Článkem vás budou doprovázet fotografie mladé dostihové kobylky, od hříběcího věku až po první start v dostihu. Tato ukázka dobře odvedené práce s mladým dostihovým koněm by měla dostatečně demonstrovat jak přípravu, tak i vzhled raného plemene, jakým anglický plnokrevník je.

V závěru článku najdete informace ze studie zkoumající vliv účasti dvouletých koní v dostizích na délku jejich dostihové kariéry.

Krátce z historie

Chov anglického plnokrevníka se datuje k roku 1791, kdy byla uzavřena jeho první plemenná kniha (mohou do ní být zapsáni pouze koně, jehož oba rodiče jsou v této plemenné knize), a záměrem bylo vyšlechtit raného a co nejrychlejšího koně. Když to hodně zjednoduším, chovatelská osnova dostihového koně by měla vypadat takto:

• 1) narození hříběte
• 2) odstav od matky (v prvním roce života)
• 3) obsednutí, trénink a následné seznamování s dostihy (ve dvou letech)
• 4) dostihy - účast v tzv. klasickém ročníku (ve třech letech)
• 5) dostihy - účast v kategorii starších koní (čtyřletí, pětiletí, možná i šestiletí)
• 6) odchod do chovu (u opravdu kvalitních koní čím dříve, tím lépe).

Dostihový kůň si tudíž měl vydělávat na chleba v raném věku, aby mohl do chovu odejít brzy a v nejlepší formě, tedy v období, kdy může plodit co nejkvalitnější hříbata. A z toho vychází model i cíl chovu, tedy kůň schopný podat nejlepší výkony ve věku tří let. Právě zkracování generačního intervalu zintenzivňuje selekce požadovaných vlastností, což je zároveň hlavním důvodem směrování k ranosti tohoto plemene.

A proč je vlastně věk tříletých v dostihovém provozu tak důležitý?

Když pomineme dostihy překážkové (které jsou víceméně raritou, byť v našem státě o chlup populárnější než dostihy rovinové), je koncepce sezóny postavená právě na „klasických" dostizích, což jsou dostihy vypsané pouze pro tříleté koně. Jde vlastně o výkonnostní zkoušky anglického plnokrevníka, kdy klasických dostihů je celkem pět (tři pro všechny tříleté, dva pouze pro slabší pohlaví - klisny) a mají rozdílně dlouhé tratě, které prověřují veškeré dispozice jednotlivých koní v daném ročníku: jestli jde o sprintery (tratě do 1 400 m), vytrvalce (cca 2 400 m) nebo supervytrvalce (od 2 800 m).

Zjednodušeně vyjádřeno, cílem chovatelského snažení má být kůň, který je schopný ve věku tří let uspět ve všech „klasikách", tedy kůň traťově univerzální a schopný takto náročnou sezónu prostát i v mladém věku.

Vrcholem „klasik" je Derby, které se odehrává v polovině sezóny, ale jakékoliv vítězství v klasickém dostihu je cenné, protože kůň jej může získat pouze ve věku tří let. Pokud kůň vyhraje tři klasické dostihy, získává titul „ trojkoruna" (v naší republice ji vybojovalo zatím jen 7 koní). Klisny mohou teoreticky vyhrát „klasik" pět, díky dvěma přidaným dostihům, ale opravdu jen v teoretické rovině, jarní část „klasik" se většinou termínově kryje :-)

Dostihy dvouletých koní

Původní chovatelé anglického plnokrevníka si se šlechtěním raného plemene dali záležet. Před třemi sty lety existovala poměrně jednoduchá metoda oddělení zrna od plev, mladý kůň zátěž buď vydržel a šup s ním do chovu, nebo selhal a s dostihovým světem se definitivně rozloučil. Tvrdá selekce vyprodukovala jedince schopné dozrát rychle a ve dvou letech jsou to většinou již koně hotoví, s uzavřenými (důležitými) růstovými zónami kostry. Právě stav kostry dvouletého je základním parametrem pro rozhodnutí, zdali kůň začne trénovat či nikoliv; někteří plnokrevníci jsou pozdní, ať už fyzicky či psychicky, a u takových je trénink odsunut na další sezónu (byť tím definitivně ztratí šanci startovat v klasickém ročníku).

Moderní technologie umožňují zhodnotit fyzické možnosti ročního koně dřív, než bude obsednut a zapracován. Kromě již standardního postupu při prodeji (RTG snímky končetin) je brán zřetel i na krevní obraz, i na dispozice obou rodičů. U takto mladých koní se nevyplatí pospíchat, pokud je nezralost evidentní, a dalšími ukazateli přetěžování organismu jsou i problémy zdravotní (např. záněty okostice - šimbajny). Obecně platí, že nezralý kůň nemůže podávat dobré výsledky, i kdyby měl sebelepšího trenéra či nejmodernější tréninkové metody, a stejně tak je brán zřetel i na koně již tréninku schopné.

Dostihy dvouletých koní nejsou ani tak výkonnostními zkouškami, jako spíš přípravou na to nejdůležitější v životě plnokrevníka: na klasický ročník. Účelem je koně zaučit, seznámit je s atmosférou, vyzkoušet, zdali dostih zdravotně či psychicky ustojí, prostě „vychytat mouchy", aby kůň mohl ve třech letech podávat nejlepší výkony. Tato kariéra dvouletého je zároveň i nezbytná, bez jejího absolvování kůň nezíská hodnocení potřebné ke startu v klasických dostizích. Tento model tudíž současně zaručuje, že ve „výkonnostních zkouškách" tříletých nebudou startovat „rychlokvašky" a nebude tak docházet k uspěchanému zatěžování pozdních koní.

První krůčky dostihového koně

Obsedání dostihových koní se vcelku neliší od jiných koňských odvětví, tedy vyjma věku.

Zde bohužel musím poukázat na osobní zkušenosti, kdy se s výmluvou „dostiháci se taky obsedaj brzo!" zapracovávají plemena, která rozhodně raná nejsou. Tento nešvar se netýká pouze obsedání, protože k nevratnému poškození neuzavřené kostry a „nezralých" kloubů může dojít i „jenom lonžováním" (zátěž na kruhu je tím nejhorším, co nedospělému koni s nedokončeným růstem můžete udělat). A stejně tak neplatí, že pokud jde o plnokrevníka, je potřeba ho obsednout brzy. Naopak!

Využití anglického plnokrevníka se již nevztahuje pouze na dostihy. Původní chovatelé tohoto plemene mohou být hrdi na výsledky svého snažení, protože vytvořili základnu koní, kteří jsou schopni pracovat ne dva tři roky a zbytek života strávit v chovu, nýbrž i dalších mnoho let po skončení dostihové kariéry. Pokud však s plnokrevníkem nemáte „klasické" ambice v dostizích, je naprosto zbytečné ho zatěžovat dřív, než přijde doba jeho využití!

Stejně tak je naprosto nesmyslené obsedat v raném věku polokrevníky, byť mají k plnokrevníkům velmi blízko. Polokrevník (myšlen kůň s příměsí anglického plnokrevníka) již disponuje vlastnostmi plemen obou rodičů a pravděpodobnost, že brzkou zralost zdědí pouze po plnokrevném předku, je minimální.

Vraťme se však k plnokrevníkům. Mezi nimi naopak můžeme nalézt jedince původově rané, kteří mají nejlepší výsledky coby dvouletí a poté jejich úspěšnost klesá, u těch je brzký trénink žádoucí, a ti dostihový trénink mohou opustit již ve třech letech.

Mladí dostihoví koně se prodávají coby roční (plus minus), většinou formou dražeb, a pokud nejsou viditelně zralí na prodloužení dětství na pastvinách, putují ihned ke svým trenérům, aby se postupně seznamovali s chodem dostihového tréninku. V počátcích jejich pracovního nasazení lze využívat kolotoč, který slouží k opohybování a nabírání základní svalové hmoty, což je pro obsednutí přínosem (koně s problematickým posazením krku mohou v kolotoči nosit pevný chambon, záleží na metodách a přístupu daného trenéra). Při obsedání lze využít i metodické lonžování.

Samotné zvykání na uzdečku, sedlo a jezdce probíhá nejčastěji v uzavřeném prostoru, neboť jde o prostředí, které vzrušiví plnokrevníci důvěrně znají a nemají v něm možnost úprku. Jezdec nasedne, sesedne, a když je kůň schopen jej na hřbetě akceptovat, přichází na řadu vycházky do terénu, během kterých kůň získává rovnováhu potřebnou k práci pod jezdcem. Vhodnou pomůckou na „veselejších" remontách bývá nákrční řemen, kterého se jezdci chytají v případě nouze, aby mladému koni zbytečně neubližovali udidlem. Cílem terénních prací je koně navyknout na systém práce v lotu, potřebně je osvalit a především jim „roztáhnout" plíce (nadýchat je). Právě dechové práce jsou nesmírně důležité, kapacitu a výkon plic lze pravidelným posilováním významně ovlivnit hned v prvním roce tréninku.

Rozhodujícím faktorem tréninku je adaptace na dostihovou zátěž. Nejnápadnější je transformace III. metakarpu, která se projevuje změnou průřezu z kruhového na příčně oválný se zesílením přední stěny. Tato transformace proběhne u každého koně adaptujícího se na dostihovou zátěž bez ohledu na věk. Paradoxně větší potíže a frekvenci komplikací nastane, pokud se na zátěž má adaptovat již „hotová" kost. Přiložená studie prokazuje, že právě ročci a dvouletí se nachází v pásmu adaptačního optima a remodelace metakarpu a celé kostry (za předpokladu správné tréninkové praxe) probíhá nejsnadněji. Posunutí celého procesu o rok by bylo prokazatelně kontraproduktivní.

Pokročilí dvouletí se učí kentrovat (cval „na pohodu") a posléze i práce rychlé (galopy). Tato fáze tréninku bývá bedlivě sledována po stránce zdravotní, aby nedošlo k neúměrnému zatěžování, protože jakákoliv chyba tohoto charakteru trenérův plán zbrzdí a snižuje šanci na účast v „klasikách".

U dvouletých koní je brán zřetel i na jezdce, některé dostihové stáje přímo vyžadují, aby pracovní jezdec dvouletků nevážil víc než 55 kg (včetně oblečení i cajků :-)). Byť trénování dvouletků působí navenek drsně, trenéři se snaží takto mladé koně nezatěžovat víc, než je bezpodmínečně nutné, a přípravu se snaží koncipovat tak, aby na konci roku měli co nejméně opotřebovaného, avšak plně připraveného dostihového koně.

Protože Derby je jen jednou.

Cesta k Derby

Vyhrát Derby je snem mnoha majitelů dostihových koní. Asi nejomílanějším příkladem je nynější šéf Jockey clubu České republiky, který ve snaze získat „derbácký" vavřínový věnec každoročně kupuje kvalitní koně za sumy, ve kterých se vesele míhá šest nul, a přesto se k němu příslovečné štěstí obrací zády.

Že Derby je jen jedno, a to jedině to dostihové, my dostihoví fanoušci víme (tento termín byl totiž ukraden z dostihů a záhy převeden do jiných sportů). Jsou si toho samozřejmě vědomi i trenéři, kteří své svěřence na nejdůležitější rok v životě anglického plnokrevníka finálně směrují, od obsednutí až po start v první klasice. Od samotného začátku je brzká příprava dostihového koně účelová, protože mířit do Derby není záležitost několika měsíců, je to minimálně rok tvrdé práce, a rozhodně nejde o nešvar „čím dřív tomu uzrajou nohy, tím dřív můžeme závodit jako o život". I v případě přípravy na Derby totiž platí, že „trpělivost růže přináší".

Závěrem

Ohánění se faktem, že koncepce chovu plnokrevníků je konvenční záležitostí a že tudíž nelze ani jen spekulovat o změnách týkajících se klasického ročníku (třeba posunutím věkové hranice na 4 roky), může navenek působit jako vymlouvání se na tradice tři sta let staré a v dnešní době již nepotřebné. Ale opak je pravdou. Metody chovu a využití plnokrevníka se za tu dobu zformovaly do osvědčené a fungující koncepce a současné studie o dvouletých prokazují, že korektní trénink koně nejenže neodrovnává, ale že se osvědčil i jako méně poškozující, ve srovnání se vstupem starších koní do dostihového tréninku.

Vše tudíž visí na bedrech trenérů. Oni musí zodpovědně zhodnotit, jak s dvouletkem naložit, jestli je v jeho případě pracovní nasazení žádoucí, jestli je lepší si rok (dva) počkat nebo jej z tréninku rovnou vyřadit. Stejně tak je soudnost nutná i u majitelů, jezdců, ošetřovatelů...

A to platí ve všech jezdeckých odvětvích:-)

Zkracují dostihy dvouletých jejich dostihovou kariéru?

Červencové číslo Equine Veterinary Journal přineslo zajímavou studii kolektivu pracovníků Veterinární fakulty University v Sydney věnovanou často diskutovanému tématu vlivu účasti dvouletých koní v dostizích na délku jejich dostihové kariéry.

Účast dvouletých koní v dostizích je dlouhou řadu let předmětem odborných i laických debat kolem jejich dostihové kariéry, zdraví i celkové kvality života. Obecně se má za to, že trénink a dostihový provoz nedospělých koní musí nutně způsobovat poškození mladého organismu. Nevyhnutelným důsledkem tedy bude i předčasné opotřebení mající za následek dostihovou kariéru kratší, než by mohla být, začalo-li by se s tréninkem a dostihy později. Tyto domněnky ovlivnily v Austrálii veřejné mínění natolik, že se dostihy dvouletých začal zabývat Senátní výbor pro welfare zvířat jako možným, závažným problémem.

Odpůrci dostihů dvouletých koní poukazují na fakt, že imaturita činí tuto kategorii více náchylnou ke zranění, což prokázala řada výzkumů, zejména při tréninku a dostizích dvouletých koní s neuzavřenými radiálními růstovými zónami, což mělo za následek karpální deformity i předčasné opotřebení šlach. Současně s tím však byly publikovány i práce, které vyvracejí prvoplánové hypotézy spojující automaticky dostihy nedospělých koní s nevyhnutelnými problémy, postavené pouze na domněnce, „že to tak prostě musí být". Jednalo se však většinou o malé soubory anebo tyto skutečnosti vyplynuly z prací, jejichž hlavní cíl byl jiný.

Studie Veterinární fakulty University v Sydney byla proto koncipována jako zjištění závislosti délky dostihové kariéry na věku, ve kterém byl absolvován první start. Studie zahrnovala 117 088 koní, narozených po 1. dubnu 1998 a běhajících dostihy v období od 1. srpna 2000 do 22. února 2011 na území Austrálie, tedy v období 10 let. Výsledky jsou překvapující, neboť nejenže nepotvrzují obecně zažité předpoklady o časném zařazení do dostihového provozu jako faktoru zkracující dostihovou kariéru, ale dokládají opak.

• 1. Faktory jako začátek kariéry ve dvou letech, vyšší počet startů ve dvou letech a delší distance těchto dostihů byly spojeny s delším trváním dostihové kariéry.
• 2. Riziko předčasného ukončení kariéry se, oproti obecnému přesvědčení, zvyšuje s věkem, při kterém kůň absolvuje první start.

Ačkoli autoři v diskuzi upozorňují na některé vlivy, které nebylo možno v práci zohlednit, je zřejmé, že teze o tréninku dvouletých jako faktoru primárně zkracujícím použitelnost koně byla vyvrácena. Při úvahách o příčině tohoto jevu je třeba si uvědomit, že hlavním rizikem se jeví spíše samotné zařazení koně do dostihového provozu než jeho věk. Největší riziko poškození přichází při prvních startech a postupně se snižuje. V této souvislosti se zdá, že dvouletí koně lépe snášejí přechod do plné dostihové zátěže z důvodu adaptačního optima, v němž se časově nacházejí. Adaptace dospělého koně na podmínky dostihové zátěže je podstatně náročnější a přináší s sebou potenciálně závažnější zdravotní rizika. Se zvyšujícím se věkem při zařazení do dostihového provozu se zvyšuje incidence určitých typů zranění. Podle jedné z prací rovněž u těchto koní vzrůstá riziko úmrtí na dostihové dráze.

Přestože škodlivý účinek dostihů na dvouleté koně nebyl prokázán, je třeba zdůraznit, že by tento fakt neměl být v žádném případě povzbuzením k tréninku ještě mladších koní. Naopak je nezbytné věnovat pozornost stupni vývoje a zralosti každého jednotlivého dvouletého koně před jeho prvním startem, ať již zootechnickým zhodnocením vývoje patřičných znaků, tak i rentgenologickým vyšetřením stupně uzavření radiálních růstových zón. Současná pozornost věnovaná těmto aspektům dokumentuje vysokou úroveň australského chovu a dostihového provozu a můžeme ji považovat za jeden z důležitých faktorů přispívajících k takto příznivému výsledku zmíněné studie.

Použitá literatura:

Velie, B. D., Knight, P. K., Thomson, P. C., Wade, C. M. and Hamilton, N. A. (2013), The association of age at first start with career length in the Australian Thoroughbred racehorse population. Equine Veterinary Journal, 45: 410-413.

Vzhledem k autorským právům není možno zveřejnit originální studii. Je však možno po vyžádání zaslat zájemcům kopii.
jan.filla@volny.cz