...Deep'n'Round a metody nadměrného ohýbání v moderním drezurním tréninku

Klady a zápory. Nebo, vlastně, jen zápory...

Pár slov o autorce a jejím ojedinělém díle:

Theresa Sandin (nar. 1969) žije ve Stockholmu, kde se živí jako učitelka mediální výchovy na gymnáziu Danderyds, předtím pracovala jako Tools & Communications manager ve společnosti Adobe Systems Nordic AB a Freelance Web Designer.

Theresa je aktivní drezurní jezdkyní a trenérkou a před několika lety spustila v drezurním světě bouři, když na svých stránkách Sustainable Dresssage zveřejnila fotografie některých vrcholových drezurních jezdců z opracoviště. Tyto fotografie byly tak šokující a vyvolaly takové protesty, že úsilí této jediné ženy bylo z velké části důvodem, proč se rollkurem začala zabývat samotná FEI. Theresa dokonce musela na určitou dobu své stránky zavřít! Naštěstí jsou již zase v provozu - dokonce ještě propracovanější, než byla jejich původní verze.

„Myslím si, že neobvyklé je to, že jsem sestavovala a psala své stránky s pedagogickým přístupem.
Jsem mnohem mladší a mám mnohem méně zkušeností ve srovnání s jinými autory drezurních textů, že nemám co dodat nového. Přiznávám, že stojím na jejich ramenou a vidím trochu dál, než někteří z nich, ale to právě a jen díky nim. Takže zde není nic revolučního. Proto jsem nevymyslela nový název zahrnující harmonii, humanitu a duchovnost. Je to ona stará „klasické drezura", která existuje už po celé věky. Pouze jsem se pokusila vysvětlit ji moderním způsobem, moderním čtenářům.

Rozdíl je v přístupu k žákům, který mám, a v mém nadšení nechat lidi přemýšlet, cítit a chápat, ne pouze jen dělat, co se jim řekne. Protože pro člověka, který dělá jen to, co se mu řeklo, není v naší moderní humánní společnosti místo, ať už je to drezura nebo cokoli jiného. Být považován za neinteligentního není hodno lidské bytosti. A ani té koňské."

V hloubce...

Předkládám vám sbírku článků, které rozebírají teorii drezurní tréninkové metody ježdění koní v hloubce (deep), kulatě (round) a v nadměrném ohnutí (overbent). Vysvětlují, co to vlastně je rollkur, jaký má být jeho účel a jaké jsou zjevné zápory této metody. Nepokoušela jsem se být objektivní a z textu poznáte, že to není metoda, kterou bych používala. Možná tomu nebudete věřit, ale vyzkoušela jsem všechny zde popisované techniky, kromě jedné, kromě ježdění koně ve středních chodech v hloubce a v extrémním ohnutí, s nosem u mé boty. Do těchto krajností už odmítám jít, zde už nemohu zkoušet neobvyklé a potenciálně škodlivé praktiky na jiné živé bytosti. Prostě budu muset žít bez toho, že bych se kdy dozvěděla, jaké má při tomto konkrétním cvičení jezdec pocity.

Věda...

Ani se nepokouším psát na toto téma nějaké vědecké pojednání. Uvádím pouze pár referencí a literaturu. Přestože mě podpořili někteří uznávaní zástupci drezurního světa, k většině závěrů jsem došla sama na základě svých pokusů a pozorování, vyptávání se veterinářů a trenérů a pomohla mi i trocha logického myšlení.

Klasické?

V těchto článcích píšu především o biomechanice a biodynamice koně. Dalo by se psát o mnoha dalších kritériích, například o tom, zda to je „klasické" nebo ne. Problém však je, že pojem „klasický" není ve skutečnosti pořádně definovaný a používá se i zneužívá tak často, že člověk neví, co to vlastně znamená. Většinou se k tomu přidá fráze, že to, co řekli „staří mistři", je správné. Ale kteří mistři? Máte na mysli Xenofóna, De la Gueriniéreho nebo představitele FEI, kteří sepsali první pravidla soutěží v roce 1920? Bohužel tato ušlechtilá a propracovaná původní pravidla se kousek po kousku měnila, aby lépe odpovídala modernímu sportu na současných drezurních obdélnících, místo aby se měnil trénink a ježdění v souladu s těmito pravidly.

Znamení doby

Časy a ideály se mění, například v současné sportovní medicíně se terapeuti více zabývají protahováním než kdykoli předtím. To je z hlediska sportu jen dobře, o tom není pochyb. Také jezdecká společnost změnila názory z autoritativního „nikdy za kolmicí!" na vědečtější „být za kolmicí nutí koně...". Podívejme se nyní na důvod, který hlásali oni staří mistři.

Dříve, než se stala drezura sportem, byla službou (armáda) nebo uměním (šlechta). V armádě se vojáci buď naučili jezdit na koni, nebo jako pěšáci padli vyčerpáním. Na druhé straně šlechta byla pyšná na to, že provozuje umění co nejbližší svým ideálům. A pokud je člověk osamoceným bláznem, zkouší a snaží se celý svůj jezdecký život zlepšovat.

V moderním sportovním světě neexistuje takový seberegulační systém. Dvojice je posuzovaná „zvenčí", na základě pravidel a očima rozhodčích na závodech. Aby vyhrála, zdokonaluje schopnost udělat na rozhodčí dojem, aby ji příznivě posoudili a snad při tom i dodrží pravidla. Avšak koně a jezdci jsou různí, stejně jako rozhodčí. Pravidla napsaná na papíře nelze přiložit na živé umění. Takže bodové ohodnocení na závodech závisí na tom, jak přítomní rozhodčí interpretují pravidla, jak vnímají koně a jaké jsou erupce na Slunci...

Pravidla FEI představují stejné ideály, jaké respektovala německá a francouzská armáda a jaké pravděpodobně také dodržovala samotná šlechta za starých časů. Tato pravidla se však trochu později začala znepokojivě měnit. Proč to bylo nutné? Těžko se změnili koně. Stále mají čtyři nohy a jsou potomky koní kočárových a plnokrevných. Co se však změnilo, je výběr lidí, kteří se pokoušejí stát drezurními jezdci a závodníky.

Perfektní skóre a perfektní ježdění

Stejně jako v každém jiném sportovním odvětví chceme začít mladí a postupovat rychle nahoru, abychom tam mohli zůstat co nejdéle. Zdá se, že je nemoderní trávit hodně času studiem jednotlivých jezdeckých disciplín, hledáním koňských i lidských učitelů jezdectví, kteří by byli dostatečně vzdělaní a naučili nás rytmu, uvolnění, pružnosti, rovnováze, přilnutí, narovnání, shromáždění a prostupnosti ve své skutečné podobě. Vrozené chody, ovladatelnost, triky a přesnost jsou to, co je při soutěžích ceněno více, než kvalita jednotlivých bodů výcvikové škály. Pokud je v úloze napsáno piafa o 12-15 krocích v X, je předvedení 15ti po sobě následujících piafových kroků podprůměrné kvality v X ohodnoceno lépe, než plynulá, výrazná piafa o 10ti krocích 3 metry za X. Ale při soutěži jde právě o to! V úloze je napsáno, kudy se má jet. Kdyby si každý předváděl cviky, kde se mu zachce, všichni by mohli předvést velkolepé a dobře připravené piafy, ne? Takže co se děje při küru...?

Přesnost a provedení cviků v moderních drezurních soutěžích je požadavek přesahující schopnosti 22letého jezdce, který zároveň studuje, a přesto chce soutěžit na úrovni GP. Takže vymýšlíme tréninkové metody, které nám zajistí na milimetr přesnou kontrolu nad koněm, a obětujeme rovnováhu a korektnost celého výcviku. Protože dokonalost není cílem - cílem jsou body.

V příštím díle nás Theresa Sandin seznámí s tím, co to vlastně je rollkur, jaké jsou jeho základní poznávací znaky, nahlédneme trochu i do jeho historie.