Krásný nebo funkční sed

To, že sedíte na koni hezky, je sice výborný základ, ale pro dobré ježdění to nestačí. Můžete tak předvést dobře připraveného koně, ale neporadíte si v případě jakéhokoli zádrhele. Elegantně vypadáte ve chvíli, kdy dokážete spodní část těla uvolnit, spustit co nejníže do koně a ladně plynout s jeho pohybem. Současně musíte mít horní část těla narovnanou a zpevněnou, abyste se nebortili a nevláli. To samo o sobě není vůbec lehké. Většina z nás má tendenci dělat to přesně naopak, spodek zpevnit, horní část uvolnit. To není ani estetické, ani účinné. Při dobrém a důsledném vedení (a především dostatečně dlouhé době začátečníka na lonži) se člověk naučí elegantně sedět.

To je skvělé, ale bohužel časem zjistíme to, co jsem psala výše, totiž že to nestačí. Funkčnímu sedu se člověk bude učit ještě mnohem déle a obtížněji. Funkční sed znamená, že jím dokážeme dobře působit na koně bez rušení a nutnosti „štelovat ho rukama", že dokážeme sedem dávat pobídky a zádrže (a v neposlední řadě koně ohýbat). Vše spočívá v koordinaci rychlého zpevnění zad a hýždí, v případě potřeby zároveň stisknutí holení. A to vůbec nemluvím o horní části těla a ovládání svých rukou - ať už chceme dát citlivou zádrž, nebo naopak ponechat přilnutí nezměněné, ruce musejí být nezávislé. Pokud tedy vidíte na koni někoho, kdo sedí „jako panenka", mrkněte na koně pod ním. Ten vám řekne, jestli je sed jen elegantní, nebo i funkční.

Obrázek výše: Jezdkyně sedí korektně, hezky a klisnu neruší, nicméně její sed je v tuto chvíli pasivní. Klisna je uvolněná,ale v delším rámci a s méně aktivní zádí.

Obrázek výše: V tuto chvíli sed není tak uvolněný ani hezký jako na obrázku výše, jezdkyně se snaží sedem přimět klisnu k lepší aktivaci zádi. Klisna je "kratší" a vzpřímenější než na fotografii výše.

Postřeh z praxe: Co nevyřeší zadek (bedra a holeně, ...), ruka nezachrání.

A ještě jeden postřeh: Funkčnímu sedu opravdu nepomáhá „pumpování" horní částí těla ani klouzání v sedle zezadu dopředu, i když to tak často vypadá.

Načasování uvolnění

Další pastí, do které se chytíte ve chvíli, kdy se učíte funkčnímu sedu, je opětovný návrat ztuhlosti. Jsou v zásadě dva typy lidí (ne, nemyslím teď řešiče a jezdiče :-)). Většina z nás (zvlášť těch dříve narozených, ke kterým se také počítám :-)) je víceméně tuhá. Pravidelným a dobrým ježděním se nějakým způsobem uvolníme. Když se pak chceme od uvolněného a elegantního sedu (který je pro nás dost náročný) dostat k sedu funkčnímu, svou schopnost zpevnit bedra a hýždě jako když najdeme. Co nám ale dělá potíže, je rychlé opětovné uvolnění po této pomůcce sedem.

Druhá skupina jsou lidé přirozeně velmi pružní, kterým nedělá žádný problém se rychle naučit jít s pohybem koně. Sem patří také mnoho příslušnic mladší generace, které měly to štěstí, že se mohly učit jezdit odmala a na koňském hřbetě vyrostly. Jich se vlastně týká odstavec výše - jejich Achillovou patou je schopnost rychle se zpevnit a dát účinnou sedovou pomůcku. Není co závidět, znám případy jezdkyň, které sice celý život na koni sedí krásně a uvolněně, ale nikdy se nenaučily opravdu jezdit, stále se jen vozí. Jejich velkou výhodou je, že na rozdíl od ztuhlého jezdce ony koním nevadí.

Obrázek výše: Pro přirozeně ztuhlého člověka je problém rychlé uvolnění po pomůcce sedem

Obrázek výše: Přirozeně pružný člověk se naopak musí soustředit na umění správně se zpevnit a zapůsobit sedem

Postřeh z praxe: uvědomte si, do které skupiny patříte (nebo se zeptejte svého trenéra) a podle toho se víc zaměřte buďto na trénink zpevnění, nebo uvolnění sedu. Posunete se dál, pouze pokud budete pilovat to, co vám nejde, ne to, v čem jste dobří.

Kam patří holeně?

Proč vlastně je třeba, aby byly holeně přiložené a zároveň volně spuštěné dolů? Proč nemůžou být prostě od koně a přiložené jen v případě potřeby? Je to proto, abychom mohli lépe rozlišovat intenzitu pomůcek. Holeně nepůsobí pouze jako tlak-netlak, ale v celé škále jemnějších nebo silnějších pomůcek. Mimoto s přiloženými holeněmi také můžeme zareagovat rychleji. A navíc, kůň, který není zvyklý na přiložené holeně (spousta jezdců je správně nepoužívá), potom na přiložení holeně reaguje ztuhnutím nebo nečistotou chodu. Volně spuštěná holeň je navíc nezbytná pro pevný a hluboký sed. S vytaženými patami a koleny pevně a hluboko sedět nemůžete, ovšem bez uvolněné celé nohy (od kyčle) se vytažené paty nezbavíte.

Je zvláštní, jak snadno jezdci podléhají sebeklamům. Ze země vidíte, že jsou v sedle zkroucení do rohlíku, ale stejně se s vámi hádají, že sedí perfektně rovně. S holeněmi je to stejné. Taky jsem se takhle jednou hádala se svou trenérkou, že mám holeně tam, kde mají být, zatímco ona mě přesvědčovala, že mi „strašně lítají". Když viděla, že slovně mě nepřesvědčí, vzala lepidlo na sedlo (mnoho drezurních jezdců tuhle pomůcku využívá) a vršek jezdecké boty mi přilepila k bočnici. Vydrželo mi to několik kruhů, než jsem boty odtrhla a procitnutí to bylo velmi citelné.

Nuno Oliveira dává stručný a jednoduchý návod, kde mají holeně být a jak toho docílit: „Obejměte koně volným přiložením lýtek, jako byste seděli na sudu a chtěli zaujmout rozkročení." Ovšem pokud nemáte dobře povolené kyčle a vazy v tříslech, nebudete schopni vypružit pohyb koně a nohu nechat volně spuštěnou (zvlášť pokud má váš kůň tuhý hřbet a/nebo trochu drezurní pohyb).

Postřeh z praxe: Volně spuštěnou nohu a zuřivé pobízení tlačivého koně spolu prostě nesladíte (viz obrázek výše). Nesnažte se v takovém koni sedět a raději nejprve řešte, aby šel dopředu.

Ruce raději uvolněné než klidné

Ztuhlá, zatnutá nebo na sebe tahající ruka je pro koně jednou z nejnepříjemnějších věcí pro koně. Spousta trenérů proto neustále „cepuje" své svěřence, aby ruce uvolnili. Bohužel to není tak snadné, protože bez uvolněného sedu neuvolníte ani ruku. Prvním krokem je vůbec si uvědomit, které svaly máme uvolněné a které zaťaté. Pokud má člověk totiž svaly zaťaté delší dobu, přestane si to uvědomovat a bere to jako přirozený (a správný) stav. Pouze při tomto uvědomění je totiž můžeme vědomě uvolnit.

Rukou se při ježdění nemyslí jen prsty a dlaň. Co je platné, že tuto část máme perfektně uvolněnou, když celý zbytek paže od ramene je ztuhlý. Otevřené prsty to opravdu nezachrání, i když někteří jezdci si to zjevně myslí. Potíž bývá už v zápěstí. Když zakážete jezdci tahat ruce na sebe a do klína a on přesto bude mít potřebu koně otěžemi kočírovat, velmi rychle začne kroutit zápěstí a dělat „hrabičky". Nebo ze samé snahy mít ruce klidné a na jednom místě začne křečovitě zatínat svaly paže, což může přejít až k ramenům. Než ruce někam násilně uvazovat, je užitečnější spíš učit uvědomit si napětí svých svalů a pracovat na nezávislosti ruky na sedu (především cvičením na lonži). Výborným cvikem je také protřepání, ale opět nesmíte zůstat jen u dlaní.

Obrázek výše: "Hrabičky" - zlozvyk jezdkyně, který se projevil při leknutí klisny

Postřeh z praxe: Pokud jste zatnutí a nedaří se vám uvolnit, začněte od hlavy, přesněji řečeno svaly obličeje. Soustřeďte se na své mimické svaly a vědomě je povolujte. Možná budete překvapeni. Kombinujte to s hlubokým a klidným dýcháním.

Šedivá je teorie...

Jak jsem psala hned na začátku, krásný sed je výborným začátkem, ale nevystačíme s ním. A budeme-li svou práci s koněm podřizovat jen tomu, abychom v každém okamžiku vypadali bezchybně, nikam se nedostaneme. Vždycky to zkrátka nejde. Někdy je to kvůli nám, prostě nám to nejde, ale to není důvodem k tomu, abychom se o to přestali snažit. Někdy je to i kvůli koni - všichni víme, že na mladém koni nemůžeme sedět v hlubokém vzpřímeném sedu. Remonta, která teprve hledá svou rovnováhu, nebo tupý kůň válící se v ruce nás určitě celou dobu nenechají sedět uvolněně. Stejně tak potřebujeme v průběhu práce s koněm měnit pozici a napětí svých rukou a nohou podle potřeby. Hodnotit tedy kvality jezdce jen podle toho, jak sedí v jednom krátkém okamžiku (třeba v momentu stisknutí spouště fotoaparátu) je velmi ošidné.

Nicméně i přesto, že na koni musíme být flexibilní, jsou věci, které bychom si měli hlídat:

• Můžeme zatnout svaly rukou, nohou, nebo zad ve chvíli, kdy dáváme pomůcku, ale tato zádrž musí být vždycky krátká.
• Můžeme použít silnější zádrž rukou, pokud je to nezbytné, ale ve výsledku vždy musí sed a holeň působit víc než ruka.
• Můžeme (a měli bychom) používat pomůcky rukou bez holení a holeně bez rukou, ale nikdy bychom neměli zapomenout na sed. Pobídka holení bez sedu je kopání a zádrž bez sedu není zádrž, ale tahání.

Závěr už si jen vypůjčím od výše zmíněného klasika: Tajemství celého jezdectví je v tom, dělat málo, ale dělat to správně. Čím víc toho v sedle děláte, tím méně se toho podaří.