Německá pečlivost se projevila již při sjezdu z dálnice v Essenu. Od první křižovatky nás velmi dobře navigovali pořadatelé za dozoru policie. Navedli nás až na přesné místo zaparkování. Parkovacích míst byl dostatek. Po zaparkování člověk splynul s davem, který ho bepečně dovedl ke vchodu do výstaviště. Moc mi potěšilo, že na výstaviště mají zákaz vstupu domácí mazlíčci, kteří dle mého názoru na takové akce nepatři. Jednak mnozí nevychovaní štěkají na koně i na "nesympatické" lidi a taky musí člověk stále dávat pozor, aby nějakého nezašlápl.. Trošku mi naopak vadilo, že nebyl v halách zákaz kouření. To bylo možná trošku nebezpečné (vzhledem k balíkům slámy u boxů..) a trošku nešetrné ke koním. Ale nutno podotknout, že odvětrání hal pobralo cigaretový kouř velmi kvalitně a tak když člověk nestál přímo vedle kuřáka se zapálenou cigaretou, tento nedostatek nevnímal.

Jako první hala nás přivítala "trojka". Stovky přepravníků na koně, desítky výrobců, montované venkovní boxy či celé stájové haly, napájecí a pastevní technika.. V první hale mohl být "koňochtivý" návštěvník lehce zklamán. Zde žádní koníci nebyli. Ale dala se zde pochytit spousta užitečných informací o výstavbě stájí, vhodných podlahách či podkladech pro jízdárny a podobých technologiích. Prostě dobrá inspirace co a jak doma vylepšit. Podobné zaměření měly i haly 8 a 9.

Haly byly buď stavebně spojené, nebo průchody mezi nimi byly zakryté a tak jsem měl na sobě celou dobu jen tričko s krátkým rukávem.

Další velmi příjemné překvapení na nás čekalo již v další hale (číslo 2). Boxy s koňmi totiž pořadatelé namíchali přímo mezi stánky, vždy v uceleném rázu, jednotlivé haly i vnitřní rozvržení. To beru jako naprosté plus oproti zvykostem u nás, kdy jsou koně úplně odděleni od zbytku výstavy. Prostě se člověk dostal k zastoupení španělů a mohl navštívít jejich prodejní či prezentační stánek a zároveň se pokochat krásnými andalůzany nebo Pura Raza Espaňola.. Nemohu opomenout zastoupení nádherných asilních arabských plnokrevníků a jejich pradávných pouštních kamarádů, koní Berberských. Dále v této hale byla k vidění různá plemena poníků a fjordští koníci. Kromě toho zde bylo předvadiště, na kterém byl zajištěn program po celou dobu výstavy.

Ze "dvojky" nás další průchod zavedl do haly 4, ve které se prezentavala plemena mimochodníků. A tak si člověk mohl pohladit tennesijského mimochodníka, american saddlebreda, či islandského ponyho. U všech stánků ležela halda letáků a tak se postupně zvyšovala zátěž v baťohu na mých zádech.

Vpravo od mimochodníků, v hale 5, stály stánky s informacemi o možnostech jezdecké turistiky v Evropě i jiných koutech světa, včetně stánků přímo s vybavením pro jezdeckou turistiku.

Hala 7 patřila westernu. Se vším všudy. Opět od vybavení a koníků Quarter Horse přes Appalosy, Painty či Pinta až po zastoupení jednotlivých chovatelských či jezdeckých asociací z Německa nebo třeba Kanady. I zde pořadatelé umístili předvadiště s celodenním programem.

Po konících z Ibérijského poloostrova zde měli početné zastoupení, taktéž koníci z poloostrova Apeninského. Italalové si s sebou přivezli plemena murgese, maremanno, bardigiano, hafflinger a lipican. V halách 10 a 11 byla k vidění i plemena dalších národních či teplokrevných koní, jako jsou Hanoverští teplokrevníci, trakéni, oldenburští koníci, shagya arabové a spousta koní frízských. Také se zde představilo v Německu nově uznané plemeno barok-pinto, což je koník s 87% frízské krve a zbytkem něčeho, co mu dá strakatou barvu (nevyčetl jsem jaké další plemeno to je). I v této hale mohl návštěvník sledovat dění na dalším předvadišti.
Velikou radost nám udělal stánek a koníci z Národního hřebčína Kladruby. Stánek reprezentoval zároveň i ASCHK a ČJF. Jako správný patriot jsem šel naši výpravu pozdravit a dozvěděl se, že i pro ně je to ohromná čest zde vystavovat, protože je pořadatel na výstavu pozval a uhradil jim veškeré náklady. To co s našima "kladrubákama" mistři předvedli, to bralo člověku dech a srdíčko každého Čecha muselo bušit hrdostí. Jsem jim za to moc vděčný. Když se vřítily do hlavní předváděcí haly dva kočáry, tažené každý šesti koňmi a různě se míjely a postupně zrychlovaly až na velmi rychlý cval a s naprostou přesností se dokázaly na tom malém placu vytočit a vyhnout, rozbouřilo to celou plně obsazenou halu, že nadšené tleskání a jekot musely být slyšet snad až ven z areálu výstaviště. Takto vyburcovat celé hlediště se podařilo už jen Španělům s andalůzanama.. Ač raději než na kozlíku sedávám v sedle, musím jen obdivovat jejich mistrovské umění. Prostě nádhera a ještě k tomu z Česka.

Hala 12 a celé horní patro areálu výstaviště patřilo prodejcům oblečení a jezdeckých potřeb. Zastoupení zde měly i různé německé časopisy o koních. Do haly č. 1 pořadatelé umístili mistry kovářské spolu s kompletním vybavením pro ně, veterinární přípravky, přípravky pro zdraví, krmné doplňky a opět jedno předvadiště, kde probíhaly různé veterinární semináře s předními odborníky z celého světa. Bohužel moje němčina není na takové úrovni, abych z toho něco měl..

Záměrně si nechávám na závěr halu číslo 6, kde se odehrávalo hlavní dění celé výstavy. Každý den byl připraven specializovaný program, probíhaly i soutěže. Vše to bylo okořeněné ukázkami různých plemen či útržky z večerní Hop-Top Show. Ve čtvrtek probíhal šampionát Německa ve westernovém ježdění. Nejvíce mě zaujal cutting, kde koně pracovali s dobytkem vlastně bez pomoci jezdce. Pátek patřil juniorům, kteří mají v Německu tradičně ohromnou podporu ze všech stran. Také se představilo sdružení postižených které se zůčastnilo paralympijských her. Ze sobotního programu barokních koní jsme chytli již pouze poslední hodinku. Ale to zase tak nevadilo, protože vše zajímavé nám organizátoři představili již v páteční nočním Hop-Top.

Hop-Top by byla na úplně samostatný článek, tak jenom stručně. Celá show představovala 20 samostatných "momentů a zázraků", které byly představeny krátkým slovním úvodem a doplněny světelnými efekty a promítáním. Na uvod do arény vešlo několik islandských pony se zapálenými pochodněmi. Ostatně oheň, mystično, snění, život, krása, něžnost, láska, vášeň, vzrušení, důvěra a spolupráce představovali právě ony momenty a zázraky. Nejkrásnější momenty a zázraky života. Každý moment měl svoje opravdové kouzlo a představoval kus ohromného umění a prolnutí mezi světem lidským a světem koňským. Na Hop-Top Show nám skuteční mistři předvedli kousky, při kterých mrazilo v zádech. Nebudu zde vyjmenovávat jednotlivé "momenty a zázraky", protože na to prostá slova nestačí a kdybych se o to pokusil, jen bych jim vzal kousek jejich vyjímečnosti. Malinko jsem nastínil o kousek výš, kde jsem psal o našich starokladrubskch bělouších. Celá show vyvrcholila vypuštěním stáda arabských plnokrevných běloušů do modře nasvícené arény, zahalené modrou mlhou. Zážitek byl velmi hluboký a dotkl se samotného nitra mé duše, jako již dlouho nic podobného...

Celá výstava na mě zanechala ohromně pozitivní dojem. A to jak z organizačního hlediska tak z hlediska zážitků, které jsem si odtamtud přivezl. Byli jsme v Essenu 3 dny ale mám pocit, že bych se stejně musel rozkrájet, abych videl vše. 4 vedlejší předvadiště, jedno hlavní, spousta stánků, koní.. Když jsme něco sledovali na jednom místě další zajímavé věci nám utekli na jiném. Rozhodně jsem se celé tři dny nenudil a měl se stále na co koukat. Za dva roky pojedu určitě zase. Jen již nikdy o vikendu. Čtvrtek a pátek byla naprostá pohoda. Lidí tam bylo dost, ale dalo se všude projít bez tlačenice, do "šestky" jsme chodili a zase odcházeli bez problémů. V sobotu to bylo děsné. Vůbec se nedivím lidem, co tam jeli o víkendu, že řeknou - "sem už nikdy, stejně se nikam nedostanu a nic nevidím." Já to definuji jinak "o víkendu již nikdy". Opravdu projít z jedné haly do druhé, nebo se dostat ke stánku a něco koupit, to chtělo opravdu silné nervy a nemít nezapomenutelné zážitky ze čtvrtka a pátku, tak jsem byl děsně naštvaný. Nicméně i tak musím opět organizátorům dát "jedničku", měli to dokonale zajištěné. I přes strašlivý nápor lidí nebyl problém zaparkovat, nebyl problém koupit si něco k pití či jídlu. Toalet byl také relativní dostatek a neustále byly čisté. V největších špičkách byly dámy pouštěny ostrahou do pánských kabinek, aby se zkrátilo i jejich čekání (pánové stojící zády u pisoárů to přežili a dalo se to chápat). Do hlavního předvadiště ostraha pouštěla jenom tolik lidí, kolik tam bylo míst k sezení, takže člověk musel sice chvíli čekat, než někdo jiný odešel (čekali jsme asi 10 minut), ale zato mu pak již stojící dav nebránil ve výhledu.

Co říci závěrem? Určitě až navštívím letos Lysou nebo Pardubice, budu děsně zklamaný. Možná by organizátoři obou těchto akcí mohli spojit síly a místo žabomyších sporů uspořádat jednu pořádnou výstavu v místě, kde jsou vhodnější prostory (Praha, Brno..). A také by se mohli v lecčems inspirovat co se organizace samotné týče. Vím že v Německu, kde žije 90 milionů lidí a jezdecká a chovatelská tradice nebyla přerušena 40 lety snahy o její likvidaci, bude návštěvnost takové akce zaručena na 200%. Nicméně si myslím, že kvalita nejen programu ale i organizace a propagace by přitáhla spoustu návštěvníků i k nám a že by návštěvník byl ochoten za takovou akci, která by jej duševně obohatila, zaplatit i o nějakou korunu navíc.