Dostihy jsou všeobecně známy jako nerentabilní sport, nejen u nás, ale prakticky všude na světě. Majitelé to dělají pro zábavu, slávu, adrenalin a jako koníček, nicméně ne jako nástroj vydělávání peněz. Samozřejmě existují obří projekty, které jsou založeny na velkém počtu koní a efektivním byznys přístupu, které pak mohou být dlouhodobě výdělečné, ale těch opravdu moc není.

Majitelé dostihových koní se dělí do dvou skupin. Prvními jsou ti, kteří si koně koupí na dražbě či privátně ze stáje; druzí si ho odchovají a s vlastními odchovanci pak běhají pod svými barvami, někteří z nich je i trénují.

Protože provozovat dostihového koně je nákladná záležitost, často vznikají nejrůznější syndikáty, které se o náklady na koně podělí. Takhle u nás existuje populární stáj Kelso Stables, která vlastní nejlepšího sprintera ČR Mikeshe, ve světě je jich nepřeberné množství, tak za všechny snad lze jmenovat The Royal Ascot Racing Club, který vlastnil derby-vítěze Motivatora.

Náklady

Dostihový majitel kromě klasických položek jako veterinář a kovář platí měsíčně nemalé peníze za trénink koně a jeho ustájení u trenéra (u nás se tato částka pohybuje kolem 10-12 tisíc/měsíc), dále musí platit za přihlášky, startovné, transport koně a také v neposlední řadě za jezdce. Pokud máte opravdu dobrého koně a jen jednoho, krátkodobě na tom můžete skutečně vydělat, ale z dlouhodobého hlediska se vždy jedná o černou díru, zvláště máte-li dostihových koní více. Za dobrou sezónu se dá považovat ta, pokud ten dobrý kůň zaplatí provoz ostatních koní ve stáji (např. když vyhraje Velkou pardubickou) a stáj tak není v červených číslech. Představa dlouhodobého zisku díky vlastnictví dostihových koní je jinak iluzorní, alespoň v Evropě.

Na počátku všech nákladů stojí koupě či odchov koně, kterážto čísla se pohybují ve velmi variabilních číslech, proto je nelze zevšeobecňovat. Důležité je zdůraznit, že koně můžete koupit za hodně velké peníze a nebo doslova za pár korun, ale ani jedno není zárukou rentabilnosti.

Vlastní odchov

Co se týče odchovu, všeobecně je chov plnokrevníka velmi drahá záležitost. Připouští se podle mezinárodních pravidel pouze naživo, tudíž pokud není klisna ustájená přímo u hřebce, jsou zde vždy náklady na transport/ustájení a k tomu pak cena za připouštění, která se u plnokrevníků pohybuje v zcela jiných cenových kategorií než u těch nejlepších ČT plemeníků. Vlivem velké až existenciální krize v tuzemském chovu plnokrevníka ceny plemeníků značně klesly a nejlevnější Socr House (podle zveřejněných ceníků) stojí 5 000,- za březí klisnu, ale ten nejdražší Mikhail Glinka už 40 000 Kč. Pro srovnání ze světa teplokrevníků u nás, nejdražší plemeník ERC Mnětice Russel II stál dohromady 12 000 Kč, zatímco jiná věhlasná stáj Stáj Mustang má sice různé ceníky pro PK ČT a PK CS, nicméně i ten nejdražší vyšel na maximálně 12 000 Kč.

Koupě koně

Některé koně je možné si za dostihovými účely jenom pronajmout, většinou se jedná o klisny, o které má chovatel zájem do dalšího chovu. Zde pak odpadají vstupní náklady a pouze jen odvádíte procenta z výher, jsou-li nějaké.

Ceny dostihových koní u nás se pohybují třeba od 15 tisíc Kč (jsou také výjimkami koně, kteří byli darováni jako přívažek k jinému koupenému koni) až k sedmi miliónům Kč, což stáli doposud nejdražší koně vůbec Blue Coral (výhry 3 431 410 Kč) a Ivan Poddubny (83 050 Kč výher). Z dalších nejdražších koní v našem turfu dále lze namátkově uvést, že 6,5 miliónu stála klisna Sweet Answer (327 180 Kč zisk na dráze), 3 milióny stál Long Trip (na dráze vydělal celých 40 275 Kč...), dva milióny byly zaplaceny za Stormy Jaila (306 640 Kč výher), 1,3 miliónu za Wonder Horse (zisk na dráze: 497 450 Kč), 1 milión korun za Priory Bay (na dráze zatím skoro 2 miliony Kč). Cena v milionech se obvykle pohybuje pro budoucí derby-koně, i když výše dotace nedává naději na návratnost investice. Derby-vítěz z roku 2012 Kadyny stál jako dvouletý se slušnými výsledky 160 tisíc € (v přepočtu orientačně cena 4 320 000,-), ale na dráze získal celkem 2 246 220 Kč.

Snem každého majitele je pochopitelně koupit toho dobrého koně za co nejlevnější cenu. Jenže jak přijít k dobrému koni? V chovu obecně platí předpoklad „spojujte to nejlepší s nejlepším a očekávejte to nejlepší", ale praxe je často škodolibá. Úspěšnými se někdy stávají koně, kteří neměli podle rodokmenu a svých předpokladů pro nikoho vyšší hodnotu jak tisíc dolarů či eur, zatímco ti, jejichž rodokmeny byly oceněny na milióny dolarů či eur, jsou na dráze neúspěšní. A samozřejmě naopak. Vybrat na dražbě či odchovat dobrého koně není vůbec jednoduchá záležitost. A málokdo akceptuje stanovisko, že rodokmen, případně krevní spojení pouze dává tušit možnosti, nikoliv předpokládá dobrou výkonnost. Historie turfu je plná příběhů z obou stran spektra, tedy příběhů koní, kteří se narodili doslova se zlatou lžičkou v puse, a naopak popelek.

Pochopitelně jsou více oblíbené ty druhé příběhy. Z novodobých popelek určitě lze jmenovat jenom z letos běhajících koní: valacha Cirrus des Aigles (koupen jako přívažek v balíčku celkem tří koní, kteří dohromady stáli 50 000 €) - dnes jeden z nejlepších koní planety, světového rekordéra na 2400m Twilight Eclipse (1 000 $), špičkové sprintery Top Notch Tonto (2 500 £) a Gordon Lord Byron (2 000 €), jedna z nejlepších starších klisen v USA Don't Tell Sophia (1 000 $)... U nás takových příběhů je také dost: nejlepší dvouletá klisna 2013 Francie byla koupena za 800 €, zatímco jeden z nejbohatších koní všech dob u nás hnědák Masini byl koupen pouze z lítosti a sentimentu za 4 tisíce zlotých a v regionu nejznámější sprinter Overdose, národní maďarský hrdina, stál pouhých 2 000 guinejí. Oproti nim stojí koupě velmi drahých koní Long Trip či Ivan Poddubny, kteří byli dost hořkým zklamáním nejen pro své majitele. Hořkým bonbonkem může být i původně velmi úspěšný kůň, který byl prodán novému majiteli s perspektivou výhry ve velkém dostihu, ale kůň už není schopen toho z nejrůznějších důvodů dosáhnout, případně se stane neštěstí ve výběhu (většina dostihových koní u nás chodí do výběhu), jako třeba v kauze velmi nadějného koně do našeho Derby Five Star General.

Trénink a náklady na provoz dostihového koně

Vysoké náklady jsou důvodem, proč někteří majitelé z turfu odchází nebo výrazně utlumují své aktivity po úvodním euforickém vstupu na scénu. Často je výše souhrnných nákladů překvapující a v případě vícero koní někdy vede k platební neschopnosti majitele, což přináší těžké chvíle pro trenéry a jejich týmy. Jaké jsou vlastně tyto náklady?

Úvodem lze říci, že trénink a provoz dostihového koně na dostizích stojí ročně zhruba mezi 150 tisíci až 300 tisíci Kč (to v případě zahraničních výjezdů), kdy se do celkové výše nákladů promítá mnoho položek, které mohou být individuální.

Příklady nákladů na koně

• Špičkový sprinter v domácí přípravě: sezóna 2013 přišla zaokrouhleně na 200 tisíc Kč nákladů (60 tisíc ustájení, 15 600 kovář, výjezd do Berlína 16 660, cca 24 tisíc Kč jádro, doprava (pouze cena nafty) 13 500, poplatky JC ČR 65 374,- a ostatní 4800,-). Zisk za sezónu 2013 byl 219 200.
• Špičkový mílař v komerčním tréninku: náklady za rok 2011 byly cca 417 tisíc Kč, v tom zahrnuto pět zahraničních výjezdů. Bilance: 3x vítězství, 1x druhé místo, 2x neumístěn. Výhry 42 772 €, 125 000,-.
• Tříletý kůň owner-breedera v komerčním tréninku ve Velké Chuchli: náklady na trénink od 18 měsíců doposud činí 240 tisíc Kč, ostatní náklady 18 400 Kč. Bilance: 2 starty bez umístění. Výhry 0 Kč. Náklady na odchov koně byly celkem 145 500 Kč. Celkově koník stál 403 900 Kč, aniž by na dráze cokoliv vydělal.
• Špičkový steepler owner-breedera, trénovaný doma, startující ve Velké pardubické: přesné náklady za sezónu 2013 (přihlášky, zápisné, startovné, jezdec atd. na šest startů) byly ve výši 114 108 Kč + nespecifikované souhrnné náklady na trénink, žrádlo, veterináře, kováře. Výhry 2013: 76 500 kč, majitelské prémie 49 000 Kč.
• Trojkový steepler, trénovaný doma: přesné náklady za sezónu 2014 (přihlášky, zápisné, startovné, jezdec atd., opět šest startů) 30 400 Kč + nespecifikované souhrnné náklady na trénink, žrádlo, veterináře, kováře. Výhry: 26 415 Kč , majitelské prémie: 8 000 kč.

Celkové náklady v ČR

Odpověď na otázku, jaký je poměr mezi tréninkovými poplatky a průměrným výdělkem připadajícím na jednoho koně, dává každoročně odpověď Ročenka IFHA. Pro ČR a rok 2011 platilo, že náklady na trénink se vrací zhruba ve 23 %, což je velmi nízká návratnost. Data jsou nepříznivá prakticky pro celou Evropu, kde tak provozování dostihů je v souhrnu spíše pro zábavu než pro jakýkoliv reálný zisk. I země, která je na tom v Evropě nejlépe - velmi štědře dotovaná Francie, která má obří dotace i na dostihy nejnižších kategorií, a kam směřují koně z celé Evropy za snahou si přilepšit rozpočet - měla za rok 2011 návratnost 54 %.

Statistika za rok 2014 praví, že letos bylo zaregistrováno celkem 1 196 koní, z toho 656 českého chovu, pro které bylo na dotacích a majitelských prémiích rozděleno celkem 44 526 450 Kč. 44,5 miliónu Kč pro dostihy zní velmi hezky, jaká je však realita, že si aspoň na své náklady v tréninku koně vydělají? Zvláště pokud víme, že v souhrnu velká část výhry, o kterou se běhá, bývá zaplacena z přihlášek a startovného majitelů? Tedy majitelé startujících z větší části běhají o peníze mezi sebou, což je věc, která v celé dostihové Evropě vzbuzuje neskrývaný úžas a překvapení, že náš dostihový provoz je takhle schopný vůbec fungovat. Náš dostihový provoz zkrátka stojí a padá s majiteli. Pokud budeme brát za bernou minci nejnižší možné souhrnné náklady 150 tisíc Kč/dostihový rok, tak z počtu 1 196 koní si letos na svůj provoz vydělalo závratných 87 koní... Tedy zaokrouhleno celkem 7,3 % koní si vydělalo na svůj dostihový provoz. Nesmíme zapomínat, že ještě 10 % z výhry jde žokeji a trenérovi. Čísla se v průběhu dostihových sezón nemění, oscilují kolem 10 % koní, kteří si svými výdělky zaplatí svůj trénink a provoz.

Teď se podíváme na to, jak vypadá bilance u největších majitelů domácího dostihového provozu za rok 2013. Zisk na jednotlivého koně byl vypočten ze vzájemné bilance výdajů (přihlášky/startovné) a příjmů (výhry, majitelské prémie), tudíž v tom nejsou zahrnuty náklady na trénink a další, jejichž výši jsme už zmiňovali. Pan Trávníček (majitel trojnásobné vítězky Velké pardubické Orphee des Blins) provozoval loni celkem 28 koní a díky vítězství Orphee des Blins ve VP má statistiku 131 726,- výher na koně (mějme na paměti, kolik stála příprava jednotlivých koní). Stáj vlastněná současným prezidentem JC ČR p. Charvátem měla na dráze 24 koní a výhry na koně činily 60 651 Kč. Bývalý prezident JC ČR ing. Václav Luka (mj. majitel Zulejky) na dráze měl 32 koní, z toho zisk na koně činil závratných 22 449 Kč. Další velká stáj Rabbit Trhový Štěpánov na dráze též měla 32 koní, nicméně zprůměrované výhry na jednoho koně byly 15 094 Kč. Celkem 22 koní běhalo v barvách EŽ Praha, zprůměrované výhry na jednoho koně 21 768 Kč. Mnozí z vás budete znát Orling, třeba proto, že jejími přípravky krmíte své koně. Ta za sezónu 2013 měla 22 koní na dráze s ziskem na jednoho koně 13 320 Kč. Známými barvami jsou i K-K Metal a.s., kterým vyběhlo loni 15 koní s průměrným ziskem 19 372 Kč. Stáj Wrbna si s 15 koňmi vydělala celkem 6 606 Kč na koně, zatímco stáj Josefa Váni měla doma průměrný zisk 4 572 Kč na koně. Mějme na paměti, že se operuje s daty týkající se pouze domácího dostihového provozu.

Stájí, které si za tuto sezónu 2013 vydělalo více než 150 tisíc Kč na koně, bylo 5 z celkového počtu 422, z toho čtyři stáje se ziskem měly pouze jednoho, ale výjimečného koně...

Může si potom někdo pořád ještě myslet, že dostihy jsou jenom o penězích?

Dostihy jsou o emocích, adrenalinu, zábavě, vášních, silných příbězích, ale nejsou nástrojem na vyrábění peněz, ba naopak. Dostihy nabízí jinou devízu, jsou maximálně férové v tom smyslu, když máte dobrého koně, nezáleží na tom, odkud jste, jaký máte sociální status a čím se živíte, můžete s ním běhat proti nejlepším koním na planetě vlastněnými třeba ropnými šejky, miliardáři, byznysmeny, šlechtou a syndikáty. Tyto mety jsou sice obvykle mimo možnosti našich koní, ale přesto naši koně startovali v Prix de l´Arc de Triomphe, Prix Du Cadran, Ascot Gold Cupu, a dalších věhlasných Gr.1. dostizích v Německu či v Itálii. Někteří z našich koní dosáhli na black type status a jiní v zahraničí běhají provozní dostihy, ale když mají dobrý den, dokáží porazit tamní koně věhlasných trenérů a majitelů. Dostihy jsou z dlouhodobého hlediska nerentabilní, ale přinesou vám tolik různorodých emocí a zážitků, jaké dokáže nabídnout jen málokterá alternativa volného času.

Velké poděkování patří řediteli Velké Chuchle p. Drahošovi za poskytnutí statistik a všem lidem, kteří se byli ochotni se mnou podělit o informace.

Další díl Mýtů kolem dostihů se bude věnovat tréninkové přípravě, dále se budeme věnovat sázkám a dopingu. Pokud máte jakékoliv návrhy na další témata, budu jedině ráda.