Největší jezdecká socha světa - Čingischán

Na 40 milionů mrtvých se nejspíš obracelo v hrobě, když v roce 2008 po 800 letech povstal 50 km od Ulánbátaru jejich vrah v podobě 40metrové sochy z 250 tun leštěné oceli. Nicméně mongolský lid je na svého vládce hrdý. Celá desetiletí komunistického režimu byl Čingischán tím, „jehož jméno se neříká", stalinistické čistky zlikvidovaly téměř 700 kláštěrů a chrámů, ideologické řádění jich opomenulo zničit jen 7. Není divu, že po uvolnění režimu v osmdesátých letech chtěl mongolský národ ohnutý pod jhem sousední velmoci oprášit svou hrdost a světu připomenout, kdo tady byl pánem.

Sirotek z asijské stepi Temüdžin dokázal sjednotit rozdrobené mongolské kmeny a ovládnout území o rozloze 33 milionů kilometrů čtverečních. Když byl zvolen chánem, dostalo se mu čestného titulu Čingis (vládce vesmíru). Jeho gigantické umělecké ztvárnění je ukázkou, jak paměť lidstva dokáže vytěsnit zlo, uchovat si jen „hezké" vzpomínky a opájet se pýchou na slavného dobyvatele - jak se ale dozvíte dál, za vším hledej obchod.

Sochu obklopuje 36 sloupů představujících 36 mongolských chánů. K majestátu ohromné sochy nemusíte jen vzhlížet, ale můžete vyjet koňským ocasem do nejvyššího patra, pokračovat pěšky hrudníkem a krkem na vyhlídkové místo na hlavě koně - a zírat na nedozírnou mongolskou step. Z toho by se jednomu zatočila hlava a možná raději sestoupíte do umělecké galerie, výstavních sálů nebo v restauraci ochutnáte některou z mongolských specialit.

Komplex navrhl sochař D. Erdembileg a architekt J. Enkhjargal. V plánu je postavit v okolí sochy přes dvě stě jurt, vysázet deset tisíc stromů a vybudovat tradiční lázně. Ve vzdálenějším intravilánu se budete moci vrátit do 13. století a být svědky tradičního života mongolských pastevců. Co vám to připomíná? Správně, tady má rozkvétat turistika. Poznávání nomádské kultury a buddhismu. A největší socha na světě je mimo výše uvedené pohnutky geniální marketingový tah.

O něco menší

Až do roku 2009, než jí sebral primát Čingischán, stála absolutně největší jezdecká socha světa v Minas (Uruguay). Socha představuje generála Jose Gervasio Artigas a je 18 metrů vysoká, 9 metrů dlouhá, váží 150 tun.

Byla postavena v roce 1974 na 260 m vysokém pahorku severovýchodně od Montevidea. Sochař Stellio Belloni na ní pracoval od prvních skic po finální složení jednotlivých dílů 11 let. Socha je viditelná z 20 kilometrů.

Generál Artigas bojoval za nezávislost začátkem 19. století a je národním hrdinou své země - otcem uruguayské nezávislosti. Den jeho narození je v Uruguay státním svátkem.

Když ji dostaví, bude největší ze všech

Siouxové měli historickou smůlu, protože jejich posvátné území bylo plné zlata. Ani smlouva americké vlády se zástupci Indiánů severních plání ve Fort Laramie v roce 1868 zaručující původním obyvatelům nárok na území severně od Missouri nezastavila bílé osadníky. Kdo by se nechtěl usadit na zlaté žíle amerického středozápadu? Nakonec byla smlouva s platností dokud tráva bude růst, řeky potečou a vítr bude vát - porušena, americké úřady otevřely část Black Hills osadníkům a nařídily Indiánům, aby se odsud stáhli. Indiáni zčásti nemohli a zčásti se jim nechtělo. Nerozhodlo ani totální vítězství a skalp generála Custera u Little Big Horn. Další vývoj událostí původnímu obyvatelstvu nepřál a vytesání 18 metrových tváří čtyř amerických prezidentů na posvátné hoře Indiánů v Black Hills jen připomíná, jak to všechno dopadlo. Zbraně byly složeny, nastala éra ohnivé vody a tiché války pomníků.

Lakotský náčelník Stojící medvěd měl sen. Nechat vytesat památník udatného bojovníka Crazy Horse (uváděn v českém překladu jako Splašený kůň, budu se tedy držet tohoto synonyma), který se Sedícím Býkem bojoval u Little Big Hornu a o rok později byl zavražděn. Proč si Sedící Býk ke splnění svého snu vybral syna polských emigrantů z Chicaga, nevíme. Korczak Ziólkowski na tuto nabídku přistoupil. Jaký k tomu měl důvod? Údajně jej inspirovala odpověď Splašeného koně jednomu bílému obchodníkovi, který se Indiána ptal, kde je teď jeho země.

Splašený kůň se podíval do dáli, natáhl ruku nad svého koně a řekl - Má země je tam, kde leží mí mrtví. Inspirace tak získala zcela konkrétní tvar.

Zialkówski tomuto dílu zasvětil svůj život. Přistěhoval se do srubu přímo pod horu, kterou nazval Thunder Head Mountain, a začal plnit slib náčelníka Splašeného koně - vrátím se, nesmrtelný a silnější než kdy dřív. Slavný sochař by si možná také zasloužil přízvisko „šílený" v tom dobrém slova smyslu. Pokácel stromy a postavil z nich 741 schodů na vrchol hory. Když se mu zastavil kompresor pohánějící starou benzínovou sbíječku, musel sestoupit po schodech dolů a nahodit motor. Údajně tento výstup absolvoval až 9x denně.

Ziólkowki odpálil kolem 7 milionů tun skály, rozvedl se, oženil, prodělal dva infarkty a v roce 1982 zemřel. Dokončení svého díla se nedožil. Vyšší princip - nepřijmout miliony dolarů od americké vlády - byl zásadní brzdou ztvárnění návratu slavného Indiána. V díle pokračují potomci Ziólkowkiho podle jeho plánů a nadále bez federálních peněz. Pokud budou práce pokračovat tímto tempem, indiánský hrdina se vrátí možná za 50 let - pak svou velikostí zastíní i pyramidy. Projekt dosud pohltil pět milionů dolarů a je financován z darů a ze štědrého vstupného 7 dolarů na osobu nebo 17 dolarů za auto. Zatím je hotová jen hlava náčelníka - její vytesání je relativně nejméně náročné a viditelný kus práce udrží zájem donátorů. Zatím se drží, i když se říká, že jestli je na tomto pomníku něco "crazy", tak to není Crazy Horse, ale šílený sochař.

Jak bude socha veliká? 172 metrů vysoká, 195 metrů dlouhá, délka paže 69 metrů, malíček o průměru 3 metry bude 11,5 metru dlouhý.

Problém je, jak dostat ze skály nataženou ruku - inženýr Rich Barry, který je vedoucím technologie projektu, využívá skenu 3D návrhu sochy vytvořeném Zialkówským. Díky tomu dokáže duplikovat tento model v jakékoliv velikosti - tedy i té monumentální. A tak se snad tohoto velkolepého díla dočkáme. Technicky to možné je.

Možná stále čekáte, kdy přijde na řadu jezdecká socha Jana Žižky, o které se léta média vyjadřovala jako o největší jezdecké soše na světě. Pravdou je, že největší nikdy nebyla ani v kategorii výhradně soch bronzových. O 39 let dřív ji předčila o cca 3 metry vyšší jezdecká socha v Římě...

Sjednotitel na psacím stroji

Itálie v roce 1911 slavila padesáté výročí sjednocení Itálie. V blízkosti Forum Romanum prošlo demolicí pár starověkých a středověkých staveb. Na jejich místě vyrostl zbrusu nový památník z bílého mramoru korunovaný 12metrovou sochou sjednotitele Itálie Viktora Emanuella II.

Různé prameny uvádí, že jen knír jezdce měří 3 metry. Kůň z dnešního pohledu nepůsobí příliš spokojeně, uši má vzadu, hlavu na prsou. Kdoví, třeba jen architekt Giuseppe Sacconi zachytil prchavý moment, který z hlediska welfare koní není OK, ale umělecky je působivý.

Vzhledem k ohromným rozměrům celého památníku (137 m šířka, 70 m výška) jezdecká socha není až tak dominantní. Návštěvníci si všímají především tvaru stavby pod jezdeckým pomníkem, která si vysloužila názvy jako svatební dort, psací stroj nebo umělý chrup.

Vzkříšení Viléma I.

V roce 1945 se největší bronzová jezdecká socha Viléma I. stala obětí amerického dělostřeleckého granátu - a návrat německého císaře na jeho piedestal trval až do roku 1993. Možná proto se o ni média celá desetiletí nezajímala - socha tu prostě nebyla, jen císařova hlava odpočívala v městském muzeu v Koblenz.

Proč Vilém I.? Je dalším z plejády sjednotitelů - což je ovšem mírnější výraz pro dobyvatele. První říšský kancléř Otto Bismarck zvolil ke sjednocování cestu „krví a železem" a na sjednocení Německa potřeboval Vilém I. tři války. V zrcadlovém sále ve Versaille roku 1871 byl prohlášen německým císařem. Výběr správného titulu nebyl jednoduchý, ale nakonec byl Německý císař přijatelnější titul než Císař Německa, což by se nelíbilo Švýcarům, Rakušanům nebo Holanďanům. Vilém I. zemřel roku 1988 a o tři roky vznikla myšlenka postavit mu pomník.

Stavba a konstrukce sochy v režii architektů Bruna Schmitze a Emila Hundriesera trvala 4 roky a v roce 1897 byla za přítomnosti císařova vnuka Viléma II. slavnostně odhalena. Čtrnáctimetrová socha Viléma I. na nás shlíží z úctyhodné výšky celkových 37 metrů nad soutokem Rýna a Mosely v Koblenz v místě tzv. Německého rohu. Prvního německého císaře si Němci vážili - podle Wikipedie bylo na jeho počest vytvořeno 63 jezdeckých soch.

Poslední dobyvatel

Tu druhou největší ze soch bronzových, avšak z hlediska zásluh jezdce nejkontroverznější, najdeme v El Paso. Problematickým je jezdec Don Juan de Onate (1552-1626). Na jedné straně slavný objevitel, zakladatel Nového Mexika a řady významným osad, na druhé straně krutý utlačovatel Indiánů. Tu horší reputaci si vysloužil především masakrem 800 vesničanů včetně žen a dětí kmene Acoma, 500 jich bylo odvlečeno do otroctví. Onate tak provedl akt pomsty za smrt příbuzného...

S nadcházející zimou Španělé požadovali od kmene Acoma zásoby, které jim nemohli vydat, jinak by zimu nepřežili. Indiáni se bránili a v šarvátce zahynulo 12 mužů včetně synovce Juana de Onateho. Podle New York Times z 17.ledna 2002 Onate vydal nařízení, aby byla 80 acomským mužům useknuta jedna noha (v počtu takto zmrzačených mužů se však zdroje liší). Není divu, že se socha stala příčinou sváru mezi potomky domorodců a osadníků - a umělci se ocitli na poli morálního dilema.

Tento kontrast se stal námětem pro televizní film Poslední dobyvatel. Internetové diskuze o filmu dokazují, že téma „dobytí ráje" je stále velmi citlivé pro obě strany. Podstatou sváru se nakonec stává otázka, kdo byl spíš kolonizátor (Britové?) a kdo dobyvatel (Španělé?). V každém případě socha Dona Juana de Onate v El Pasu zatím stojí.

Socha je vysoká 13,4 m a měla by vážit 18 tun (Wikipedie). Onate sedí na andaluzském hřebci. Autor: Stefano Fiorani.

Pravidlo, které neplatí

V Americe a ve Velké Británii se traduje pravidlo o jezdeckých pomnících, které určuje osud jezdce podle toho, v jaké pozici má kůň nohy. Vzpínající kůň znamená, že jeho jezdec padl v bitvě. Zvednutá jedna přední noha značí zranění jezdce v bitvě, nebo smrt, která po bitvě nastala v důsledku zranění. Kůň stojící všema čtyřma na zemi dokazoval, že jeho jezdec nezemřel v boji. Toto pravidlo se vztahovalo k americké Občanské válce, konkrétně bitvy u Gettysburgu - ovšem nelze ho brát úplně vážně, protože minimálně v jednom případě neplatilo a podle novináře Cecil Adamse není mezi pozicí nohou sochy koně a osudem jezdce žádná souvislost.

Vrátím-li se k žebříčku největších jezdeckých soch, český Jan Žižka je na šestém místě v absolutním žebříčku a v kategorii bronzových soch na čtvrtém. Rozhodně to však není žádný drobeček, kterého lze opomenout - o něm a dalších zase příště ;-)