Zmínila jsi komunikační a sociální signály, které si ošetřovatelé pletou s tím, že koně žerou mouchy, tedy kývání hlavou, popoběhnutí - co tyto projevy mohou znamenat?

Leccos. Závažný rozhovor i tlachání o počasí, radost z pohybu i frustraci nebo třeba snahu zbavit se něčeho nepříjemného (hmyzu nebo tíhy života). Jako u lecčeho záleží na kontextu, protože některé projevy jsou si velmi podobné, ač mají různorodou příčinu (vzpomeň si, jak jsi psala o headshakerech).

A jak je odlišíme od toho „žraní mouchami"?

Většinou prostým pozorováním. Na první pohled vidíme, jestli se kůň ohání po dotěrném hmyzu na svém těle nebo v přilehlém okolí (zuby, kopytem, drbe se hlavou o přední nohu, případně se otřese jak oslíček v té pohádce), nebo své projevy směřuje k jinému koni. Mluvily jsme o tom v souvislosti s koňmi vypouštěnými po jednom do sousedních výběhů. Je-li to pobíhání a kývání hlavou součástí jejich komunikace, pak vidíme jistou synchronizaci mezi dvěma či více koňmi. Samozřejmě je při tom může obletovat hmyz, který se oni nezávisle na sobě snaží odehnat. Kdyby byli koně ve výběhu spolu, velmi pravděpodobně by v takové situaci stáli u sebe a spolupracovali na jeho odhánění. Právě obrana proti hmyzu je jedním z důvodů, proč se zvířata sdružují. Víc jedinců sice přiláká víc „mušstva", ale společnými silami je lépe eliminují.

Lze krom obligátního vzájemného okusování u koní vysledovat projevy náklonnosti jiné, než to, že se snesou ve své blízkosti, případně po sobě řehtají?

Jistě. Ale to nejdůležitější už jsi řekla - jeví známky neklidu a smutku, pokud jsou odděleni, a snesou se ve své blízkosti. A nejen to, oni tu blízkost vyhledávají. Koně mají obecně tendenci zdržovat se uvnitř stáda v blízkosti určitých jedinců (zatímco s jinými je stát vedle sebe neuvidíte, jak je den dlouhý). Může jít o náklonnost (blízkost) dočasnou, např. mezi hřebcem a říjící klisnou, nebo náklonnost trvalejší, které můžeme říkat třeba přátelství. Zvláštní kapitolou je samozřejmě vztah mezi matkou a hříbětem, které se drží ve své blízkosti až do odchodu potomka z rodného stáda někdy mezi prvním a třetím rokem života. Ve všech případech zaznamenáme letmé kontakty, tišší hlasové projevy, případně hru, a naopak málo agresivních interakcí.

Ono drbání, neboli vzájemná péče o srst, neboli anglicky výstižně a krátce grooming, se vyskytovat může, ale nemusí. Někteří koně jsou spíše nekontaktní, ať už z podstaty nebo vlivem situace či zkušenosti, viz již zmiňovaná ponička na Toulcově dvoře. Užívá si blízkosti jiných (některých!) koní, ale málokdy je s nimi v přímém kontaktu. To, že jsme přátelé, si koně nemusejí setrvale připomínat kontaktním způsobem (jak říká Václav Bořánek, když jdete s kámoškou na autobusovou zastávku, taky ji při tom pořád neoňufáváte). Grooming nezřídka vyústí ve společný odpočinek, kdy koně spočinou hlavou na hřbetě (zádi) druhého a podřimují. Snadno se tak brání hmyzu a mají rozhled, kdyby se něco šustlo. Groomovat spolu mohou i koně, kteří se normálně spíš perou. Pokud se potřebují podrbat, zakopou válečnou sekyru a využívají vzájemných služeb.

Jak moc je náklonnost a jak moc zištnost, když si koně při mouchách a vedru schovávají hlavu pod břicho druhým? Asi musí věřit, že jim ji ten druhý neukopne, že?

Teď bych nerada brala romantičtějším čtenářům iluze, ale ono je dost často něco za něco a naše i koňské podvědomí málokdy zapomíná počítat poměr cena/výkon. Naštěstí si to většinou vůbec neuvědomujeme, takže si můžeme užívat okamžiky čirého štěstí a pozitivních pocitů. Náklonnost a zištnost (nebo spíš vlastní prospěch; zištnost je silné slovo, zabarvené negativní emocí) jdou často ruku v ruce, většinou je nelze oddělit. Do příkladu z dotazu vstupuje ještě spolupráce, ať už spontánní (kamarády obklopí hmyz) nebo vynucená situací (přiletí hmyz, a tak se i ne zcela přátelští členové stáda sdruží a vzájemně ho odhánějí).

Zde je ukázkové video z dobře fungujícího stáda: https://youtu.be/eVscKJ5SnyM.

Na videu čtyři klisny a držitel harému (valach, druhý zprava) společně odpočívají v typické formaci. Koně stojí vedle sebe na střídačku oběma směry, ovívají se ocasy, potřásají hlavami, občas se podrbou o druhého. V této chvíli vědí, že nikdo nikomu hlavu neukopne. Kdyby někdo tuto dohodu porušil, přeruší odpočinek, a tím tratí všichni, včetně narušitele. Můžeme tomu říkat důvěra nebo spíš zkušenost, že v jistých situacích se nebojuje a pohyb v jinak zakázaných zónách je beztrestný. Je to podobné, jako třeba když my čistíme koni kopyta. Taky máme hlavu v dostřelné zóně a směrem k hlavě koně špulíme partie, ze kterých je co ukousnout. Přesto se nebojíme, že nás kůň kopne nebo kousne. Běží nám bazální hladina ostražitosti pro případ, že by se kůň reflexivně ohnal po mouše nebo se něco šustlo, ale známe se a víme, že do této situace kopání a kousání nepatří. Pokud koně neznáme nebo víme, že kůň čištění kopyt neprostojí, pak postupujeme po jednotlivých krocích výcviku a navykání tak, abychom brzy zvedali nohy v oboustranné pohodě. I nově tvořenému stádu pár dní nebo alespoň hodin trvá, než si schovají jeden druhému hlavu pod břicho.

Členové stáda se velkou měrou synchronizují ve svých činnostech - přesouvají se všichni, odpočívají všichni, pasou se všichni (nebo většina, podle svých potřeb). Tady je video, kdy dojde k narušení společného odpočinku z vnějšího popudu. Jde o to samé, mírně obměněné stádo z předchozího videa, jen o rok později a moment, kdy se valach po ježdění vrací ke kobylám. Pokud by byl valach ve stádě, téměř jistě by vplul do odpočinku s ostatními. Jelikož je dominantní vůči všem klisnám, má přednostní přístup ke zdrojům a může si vybrat, kde bude stát. Ostatní klisny dávají pozor, aby mu nepřekážely v cestě, a zasedací pořádek se plynule utvoří. Teď přišel mezi klimbající stádo a klisny bez skrupulí vyrušil, aby zaujal preferované místo. Stačilo jen naznačit a klisny samy vyklidily prostor (všimněte si jejich vzájemných interakcí), aby se posléze přidružily a pokračovaly v siestě. Jedinec s nižším dominančním postavením by zůstal na okraji stáda, případně odsunul jen koně sobě podřízené.

A nepřehlédnutelný komunikační signál hlavně u klisen - kvičení :-). Co přesně znamená?

Kvičení je standardní součást seznamování a námluv. Asi každý koňák viděl, že když se potkají dva koně, kteří se neznají nebo se delší dobu neviděli, často nahodí labutí krky, hrábnou přední nohou a zakvičí u toho. Stejně tak během namlouvání, tedy chování, které předchází páření, klisny často kvičí. Pěkná sbírka zvuků tohoto typu je na tomto videu. Je třeba dobře poslouchat, některé „kviky" jsou velmi tiché, jiné nepřeslechnete. Nám to přijde jako „nesahej na mě", ale připomínám, že klisny dost často kontakt vyvolají samy a projevují další jasné známky říje (specifický postoj, blýskání, učůrávání, apod.). Pro hřebce (v tomto případě valacha) je to signál, že „něco bude, ale později". Kdyby klisna sdělovala „s tebou nikdy", bude se zájmu hřebce ostře bránit hlava nehlava (jak občas vidíme při připouštění z ruky) nebo jednoduše odejde (klisnu na našem videu nikdo nedržel; přišla sama, mohla kdykoli odejít). Koně někdy kvičí i během běžných sociálních interakcí.

Jak moc souvisí s náklonností, že po sobě koně řehtají? V cizím prostředí je to běžné. Mockrát jsem se setkala s tím, že koně se neznali, nebo se doma nijak v oblibě neměli a stačilo, aby se někam svezli vozíkem a byli kamarádi.

Koně řehtají různým způsobem a různě nahlas. V cizím prostředí je to často jediný způsob, jak se aspoň trochu seznámit, když se nemohou osobně kontaktovat. Známí koně se poznají po hlase, takže tak mohou udržovat kontakt s koňmi, kteří se vzdálili. I u koní platí, že sdílené nejistoty a pohromy sbližují. Takže i když se doma nemusejí, jakmile jsou vystaveni stejné výzvě, začnou spolupracovat. Kolokviálně bych to nazvala přátelství z nouze.

Vlastně je to jeden ze způsobů, jak skamarádit koně, kteří se nemají rádi a musejí být ve společném výběhu (třeba proto, že doma jiné nemám). Je ještě nějaký způsob? Přeci jen ne každý má vozík na dvoře.

Ano, taky jsem úspěšně uplatnila. U svého valacha jsem pozorovala rychlé sblížení se známým i neznámým koněm. Ale je pravda, že s tím neznámým na první pohled fungovala i „chemie" a prakticky okamžitě vypadali jako staří kumpáni, zatímco u valacha, se kterým už se znali, to pořád vypadalo jako sňatek z rozumu.

Upřímně řečeno, teď mě napadají pouze způsoby utužování vztahů, které radši nebudu zmiňovat, protože jsou všechny na principu, když bude koni chvíli hůř, bude pak rád i s tímhle koněm. :-) Je to jako s tím výběrem reprodukčního partnera. Pokud je v dohledu (doslechu) pouze kůň nebo koně v mém výběhu, pak se zapojím do kolektivu, protože alternativou je samota, kterou upřednostňuje jen zlomek, vesměs nevhodně odchovaných koní. Horší je, pokud jsou v okolních výbězích koně, se kterými by mi bylo líp. Pak jsem frustrovaná a argumenty chovatelů (jakkoli z jejich pohledu a chodu stáje logické) mě neutěší.

Ke kamarádství ještě patří hravost. Jak souvisí s pohlavím? Téměř nevídám hravé klisny, ale skoro vždy valachy - viz také ta rozdělená stáda, kde valaši měli věčně rozervané deky a kobyly byly v pohodě. Čím to je?

Hra se občas objevuje i u volně žijících a divokých dospělých kopytníků, ale je známo, že u domácích zvířat má hra tendenci přetrvávat do dospělosti ve vyšší míře. U koní bych viděla původ rozdílu v hravosti klisen a hřebců/valachů opět v základní biologii. Klisna se na prahu dospělosti stává matkou a až do konce života je buď březí, pečuje o hříbě nebo sbírá síly, aby mohla být březí a pečovat o hříbě. Tím se prostor pro hru dost uzavírá. Hřebci se v mládeneckém a raně dospělém věku sdružují do stád, ve kterých se víceméně hravým způsobem cvičí v bojových uměních, aby brzy obstáli jako držitelé harémů. Když se podíváme, jak si hrají valaši (hřebci) v našich chovech, většinou jde o paralely potyček, honění a imponování. Při hře platí zvláštní pravidla, bez ohledu na skutečnou dominanci v páru nebo skupince hrajících si jedinců si aktéři vyměňují role. I ten na chvostu dominanční hierarchie si může vyzkoušet, jaké je to být mačo. Už tu zaznělo, že při hře může být úraz častější než při vyřizování dominančních vztahů ve stádě, ale zejména při hře jde zpravidla o náhodu. I hrozivě vypadající útoky jsou při hře vedeny tak, aby nedošlo k nebezpečnému kontaktu.

Přemýšlím, jestli jsem viděla hrát si dospělé klisny, ale vybavují se mi hrající si laně, daněly a masné krávy. Zejména ty krávy byly zážitek - do ohrady navezli hromadu slámy a ty rozvážné mastodontky, matka nematka, do ní naskákaly a řádily lehce jako pírka. Podobný efekt jsem později viděla u svého valacha, který se na jízdárně nořil do hromady písku, přestože ho ještě vysypával stroj, ke kterému by se normálně dobrovolně nepřiblížil.

A poslední - často vídám korelaci mezi bojavostí mimo stádo a dominancí a pruděním ve stádě. Měla jsem to u svých koní vždycky. Čím je kůň samostatnější, tím menší potřebu má prosazovat se a odhánět nebo „prudit" ostatní a naopak „mača" ze stáda jsou sami venku úplně „hotoví". Řekla bych dokonce, že když koni povyroste sebevědomí dobrou prací pod sedlem, i ve stádě je pohodovější (myslím, že to zmiňoval i nějaký známý horseman).

Doma je každý generál, když mu to vojsko dovolí. :-) Možná je to tak, že když jsem v podstatě posera, vyleju si své bojovné ambice na komkoli, kdykoli je mi to umožněno, a intenzivněji si chráním to málo svého prostoru, které mám. Současně jsem nesvá, když je prostor mezi mnou a ostatními nebezpečně velký. Naopak pokud se nepotřebuju realizovat tyranizováním souseda, šetřím síly, až je budu potřebovat na boj se skutečným nepřítelem. O zvyšování sebevědomí koně jezdeckým vzděláváním jsem přemýšlela, možná to není tak od věci. Sebrané drezurní figury imitují pózy, které koně předvádějí, když dávají najevo dominanci a imponují jiným koním. Dobrý cvičitel navíc vede koně tak, aby mu dopřál pocit spolupráce a úspěchu. Věřím, že koně to vnímají. Tím vším může jejich sebevědomí a spokojenost narůstat a ovlivnit to i jejich chování k ostatním koním. Ale vědecky doloženo to nemám.

V této souvislosti a ještě zpátky k věku mě napadá Luďkův sociální experiment na naší ústavní jelení farmě. Manipulovali jsme složením stáda jelenů. Když byli pohromadě dospělí jeleni podobného věku, šel jim v důsledku vzájemných potyček dolů testosteron a naopak stoupal kortizol (to indikuje stres). Když jsme k nim šoupli skupinku mladých jelínků, zůstal počet interakcí zhruba stejný, ale většina z nich směřovala od dospělého k juniorovi. A testosteron kvetl, zatímco kortizol byl v klidu. Tedy u dospělých, u mlaďochů tomu bylo samozřejmě přesně naopak. Dospělci si užívali snadné a bezpečné „boje" s mladými, čímž ukazovali vrstevníkům, jak by jim to nandali, kdyby se tedy s nimi měli zapotřebí prát. Jelínci z toho tak happy nebyli, stali se mistry v uhýbání.

Ještě nějaké zajímavé věci nebo situace, které jsem zapomněla? Co nejlepšího na konec?

Určitě jsme na něco zapomněly. :-) Já bych ráda zdůraznila komplexnost sociálních vztahů a různé role, které někteří členové stáda přebírají. V chovatelské a jezdecké praxi se často míchají věci, které spolu nutně nesouvisejí. Zejména dominance a vůdcovství. Dominantní zvíře má přednostní přístup ke zdrojům, protože si vezme, co chce, neb přepere ostatní. To ale neznamená, že už má dostatek zkušeností na to, aby ho zbytek stáda následoval třeba cestou k vodě nebo bezpečnému místu pro odpočinek. Jedince, který stádo někam vede (leader), jinými slovy ostatní jej následují, determinuje jeho zkušenost s prostředím a danou situací. Může to být dominantní (alfa) zvíře, ale nemusí. Zejména v souvislosti s postupy, které obvykle házíme do jednoho pytle s označením horsemanship, dochází velmi často k matení pojmů. Dominance a vůdcovství jsou dvě rozdílné věci. V praxi se často překrývají, ale pokud je mám slité v jedno já jako cvičitel, může to být důvod, proč mi „horsemanship" nefunguje.

Teď jsem se vrátila z etologické (resp. behaviorálně-biologické) konference z Vídně, kde bylo na téma sociálních vztahů a vůdcovství několik příspěvků právě u koní. Vytvářeli například uměle situace, kdy i kůň, na kterého normálně ostatní kašlou, vodil celé stádo. Princip byl v informaci, kterou měl. Věděl například, že na určitém místě v ohradě je mrkev, a po vypuštění běžel přímo k ní. Ostatní to zjistili a dotyčný nešťastník se jich nemohl setřepat ještě dlouho poté, co už všechnu mrkev sežrali. Chodili za ním jako na vodítku.

Naopak za přirozené situace následuje stádo zřídkakdy hřebce. To zase není tak překvapivé zjištění, když víme, že harémový hřebec chodí zpravidla za stádem klisen a kontroluje situaci a soudržnost stáda. Klisny tak málokdy mají příležitost hřebce následovat. Je obvyklé, že když někdo dovede stádo ke zdroji, přihlásí se první o svá práva dominantní jedinci. Nehledejte v tom spravedlnost. Asi jako při skupinovém lovu lvů, kdy (zjednodušeně) pánové leží v záloze, bafnou na potravu, samice ji uloví a pánové se jdou nažrat. Na holky taky často zbyde.