Také obdivujete ty úžasné koně, kteří jsou dokonale shromáždění, nesou se v perfektní rovnováze a ve stejně perfektní rovnováze sedí jezdec? Ani myšlenka neruší jejich souznění, nikdy koni nevadí a vypadá to, že z koně sálá nadšení, že pro svého jezdce může piafovat a vykonávat ty nejobtížnější cviky? Nezáleží až tak moc na tom, zda jezdec sedí v sedle nebo na holém hřbetě, zda má koně na plné uzdě nebo na provazu kolem krku a zda je ten kůň arab, andalusan či hannoverán. Člověku je při pohledu na takový obrázek tak nějak lépe a svět mu připadá krásnější, laskavější a jeho sny dosažitelnější. Mám vzor, když on to dokázal, já můžu taky. A samozřejmě po dobrém, protože takové krásy a korektnosti jinak dosáhnout určitě nelze.

A tady je kámen úrazu. Zevšeobecňujeme. Zapomínáme, že to, co je nám prezentováno, je úzkostlivě vybíráno a že dostat se na vrchol (nemyslím nutně sportovní) není možné bez dřiny, neúspěchů a také tvrdosti. Tvrdosti v první řadě k sobě, ale pokud atletem je kůň, i on musí tvrdě pracovat. Zkrátka musí a ne jenom, když se mu chce. I on bude narážet ve výcviku na situace, které pro něj budou obtížné a které možná (určitě) bude chtít řešit jinak než jeho jezdec. A kdy dvojice nutně nebude působit korektně a asi ani hezky na pohled. A dokonce i ten dokonalý jezdec se dlouho učil a přitom nevyhnutelně mnoha koním ublížil a určitě i při nejlepší snaze některé pokazil. To je život, nežijeme v reklamě. Myslím, že něco podobného je obsahem citátu, který jsem kdysi někde četla: „Žena není doopravdy krásná, pokud někdy neumí být i úplně ošklivá."

Doby, kdy byl internet především nástrojem vzdělání a rychlé komunikace, jsou asi nenávratně pryč. Nyní je především nástrojem sebeprezentace. Nikomu z nás není lhostejné, jak vypadá a působí na ostatní. A každý by chtěl působit ještě lépe. Dokonale, vyrovnaně, zkušeně. Kdo říká, že nechce, ten to řeší většinou nejvíc. V reálném životě se ale střídají chvíle, kdy je nám dobře, jsme spokojení a vyrovnaní, s těmi, kdy se nám nedaří, necítíme se dobře a to má vliv i na naše chování. Právě tyhle chvíle člověku většinou nejvíc ukážou jeho slabiny a posunou ho vpřed, ale rozhodně to není nic, nač by rád vzpomínal. Naopak, za svou nepohodu a slabiny se stydíme a snažíme se je skrýt před sebou i před ostatními. Skutečná realita to moc neumožňuje, zato ta virtuální ano. Tam se můžeme prezentovat tak, jak sami chceme. Co se nám nelíbí, to si na facebookovou zeď nepověsíme, ani se tím nebudeme chlubit v diskuzi. Ale to pěkné ano. Pokud si pak někdo o nás na základě toho bude dělat obrázek, zcela jistě nebude přesný. Jistě, říká to o nás hodně, o našich hodnotách, přáních a silných stránkách. Ale o těch slabých nic, nic o tom, co nám nejde a v čem se necítíme.

Na tom není v principu vůbec nic špatného. Proč bychom měli šířit to negativní, je příjemnější dívat se na pěkné fotografie, podělit se o radost. Problém je, pokud získáte dojem, že člověk je takový, jak se jeví z několika (pečlivě vybraných) fotografií nebo sestříhaného videa. Pak zákonitě propadnete depresi nad sebou samým - z vaší stovky jezdeckých fotek budou tři krásné, ale zbytek všelijaký. Opravdu myslíte, že někdo jiný to má jinak? Vůbec ne, zkrátka má možnost vybírat z mnoha fotografií! Možná je dál na cestě k dokonalosti, ale pak je velmi pravděpodobně na sebe i mnohem náročnější. Názorné fotopříklady najdete níže.

Fotografie vždycky zachycují jen jeden kratinký zlomek okamžiku. A ježdění není statickou záležitostí. Neustále musíme reagovat na koně pod námi. V jednu chvíli (a z jedné strany) vypadáme perfektně, za moment nebo z jiného pohledu to působí úplně jinak. Nemluvě o tom, že některé fáze pohybu koně nám lichotí výrazně víc než jiné.

Vpravo se podívejte na dvě fotografie focené těsně za sebou. Ta první je hodná vyvěšení třeba na facebookovou zeď, o té druhé (která jí ve skutečnosti těsně předcházela) se to říct nedá. (Povolení ke zveřejnění fotky mě stálo dost přemlouvání a jednu zmrzlinu.:-) ) Pokud uvidíte několik záběrů jako je ten první, zřejmě si řeknete, že tahle dvojice je super, pokud uvidíte ty spodní, asi o ní nebudete mít vysoké mínění. A přesto se jedná o tutéž dvojici a pravda je někde uprostřed. Jsou šikovní, ale oba mladí a vedle momentů souznění mají i své krize, kdy si nerozumějí nebo se snaží naučit něco, co je pro ně natolik těžké, že jim „rozbíjí" to předchozí. Tak jako my všichni, kteří jsme to ještě raději nevzdali, abychom náhodou nic nezkazili. Je tedy potřeba si uvědomit, že to, jak budete působit na fotografiích, je mnohem více o umu fotografa a dobrém oku při výběru prezentačních fotografií než o vašem skutečném jezdeckém umění.

Všichni, kdo se snažíme zlepšovat sebe a svého koně, máme fotografie dobré i špatné, stejně jako máme dobré a špatné momenty v ježdění. Pokud se budeme snažit působit vždy za všech okolností dokonale, přestaneme se zlepšovat. Proč? Protože jen ten, kdo nic nedělá, ani nic nezkazí. Protože nikdo se při učení nových cviků neobejde bez chyb. Dokonce i při již zažitých věcech děláme chyby jak my, tak naši koně, ježdění je velmi komplexní aktivita a je tolik věcí, na které je potřeba se soustředit. A pokud bude naši mysl zaměstnávat to, jak vypadáme, asi nebudeme ani uvolnění, ani soustředění na koně. A pravděpodobně nedáme koni zpětnou vazbu na to, že něco nedělá úplně dobře. Protože když nás v tu chvíli někdo vyfotí, budeme mít vytaženou patu. Nebo koně, který na základě korekce na chvíli trochu ztuhl. Ale jdeme dál. Učíme se něco nového.

Problém není v tom, že máme nekorektní fotografie (nebo videa). A už vůbec nechci říct, že bychom neměli umět chyby vidět. Naopak, je důležité vidět, ale stejně tak důležité je umět jim dát správnou váhu. Jak řekl Jeremy Steinberg, je velký problém, pokud se necháme zaslepit impozantností a nevidíme, že na čtyřech z pěti fotografií se kůň nedošlapuje a/nebo je nepravidelný. A pokud se to potom snažíme i napodobit. Stejný problém ale je i přeceňování chyb. Kůň, který je v jednu chvíli perfektně pravidelný, může být za chvíli nepravidelný - může to být proto, že trochu ztuhl nebo křivě šlápl, jezdec se pohnul v sedle nebo zkrátka je pro něj cvik obtížný a on ztrácí uvolnění. Je to přirozenou součástí práce s koňmi. Tohle je i neštěstím mnoha závodních jezdců. Na závodech se děje tolik věcí, že zkrátka není možné, aby dvojice v každou chvíli vypadala perfektně. Zároveň naprosto nemáte kontrolu nad tím, kdo vás kde a v jakou chvíli vyfotí. Pak je to jen na dobrém oku a uvážení fotografa, zda vám chce uškodit, nebo si dá práci s výběrem korektních fotografií.

A nyní několik fotografií k pocvičení oka! Nezapomeňte, jsou to momentky :-)

Impozantnost versus čistota chodů

Kůň s výbornou mechanikou pohybu a aktivním předkem může působit impozantně, ale nemusí být pravidelný. Jak jsme si řekli, je to vždy otázka daného momentu, ale pokud je takových momentů 8 z 10, je dobré tomu věnovat pozornost. Je to velmi častý problém drezurních koní, především citlivých holanďanů, kteří mají výraznou akci předku, ale „zapomínají" záď. Pokud takové momenty převažují, může to ukazovat na napjatého, neuvolněného nebo dokonce bolavého koně, nedostatek rovnováhy u koně, který na daný stupeň ještě není připravený, nebo rušivý vliv sedu nebo ruky jezdce (důvodů je více, toto jsou ty nejčastější). Nicméně pouze pohledem na tuto fotografii nezjistíme, zda se jedná o zachycení špatného momentu, nebo zda skutečně má kůň problém s pravidelností.

K posouzení pravidelnosti chodu je dobré porovnat fotografii s nákresem pohybového vzorce koně v daném chodu - to najdete v každé učebnici jezdectví. Cval vidíte zde, v klusu by měly být diagonální končetiny koně rovnoběžně, přesněji řečeno přední a zadní holeně koně by měly být rovnoběžné.

Nedostatek rovnováhy

To, že kůň je aktivní vzadu a holeně jeho diagonálních končetin jsou v pořádku, ještě neznamená, že je také v dobré rovnováze. Podívejte se na tuhle fotografii. Určitě to není fotografie, která je bez chyb a byla by hodná sebeprezentace (mj. kvůli evidentním chybám sedu jezdce). Kůň v ní zřetelně padá na předek. Jezdec mu to svým lehkým předklonem zrovna neusnadňuje. Přední a zadní diagonální holeň koně jsou rovnoběžné, záď je aktivní, ale kopyto zadní nohy je již nad zemí (dotýká se pouze špičkou), zatímco přední diagonální ještě na zemi. Co už fotografie neřekne, je, že se jedná o mladého koně, který je uvolňován na začátku hodiny - jako mladý kůň ještě ani nemůže být v perfektní rovnováze a v tuto chvíli je důležitější uvolnění, pružný hřbet a spokojený výraz koně.

Fáze pohybu

Když se podíváte výše na pohybový vzorec koně, vidíte, že v některých fázích pohybu vypadá lépe než v jiných. Ve cvalu je to moment, kdy se kůň odráží a zvedá předek, nebo je ve vznosu, v klusu buďto ve vznosu (je-li v rovnováze), nebo ve chvíli, kdy se jednou zadní odráží a druhou krčí ve hlezně (viz foto Charlotte Dujardin výše). Zde je zachycená fáze cvalu, která je v souladu s pohybovým vzorcem, tedy kůň jde pravidelně, je i ve slušné rovnováze, ale přesto nevypadá nejlépe.

Důležité je také si uvědomit, že fáze pohybu má u většiny koní vliv na pozici hlavy. Když se kůň ve cvalu zvedá předkem, bude mít zákonitě nos víc před kolmici, naopak, když dopadá, dostává se až za kolmici (viz obrázek výše). Postupem výcviku se zlepšující se rovnováhou (kůň je již dost silný a nemusí vyvažovat pohyby těla krkem) a vzpřímením předku se pozice hlavy a krku ustaluje. Mimoto se nos dostává blíž ke kolmici (nebo za) ve chvíli, kdy kůň ztrácí kmih - viz obrázek níže.

PS: Zdaleka jsem nevyčerpala všechno k tomuto tématu, ani k daným fotografiím. Budete-li se snažit, jistě uvidíte mnohem více, vybrala jsem pouze věci, které jsou pro mě osobně nejevidentnější. Vnímání skutečnosti vždycky nejvíce záleží na vnímajícím subjektu a na tom, co „chce" vidět. Nijak tedy nevylučuji, že divák soustředící se na jiné aspekty na fotografiích uvidí jako zásadní úplně jiné věci. Koneckonců, od toho je diskuze (třeba pod článkem) :-)