

Vyvolání prohýbacího reflexu

Stejně jako v případě, když kůň nese hlavu nahoře, nepomůže jeho držení těla tah otěží dolů, je přirozenou instinktivní reakcí koně bojovat s tahem průvleček, které ho táhnou za hubu. Úkolem otěží není umístit hlavu koně dolů, ale spíš uvolnit dolní čelist a jazyk, takže se kůň do otěží natáhne. Pouze on sám, nikdo jiný mu nesníží hlavu, ani jezdec, ani nějaká otěž!

Krátké průvlečky dělají přesně to stejné, jako svaly dolní linie těla během rollkuru - zkrátí dolní linii a táhnou za šíjový vaz tak, že je tento omotaný podélně okolo páteře a stlačuje ji. Spodní oblouk zakřivení krku do S je vytlačený ven a kůň se prohne. K tomu navíc vyvolá tlak do jazyka ztuhlost čelisti a týlu, následkem čehož ztuhne i horní linie, a to stejným způsobem, jak ji zatíná kůň „hledící do hvězd". Zda kůň ve skutečnosti drží hlavu nahoře nebo se ji pokouší zvednout, ale je zadržen průvlečkami, je to stejné. Byl spuštěn stejný prohýbací reflex.

Gumový chambon neboli gumy

Pozn. překl.: Anglicky se této pomocné otěži říká „neck extender" = prodlužovač krku, česky je známý pod názvem gumový „chambon" (byť se jeho působení od skutečného pevného chambonu diametrálně liší) nebo jen „gumy".

Jedná se o mechanicky působící pomocnou otěž podobnou průvlečkám, jejichž délku nelze během ježdění přímo ovlivnit. Gumy jdou od podbřišníku skrze kroužky udidla k týlu. Nikdy nejdou do rukou jezdce a vzdálenost mezi rukama jezdce a hlavou koně nemá žádný vliv na hubu koně. Jsou také pružné a tím mohou vyzvat koně, aby přijal přilnutí. Jejich největší nevýhodou je fakt, že jezdec nemůže měnit jejich délku, takže nemůže koni povolit, aby ho odměnil, nebo ho nechat, aby se zcela vytáhl. To je dost neflexibilní a neučí to koně nic moc jiného, než hlavu snížit. Jezdec to má snadnější, protože nemusí držet a organizovat si v rukách průvlečky, ale následkem toho dochází k tomu, že gumy používají dokonce i ti horší jezdci. Skutečnost, že gumy nejsou nijak spojené s ničím na kohoutku, například s rukama jezdce či podbřišníkem, mluví za ně. Skutečnost, že jsou mechanické a nejsou k tomu, aby je zkušený jezdec použil ke konverzaci s koněm, mluví proti nim.

Gumy se mohou do jisté míry natáhnout a prodloužit a kůň se ve skutečnosti může vytáhnout dopředu-dolů a před kolmici. Avšak to se stane tehdy, když gumy nenecháte příliš krátké, než na koně sednete. Ani pokud jsou gumy dostatečně volné, nepředcházejí tomu, aby nepoddajný kůň nezkrátil svůj krk a zcela se neprohnul. Jediné na obranu těchto vyvazovátek je fakt, že je lze použít k uklidnění udidla klepajícího se v hubě koně, protože jezdec má příliš neklidné ruce. Tvrdé, stálé tahání je aspoň méně nepohodlné pro koně než tvrdé cukání za otěže, které vzniká při střídání extrémů povolený-napjatý-povolený-napjatý. Kůň může snížit hlavu a uklidnit udidlo proti pružnosti gumového lanka.

Vyvazovací otěže

Ve Španělské jezdecké škole je tradicí, že vyvazovací otěže se vždy používaly pro lonžování a do jisté míry i pro práci na dlouhých otěžích. Jak a proč to tak dělají, jde mimo mé znalosti, protože jsem do této školy nechodila, takže se o to nebudu pokoušet. Ale pro nás, kteří jsme do této školy nechodili, skutečně nejsou tyto pomocné otěže něco, co bychom měli používat. Místo toho, abychom do nekonečna lonžovali s vyvazovacími otěžemi koně, který s nimi bojuje nebo jde za kolmicí/otěží nebo, jak je nejběžnější - se učí do nich lehat, aby zabránil poskakování udidla v hubě, je chytřejší strávit čas tím, že koně naučíte chodit na dlouhých otěžích nebo prostě pracovat na ruce. Většina jezdců dokáže udělat mnohem více práce pouze na uzdečce, kdy s koněm pracuje na ruce na 3 stopách, jde po jeho vnitřním boku, pracuje na ohýbání koně a natahování v kroku. Ohýbání a dovnitř plec v kroku je často mnohem užitečnější než klusání na vyvazovacích otěžích.

Někteří lidé říkají, že musí lonžovat na vyvazovacích otěžích, aby koně narovnali. Vnitřní vyvazovací otěž zkrátí, aby koně správně ohnuli podle kruhu, a pak lonžují. Ale vyvazovací otěže na koni nesedí. Nemohou cítit narovnání/křivost koně, ani ho nemohou pobízet na jedné straně holení nebo povolit, aby se kůň vytáhl. Mohou jen fixovat hlavu. Viděla jsem tolik koní lonžovaných s vyvazovacími otěžemi, kteří byli nadměrně ohnutí dovnitř, tlačili plece ven a zadníma nohama kráčeli po stopě, která byla ještě víc uvnitř, než stopa předních nohou. Tak přece vypadá křivý kůň.

Přestaňte fixovat koni hlavu v určité pozici! Naučte se dělat na ruce dovnitř plec na malém kruhu, pak s koněm pracovat na dlouhých otěžích a jezdit ho tak, aby šel v rytmu, uvolněný, na přilnutí a s kmihem, pak budete pracovat na narovnání. Narovnání nelze najít v určité pozici, které dosáhnete vyvázáním, stejně jako přilnutí „na otěži" nelze dosáhnout tím, že vyvážete hlavu dolů.

Vyvazovací otěže jsou tak neživým vyvazovátkem, jako nic jiného, a nezlepšují protažení koně dopředu-dolů-před kolmici, ale spíš ho učí udržovat určitý tvar krku a čelisti a snížit kohoutek. To NENÍ VYTAŽENÍ!

Vyvazovací otěže fixují vzdálenost mezi hubou koně a bodem na obřišníku nebo podbřišníku. Kůň se s tím může vyrovnat mnoha způsoby, tím, že zkrátí krk, zaroluje ho dolů atd. Přinutit koně „jít na otěži" na vyvazovacích otěžích, to už musíte být expert ve vedení koně na lonži, musíte ho často povolovat, abyste ho ušetřili křečí, které způsobí ztuhlost, a musíte mít dost dobře vycvičeného koně. Jenže jaký to má pak smysl, když máte dobře vycvičeného koně a víte, jako ho správně vést? Pokud to umíte, umíte také úspěšně pracovat na dlouhých otěžích! Nebo proč rovnou nejezdit?

Kůň na obrázku vlevo je dobře vycvičen. Je na vyvazovacích otěžích, které se zdají být příliš krátké pro jakoukoli produktivní práci. V kroku je zarolovaný. Když však vyklene krk nahoru, dostatečně pro piafu, přestože tato piafa není příliš aktivní, protože jeho zadní noha se zvedá výš než přední, otěže mají adekvátní délku (i když by to chtělo delší krk). Takže pro takto krátkodobé použití při extrémně shromážděných cvicích mají vyvazovací otěže určitý účel. Ale mohou stejně dobře koně učit zarolovat se za kolmici.

Použít vyvazovací otěže pouze pro zkrácení koně je kontraproduktivní, protože se kůň dříve naučí proti těm mechanickým, nepovolujícím provázkům připnutým do udidla zatnout svaly a tím se učí být ztuhlý.

Vyvazovací otěže také blokují pohyby hlavy a krku v kroku a cvalu, takže zbývá jedinou možností klus. V klusu, který je provázen poskakujícími pohyby nahoru a dolů, řemeny a gumové kroužky vážící výrazně více, než je žádoucí „hmotnost otěží", poskakují nahoru a dolů s pohybem koně. Jediným způsobem, jak se kůň může vyrovnat s tímto nepříjemným efektem, je lehnout si do udidla.

Je tady také problém zakopnutí, ztráty rovnováhy, rozpustilosti na lonži. A co se stane? Fixní kožená vyvazovací otěž cukne koně v hubě tak hrubě, jaký bude pohyb hlavy. To NIČÍ hubu koně a způsobí, že bude naprosto necitlivá. Možné výhody, které mohou vyvazovací otěže přinést, jsou překonány faktem, že způsobují tvrdnutí huby mnoha spletitými způsoby.

Někdo říká, že na vyvazovacích otěžích se kůň může naučit „správné přilnutí". Myslím si, že to záleží na tom, co si pod pojmem „správné přilnutí" představuje. Pokud si myslíte, že jezdec by měl být schopen držet otěže ve fixní délce po delší dobu ježdění a že kůň má být tím jediným, který se tomu má po celou dobu přizpůsobovat, pak se to skutečně může naučit na vyvazovacích otěžích. Pokud však „správné přilnutí" znamená, že kůň se vždy snaží napínat otěže a že jezdec přizpůsobuje jejich délku aktivitě hřbetu a zádi koně, aby ho odměnil nebo ohnul, aby umístil jeho hlavu výš nebo níž se stejnou mírou tahu za otěže, pak se kůň od vyvazovacích otěží naučí pouze to, aby se nemazal s rukama jezdce.

Vyvazovací otěže také nedokážou určovat pozici hlavy koně v týlu, ale spíš mezi prvním a druhým krčním obratlem. Můžete zapnout jednu vyvazovací otěž kratší než druhou, ale při lonžování nemáte kontrolu nad tím, zda se kůň ohne v plecích, uprostřed krku nebo na správném místě.

Žádná kontrola, to je to, co se dá o vyvazovacích otěžích říct. Nemůžete kontrolovat jejich délku z druhého konce lonže, nemůžete ve skutečnosti kontrolovat plec koně nebo jeho ohnutí. Nemůžete mu povolit nebo dokonce na chvíli zkrátit. Tak proč je používat? Dokud je nepřipnete k obnosku a nevybere typ vyvazovacích otěží s nejlehčím gumovým kroužkem, dokud je nebudete často povolovat, nepovedete koně opatrně, pak je nepoužívejte.

Otěže „Thiedemann"

Otěže „Thiedemann" jsou jakési poloviční průvlečky, které méně zdatní jezdci mohou používat bez toho, že by vlastně drželi další pár otěží v rukách. Někteří jezdci vyzdvihují jejich „chytrost" a říkají, že jsou ke koni šetrné a že je to to nejlepší na světě. Jezdila jsem dokonce u instruktorů, kteří trvali na tom, abych je používala, ještě předtím, než mě viděli jezdit, protože si mysleli, že patří standardně ke koni. Ach, bože!

Ale někteří říkají, že tyto otěže jsou mírné. Že působí pouze tehdy, než kůň dostane hlavu do správné pozice, a pak automaticky povolí. Ze stejného důvodu - „usazení" hlavy koně - by pravděpodobně měli rádi i průvlečky, ale nejsou příliš zruční, aby je používali. Neuvědomují si, že to, jak kůň nosí svoji hlavu, nelze dosáhnout tahem za udidlo směrem dolů, až se hlava dostane do správné pozice (usazení hlavy rukama). Správného nesení hlavy lze dosáhnout aktivací zezadu, výsledkem čehož je zvednutí hřbetu a kohoutku, vyklenutí krku a vše je pak perfektní.

K čemu tedy vůbec jsou otěže!? Proč jezdci vlastně nejezdí bez otěží, když je to tak zatraceně dobře? Takže... Dříve, než bude „vše perfektní", jak jsem uvedla na konci minulého odstavce, musí přijít „uvolnění týlu a pověšení hlavy skoro ke kolmici tím, že udidlo působí na dolní čelist". To je to, co dělají ruce jezdce, aby se kůň dostal na přilnutí a aby vepředu zaujal ono držení. To ony koně žádají „prosím, uvolni čelist, prosím, uprav držení v týlu, prosím, prodluž krk, ať ti můžu nabídnout otěže, až to uděláš".

To musíte být schopni udělat bez ohledu na to, kde má kůň zrovna hlavu. Proto jezdíme s otěžemi v rukou, jejichž délku můžeme upravovat, a nikoli s vyvazovacími otěžemi. Nahoře nebo dole, dozadu, dolů a dopředu, vždy musíte být schopni cítit hubu koně a rychle ji požádat o uvolnění, pokud ji kůň zatne. Má se to snad dělat neměnnou délkou otěží, které táhnou udidlo dolů, dokud nedostanou hlavu koně do právě jediné pozice? Ne, to by potom bylo zautomatizované „usazení" hlavy.

Otěže „Thiedemann" a kovová očka pro jejich připnutí také představují závaží pro otěže. Tito málo zruční jezdci nejenže směřují k „usazení" hlavy koně a ztuhnutí jeho krku, ale také k tomu, že jejich lehké otěže začnou poskakovat a koně škubat v hubě.

Pružná prodloužení otěží (Rein-Aid Inserts)

Je to vlastně krátký řemen přidaný k otěži, do něhož je všitá guma. No, všitá možná není přesný výraz. Pevná kožená otěž v tomto místě dělá smyčku a mezi konci této kožené smyčky je ona guma (v případě mírného tahu za otěž), která se může natáhnout tak, že se napne i kožená smyčka za ní (poměrně silný tah za otěže). Tato věcička tak má „vůli" asi 2,5-5 cm.

Nehodlám tuto věc jen poplivat. Vlastně je OK, především z hlediska koně. Používají ji jezdci, kteří ještě nedokážou udržet pružné, živé přilnutí vycházející z citlivých rukou a z uvolnění. Ti, jejichž ruce nejsou nezávislé na pohybu koně a tedy ani na jejich vlastním sedu. Doufám, že tito jezdci to vědí. Používají tento vynález pouze proto, aby pomohli svému koni.

Čemu ale nepomohou z dlouhodobého hlediska, je řešení onoho problému nešikovných rukou. Pokud používáte tato prodloužení otěží, budou místo vás pružit ona a pouze vás utvrdí v tom, že tuhý úchop otěží je OK a neustálé poskakování rukou je OK, protože vaše pomůcky otěžemi se zjemní, než dojdou k hubě koně. Nikdy se nenaučíte cítit měkké přežvykování koně, který je na přilnutí.

Chambon a gogue

V současné době se, z pohledu drezurního ježdění, objevují nové vynálezy a vylepšení průvleček. Jejich nosnou myšlenkou je skutečně dosáhnout postupného povolení, které je potřebné k tomu, aby se kůň podpořil ve své snaze vytáhnout se za udidlem dopředu-dolů-před kolmici. Obě popisované pomocné otěže jsou poněkud složitější než průvlečky a fungují na principu kladky. Ve skutečnosti jsou to pomocné otěže určené k lonžování, stejně jako se za tímto účelem používají tradiční vyvazovací otěže ve Španělské jezdecké škole, ale mnoho lidí je používá obecně ve výcviku a k ježdění. Já osobně nechápu, že si jezdci myslí, že nedokážou koně lépe se přimět vytáhnout dopředu-dolů-před kolmici jeho narovnáváním a manipulací s otěžemi, než to dokáže jednoduchý provázek, který mechanicky povolí ve správném úhlu. Myslím si, že jim snad vůbec nevadí, že tento účinek je vytvořen něčím, co ovlivňuje pouze hlavu koně, takže to už není „hele, jezdím bez rukou!". Spíš je to „hele, ten provázek umí to, co já ne!". Lze jen doufat, že tito jezdci si jednou uvědomí, že se potřebují dále vzdělávat a že je nebezpečné si myslet, že pomocné otěže mohou jezdit místo nich. Několik pevných uzlů na provázku nevyřeší ani bolavý hřbet koně, ani nedostatečný výcvik.

Ze všech těchto pomocných otěží je chambon jediný, který skutečně pracuje uspokojivě ve své původní funkci - lonžování. Chambon je jediným zařízením, které koni dovolí natáhnout se zcela dopředu-dolů-PŘED KOLMICI.

Chambon je ve skutečnosti jednoduché zařízení. Mohli byste si ho udělat sami, pokud by nebylo dražší nakoupit jednotlivé komponenty, kožený řemen, kroužky a lanko, než si pořídit v obchodě již hotový produkt. Potřebujete obřišník pro upevnění hlavního řemene (modrý), pokud nemáte lonžovací obřišník, použijte sedlo a jeho podbřišník. Dále je tu krátký řemínek (zelený) připnutý přes nátylník uzdečky, který je opravdu potřeba. Pak tu jsou kroužky (žluté) na obou koncích tohoto řemínku, skrze které prokluzuje lanko (červené) připnuté do kroužků udidla.

Jeho funkce je následující:
Když kůň zvedne hlavu a vystrčí nos dopředu, zatne hřbet, toto zařízení zapůsobí prostřednictvím lanka, které se napne. Vzdálenost ke zvednuté hlavě (týlu) je větší, než jaká byla v uvolněném stavu, ale nejen to. Nátylník tlačí dolů. Jakýkoli pokus ze strany koně správným směrem je vždy odměněn. Pokud kůň sníží nos, chambon povolí, povolí pak zvláště tehdy, kdy kůň sníží týl. Vzdálenost mezi obřišníkem a týlem při kompletním vytažení koně dopředu-dolů-před kolmici je vždy kratší, než když se kůň prohne a zvedne hlavu nahoru. Chambon se prověsí.

Koně zpočátku dokonce ani s chambonem nebojují, protože jeho působení je poměrně měkké. Ve srovnání s vyvazovací otěží typu tie-down nebo pevným martingalem, které mohou mít koně prověšené, a pak, až zvednou hlavu, se napnou a způsobí paniku nebo ztuhnutí. Já osobně jsem viděla koně, jak se s jezdcem převrátil kvůli tie-down. Kůň se něčeho lekl a hodil hlavou nahoru, takže ho tato vyvazovací otěž chytla za hubu. Kůň zpanikařil a začal s ní bojovat, což skončilo tím, že se vzepjal a přepadl.

Za 14 dní povídání o různých vyvazovacích otěžích dokončíme, ale nezůstane pouze u toho. Theresa Sandintaké prozradí, jak lze s koněm pracovat bez vyvazovacích otěží. A nezapomene se zmínit ani o "vyvazovátkách" pro jezdce.