Autor původního textu: Sue McDonnell, PhD, Certified AAB

Sue M. McDonnell, PhD, je vědkyní zabývající se chováním zvířat. Na Škole veterinární medicíny Pennsylvánské univerzity vede studijní program zaměřený na koňské chování. Je také autorkou četných knih a článků o chování a managementu koní.

Skloněná hlava, uvolněný postoj, olíznutí a žvýkání jsou součástí reakce autonomního systému na snížení stresu, ubývání bolesti, nebo při odeznívání šoku, zděšení či paniky. S prvním vědeckým popisem tohoto chování jsem se setkala v oblasti neurofyziologie. U savců tento řetězec reakcí nastane, když se zvíře vrací z převážně sympatického nastavení (odpovědného za řešení situací bojuj nebo uteč), zpět do nastavení parasympatického (situací krmení a chovu). Tento proces je také známý jako sympatický útlum. Lze jej spatřit v nejrůznějších situacích.

Učebnicovým příkladem takové úlevy může být okamžik poté, co kolem vás prosviští blikající policejní auto se řvoucími sirénami, aniž by vám ublížilo. Možná vás bude trochu svědět pokožka hlavy nebo krk, ztíží se polykání a výdech bude dlouhý a tvrdý. Dramatičtější scénář policejní honičky by ve vás mohl probudit až pocity mrazení, učinit z vaší tepové frekvence horskou dráhu, polil by vás studený pot a museli byste se zastavit a chvíli odpočívat s hlavou v dlaních, než budete schopni se znovu koncentrovat.

U koní se jedná o něco do jisté míry podobného.
Když se kůň najednou vyleká, následně se zklidní, klesne mu hlava, což může být doprovázeno sliněním, pohyby jazyka a čelistí a povzdechnutím. Tyto reakce se vyskytují u všech koní, divokých i domácích, a to kdykoli jsou polekáni něčím v jejich životním prostředí a po rozrušení. U domácích koní lze toto nejčastěji pozorovat, když sledujete videozáznam hospitalizovaných koní, v souvislosti s bolestí, menším záchvatem nebo při záchvatu narkolepsie (náhlé upadnutí do spánku, pozn. překl.). Toto chování lze také spolehlivě vyprovokovat, pokud koně náhle vystavíte nárazovému zvuku a posléze jej necháte uklidnit.

Toto chování může být také vyvoláno podáváním léků, které v mozku na neurochemické bázi vyvolávají podmínky odpovídající úzkosti a panice. Některé z těchto léků byly studovány i u koní. Při určité hladině těchto látek v krvi je panický stav následován úlevovou reakcí. Například rychlým mrkáním a zíváním, což jsou příznaky vypovídající o stavu mírné úzkosti. Toto chování se tedy zdá prosté a jednoduché, fyziologické - zde není třeba dalších úvah.

Takže oblíbený ilustrační případ, kdy je kůň nejprve honěn kolem kruhovky, než je mu dovoleno zastavit, přesně odpovídá této základní fyziologické reakci autonomního systému. Nejdříve koně vystrašíte nebo rozrušíte, posléze mu dovolíte zastavit.

Může to samozřejmě souviset i se složitějším vzorcem chování - tzv. přeskokovým jednáním. Přeskokové jednání je jednání, které se vnějšímu pozorovateli (nám) zdá vytržené z kontextu - například potravní chování při řešení konfliktní situace. Kůň je motivován k útěku, ale ten je zmařen a energie je přesměrována k potravnímu chování, které se projevuje sliněním, žvýkáním a podobně. Pohyby čelistí a jazyka umožní ventilovat alespoň část energie a zmírní tak stres.

Tyto fyziologické a etologické výklady chování se zdají mnohem věrohodnější než termíny podřazenost, důvěra, „strávení myšlenky", nebo „okamžik svitnutí", o kterých slýcháme mezi koňskou veřejností. To je důvod, proč se někteří lidé ptají, zda principy založené na takto vysokém tlaku na koně u některých škol „přirozené komunikace" jsou opravdu ty nejhumánnější. Argumentem je, že pokud v těchto situacích koně skutečně přemýšlejí, pak způsobem „Bojím se, chci odsud pryč," nebo „Díky bohu, že mě ten chlápek přestal honit dokola a můžu si na chvíli odpočinout".

Před lety jsme studovali použití trestu ve výcviku koní. V tomto kontextu, když studovaný subjekt objevil, jak se vyhnout trestu, obvykle ukázal skloněnou hlavu, olizoval se, žvýkal a vzdychal. Jelikož posléze reagoval správně a vyhnul se tak trestu, prokazatelně se něco naučil. Ale obvykle takoví koně vykazovali příznaky mírné úzkosti a deprese. Konec tréninkového procesu pro ně znamenal úlevu - „Díky bohu, že je po všem," a koně se stávali neochotní k další práci.

V poslední době jsme naopak prováděli studie poznávacích schopností za pomoci pouze pozitivního posilování. To zahrnovalo úkoly založené na základním operantním podmiňování (druh učení, při kterém se mění pravděpodobnost výskytu spontánního chování na základě jeho důsledků - odměňování, trestání, pozn. překl.), jejichž cílem bylo otestovat schopnost koní rozlišovat a správně si vybrat mezi dvěma současně působícími, ale různými - čichovými, sluchovými nebo vizuálními podněty. Když kůň poprvé náhodně objevil správnou odpověď, byl odměněn potravou. V případě nesprávné volby nedostal pamlsek, ale ani trest, jen se přešlo k dalšímu příkladu.

Každý kůň dosáhl „Aha!" momentu, kdy vypadal, že pochopil, a po kterém téměř ve 100 % případů správně volil. Koně vypadali, že horlivěji očekávají další testování a reagovali nadšeněji, jako by chtěli hrát tuto hru po celý den. A zdálo se, že jejich nadšení pro učení jim i zůstalo.

Někteří jedinci procházejí fází zdánlivé frustrace, když zpočátku, nebo náhodně, učiní více chybných rozhodnutí za sebou. V takovém případě odvrací hlavu od promítaného stimulu, se snahou ignorovat či odejít. Když pak tato zvířata konečně pochopí, mohou se u nich objevit olizování, pohyby čelistí a hluboké vydechování, ale tyto znaky nejsou tak silné jako v situacích strachu, bolesti nebo při učení za přítomnosti trestů.

Tyto rozdíly v „okamžicích svítání" a v obdobích frustrace při metodách učení pomocí trestů versus učení negativním posilováním versus metodách pouze pozitivního posilování jsou velmi zajímavé.

Začínám být přesvědčená o tom, že studie o porovnání relativní účinnosti tlaku a uvolnění (metody negativního posilování) versus metody výcviku pouze pozitivním posilováním mohou vést k pokrokům v koňské vědě a k humánnějším výcvikovým metodám.