Většina rodičů „koňařů" si asi přeje, aby jejich vášeň oslovila i ratolest. Je ideální, když můžete trávit čas pohromadě způsobem, který vyhovuje všem, a mít společný koníček. A v neposlední řadě takto udržíte děti u hodnotnějšího a aktivnějšího způsobu trávení volného času, než je dnes „in". Je i příjemné vidět svou ratolest jezdit tak, jak jsme se my, třeba kvůli pozdním začátkům, nevhodnému tréninku, jeho absenci či prosté lenosti nikdy nenaučili. Radovat se z úspěchů, ať již ve formě barevných mašliček, „drahých" kovů nebo něčeho úplně jiného. Ale jakkoli kýčovitě toto bude znít (jsem si toho dobře vědoma), nemůžu to nenapsat: Dítě nesmí sloužit uspokojování rodičovských ambic. Přístup „já jsem to nedokázala, ty to musíš dokázat" stejně jako „pořídíme ti skvělého koně, ty se hlavně nauč dobře jezdit, abys vyhrával" dítě poškozuje. Nemyslím fyzicky, i když i k tomu může dojít přehnanými nároky na rostoucí organismus, ale deformuje jeho emocionální stránku, vztah ke koním (i ke sportu a možná i k rodičům) a přeneseně ke všem živým tvorům, kteří jsou redukováni na nástroje. Pro dítě je přirozené vytvářet si mnohem silnější emocionální vazby než pro dospělé, zatímco dospělý by měl být přiměřeně racionální, dítě má právo (a je to pro jeho vývoj důležité) žít emocemi, své zvíře milovat až za hrob a nemělo by o toto být předčasně ochuzováno. Takže učte své děti jezdit, nechte je sportovat, pokud všichni chcete, ale hlavně je učte koně milovat!

Kdy začít?

Pro osvojení dovednosti po fyzické stránce není příliš důležité, zda dítě začne s opravdovým ježděním ve třech letech nebo v šesti. Dřív než v pěti, šesti letech ho toho stejně moc nenaučíte. Jednu výhodu ale raný věk má a tou je absence strachu u většiny dětí. Stejně jako třeba v ježdění na lyžích, co se týče dovedností, pětileté dítě snadno dožene to, co tří nebo čtyřleté už dlouho piluje, protože je vyspělejší a má mnohem lepší koordinaci. Často ho ale brzdí strach a opatrnost, zatímco dítě mladší se do podobných radovánek vrhá doslova po hlavě. Proto jsou děti, kterým koně a hlavně svezení představíme dříve, ve výhodě. Pokud se nezradí, berou ježdění velmi samozřejmě a nemusejí překonávat počáteční strach a respekt z velkého zvířete.

Nemůže být ale ještě řeč o nějakém aktivním ježdění a učení, je to otázka povození. Jak říká moje mladší, tříletá dcerka „pohoupání", protože nejlepší houpačka je přece kůň. V téhle fázi je důležité, aby se jednalo o příjemné zážitky, aby byl pohyb koně dítěti pohodlný a hlavním kritériem je bezpečnost. Určitě není nutné mít vlastního poníka, v podstatě ani poníka, klidný velký kůň je většinou pohodlnější. Mnoho jezdců vozí dítě před sedlem, ale není to praktika, kterou bych doporučila (i když se tak moje dítě také občas sveze). Prvním důvodem je, že sezení na přední rozsoše není zrovna pohodlné - a my přece chceme, aby se svezení dítěti líbilo a aby bez nějakého kroucení dokázalo rovně sedět a uvolněně vnímat pohyb toho velkého zvířete pod sebou.

Další, zásadnější důvod je bezpečnost. Jezdec, držící dítě před sebou, nemá volné ruce pro manipulaci s koněm. I ten nejklidnější kůň se může leknout nebo třeba zakopnout. Dítě na přední rozsoše nebo před ní je v poměrně nestabilní pozici a mnohem náchylnější ke sklouznutí. A pokud opravdu dojde ke krizovější situaci, kdy jezdec jedná intuitivně, může dojít k tomu, že jezdec ve snaze o zvládnutí koně dítě nezvládne držet a vyklouzne mu.

Jaké máte alternativy? Raději nechejte dítko sedět samotné a přidržujte jej po straně za nohu (koně ideálně vede vodič). Po stranách sedla kolem komory bývají dvě očka, pokud do nich zavážete silnější provázek, máte i držátko. Lze ho vyrobit i sofistikovaněji pomocí karabinek na odepínání. Nejbezpečnější a nejpříjemnější alternativou jsou ovšem madýlka. Spolu s podsedlovou dečkou jsou velmi pohodlná a držátka dodávají i pocit bezpečí. I pokud chcete jezdit společně s dítětem, jsou určitě vhodnější madla než sedlo. Dítě sedí stabilněji a drží se, takže vy se můžete soustředit na vedení koně. Je tak nižší pravděpodobnost, že v případě nenadálé komplikace dítko sklouzne a vy koně snáze ukočírujete. Existují i speciální sedla pro dva, dospělého a dítě, ale nejsou u nás příliš dostupná a nevím, zda se vyplatí je pořizovat.

Samozřejmostí nejen v začátcích by měla být dostatečná výbava, kromě tříbodové helmy je vhodná i bezpečnostní vesta. Pozornost věnujte i tomu, co má dítko na sobě, zejména materiálu kalhot. Šusťákové kalhoty, i když praktické, jsou absolutně nevhodné, po koni sklouznou jako po másle. Však si to můžete sami vyzkoušet. A ještě jedna věc: nikdy nezasouvejte dítěti nohy do třmenových řemenů! Já vím, že je to často k vidění, když dítě nedosáhne do třmenu, ale přesto nebuďte líní třmen obtočit nebo raději vůbec nepoužít. Kdyby nedejbože dítko padalo, ve třmenovém řemenu noha uvízne mnohem snáze než ve třmenu a může dojít v vážnějšímu zranění, takže neriskujte.

Je ježdění na koni pro malé dítě škodlivé?

Na tuto otázku jsem se zeptala dvou lékařů, ortopeda MUDr. Jana Ludvíka a neuroložky MUDr. Elišky Klímové. Je pravda, že mou otázkou byli poněkud zaskočeni, pro nejezdce je velmi těžké si uvědomit specifický pohyb na koňském hřbetě a vyhodnotit jeho vliv na rostoucí organismus. Oba se shodli, že ježdění jako takové by dětem vadit nemělo, pokud se přitom zohlední jeho fyzické možnosti a nedochází k přetěžování. Ohledně přetěžování MUDr. Ludvík doporučuje: „Řídil bych se samotným dítětem. Ono nejlépe ví, jak se cítí a pokud je spokojené a na hřbetě se mu líbí, není důvod ho omezovat. Pokud by bylo unavené a hrozilo by poškození, jistě by samo dalo najevo, že už to stačilo. Takže bych neřešil, zda to smí být 30 minut nebo jen 15."

MUDr. Klímová je podrobnější: „Dítě by především na koni mělo sedět rovně. Sezení na hřbetě a vybalancování pohybu koně je určitě náročné a nezkušené dítě brzy unaví. Jako při každém sportu je důležité, aby tělo mělo dostatečný svalový tonus. Zpevněný svalový korzet pevně fixuje páteř a tím ji chrání před nárazy a možným poškozením, které hrozí, když se nechá tělo jen tak pasivně „plandat". Pokud tedy dítě sedí narovnané a dostatečně zpevněné, může jezdit. Pokud by se ale příliš uvolnilo, začalo klátit ze strany na stranu, povolilo krční páteř, pak je lepší vožení ukončit. Nezpevněné tělo je mnohem náchylnější k úrazu." To je odpověď i na to, kdy můžete dítě začít na koni vozit (za pohybu, nemám na mysli jen vysazení na koně). Dokud dítě není schopné sedět dostatečně zpevněné během pohybu koně, raději ho nevozte. Beztak z toho v prvním roce života nebude nic mít.:-)

Začátky „opravdického" učení

„Jezdily jsme strašně dlouho na lonži, dobře dva roky. A cvičily jsme, pořád jsme cvičily. To dobře upevní sed. Dítě tak získá od začátku perfektní rovnováhu, rytmus a smysl pro pohyb. Zjistí, co se stane, pokud se vykloní. Co se stane, když udělá něco rukama a něco nohama... takže jsme dělaly holubičky, rozpažit, klek i stoj, dřep... všecko." Takhle popisuje začátky se svou dnes velmi úspěšnou dcerou Jana Rosická ve svém dílu Tváří. U dětí je lonžování a dostatek času pro rozvoj „cítění" ještě mnohem důležitější než u dospělých, protože u dětí nemůžete příliš využít vysvětlování. Dospělému můžete popsat, kam má dát kterou část těla, ale děti takhle příliš nefungují. Nedokáží se soustředit na tolik věcí najednou a navíc byste je tímto způsobem brzy odradili. Přesto když je necháte učit se „intuitivně", jde jim to skoro samo. Musí si to ale osahat, vyzkoušet na lonži, samy zjistit, co funguje, jak se cítí a co s nimi různé pohyby dělají. Důležitost lonže ostatně doporučují nejen pro děti všichni dobří trenéři, nejen Jana.

Mám jeden malý soukromý tip, o který se podělím. Základním typem učení, které menší děti využívají, je nápodoba, to je známý fakt. Nápodobou si v dětství osvojujeme vše, od nejnutnějších dovedností (jídlo, manipulace s předměty), přes řeč až k sociálnímu chování. Je naprosto běžné, že malé dítě se nejprve dobře dívá a potom se pokouší činnost napodobit. Zkouší to opakovaně, dokud nedosáhne žádoucího výsledku. Toho lze velmi dobře využít i při učení ježdění. Nabídněte proto své ratolesti dobrý vzor. Můžete mu to ukázat sami, využít k tomu jiného jezdce, nebo video (ať žije youtube). Je výborné, pokud to zároveň komentujete. Polopatický příklad: „Vidíš, jak je tahle slečna krásně vzpřímená? Vypadá jako princezna. Když ti řeknu na koni „narovnej se", chtěla bych, abys vypadala co nejpodobněji jako tahle princezna." Když se vám podaří u dítěte propojit slovní povel s určitou představou, dítě pak nebude na koni přemýšlet, co po něm chcete, ale tělo se po zaznění tohoto spouštěče automaticky pokusí napodobit známý obraz. Navíc to pro něj bude motivace.

Nesmí být samozřejmě požadavky příliš vysoké. Ježdění je nesmírně náročné na koordinaci a pokud nechceme zafixovat chyby, nesmíme pospíchat. Dopřejte dítěti hodně času na zvládnutí dobrého základu a nepospíchejte se samostatným vedením koně. Dokud nebude mít dobře zvládnutý sed a základní pomůcky na lonži, nemůže zvládnout koně vodit a bude zklamané, že ho „neposlouchá."

Ani na lonži nepospíchejte. Pokud budete tlačit víc, než nač se dítko cítí, nepodaří se vám docílit uvolnění. A bez něho nedokáže koně vysedět. Pokud budete příliš brzy požadovat, aby se v klusu a ve cvalu přestalo držet rukama, bude křečovité, bude drncat a chytat se koleny. Na druhou stranu, musíte odhadnout moment, kdy je čas ho postrčit zase o kousek dál a postavit před něj nový požadavek. Pro správné načasování neexistuje návod, ale je jednou z nejdůležitějších dovedností dobrého trenéra. A pamatujte, hlavní zásadou je neodradit!

Nezapomeňte také, že děti jsou velmi náchylné k přetažení, ani ne ve smyslu tělesném, jako spíše duševním. Nevydrží se dlouho soustředit a musíte neustále střídat aktivity a vymýšlet, jak je zabavit a motivovat. Monotónní klusání na lonži je pro dítě zhoubné. Ovšem na druhou stranu dostatečná praxe je jedním z předpokladů zlepšení. Jak to tedy provést? Když dojde k osvojení základní dovednosti, např. sedu v pracovním klusu a už jen pilujete, zaměstnejte mysl dítěte něčím jiným - kromě nezbytného cvičení u nás funguje třeba vyprávění dlouhých básniček a rýmovaných pohádek a různé slovní hry. Pokud už dítě dokáže jezdit bez držení, zaměstnejte ruce - pokud to dítě zvládne, může pohazovat míčkem, obracet listy dětské knížky, rozšroubovávat a zašroubovávat PET láhev, nebo zavazovat a zase rozvazovat uzel na otěžích. Nápadům se (v mezích bezpečnosti) meze nekladou, důležité je, aby se aktivity často střídaly a obměňovaly.

Co je ještě třeba? Krom dobrého načasování požadavků je to trpělivost. Hluboce smekám před lidmi, kteří své dítě dokáží sami naučit jezdit (ovšem netýká se to jen ježdění). Je bohužel známou pravdou, že k vlastním dětem se často nechováme tak jako k cizím - rčení „jsi na ni jako na cizího" je v tomhle směru eufemismem. Jakmile jde o naše dítě vlastní, ztrácíme nadhled i trpělivost, jsme přehnaně kritičtí a to může být důvodem, že ho nakonec odradíme. Pokud to na sobě pozorujete (jako já :-), je možná vhodnější ho svěřit někomu cizímu, v něhož máte důvěru.

To nejdůležitější nakonec

A tím je vhodný kůň. Velmi dobře to ilustruje citace další výborné trenérky a mámy v jedné osobě, Lucie Marešové (opět ze svého dílu Tváří): „Myslím si, že na tom, jak Bára jezdí úlohy, má asi největší zásluhu San Li-Pas. Protože to je perfektní kůň pro dítě, on se nechá vodit a dělá přesně to, co jezdec chce. A díky němu ona teď nic neřeší. Jede úlohu, ať se děje, co se děje ... A to je ten největší dar. Proto si myslím, že mladý jezdec by měl mít v první řadě zkušeného koně, rozumného a spolehlivého, který nebude koukat na boudy, na kytičky... aby se jezdec mohl soustředit pouze na úlohu. Takových koní je velmi málo, ale pro mladého závodníka je to to nejdůležitější."

Sice zde byla řeč o ježdění úloh, ale čím mladší a méně zkušené dítě, tím více to platí. Jak říká i Jana Rosická: „U prvního poníka pro dítě je priorita charakter. Musí být hodný. Všechno ostatní je jedno. Dítě se nesmí zradit. Kůň by měl přemýšlet i za něj, na zádech by si ho měl tak trochu hlídat. Měl by třeba poznat, kdy ztrácí rovnováhu a přibrzdit."

Samozřejmě, takový čtyřnohý poklad se špatně shání. Pro úplné začátky na lonži není poník nezbytný, možná dokonce naopak. Velký kůň s prostorným krokem je pohodlnější a dítě se na něm lépe naučí sedět. A když si osvojí rytmus klusu a cvalu na velkém koni, zvládne jej pak lépe usedět i na drncavějším poníkovi. Pro samostatné ježdění je ale nezbytný přiměřeně velký kůň. Pokud je příliš velký, dítě ho neovládá, cítí, že na něj nemá a může se začít bát, nebo ho to odradí. Takže raději nekupujte poníka s tím, že do něj dítě doroste, pokud nemáte k dispozici jiného, na kterého „má" právě teď.

Ovšem samostatným ježděním se budeme zabývat v dalším pokračování tématu měsíce, tedy za týden.