Slabé hříbě

Narozené hříbě má hned po porodu ležet ve sternální poloze, tedy „na hrudníku" se zvednutou hlavičkou, má mít pevné uši, třepat jimi, kýchat - zbavovat se plodové vody. Má se snažit postavit a do asi dvou hodin i vstát a napít se mleziva. Než se začne stavět, jeho tepy jsou pravidelné a rychlejší než 60 za minutu, dechy nad 30 za minutu. Takové hříbě považujeme za zdravě narozené.

Pokud by dýchalo nepravidelně a pomaleji, pokud mu srdce tluče nepravidelně a pomaleji, nemá-li snahu se zvedat, je „povadlé", pokud ho přiložíme k vemínku, nemá tendenci hledat struk nebo sát, pak je dost pravděpodobné, že během porodu, před ním nebo těsně po něm došlo k nějakým komplikacím, například k přidušení, předčasnému narození, vrozeným vadám, infekci apod.

Některé zdravotní problémy se brzy po porodu projeví zvláštním chováním hříběte, například „blouděním", skřípání zuby, podivnými zvuky nebo křečemi či kolikou. Hříbě může mít problémy s trávicím aparátem, například žaludeční vředy či zadržení smolky, může ale mít také potíže s močovými cestami nebo pupkem.

V těchto případech je nutné ihned volat veterináře, popřípadě zvážit možnost rychlého převozu hříběte na kliniku, protože novorozenci jde o život a pravděpodobně bude potřebovat intenzivní a odbornou péči.

Hříběcí žloutenka

Odborný název tohoto onemocnění je neonatální isoerytrolýza, což znamená rozpad červených krvinek. Jde o to, že v některých případech může klisna vytvořit ve své krvi protilátky proti červeným krvinkám svého hříběte; tyto protilátky se do hříběte dostanou po napití kolostra a způsobí mu rozpad jeho červených krvinek. Aby však k tomuto jevu došlo, musí mít hřebec jinou krevní skupinu, než klisna; z tohoto hlediska jsou nenejbezpečnější krevní skupiny Aa a Qa, které jsou naštěstí poměrně vzácné. I tak ale ještě nemusí být problém na světě. Touto žloutenkou totiž neonemocní hned první hříbě klisny, ale až to další, které má stejnou krevní skupinu, jako jeho starší sourozenec.

Na vysvětlenou: hřebec má krevní skupinu Aa nebo Qa a klisna má jinou. Během porodu se do krve matky dostávají i červené krvinky hříběte; pokud hříbě zdědí krevní skupinu po otci, matka se setká s jeho červenými krvinkami a vytvoří si proti nim protilátky. Toto hříbě ještě není v ohrožení, protože proces tvorby protilátek nějakou dobu trvá a mezitím se už u hříběte uzavře střevní bariéra, která by do jeho krve propustila s potřebnými protilátkami i protilátky proti červeným krvinkám. Problém může mít druhé hříbě klisny, které by náhodou zdědilo po otci krevní skupinu stejnou, jako jeho starší sourozenec. Protilátky, které již v klisně jsou, se dostanou po porodu do kolostra, hříbě je vypije, ony projdou s ostatními protilátkami do krve hříběte a tam začnou ničit jeho červené krvinky.

Hříbě pak trpí žloutenkou, protože z rozpadlých červených krvinek vzniká žluté barvivo; žluté sliznice jsou nápadné většinou pár dní po porodu, hříbě bývá slabé. Chovatel by měl zavolat veterináře, který hříběti vyšetří krev a podle výsledků rozhodne o případné transfuzi vhodné krve nebo červených krvinek. Prevencí tohoto problému je znalost rizikových krevních skupin plemeníků a případně stanovení protilátek proti červeným krvinkám u matek před porodem; pokud se zjistí, že hříbě je v ohrožení, místo kolostra matky se mu podá kolostrum vhodné klisny nebo komerčně vyrobené protilátky pro získání prvotní imunity. Další mléko vlastní matky už pro toto hříbě není nebezpečné a ono může normálně a přirozeně sát od ní.

Pupeční kýla

Při pravidelné kontrole pupečního pahýlu si mohou chovatelé některých hříbat všimnout, že v místě „výstupu pupku" je pod kůží cítit otvor do břicha, někdy je vyplněn „něčím měkkým". Velmi pravděpodobně se jedná o pupeční kýlu, vrozenou vadu, která často bývá dědičná. Pokud je otvor prázdný nebo pokud jde jeho měkký obsah (což bývá střevo) snadno zatlačit do břicha, kýla se pouze pozoruje a její řešení se může odložit; některé pupeční kýly se mohou u hříběte samy uzavřít, především ty malé, s průměrem okolo 2-3 cm. Pokud je však místo pupku bolestivé, obsah kýly se nedá vrátit zpět nebo hříbě projevuje známky bolesti/koliky, je třeba situaci řešit chirurgicky. I klidné pupeční kýly, které se samy neuzavřou, je doporučeno chirurgicky ošetřit ještě první rok života koně, aby se předešlo pozdějším komplikacím. Těmi mohou být uskřinutí střeva nebo tvorba píštělí, kdy se střevní obsah „provalí" do podkoží.

Ochroma

Jedná se o infekční onemocnění hříbat, kdy se bakterie z prostředí (především streptokoky, ale i jiné druhy) dostávají do krve a krví projdou do kloubů hříběte. Zde mohou způsobit různá vážná poškození, od nejlehčího zánětu synoviální membrány po závažné postižení růstové zóny a konce kosti.

Ochromou nejčastěji onemocní několikadenní hříbata, nakazí se během porodu nebo během prvních dní života skrze pupek. Je zajímavé, že tato infekce podle všeho nepostihuje hříbata narozená venku na pastvinách. Nakažené hříbě může být už od narození velmi slabé, nerado vstává a málo saje, jeho stav se rychle zhoršuje, nastupuje horečka, průjem, zhoršuje se dýchání a hříbě může do dalšího dne uhynout. Pokud se hříbě nakazí později, okolo druhého týdne života, průběh nemoci je pomalejší: hříbě nechce sát, je smutné, objeví se vysoká horečka (až k 40-41°C), průjem, otečou mu klouby a bolí ho, hříbě nechce stát a špatně se pohybuje. Většinou je vidět i bolestivé a oteklé okolí pupku, který je zanícený a kudy se infekce dostala do těla. Pokud se hříbě včas začne léčit (hlavní léčbu zde představují antibiotika, popřípadě lokální až chirurgické ošetření postižených kloubů), je šance na jeho uzdravení, i když závažné poškození kloubů může s sebou nést doživotní následky.

Mnohem prospěšnější je v tomto případě prevence. K ní patří včasné napití kolostra od matky, důkladná a včasná dezinfekce pupečního pahýlu hříběte a jeho následná pravidelná kontrola, stejně tak každodenní sledování hříběte - jak se chová, jak je aktivní, jak saje - a měření jeho tělesné teploty (nemá překročit 38,9°C). Mnoho chovatelů vyžaduje první den po narození podat hříběti sérum proti ochromě; v současné době se však toto opatření nepovažuje za tolik důležité, jako kdysi, protože nezaručuje stoprocentní ochranu.

Očkování hříbat

Hříbě není po narození vybaveno žádnou obranyschopností, jeho imunitní systém je nezralý, nezkušený, nedokáže bojovat s patogeny. První pomoc přichází s kolostrem, které, pokud je podáno včas a obsahuje dostatek potřebných protilátek, přináší první protilátky proti okolním mikroorganismům. Hříbě je pak po dobu asi 4-6 měsíců chráněno a jeho imunitní systém se může rozvíjet, seznamovat s mikroorganismy (hříbata ráda vše olizují, ochutnávají), rozpoznávat je a tvořit proti nim vlastní ochranu. Dostatečné množství potřebných protilátek v kolostru by mělo zajistit opatření, že klisna žije aspoň ca 4-5 týdnů před porodem v místě, kde bude rodit. Zároveň se budoucí matky během této doby očkují proti některým nemocem (v našich podmínkách většinou proti chřipce a tetanu), aby si i proti nim stačily vytvořit velké množství protilátek a předaly je prostřednictvím kolostra svému novorozenému hříběti.

Na tuto pasivní ochranu hříběte má navazovat první aktivní imunizace = očkování, aby se i nadále udržela dostatečná hladina protilátek proti závažným infekcím, protože ty se časem v těle hříběte rozkládají. Bohužel se neví přesně, kdy klesnou mateřské protilátky v těle každého konkrétního hříběte na hodnotu, která už ho nebude chránit. A přidává se tu ještě jeden problém: i v minimálním množství mohou kolostrální protilátky interferovat s vakcínou, takže „vynulují" její účinek. Pokud se hříbě očkuje příliš brzo, vakcína tak nepůsobí, pokud příliš pozdě, vznikne imunitní okno, kdy se hříbě může nakazit.

Obecně se doporučuje aplikovat první dávku vakcíny mezi 3. a 6. měsícem života. Protože však přece jen nějaké mateřské protilátky zůstávají v krvi hříběte často až do 5. měsíce věku a vakcínu „vyruší", nelze na první dávku podanou před tímto věkem spoléhat. Do ukončení prvního roku života je proto nutné hříbě aspoň jednou, raději víckrát přeočkovat.

V současné době se doporučují následující dvě strategie:

• po první dávce mezi 3. - 6. měsícem života přeočkovávat hříbě každých 4-8 týdnů až do jednoho roku věku; toto se doporučuje především v případech, kdy hříbě nemá dostatečnou pasivní imunitu, například nevypilo dostatek kolostra, matka nebyla před porodem dobře imunizovaná proti těmto nemocem, popřípadě je zhoršená nákazová situace v chovu;
• hříbě řádně vakcinovaných matek a napité dostatečného množství kolostra se v současné době doporučuje poprvé očkovat až v půl roce, kdy má dostatečně zralou imunitu a množství kolostrálních protilátek již významně pokleslo, za několik týdnů se pak aplikuje ještě jedna dávka.

V našich podmínkách naštěstí nemusíme koně očkovat proti velkému množství infekcí, jak je tomu například na americkém kontinentu, obvykle se operuje pouze s chřipkou koní, tetanem a popřípadě s herpesvirovou rinopneumonií. Samozřejmě v případě změněné nákazové situace by k tomu přibyla například vzteklina, hříběcí nebo některé virové encefalitidy.

Odčervování hříbat

Hříbata díky své ne zcela vyvinuté imunitě bývají napadána poněkud odlišným spektrem vnitřních parazitů, než je tomu u dospělých koní. Proto i odčervování musí mít jinou podobu. Kromě malých a velkých strongylů a tasemnic, kterými se hříbě nakazí na pastvině, se u těchto mláďat vyskytují čistě hříběcí parazité zvaní háďata a také škrkavky, počítat je třeba i s roupy.

První problém těch nejmenších hříbat po dobu několika prvních měsíců života (než získají imunitu) je hádě koňské Strongyloides westeri, jehož infekční larvy mohou být přítomné v mléčné žláze klisny a hříbě infikovat při pití mléka. Nacházejí se také v hluboké podestýlce stájí a do hříběte se mohu doslova „provrtat" skrze kůži. Vyvolávají průjmy, které mohou být dost závažné a/nebo dlouhodobé a mohou hříbě hodně vyčerpávat. Odčervit by se proto měla matka, a to před porodem nebo těsně po něm, pokud se nezadaří toto provést, doporučuje se odčervit hříbě ve věku asi dvou týdnů. Účinný je invermectin (moxidectin se nedoporučuje podávat takto malým hříbatům) v běžné dávce nebo fenbendazol v dávce 15 mg/kg živé hmotnosti.

Dalším specifikem hříbat jsou škrkavky (Parascaris equorum), a to do věku asi 1,5 roku, pak koně získají proti škrkavkám imunitu. Hříbě se může nakazit olizováním různých předmětů a prvními snahami o požírání podestýlky nebo trávy/sena. Vajíčka škrkavek totiž dokážou vydržet v prostředí velmi dlouho a doslova „čekají" na hříbě, aby se v něm mohly škrkavky dále vyvíjet a škodit jeho střevům, játrům i plicím. První odčervení proti škrkavkám se doporučuje ve věku 60 dní a následně pravidelně odčervovat v tomto intervalu až do 15-18 měsíců, protože zbavit prostředí vajíček škrkavek je v reálu nemožné a odčervováním nejen budete udržovat počty těchto parazitů v hříběti na únosné míře, ale zabráníte dalšímu vylučování vajíček do prostředí a chráníte tak následující generace hříbat. Účinný a doporučovaný je v tomto případě fenbendazol v dávce 10 mg/kg (nebo jiné benzimidazoly v odpovídajících dávkách), v zahraničí se používá i pyrantel. Například pyrantel tartrát, přípravek podávaný denně do krmení, slouží často právě ke kontrole škrkavek u hříbat, která již začala přijímat pevnou potravu. Po šesti měsících věku se pro odčervení hříbat doporučuje i moxidectin, který kromě škrkavek působí (zatím) spolehlivě i proti strongylům.

Strongyly není u hříbat nutné řešit nějak „speciálně". Při boji cíleném proti strongyloidům a škrkavkám potřete také strongyly, pokud není ve vašem chovu rezistence těchto parazitů na používané benzimidazoly. Velké strongyly je vhodné zcela odstranit z chovu, což se provádí podáváním ivermectinu nebo moxidectinu opakovaně v šestiměsíčních intervalech. Malí strongyli se i u hříbat udržují v minimálním množství nejen odčervováním, ale i péčí o pastviny.

V boji proti předchozím parazitům zcela automaticky bojujete i proti roupům, kteří nejčastěji parazitují u koní do věku 2-3 let.

Něco jiného však jsou tasemnice, proti nimž žádný z výše zmíněných přípravků neúčinkuje v uvedených dávkách. Z tohoto důvodu se doporučuje každé hříbě odčervit po odstavu přípravkem obsahujícím praziquantel a toto se pak každoročně na jaře a/nebo na podzim opakuje.

Další opatření

Zdravotních problémů, které se dotýkají hříbat, je skutečně hodně. Nelze nezmínit vývojová ortopedická onemocnění, jako fyzitida či osteochondróza, překlubování nebo „nožky do O či X". V každém případě je nutné sledovat pohyb hříběte (ochotu i případné kulhání), velikost a tvar jeho kloubů (zda se neobjevují nálevky nebo jiná zduření a otoky), v případě nepravidelných postojů také jejich zlepšování či zhoršování. Při jakékoli odchylce od normálu, kterou nelze do dvou či tří dnů „odstranit" omezením pohybu hříběte, je třeba volat veterináře, aby zjistil, co má hříbě za problém, a aby ho náležitě řešil. Myslete na to, že v raném věku, obecně „dokud je pod klisnou", lze mnohé ortopedické problémy vyléčit a různé odchylky od pravidelného postoje narovnat. Na druhé straně však nevhodnou péčí o hříbě, nedbalostí nebo opomenutím například kontroly a úpravy hříběcích kopýtek můžete navždy jeho končetiny „poškodit" a tím nepříznivě ovlivnit celý život tohoto koně.

S rozhodnutím pořídit si hříbátko na sebe berete i velkou zodpovědnost: zajistit mu ten nejlepší start do života. Nebuďte lehkovážní, pokud nemáte dostatečné znalosti a podmínky, raději pořizování hříbat odložte na později a pusťte se do studia. Koní je v současné době nadbytek, a těch špatných, nepodařených nebo „podražených" jakbysmet, často pak končí ve špatných rukách. A o to vám přece v době, kdy jste svoji klisnu připouštěli, ani náhodou nešlo!