Předem musím upozornit, že jsem se o spřežení nikdy nezajímala a toto byly první závody, které jsem viděla na vlastní oči, tak prosím o shovívavost, že spíše než o pojmech to bude o dojmech. A víte co, já to celé pojmu z hlediska dojmů, abyste viděli, co obnáší koňská akce v podání andaluské nátury.

Dostali jsme pozvání od kamarádů, jestli bychom se nechtěli přijet podívat, jak se poprvé v životě se svým spřežením zúčastní závodů, a trochu je i psychicky podpořit. Čas jsme si mohli udělat, tak jsme souhlasili. Z psychické podpory se nakonec vyklubal odvoz obou koní tam a zpět (celkem skoro 600 km). No budiž, aspoň pojedeme pohodlně vlastním autem.

Veterinární přejímka měla být v 9 ráno, což znamenalo nakládat koně nejpozději před šestou. My jsme to zvládli, ale řidič, který měl vézt vozík s kočárem trochu zaspal - inu, horečka sobotní noci... To nemůžeme v životě do 9 stihnout, říkala jsem si. Ale všichni byli v pohodě, dokonce i vozataj, kterému pořadatel závodů volal v 8:45, zatímco jsme poklidně snídali na benzínce 80 kilometrů vzdálené od místa konání.

Když jsme něco po půl desáté dorazili na místo, zjistili jsme, že jsme dorazili teprve jako 4. z 19 účastníků, a já se už posté proklínala, PROČ si dělám nervy za někoho jiného a PROČ PROBOHA si vůbec dělám nervy v této zemi... My „seveřani" se prostě zbytečně moc nervujeme.

„Je potřeba koně nějak připravit na tu veterinu?" ptám se majitele koní. „Ne, oni je tady nechtějí vidět v pohybu, jen se přijdou kouknout." No, nebudu to natahovat, ani v pohybu, ani vestoje, ani vleže. Nikdo nechtěl vidět dokumentaci koní, nikdo nekontroloval mikročipy, nikdo neověřil, jestli koně nekulhají, nikoho nezajímalo, že jednu páru dovezli v kamionu na rajčata, ze kterého koně museli vyskákat ven... My „seveřani" prostě zbytečně moc věci řešíme.

Že je na place skutečně přítomen nějaký veterinář, to jsme zjistili až v samém závěru dne - veterinářka totiž předávala ceny pro vítěze. Aspoň nějak tedy přispěla, a když už neviděla zblízka koně, setkala se aspoň s lidskými závodníky.

Závod se konal v provincii Córdoba u města Montilla - ano, u města, které je proslavené vínem „amontillado". Bohužel byla neděle a všude kromě pekárny zavřeno. ;-)

Na přírodní jílové svažité trati bylo postaveno celkem 18 překážek, z toho čtyři „propletence": palety, sudy, stánek, a zejména divácky vděčná a koňmi tak milovaná voda, která měla podobu jezírka s geniálním gejzírem uprostřed a muselo se do ní vjet hned třikrát.

Z hlediska plemen samozřejmě převažovali andaluští koně, a to čistokrevní i kříženci, zastoupeni byli i KWPN. Naprostá většina koní byli valaši a hřebci. „Naše" spřežení bylo hodně netradiční: bílá klisna a hnědý plemeník, oba PRE, nemusím dodávat, že hřebec za celý den ani nehnul brvou.

Oficiální začátek byl v 11:30, začalo se ve 12:10, což považuju na místní poměry za velký úspěch.

Jako první nastoupila tři jednospřeží pony, poté pět koňských jednospřeží a nakonec devět koňských dvojspřeží. Trať i šířka překážek byla pro všechny stejná.

Jely se dvě jízdy, s tím, že první kolo mělo sloužit k orientaci závodníků (my „seveřani" asi máme zbytečně velké mozky) a druhé už bylo naostro. K vidění tak byly učesané i neučesané jízdy i jízdy, kdy jsem trpěla společně s koněm, aby už byl konec - to byl případ jednoho poníka, který utekl dětem už při zapřahání a 20 minut ho naháněly po polích, a jednoho KWPN, který byl podle mě podvyživený a nenasvalený... Nám „seveřanům" se ale pořád něco nezdá...

Taktika soutěžících byla různá: někdo pádil o sto šest a shodil, kolik míčků mohl, někdo nasadil klidné klusové tempo a někdo byl vůbec rád, že dojel do konce - kůň proto, že už nemohl, a vozataj proto, že už se mu z těch otoček motala hlava a viděl se už na baru s další sklenkou vína fino. To byl případ několika místních soutěžících, kteří vytáhli své nenatrénované koníky, „když už se závodí doma". Ti měli největší podporu publika.

Kolem poledního se začali z města trousit jezdci na koních, většinou po dvojicích: otec se synem, dvě kamarádky, dva výrostci, sem-tam osamělý seladon na bujném hřebci... Celkem se mohlo mezi těmi 19 spřeženími motat asi 30 koní pod sedlem. Evidentně to ale nikomu nevadilo a nikdo se necítil omezován. My „seveřani" prostě máme zbytečně velkou osobní bublinu.

O přestávce mezi prvním a druhým kolem se koně nevypřahali, ba co hůř, ke zděšení nás „seveřanů", co necháváme koně moc flákat, ještě vozili děti a celé rodiny po přilehlých stráních.

Jak to nakonec dopadlo: pro naši ekipu výborně, protože klidnější soustředěná čistá jízda vynesla našim druhé místo. A to je na první závody velice povzbudivý výsledek. Jako první skončili dva mladí hnědí hřebci PRE, na které bych na začátku nevsadila ani zlámanou grešli, protože byli trochu jako... jako mladí hřebci a pořád někde lítali, hřívy neupravené, ocasy nesvázané... Jejich jezdec ale dobře věděl, co má v rukou, a tak si mohl užít nejen velmi rychlou (čas 202 sekund oproti 220 sekundám druhého soutěžícího), ale také poměrně bezproblémovou jízdu s jediným shozeným míčkem a koně přitom nebyli nijak zvlášť splavení. To nás „seveřany" dost překvapilo.

Přikládám pár fotografií, jak to celé vypadalo, a pro dokumentaci toho, že anglické nebo westernové sedlo tady skutečně jen tak neuvidíte a že koně jsou tu společenská událost a prostředek k dopravě i předvádění se. :-)