Ideální stav je být optimistickým realistou s jistým ponětím, jak aktivně a správně odhadnout a řešit situaci. Obzvláště na koni a obzvláště v terénu. K tomu je ale potřeba mnoho zkušeností, které občas jinak než v nebezpečných situacích nezískáme.

Možná jste to (nejspíše při svých začátcích) zažili také. Z klasické vyjížďky se stala noční můra, ať už byl důvod jakýkoli. Stalo se tak proto, že se přihodilo něco nečekaného, nepříjemného - mnohdy se pak dostavil i strach, v lepším případě z toho plynulo poučení pro příště. V dnešním zamyšlení pár případů z praxe vytrvalce roky srůstajícího s terénem.

Nežijeme v divočině

... a právě proto jsme při vyjížďkách nuceni přetínat silnice a potkávat lidi. Bývá to většinou to první, co nás cestou ze stáje do terénu potkává. Řidiči jsou svým chováním mnohdy nevyzpytatelní, nepřemýšlející a neuvyklí kontaktu s koňmi - ne vždy dostatečně zpomalí a koně obloukem objedou, jak by to správně mělo vypadat. Najdou se i tací, které zvíře na pozemní komunikaci naopak vyprovokuje k šlápnutí na plyn nebo troubení. V takových případech je ideální zachovat chladnou hlavu, napočítat do deseti a co více - mít ve svého koně důvěru, že danou situaci zvládne bez psychické újmy. Pokud si nejste jistí reakcí koně, mějte dopředu rozmyšlené, co uděláte v případě problému. Pak totiž na přemýšlení zpravidla není čas.

V první řadě seďte co nejpevněji, protože jen tak na koně můžete nejlépe působit pomůckami. Mějte pevně přiloženou holeň směrem do silnice a zarámujte si koně dobře stejnostrannou otěží. Otázkou s nejednoznačnou odpovědí je, kam by se měl kůň dívat. Zpravidla se méně vyleká, pokud projíždějící auto vidí. Ale dopředný kůň, pokud se náhle lekne, v prvním hnutí zpravidla skočí tam, kam se dívá. Zvažte tedy, zda je vaše zvíře spíš dopředné se sklony k utíkání, nebo opatrné a nedůvěřivé, které se spíš kroutí a uskakuje do stran. Dopřednému koni nasměrujte hlavu raději tam, kam chcete, aby vyrazil, tedy směrem od projíždějícího auta, koni, který se kroutí, směrem k autu. Tam totiž riskujete, že s přistavením hlavy ven při leknutí uskočí rovnou pod kola.

Dále je dobré vědět, že koně mívají často tendence se mnohem více lekat neškodných věcí na zemi než hřmotných aut. Asi všichni známe „experty", kteří jsou schopní raději skočit pod kola náklaďáku, než šlápnout na bílou čáru namalovanou na silnici. Totéž se týká kanálů. Pokud vás míjí auto, je rozhodně lepší nápad zastavit, než počítat s tím, že kůň (pokud není opravdu dobře navyknutý) na tyto strašáky šlápne. Mimochodem, kromě toho, že asfalt obecně koním (zejména okovaným) dost klouže, bílá barva na silnici, je-li namrzlá, klouže ještě nesrovnatelně víc.

A rozhodně je fajn koně na provoz zvykat - zprvu klidně ze země, chlácholit hlasem, odměnit za klidné reakce, nejlépe v doprovodu staršího zkušeného koně. Mít čisté svědomí, že jste pro svou bezpečnost udělali vše - jdete po správné straně (s koněm vpravo!) v adekvátním tempu a jste vidět. V současných temnějších dobách roku pro tyto účely poslouží reflexní prvky ať už připevněné na jezdce, nebo koně či jeho výstroj. Nejlépe jsou vidět tyto prvky ve výši světel projíždějícího auta, vhodné jsou proto například odrazky na třmenech nebo pásky okolo kotníků jezdce. Ty se neztratí ani v terénu zdánlivě mimo zpevněné cesty, protože traktoristé, čtyřkolkáři a motorkáři, zdá se, jsou podobní blázni jako koňáci, a krosí přírodu za každého období i počasí.

Pěkný přehled reflexních doplňků pro jezdce i koně připravil Equiservis: Vidět a být viděn!

Pozor, přejezd

Osobně největší respekt ze všech dopravních prostředků mám k vlakům, jelikož na tratích jsou velmi omezené reakční doby. Abych minimalizovala šanci na černý scénář, kdy by mělo dojít ke střetu koně a mašiny, velmi důkladně se u přejezdů rozhlížím, poslouchám a koleje přecházím až po ujištění, že nic nejede, a to pomalu, v klidu, s důrazem na pozornost koně, kam šlape. Pro koně s malými kopyty (poník, arab, plnokrevník, ...) číhá na přejezdu ještě jedna zrada - mezera mezi kolejemi může být tak úzká, že se do ní kůň při nešťastné náhodě může zaseknout kopytem. Jeden takový případ jsem kdysi zažila - kůň (drobný kříženec poníka s plnokrevníkem), uvízlý za kopyto v mezeře mezi kolejemi, zpanikařil a kopyto si vyzul. Neskončilo to dobře. U většiny koní riskujete jen stržení podkovy, ale přesto je vhodnější z bezpečnostních důvodů nepřecházet koleje na přejezdu, ale raději vedle něj, kde jsou koleje vyvýšené.

Co dělat, pokud se z jakéhokoli důvodu na přejezdu (nebo těsně vedle něj) zaseknete a signalizace začne říkat, že se blíží vlak? Ihned volejte některou z tísňových linek - 150, 158 nebo 112. Je dobré vědět, že na zadní straně kříže nebo světelné skříně u přejezdu je uvedené identifikační číslo přejezdu. Pokud se již během volání na toto číslo podíváte, zkrátíte čas. Pokud zůstanete uvězněni na přejezdu závorami, nejlepší je pokusit se je zvednout. Nejsou napevno, měly by jít relativně lehce ručně zvednout. Že se na přejezd ani na trať nevchází, pokud je v činnosti výstražné znamení (světla a zvuk), i když závory ještě nejsou spuštěné, asi není třeba připomínat.

Cyklisté a chodci mohou být zákeřní naopak svým tichým vzezřením a nečekaným zjevením se. Vidíte-li náhodou někoho za sebou, není nic jednoduššího než pozdravit, protože odpovědí se pro koně neviditelná osoba na bicyklu nebo běžec ve slepém poli stane alespoň slyšitelným a očekávaným. Chodce a cyklisty míjíme vždy v kroku a s dostatečnou rezervou. Pokud si nejsme jisti reakcí koně, stavíme ho vždy čelem, pokud máme koně nebezpečného, včas varujeme. Měla jsem sice kamaráda, který měl kopavou klisnu a s její pomocí „vychovával" bezohledné cyklisty, ale jediné, čeho tím docílil, byla ještě větší averze cyklistů ke koňařům a nástrahy na cestách.

Kapitola sama pro sebe jsou v zimě běžkaři a po celý rok fanoušci nordic walking, tedy chodci se sportovními holemi. Běžkaři jsou ještě o to horší, že jejich pohyb šustí a působí pro koně nepřirozeně. I když máte sebeklidnějšího koně, navyklého opravdu na leccos, počítejte s tím, že tohle ho může rozhodit. A když už jsme u té zimy, tak také sáňkující děti jsou pro mnoho koní stejným hororem, jako létající igelitový pytlík :-).

Do lesíčka na čekanou...

Mimo řidiče motorových i jiných vozidel lze potkat také myslivce číhající za stromy i z posedů. Těm a jejich chování by mohla být věnována samostatná kapitola, ale neházejme všechny do jednoho pytle - najdou se i slušní, i když průměrný myslivec nebývá asertivní horseman. Zásadou je být slušný první - pozdravit, zbytečně neprovokovat a chovat se v terénu slušně - nejet prostředkem zasetého pole, neječet jako na lesy, nenechat běhat psy kilometry daleko.

Pravda, pravidlo o neječení má jednu výjimku. V době číhání na posedech a časech, kdy jsou televizní zprávy plné případů postřelení člověka (doufejme že omylem), je životně důležité, aby si vás myslivec ani náhodou nemohl splést se zvířetem. A to ani potmě, kdy většina z nich číhá. Reflexní oblečení vám tady moc nepomůže, myslivec si zpravidla na zvěř nesvítí, takže ho ve tmě neuvidí. Ptala jsem se skoro-souseda myslivce, jak se nejlépe chovat na vyjížďce. Jistěže jeho první odpověď byla rezolutní „nejlepší jezdec v lese je ten, který tam není". Pokud tam je, plaší prý zvěř. Pokud si chcete místního myslivce opravdu znepřátelit, vyražte večer za šera nebo už potmě a motejte se mimo cesty nejlépe na loukách a krajích lesa okolo posedů. Pokud k tomu vypustíte ještě volně pobíhat psa, skoro si o to postřelení říkáte.

Je to možná nespravedlivé, ale myslivec má zbraň, takže je lepší neprovokovat. Jezdit pokud možno za světla a v okolí posedů se držet pouze na cestách. Když už se vám stane, že se vracíte potmě a tušíte, že někde by mohl číhat myslivec, pak je dobré, pokud je zdálky vidět nebo slyšet, že opravdu nejste srnka ani divočák. Rozsviťte čelovku a pokud si nemáte s kým povídat, zazpívejte si. Pěkně nahlas. Já zpívat neumím a v životě bych před nikým nezpívala, ale když jsem se jednou potmě vracela a zaslechla kolem sebe několik výstřelů, stud mě přešel, a zpívala jsem tehdy hodně hlasitě. Stud se vrátil druhý den, když se mě skoro-soused ptal, jestli jsem náhodou předchozí večer nebyla na vyjížďce - prý při tom zpěvu málem spadl smíchy z posedu. Nu ale přežili jsme všichni a prý to byl dobrý nápad.

Zemědělci obecně také nevzhlíží ke koním s úctou a obdivem a to zejména, když jim takové zvíře jede po poli. Mám-li možnost se traktoru v dálce vyhnout, udělám to. Je-li někde označení soukromého pozemku, respektuji ho. A vůbec, obecně se snažím chovat k lidem slušně a vstřícně.

Kromě myslivců se můžete setkat také s jejich kořistí, lesní zvěří. Tato setkání mívají své místo v nejedné historce každého koňáka. Mým osobním žebříčkům vévodí bažanti, kteří velmi osobitě „útočí" zezadu. Nehybně a v tichosti počkají, až kůň projede kolem a explodují těsně za zádí, což v konečném důsledku nadělá více vrásek, než když na nás z boku vyskočí srna nebo divočák. Ve chvílích, kdy pod sebou cítím nahromaděnou energii a jedu podél křovin, kde zvěř vyskakuje, občas zapískám, nebo na koně nahlas mluvím/poplácám po krku. Zda právě tento postup zabrání vyskočení zvěře, nevím, ale já se vždy cítím alespoň ohlášeně a zvířata pak většinou vybíhají jinam než na naši stranu.

K divočákům by možná stálo za to poznamenat, že je dobré držet si jistý odstup - pokud mi jich patnáct přeskáče přes cestu, snažím se co nejrychleji opustit prostor nebo naopak zastavit a migraci nechat v klidu dokončit.

Obecně špatnou zkušenost s agresivitou divočáků nemám, i když jsme jednou stoupli do „hnízda" selatům. Každý, kdo ví, jak nebezpečná umí být bachyně chránící své mladé, si umí představit, jaký to byl pocit. Kůň ztuhl, mně zatrnulo, slušně v tichosti jsme se omluvili pohledem a kráčeli dál jinudy - bylo nám odpuštěno. Rozhodně je dobré vědět, že mláďata se rodí od března do května. Pokud má samice možnost, setkání s námi se radši vyhne, takže na přehledném místě jste vcelku v bezpečí. Riskantní je prodírat se hustým, nepřehledným porostem nebo vzrostlým polem. Je ale nepravděpodobné, že by se vám podařilo na koni jet tak neslyšně, že byste zvířata překvapili. V každém případě, pokud by se vám poštěstilo podobné setkání, nejhorší věcí, kterou byste mohli udělat, je zůstat stát mezi bachyní a mladými. Ve snaze dostat se k nim by nehleděla na velikost nepřítele a bylo by opravdu zle. Vždy se snažte vyklidit prostor tak, abyste se vyhnuli především kontaktu s mláďaty.

Do kategorie „divoké zvěře" bychom mohli zahrnout ještě volně pobíhající psy. Ať už jsou bez pána, nebo pána neposlouchají, to je skoro jedno. Některým plemenům se na dobrém místě dá ujet, těm opravdu nebezpečným ale neujedete a raději to nezkoušejte. Jednak by se honička mohla stát životu nebezpečnou pro vás, za druhé by útěk jen vyprovokoval kořistnický pud psa a zaútočil by s větší pravděpodobností. Nejlepší, co můžete udělat, je udržet koně v klidu a postavit se proti psu čelem. Pokud pes jeví známky nejistoty, pohybem proti němu se vám může podařit ho zahnat. Jinak vydržte, než si ho majitel odloví (pokud je přítomný). Jeví-li pes snahu koně obíhat, točte se na malém kruhu, abyste byli stále čelem proti němu. Většinu psů to přestane bavit, pokud kůň neutíká a přeci jen z velkého zvířete, které se dívá přímo na ně, mají respekt. Pokud narazíte na psa, který je sám, sebevědomý a skutečně agresivní, tedy na něj ani toto chování nepomáhá, pak asi žádná rada není, jezdecký bičík ani tušírka rozhodně není zbraň, která by ho zneškodnila. Místům, kde se takovéhle zvíře vyskytuje (byť většinou za plotem) je lepší se vyhnout.

Příště si popovídáme o tom, jaké nástrahy nás čekají přímo pod nohama.