Se železnou pravidelností se objevují zprávy, které referují o utracení dostihového koně bulvárním způsobem. Naposledy tomu tak bylo v případě koně Wigmore Hall, kterého uspali na dostizích v Doncasteru. Fotografie, které pořídil paparazzi a značně necitlivým způsobem zveřejnil bulvár Daily Mirror, oběhly svět a spustily četné negativní reakce čtenářů, které se taktéž pravidelně opakují. Zhruba by se daly shrnout do několika klíčových bodů, které jsou zdrojem četných nedorozumění a konfliktů mezi příznivci dostihů a jejich odpůrci. Hlavním bodem sporu je okamžité utracení koní s katastrofickými zlomeninami na místě. V tomto kontextu je překvapivé, že se nad tímto faktem pozastavují i koňaři, přestože dobře vědí, jak je to s frakturami a jejich léčbou u koní.

Je faktem, že komplikované, natož otevřené fraktury s poškozením měkkých tkání nejsou snadno léčitelné ani u lidí, a to i v současné době vysoce vyspělé medicíny. Doba léčení u lidí bez komplikací zabírá zpravidla až rok, neoddiskutovatelné jsou doživotní následky a určitý druh ničivých fraktur (typicky válečné etiologie) je řešen amputací... S lidmi se dá ovšem ale na všem domluvit, což je u koní problém. Navíc hlavním problémem není obvykle samotná fraktura, ale další související faktory, které ovlivní výsledek léčby.

Problémů spojených s léčením koní s takovýmto typem fraktury je celá řada. V prvé řadě lze jmenovat četné infekce, v čele s laminitis, koliky, dále psychický stav koně, který neumožňuje pokračovat v léčbě, a konečně doživotní následky léčby spojené s trvalou bolestí.

Koně jsou utráceni přímo na dráze bez pokusu o záchranu v případě, že zlomenina je komplikovaná, otevřená, lokalizovaná na špatném místě, případně jsou poškozeny závažným způsobem měkké tkáně, místní cévní systém atp. V některých případech noha visí doslova jen na kůži (u nás např. Klip či Tankred). Pokud kůň má jednoduchou nebo alespoň řešitelnou frakturu, může se vrátit v některých případech na dostihovou dráhu či být využit v chovu nebo pro jiné účely. Takových případů je mnoho, jen se jim nedostává mediální publikace... Určitě lze zmínit případy, jakými byli Železník (čtyřnásobný vítěz Velké pardubické), Magnus (později plemeník), Garnizon, Hoist the Flag, Muhtarram, Tim Tam, Charismatic, Mill Reef, Reviewer (ten se po frakturách 2x vracel na dráhu) nebo Storm Mountain, který se po těžké fraktuře dokázal po roční pauze ještě vrátit, běhat dostihy grupové úrovně a dnes působí jako plemeník.

V paměti veřejnosti zůstávají jenom případy, které skončily utracením. Odtud pak vzniká negativní obraz dostihů jako cynického místa plného lidí, pro které je kůň spotřební zboží, které se v případě porouchání vyhodí. Jak si ale ukážeme dále, bohužel katastrofické zlomeniny často nelze řešit jinak, než okamžitou eutanazií.

Příčiny vzniku katastrofálních zlomenin

Otázkou je, jak takovéto úrazy vůbec mohou vzniknout. Vznikají totiž jak doma v boxe, tak na pastvině, při běžné manipulaci s koněm (např. časté jsou nehody při připouštění) či na vyjíždce v terénu. Zpravidla u toho však nejsou žádní dychtiví diváci s fotoaparáty, ale zato na dostizích ano, navíc je přenáší televize a jsou přítomna média. Přeci jenom jsou dostihy vizuálně nejatraktivnějším koňským sportem. Tak se dostal dostihový svět do pozice, kdy musí vysvětlovat příčinu, mechanismus a důsledky katastrofických zlomenin. Faktem je, že tento typ fraktur nejčastěji opravdu vzniká u dostihových koní v tréninku či na dráze, navíc fraktury tvoří až 80 % fatálních zranění u dostihových koní. Bylo mnohokrát zkoumáno, proč tomu tak je a jak tomu lze zabránit. Nepodařilo se zjistit objektivní příčinu, ačoliv byly zkoumány všechny relevantní faktory. Napovídající bohužel nejsou ani četné statistiky, které si dostihové autority vedou.

Dá se říci, že opravdu výrazně a celosvětově na tento problém v současnosti upozornily až dvě mimořádné klisny. První byla Ruffian, kterou možná znáte díky filmu, a druhou velmi oblíbená Go For Wand, jejíž strašný pád v nejstrhujícím okamžiku bitvy s Bayakou v cílové rovince pár metrů před cílem zůstal v paměti dodnes. Fatální úrazy jsou ale spjaty s dostihovým sportem od počátku, jenom se jim v dnešní době věnuje větší pozornost.

Příčiny fatálních zlomenin lze podle doktora Christophera E. Kawcaka shrnout do několika hlavních bodů:

• a) kumulativní množství práce ve vysoké rychlosti během tréninku a v dostizích,
• b) kvalita kosti - někteří koně mají a mohou mít křehčí kosti,
• c) abnormálně vyvinuté klouby,
• d) kvalita povrchu dostihové dráhy.

A takhle by se dalo pokračovat, osobně bych jen doplnila ještě genetický faktor - je fakt, že určité predisponující faktory (kostní bonita či stavba končetin atp.) mohou být dědičné. Genetika je však někdy vrtošivá a přináší mnohá překvapení.

Proto se těmto úrazům téměř nedá předcházet, přeci jenom je nutné si uvědomit, že za ideálních okolností závodí připravení koně na rovné dráze a že k závodění jsou jim poskytnuty takové podmínky, které většina koní, kteří jsou jakkoliv využíváni, obvykle nemá. Jsou dostihové dráhy, které těchto standardů nedosahují, tady pak prostor pro zlepšení je.

Nicméně, jinak nešťastnou náhodu či prostou smůlu ze života lze jen velmi těžko trvale eliminovat. Své o tom ví ti, kdo našli koně v boxe nebo ve výběhu se zlomenou nohou a nebo si jenom chtěli skočit malý křížek...

Na tomto místě bych ráda ještě přidala velmi stručný komentář k překážkovým dostihům s ohledem na bulvární skandalizaci po VP, ačkoliv článek je jinak zaměřen na fraktury v rovinových dostizích. Nicméně, riziko úrazu není o nic větší než na rovině. Ale úrazy často bývají typově odlišné, protože biomechanika pádu na skocích je samozřejmě jiná. Bývá zlomený vaz, zlomené krční či bederní obratle, různá zranění páteře. K případu velmi oblíbené a populární klisny Zulejky v letošní Velké pardubické bych jen dodala, že u ní se stalo přesně to, čemu se nedá zabránit ani těmi nejlepšími opatřeními na světě. Totiž nešťastná náhoda. Při odskoku se srazila s jiným koněm a následný nekontrolovatelný pád do dna příkopu, který nebyl k vidění minimálně 25 let, se jí stal osudným, protože si zlomila vaz. Klisna byla na dostih perfektně připravena a měla žokeje, který ji velmi dobře znal a taky se v ní doslova viděl. Hořkou tečkou je samozřejmě bulvární kampaň mnoha tzv. milovníků koní, které nezajímalo, že žokej leží vážně zraněný v nemocnici. Tammy´n Classy si v jiném dostihu zřejmě zlomil pánev (informace nejsou jednotné). Oba koně byli v dobré péči 365 dní v roce.

Jak taková fraktura u dostihového koně vznikne a proč se je nedaří léčit?

Příčinou bývá zpravidla špatné došlápnutí, byť někdy nevede k okamžité zlomenině, ale koně rozhodí a ve fatální kombinaci vysoké rychlosti a kinetické energie koncentrované do malého prostoru (končetiny koně) pak vede k fraktuře v následujícím kroku. Bohužel se někdy stává, že takto rozhozený kůň v sérii špatných kroků je schopný si zlomit obě dvě párové nohy (typicky např. široce medializovaný případ Eight Belles).

Samotná fraktura, která již vznikla, může být původně jednoduchá, léčitelná, dokonce i s prognózou návratu na dráhu. Jenomže to skrývá několik ALE.
Pokud se koně nepovede ihned zastavit (a zastavit na místě rozjetého koně napumpovaného adrenalinem ve vrcholné kondici je téměř nemožná záležitost) a nebo kůň při škobrtnutí či pádu ztratí jezdce, obvykle se pak snaží dále běžet. Nechápe, co se děje.

Tehdy se kost začíná bortit, poškozují se nenávratně měkké tkáně, ničí se lokální cévní systém. Výsledkem je katastrofická zlomenina, která obvykle vede k utracení koně na místě. To, že se zachraňoval Barbaro, bylo velmi výjimečné a na dlouhou dobu to byl zřejmě, s ohledem na fatální výsledek Barbarovy záchrany a utrpení koně, i poslední pokus. Pokud je prognóza příznivější, je zde na místě pokus koně zachránit.

Máme zde koně s fatálním nebo velmi závažným úrazem a v ten moment přichází další nepříznivé faktory. Kůň může být značně neklidný, dokonce se vzpínat, někdy se snaží stoupnout na zraněnou nohu. Manipulace je často obtížná a fixace fraktury nesnadná. Jsou ovšem zvířata, která vykazují nezvyklou profesionalitu a manipulace je nečekaně snadná (např. Archarcharch po Kentucky Derby a nebo Charismatic po Belmont Stakes, oba byli zachráněni pro chov). Dalším rizikovým faktorem je transport takto těžce zraněného zvířete. Samotné nakládání i vykládání obsahuje řadu nebezpečných momentů.

Problémem je i to, kam zvíře vůbec dopravit. U takto komplikovaných fraktur totiž existuje pouze několik specializovaných klinik na světě, které jsou k tomu účelu vybaveny... Kůň totiž po operaci musí být schopný končetinu alespoň částečně zatížit, aniž by došlo k opětovné fraktuře. K tomu je nutné vzít v úvahu, že vnitřní fixace fraktur je problematická kvůli infekcím a četným komplikacím spojeným s využitým materiálem (podobně jako u lidí, kde o tom existují rozsáhlé studie).

Dále ke snad nejnebezpečnějším částem celého procesu patří probouzení koně z anestézie, kdy dodnes není uspokojivě vyřešena bezpečnost této fáze. Kromě vysokého rizika úrazu hrozí např. zástava srdce a další komplikace. Některé kliniky probouzí koně ve vodě, aby zamezily riziku znovuopětovného zlomení operované končetiny (toto se stalo osudné např. kultovní klisně Ruffian při divokém probouzení).

Nicméně kůň nemá vyhráno. Je odsouzen k mnohaměsíčnímu pobytu v boxe, což psychicky nese velmi těžko, navíc takový násilný přechod z předchozího režimu koně může být doprovázen kolikami. Kůň není etologicky a vývojově určen k nehybnému stání, je to zvíře, které se v přirozených podmínkách neustále pohybuje. V souhrnu je nejrizikovější permanentní větší zatěžování ostatních končetin, často právě párové, které může a také i obvykle vede k rozvoji laminitis, což je už vlastně fatální komplikace.

I to bylo důvodem, proč se Barbara nepodařilo zachránit. Samotná operace 20. května 2006 dala dle ošetřujícího doktora Deana Richardsona výsledek na přežití cca 50 %, ale následující četné komplikace, z nichž nejzávažnější byla laminitis; objevila se již 13. července a stala se mu nakonec osudnou, po dlouhé bitvě byl Barbaro utracen. Podobně se nepodařilo zachránit jiného mimořádného hřebce, a to St. Nicholas Abbey, který si v tréninku zlomil pravou přední spěnku. Jeho léčba byla komplikována kolikou (velmi závažná přišla dva dny po operaci fraktury) i laminitis, a nakonec jeho život ukončila po několikaměsíčními boji o přežití kolika. Příběhy obou hřebců ukazují, že i přesto, že zraněným koním je poskytnuta ta nejlepší péče na světě poskytovaná největšími kapacitami v oboru a placená z kapes velmi movitých lidí, není to vše.

Rozhodnutí, zda koně utratit, nebo ne padne vždy po vyšetření veterinářem. Ráda bych uvedla případ jednoho z favoritů anglického derby Horatio Nelsona, který se stal ve stejném roce a pouhé tři týdny po Barbarově úrazu, tudíž zůstal trochu v ústraní. Hřebec s fatálním úrazem byl ihned vzat na ambulanci, kde mu byly okamžitě pořízeny RTG snímky, které zjistily, že má zlomenou holeň, sesamoidy a vykloubenou spěnku. Hřebec měl poškozené místní cévní řečiště, měkké struktury a otevřený typ fraktury, takže bylo vzhledem k infaustní prognóze rozhodnuto o utracení tohoto chovatelsky mimořádně cenného hřebce...

Statistiky

Protože dostihový sport si vede nejpodrobnější statistiky ze všech koňských disciplín, stává se tak trochu obětí čísel, která jinde nejsou prezentována pro změnu vůbec.

Obvykle jsou fatální úrazy počítány na tisíc startů, v každé zemi vychází trochu jinak. Ráda bych zde uvedla praktický příklad z USA, protože v této zemi se odběhne nejvíce dostihů na světě a statistiky jsou tak dobře průkazné. The Equine Injury Database provozovaná americkým Jockey Clubem eviduje veškerá zranění ze všech dostihových drah (a různých typů povrchů) v USA a Kanadě od r. 2009.

Jejím smyslem je:

• a) identifikovat frekvence, typ a výsledky zranění dostihových koní,
• b) identifikovat markery pro koně se zvýšeným rizikem úrazu a
• c) slouží jako zdroj dat pro výzkum zaměřený na zlepšení bezpečnosti dostihových koní a prevenci úrazů.

Mezi 1. 1. 2009 a 31. 12. 2013 byla prevalence fatálních nehod 1,91 na 1 000 startů, číslo bylo vypočítáno z 1 871 522 startů. Tedy slovy: zaokrouhleno na dva fatální starty na tisíc startů. Je-li to moc či naopak nízké číslo, nechám na posouzení každého z vás.

Možná čtenáře bude nejvíce zajímat Velká pardubická. Jenom připomenu, že překážkové dostihy se běhají pouze u nás, v Itálii, Francii a na Britských ostrovech. Všude jinde na světě jsou víceméně raritou, protože překážkové dostihy nejsou výkonnostní zkouškou A 1/1. Bude jistě překvapivé, že v období, kdy Velká pardubická byla nejtěžší a v dobách, kdy se ještě na téma welfare koní vůbec nehovořilo, natož neřešilo, byly úrazy kupodivu velmi zřídkavé a nijak se s postupem času neměnily. Navíc se jedná o jeden z nejtěžších dostihů ve velké části Evropy. Miloš Svoboda ve své knize 100. ročníků Velké pardubické uvádí, že mezi léty 1874-1913 bylo fatálně zraněno 3,4 % startujících z 274 koní, mezi léty 1920-1937 se zranilo 2,8 % koní z 195 startujících, mezi léty 1946 až 1967 se zranilo 3,34 % z 334 startujících koní, mezi léty 1969 až 1989 se z 338 startujících fatálně zranilo 6,21 % koní.

Poslední období bylo poněkud divoké, prakticky se mohl zúčastnit každý, což se odrazilo ve zdvojnásobení statistik. Nicméně po r. 1989 byla trať Velké pardubické dosti upravena, zpřísnily se kvalifikační podmínky. Takže mezi léty 1990 až 2014 včetně se fatálně zranilo z 454 startujících 2,42 % koní. Máte pocit, že to zakládá důvod hysterickým kampaním, z nichž jednu můžeme nyní sledovat prakticky v přímém přenosu?

S pohledem na tato čísla byste neměli zapomínat, že i v běžném životě koní, ať už jako špacíráků, sportovních či pouze výběhových, je přítomno riziko smrti tak jako u lidí. Málo se hovoří např. o tom, jak ježdění nepřizpůsobené povrchu a nadměrné využívání koní způsobuje závažné změny na RTG, které vedou za několik let poté k utracení koně, častější však je jeho okamžité „odložení", což je často jenom oddálená smrt. Každý koňař by se měl zamyslet nad tím, jak on sám jedná s koňmi, jak je jezdí a jak mu dlouho vydrží. A nad tím, jaké jsou normální standardy ve většině jezdeckých stájí.

Dostihový sport ve vyspělých krajinách se vůči fatálním zraněním koní staví otevřeně a s permanentní snahou zlepšovat welfare koní, ať už péčí o dostihové dráhy, tréninkové prostory, využitím znalostí v tréninku (trenéři běžně používají RTG) atd. Určitě jsou zde stále rezervy, na kterých se dá pracovat a zacelovat je ku prospěchu koní a lidí kolem nich, kteří s nimi jsou 365 dní v roce. V ČR a podobných zemích jsou o něco větší než jinde ve vyspělém světě. Přesto dostihový sport bohužel nebude nikdy schopen zcela eliminovat fatální fraktury. Nešťastnou náhodu totiž eliminovat nelze, i když učiníte sebelepší opatření.

Zdroje a další informace:

• Katastrofické zlomeniny u koní - článek Doc. MVDr. Jany Mezerové, Ph.D.
• Statistiky JC USA
• www.britishhorseracing.com/press_releases/equine-welfare-british-horseracing - prohlášení BHA k případu Wigmore Hall