První březnový víkend se uskutečnilo soukromé soustředění s Martinou Hannover-Sternberg ve stájích Villa Gineta na Masečíně. Celou akci zorganizoval a tuto známou jezdkyni a trenérku k nám pozval Jezdecký klub Iluze Makotřasy. Protože jsem o paní Martině již hodně slyšela i četla (byl jí věnován i jeden díl Tváří světové drezury), ráda jsem využila pozvání na soustředění a možnost krátkého rozhovoru. Přiznám se, že co jsem viděla, mě překvapilo a udělalo na mě silný dojem. Pod pojmem úspěšný německý drezurní trenér si představuji železného člověka, který „německým drilem" dostane z koní i jezdců maximum - nebo ještě trochu víc. Nemá problém koně rázně přimět k poslušnosti, respekt budí na dálku a nebude z nejjemnějších. Namísto toho jsem při vstupu do haly viděla na mohutném ryzákovi překvapivě subtilní paní, jejíž pomůcky jsem téměř nepostřehla. Svým zjevem určitě nebudila respekt, spíš klid a pohodu. A valach navzdory své mohutnosti reagoval na nejjemnější signály, plně oddaný své jezdkyni a vůbec neregistroval ani nově příchozí, ani nikoho dalšího z lidí v hale. Kůň, na kterém v tu chvíli paní Martina seděla, byl Remember Me H, s nímž momentálně závodí Barbora Marešová, a byl od paní Martiny v zimě zakoupen. Pohled na jejich práci byl pro mě úžasným zážitkem, oba dva se dobře znali a vlastně si jen tak bez závodního stresu procvičovali vše, co se třináctiletý Remmy dosud naučil.

Později jsem měla možnost ji sledovat ještě na klisně Why Not Barbory Dvorníkové, kde řešila problém s křivostí a cvalovým překrokem a byl to pohled stejně příjemný jako s Remmym. Žádný stres, vystrašené oči nebo kůň pod pěnou, ale klidné uvolnění a koncentrace. Těžko říct, co vlastně udělala jinak, že klisna se pod ní pěkně ohýbala a překračovala. Rozhodně to ale nebylo násilí, kterým toho dosáhla. Později paní Martina jezdila i nádherného a talentovaného, ale poněkud labilního Alesia a i on pod ní vypadal tak nějak vyrovnanější a spokojenější. Nejvíce mě uchvátila jedna věc - ať to byl kterýkoli kůň a choval se předtím jakkoli, jakmile nasedla, okolní svět pro něj přestal existovat. Naprosto se poddal své jezdkyni, uvolnil výraz i uši a snad by si nevšiml ani kdyby spadla hala. Je jasné, že jedna z mých prvních otázek směřovala k tomuto.

Když jsem vás viděla jezdit, nadchlo mě, jakým způsobem jsou na vás koně koncentrovaní - neexistovalo pro ně nic jiného. Připadá mi to úžasné, jak jste to dokázala?
O tom je ježdění.:-) Když nasednete na koně, musíte se na něj okamžitě stoprocentně soustředit, zapomenout na všechno ostatní. Já když jezdím, nevidím, neslyším. Pokud jezdíte koní víc a přesedáte z jednoho na druhého, vždycky musíte vytěsnit toho předcházejícího a přepnout se na koně, na kterém sedíte. Já mám velice dobrou paměť - jestli sem přijedu za rok, budu si pořád pamatovat všechno a všechny koně. To mi koncentraci velmi ulehčuje.

A pak se snažíte své plné soustředění přenést i na koně?
Snažím se ho přesvědčit, přimět vůlí, aby pracoval společně se mnou. V tu chvíli neexistuje nic, jsme jen my dva. A já se dívám na svět koňskýma očima. Proto můžu na podněty reagovat o pár vteřin dříve než kůň. A tím dosáhnu toho, aby se stále koncentroval na mě i v situaci, kdy se objeví něco, co by ho mohlo vyrušit nebo stresovat. Předejdu ho a zasáhnu dřív, než ho něco rozruší. On mi potom věří, kůň jezdci musí především důvěřovat a cítit se dobře. Rozumíte mi?

Rozumím... ale jak se to člověk může naučit?:-)
Tréninkem. Je to jen trénink. S koňmi je to podobné jako s dětmi. Jsou děti, které nemají problém se soustředěním, ale jsou takové, které se to musí učit. Když už mluvíme o škole, představte si, že máte psát test a strašně se bojíte. Jste ztuhlí, žaludek vám plave... pak nemůžete podat dobrý výkon. Proto se při trénování hodně snažím v první řadě navázat dobrý vztah s jezdcem. Aby mým radám důvěřoval a aby zkusil, co mu říkám.

Vraťme se k vám a k vašim začátkům. Předpokládám, že jezdíte od dětství.
Jsem ze severního Německa, přesněji řečeno ze Šlesvicka Holštýnska. Začala jsem jezdit na ponících, když mi bylo šest. Mí rodiče nejezdili a navíc ani neměli moc peněz, takže jsem si ježdění musela odpracovat. Ve všední dny, než jsem odcházela do školy, jsem pracovala kolem koní a o víkendu jsem je směla jezdit. Tak vypadaly mé začátky na ponících, později jsem přešla do jezdecké školy v Kielu. Pomáhala jsem tam ve stáji a za to brala jezdecké hodiny. Nejprve na lonži, tím jsem začínala. Když mi bylo 14, zjistili, že jsem talentovaná a začali mi víc pomáhat. Jezdila jsem cross-country do stupně L a když mi bylo 18 (rok 1984), odešla jsem a strávila jsem pět let s panem Rehbeinem. Pak jsem přešla do Oldenburgu, ten asi znáte, tam chovají oldenburské koně. Tady jsem už jezdila jen drezuru, zpočátku i trochu skoky, ale postupně jen drezuru. Později jsem strávila nějakou dobu na stanici hřebců ve Vorwerku, kde jsem jezdila hřebce jako byl Rubinstein, Rohdiamant nebo později Relevant.

Legendární Rubinstein...
Rubinsteina jsem začala jezdit, když mu bylo sedm. Hned první rok jsme z jedenácti soutěží SG deset vyhráli a jednou byl druhý. To pro mě bylo tehdy hodně neuvěřitelné. Pak jsem jela svou první Grand Prix na koni, kterého jsem měla půjčeného od mé tehdy těhotné kolegyně. S Rubinsteinem jsme se postupně také dostali do Grand Prix, zrovna v roce, kdy se narodil jeho syn, můj Ratino. Toho mám dodnes. Je to osmnáct let. A s Rubinsteinem to byla opravdu úžasná léta. Obzvlášť rok 1996, kdy jsme byli na seznamu pro olympijské hry v Atlantě.

„Rubinsteinova přitažlivost nespočívala v impozantním hřebčím vystupování nebo přehnaném „mrskání nohama", ale v jeho neuvěřitelně dobré jezditelnosti a schopnosti se plně koncentrovat na to, co dělal." (citace z Rubinsteinovy stránky na webu Vorwerku)

Měla jste ho hodně ráda?
Byl úžasný. Měl pro mě tolik pochopení.:-) Já jsem v té době neměla odjetých moc Grand Prix, přesto naše kariéra šla rychle nahoru. Myslím, že kdybych dneska měla koně, jako byl on, mohlo by to být mnohem, mnohem lepší. Moc mi pomohl a moc mi pomohli i mí tehdejší trenéři Jo Hinnemann a Ernst Hoyos.

Poté, co jste Rubinsteina přestala jezdit, už nikdy nebyl tak úspěšný, i když měl jiné dobré jezdce.
Ano, je to tak. Jezdila ho potom ještě Nicole Uphoff (a Heike Kemmer - pozn. red.). Víte, co se říká: nikdy nedělej změny v týmu, který vítězí. Nemyslím, že by byl problém v koni, ani v jezdci, ale je hodně takových případů, že dvojice je velmi úspěšná a pokud se rozdělí, ani jeden již nedosáhne takových výsledků.

Stáj ve Vorwerku mi dala obrovské možnosti. Dvakrát jsme byli bundesšampiony s Rohdiamantem, jednou když mu byly tři a jednou pět. Závodila jsem také s Relevantem, když mu bylo sedm. Pak jsem odešla do jiné stáje, také v Oldenburgu, ale tam už jsem měla své vlastní klienty. Potom jsem se setkala s Jonem Sternbergem a vrátila jsem se zpátky tam, kde jsem začínala.:-) To bylo v roce 1998. Předělali jsme stáje, protože můj muž se předtím věnoval skákání. Od té doby jsem stále na stejném místě, mám skvělý tým, všichni zaměstnanci jsou u nás už nejméně několik let, třeba manažera stáje mám stejného už devět let. Jsem moc ráda, že je mám, protože díky nim mám volnost a můžu jezdit po celém světě a trénovat.

Kolik máte momentálně koní?
Momentálně mám v tréninku 30 koní. Z toho tři jsou moji. Jedním z nich je osmnáctiletý Ratino, zúčastnil se mnoha mezinárodních závodů, vyhrál mnoho soutěží Grand Prix. S mezinárodní scénou skončil před dvěma lety. Kromě toho mám holštýnskou klisnu Inaru, ta je nyní v chovu. Jezdila jsem také lusitánské koně v Portugalsku, pomáhala jsem tam vybudovat drezuru.

Jaký je rozdíl mezi ježděním německých drezurních koní a lusitánů?
Lusitáni jsou iberijští koně a jezdí se jinak. Je potřeba soustředit se u nich na základní chody, na dobrý krok a aby byli opravdu pružní. Můj Ratino je z plnokrevné matky, takže není až tak velký, je krátký a je trošičku podobný jako lusitáni. To je i důvod, proč mě k nim vzali, když nás viděli. Já jsem tehdy jezdila jak soutěže mladých koní, tak Grand Prix Special. To byla moc příjemná doba. Byla jsem taky v Austrálii na několika klinikách. To byla taky zajímavá zkušenost, je to moc hezká země s úžasnými lidmi. Moc ráda učím ježdění, především u mladých lidí, kteří se chtějí zlepšovat. Myslím si, že učení je něco, co musí vycházet přímo z vás, z vašeho srdce. Někteří z těch, kteří učí i jezdí, preferují ježdění, někteří učení. Já jsem už v životě jezdila až až, zažila jsem už mnoho úspěchů - pořád jezdím ráda, ale už je to jiné. Možná je to tím, že už jsem starší, ale najednou jsem objevila, že právě učení ostatních, kteří jezdí, mi tolik dává.

Když mluvíte o vašich úspěších - v čem si myslíte, že spočívají? Je to talent, nebo množství práce a času, který jste tomu věnovala? Nebo příležitostmi, které jste dostala?
Ano, myslím, že je to tohle všechno dohromady. Co považuji za důležité: každý kůň a každý jezdec je jedinečný. Nikdy nemůžete dva koně jezdit stejně. Když pracuji s jezdcem a koněm, doopravdy se snažím, jak nejlépe to umím, toho koně pochopit, podívat se do jeho očí a poznat, proč dělá to, co dělá. V čem je dobrý a naopak kde má slabiny. A potom se to snažím zprostředkovat jezdci. Říci mu, co dělá dobře a co naopak špatně. Protože kůň je vždycky zrcadlem jezdce. Dívám se na koně, protože kůň mi poví vše potřebné o jezdci a o tom, jak je ježděn. I zda se cítí dobře a příjemně. Samozřejmě, že s koňmi je potřeba pracovat, ale také je potřeba je nechat pracovat a nerušit je. Protože koně sami od sebe dokáží úžasné věci. Podívejte se na koně ve volnosti, umějí předvádět úžasné prvky a pohyby. Takže můj způsob je v první řadě dosáhnout toho, aby se kůň cítil pohodlně a jezdec věděl, proč se chová, jak se chová. Proč v jednu chvíli udělal toto a za chvíli zase něco jiného.

To je možná víc o práci s jezdcem...
Je to tak. A je to hlavně mozková práce.:-) Zároveň je ale ježdění i sport a jezdci by měli být fyzicky zdatní. Já jsem vždycky dělala k ježdění ještě další sport. Stále jednou týdně cvičím pilates. To je moc dobrá věc, na posílení a rovnováhu těla. Na koni musíte perfektně ovládat svoje tělo, vědět, co v každém momentu dělá vaše jedna nebo druhá noha. Ale je ještě mnoho dalších věcí, kterým musíte rozumět. Například si představte, že po koni žádáte zacouvání a následné vycválání: jak to přesně má kůň udělat, jak přejít z couvání do cvalu? Musí tam být ten moment, kdy se vzpřímí a z toho může vycválat a jezdec to musí vědět a umět poznat. To samé i když chcete správně nacválat z kroku. Takových věcí je spousta, o tom se dají psát knihy. A já se snažím jezdcům poradit. Jak poznat, že něco není ideální, jak rozeznat už malé problémy. Pokud odhalíte malé problémy, nemusíte potom řešit velké. Třeba že se koně necítí dobře, že nechtějí pracovat nebo mají zdravotní problémy. Tímhle způsobem se snažím postupovat.

Ovládat každou část svého těla zvlášť je jedna z nejtěžších věcí - jak to jezdce učíte?
Ano. V první řadě hledám způsob, jak to jezdci vysvětlit co nejjednodušeji. Obzvláště pokud jsem v cizí zemi, kde je i jazyková bariéra. A jezdec je skoro vždycky ve větší nebo menší tenzi - protože chce dělat všechno správně. Takže v první řadě hledám cestu, jak mu to všechno usnadnit, aby byl v pohodě. To pomáhá. A pak ho učit cítit.

Takže spíš, než jezdce do něčeho tlačit, je lepší ho uvolnit a uklidnit?
Samozřejmě! Jsou i jezdci, které musíte tlačit, na které musíte i zakřičet. Lidé jsou různí, to je stejné jako s koňmi. Ale podle mého názoru většina jezdců je takových, že to opravdu chtějí dělat dobře. Ale pokud něco opravdu chcete dělat dobře takovým tím urputným způsobem, stresuje vás to a začnete se blokovat. Tenhle blok vznikne ve vaší hlavě a všechno, co máte v hlavě se odrazí i ve vašem těle a přes vaše tělo se to všechno přenese na vašeho koně. Takže jezdec pořád musí být v pohodě a uvolněný, nepředbíhat, nechtít víc, než na co máte. I na koni je třeba vracet se k základům, v nichž si dvojice rozumí.

Je to jako ve škole, pokud chcete pochopit celý příběh, musíte se nejprve naučit abecedu, skladbu vět - a chcete-li se učit jiný jazyk, je to totéž a opět od začátku. A pokud kůň nezná abecedu, nemůžete po něm chtít „francouzštinu". A tohle se snažím vysvětlit jezdcům. Že musejí koně trochu poslouchat, aby zjistili, kde mají nedostatky a také, co jim pomáhá a jak si to nejlépe zapamatují. A samozřejmě jsou talentovaní jezdci a talentovaní koně a méně talentovaní jezdci s méně talentovanými koňmi. Ale s každým se dá něco udělat, pokud jezdec akceptuje, že mu chcete pomoci. Je špatné, pokud jezdec „hází" chyby na koně: „ale můj kůň udělal tohle..." nebo „on je takový a takový..." Ne, to mě nezajímá. On na koni sedí a on je zodpovědný za to, co kůň udělal.

Vraťme se ještě k ovládání těla - tady u nás není moc drezurních koní a když se potom jezdec dostane na koně s dobrým pohybem, zpravidla má problém ho pohodlně vysedět. Máte nějakou radu?
To je velmi těžké takto abstraktně říci, to si netroufám, musela bych to vidět. Pokud koně není možné vysedět, určitě bych hledala nějakou chybu. Je kůň dostatečně „kulatý"? Je opracováván kulatý, aby se rozhýbal a „rozpružil"? Protože v první řadě bych se dívala, zda je pružný hřbet. Pokud hřbet nepruží a hýbou se jen nohy, je jasné, že se na tom koni dá velmi špatně sedět. A pokud je kůň v pořádku, podívala bych se na jezdce. Stavba těla jezdce také určuje, jak je schopen sedět. Pokud má dlouhé tělo a krátké nohy, není snadné dobře sedět. Pokud je navíc i při těle a má silná stehna, není dost dobře schopen obejmout tělo koně a „ukotvit" se.

Hodně jezdců tady u nás v Čechách říká, že jejich kůň je neochotný, vyhýbá se práci... jak s takovými pracujete?
Tohle nemáte jen v Čechách. To souvisí s osobností jezdce myslím. Je to ten typ jezdce, který si myslí, že zná všechno nejlépe a vlastně ani nechce pomoci. Pro tyto lidi je můj čas příliš drahý, to je lepší si lehnout na gauč.

:-) Někdy je to ale opravdu tak, že má kůň k práci odpor - jak potom zacházet s takovým koněm?
Je potřeba zjistit proč. Jestli má nějaké špatné zkušenosti, nebo nemá na naše požadavky dostatek síly. Podívejte se do jeho očí a uvidíte, jestli třeba není vyděšený a v tenzi.

A jak se vám líbila práce s českými jezdci? Upřímně.:-)
Z toho mála, co jsem tu viděla, se mi velmi líbilo, jak byli přátelští a milí na své koně. To nebývá časté. Jsou také velmi příjemní k sobě navzájem, trochu jako jedna velká rodina. První den bylo zřejmé, že jsou trochu napjatí - co se bude dít, co po nich budu chtít. Večer jsme potom měli společné posezení, povídali jsme si, dívali se na video a vše se uvolnilo. Zjistili, že jsem „normální" člověk, že není problém se mnou komunikovat, zeptat se, nač je potřeba a že se jedná o normální soustředění. Takže druhý den byl ještě mnohem lepší a myslím, že jsme dosáhli skvělých výsledků. Koně vypadali mnohem lépe a mnohem uvolněnější. A jezdci... bylo vidět, že musejí o trochu víc přemýšlet.