Polovina amerických prezidentů jezdila na koni a stáje byly součástí Bílého domu do roku 1911, kdy je nechal prezident William Haward Taft zbourat, aby vytvořil prostor pro čtyři auta. Koní se ale další prezidenti nevzdávali.

Reagan a arabové

Reagan získal první jezdecké zkušenosti v americké kavalerii. I později nejen jezdil, ale také koně vlastnil, a přestože hrál v několika filmech kovboje a svůj druhý život trávil na ranči, jeho jezdecký styl byl veskrze anglický. Tomu odpovídal i výběr koně a sáhl po těch nejušlechtilejších - po arabech.

V roce 1975 si pořídil registrovaného arabského valacha Gwalianko od Toma Chauncey z Arizony. Otcem Gwalianka je polský arab Gwalior po Naborr a tady trochu odbočím...

Naborr se narodil v Těrském hřebčíně (Nedatiw-Lagodna), a protože v Těrském hřebčíně šli do chovu jen arabové, kteří byli nejen krásní, ale také atletičtí, musel ukázat své schopnosti na dráze. Jeho výjimečné úspěchy ho předurčily pro dráhu plemeníka, ale v domovském hřebčíně dlouho nepobyl. Byl odprodán do Polska, kde chtěli obnovit linii Ibrahima, který byl zastřelen, když se stal v roce 1918 obětí bolševické lůzy, stejně jako klisny, které údajně jejich dílem uhořely. Naborr stál v hřebčíně Michalow do roku 1962, kdy ho koupila americká chovatelka „Fifi" Anna McCormicková.

Cesta přes oceán byla strastiplná a kvůli silné bouři trvala 40 dní. Koním docházelo seno a přijeli vyhublí na kost, jedna klisna potratila a uhynula. Jediný Naborr vypadal celkem dobře, ztratil „jen" kolem 50 kg. Anna McCormick si ovšem Naborra vyhradila pouze pro klisny svého chovu a vybraných přátel. Chovatelé, kteří chtěli Naborrovu krev, si tedy dovezli z polského hřebčína jeho syny, mezi nimi právě Gwaliora, otce Reaganova prvního arabského koně.

Když „Fifi" v 90 letech zemřela, bylo splněno její přání rozprodat koně na aukci. Podnikatel a chovatel Tom Chauceney na této aukci Naborra koupil se svým společníkem za tehdy neuvěřitelných 150 tisíc dolarů a když se Naborrův syn Aramus stal národním šampionem, připouštěcí poplatek Naborra stoupl na 10 tisíc dolarů. V té době nastal velký boom ve vysokých cenách arabských koní.

A teď tak trochu pons asinorum neboli oslí můstek zpátky k Reaganovi - Naborr, pravnuk plemeníka, jehož zničili komunisté, byl arabský hřebec, který neuměl nenávidět vrahy svých ušlechtilých předků. Jeho vnuka však sedlal jezdec, který byl averzí ke komunistům pověstný, a také měl moc, kterou mohl proti nim využít a díky všem okolnostem i využil.

Bílý krasavec El Alemain

Jenže bez ohledu na vzácný původ se Gwalianko nezapsal do CV nejúspěšnějšího amerického prezidenta tak, jako El Amelain, anglo-arabský hřebec, kterého Reaganovi daroval v roce 1981 mexický prezident Jorga.

Brzy se stal oblíbeným Reaganovým ořem, ovšem cesta do jeho sedla nebyla snadná. El Alemain měřil cca 160 cm, ale byl poněkud vyšší, když vycházel ze stáje po zadních. Reagan byl zkušený jezdec, ale přece jen si nemohl dovolit ve své pozici riskovat. Nedlouho po svém příjezdu do USA byl El Alemain převezen na výcvik do Santy Ynez Valley, jak poznamenal Reagan ve své knize „A Life in Letters". Trénink bujného koně a jeho přípravu pro bezpečnou jízdu nejmocnějšího muže planety měl na starosti Richard Koehler, o kterém se píše jako o bývalém cvičiteli psů pro jednotky psovodů K-9.

Koehler trénoval koně i Reagana u sebe, dokud byl El Alemain hřebec, protože nemohl být s ostatními koňmi na ranči. Po výcviku a kastraci ho převezli konečně na prezidentův ranč Rancho del Cielo v Santa Barbaře, kterému se říkalo „Western White House." I když se dají u koně odstranit zlozvyky, ušlechtilost, síla a vytrvalost je dána genetikou. Na ranči nebyl kůň, kterého by prezidentův bělouš nepředjel nebo nepředčil ve vytrvalosti. Když Reagan pobýval delší dobu ve Washingtonu, bylo nutné bujného bělouše několik dní před jeho návratem připravovat, a to byla práce ochranky, konkrétně agenta a jezdce Johna Barletta, aby byl kůň způsobilý na prezidentské ranní vyjížďky. Přestože El Alemain nebyl díky svému temperamentu snadný kůň, Reagan ho měl rád, což byla motivace i pro umělce, aby prezidentova oblíbence přenesli na plátno. El Alemain je na dvou obrazech. Jeden z nich visí na ranči del Cielo (Orren Mixr 1987), druhý namaloval německý umělec Jan Künster.

Těžký život ochranky

O jezdeckém životě Reagana se moc nevědělo, když nastupoval do úřadu, nebo alespoň nebylo veřejně známé, že koně jsou pevná součást jeho života, které se nehodlá vzdát. Když se podíval na svůj rozvrh, povídá - ale já tam nemám žádný čas na ježdění. A museli rozvrh předělat.
Hlavně prezidentská ochranka jezdeckou vášeň nového prezidenta zpočátku podcenila, jak uvádí ve své knize „Riding with Reagan" John Barlett.

Práce ochranky státníka není nikdy snadná a zvlášť, když státník má rád koně, rád jezdí a rád jezdí rychle, a taky v terénu skáče. Po vyčerpávající kampani se nově zvolený prezident Reagan se svou manželkou přesunul na svůj ranč, kde chtěli relaxovat. Pro ochranku je vždy nejtěžší období, když dochází ke změně administrativy a je potřeba ujasnit si potřeby a zvyky nového prezidenta. Brzy se ukázalo, že vedení ranče zabere nějaký čas najít agenty, kteří by prezidenta doprovázeli na vyjížďkách.

Ochranka původně žádné koně pro své agenty neměla, ale postupně jich několik připravila. Agenti prošli 3měsíčním intenzivním jezdeckým výcvikem. Jenže za tři měsíce se toho nedá u koní moc naučit.

Problém nastal, ještě než se nasedlo na koně. Nikdo neměl ponětí, jak koně vůbec správně uvázat a nakonec prezident svým agentům koně nasedlal. Ještě horší to bylo, když vyjeli ven. Prezident je rychlý a nevynechá skoky. Jezdí jako Angličan. Agenti, které mu přidělili, jezdit dobře neuměli a nebyli schopni se ho držet. Jeden z nich jednou spadl a zlomil si ruku. Prezident sesedl a postaral se o něj. Šéf ochranky naznal, že takhle to nejde - ochranka má pomáhat prezidentovi a ne naopak...

Následovala intervence do Bílého domu s požadavkem na agenta, který doopravdy jezdit umí a volba padla na Johna Barletta. Barlett jezdíval plnokrevníky na honech, ale pro svou službu doprovodu prezidenta si nakonec na doporučení přítele vybral vynikajícího cuttingového quarter horse. Jmenoval se Monta Dod Rydburg (po otci Montana Dog), „Monty". Ostatní agenti již doprovázeli koně v džípech a čtyřkolkách.

Co se týče sedlání a přípravy koně před jízdou, to si Reagan dělal sám a vždy nachystal koně i pro Nancy. Nancy neskákala, na fotografiích ji vidíme vždy v pohodlném westernovém sedle. Jezdívala ryzáka Catalina Muzraff z chovu Philipa Wrigleye z Cataliny.

Prezidentské pády

Jako u každého jezdce je tu vždy i riziko pádu. Když si 78letý Reagan na cestě na svůj ranč odskočil v Arizoně na hon u svého přítele Williama Wilsona (ten, který mu pomohl najít ranč Del Cielo), spadl ve značně nebezpečné situaci, kdy pod ním kůň kozloval kopcem dolů na kamenité cestě. Utrpěl sice jen nějakou modřinu, ale musel se podrobit vyšetření v nemocnici, kde vtipkoval o svém „privátním rodeu". Jeho mluvčí řekl, že „je výborný jezdec a udržel se dost dlouho" (Newyork Times 1989). V každém případě, v době jeho pádu z koně se již domek z karet východního bloku sypal jako domino, do kterého mu vlastně stačilo jen šikovně cvrnknout. Kormidlo dějin by se neotočilo, ani kdyby se jednalo o pád s horším koncem.

Citáty a anekdoty

Reagan byl vynikající komunikátor a řada jeho citátů stojí za zmínku. Z těch koňských je nejznámější „Není nic lepšího pro nitro muže než vnějšek koně", zvláštní a v češtině skoro divný citát, který se často připisuje Winstonu Churchillovi, jindy Ronaldu Reaganovi. Kdo z nich ho pronesl první? Leslie Potter z Horsechannel.com se to zcela seriózně snažila vypátrat a vypadá to, že ani jeden z výše uvedených státníků tento citát nevymyslel. Churchill ho podle pracovníků Churchillova národního muzea ve Fultonu vůbec neměl ve svém repertoáru, na rozdíl od Reagana, který ho pronesl v roce 1987 na svém ranči. Vypadá to však, že původním autorem je Lord Palmerston (19. století).

Ani Reagan nebyl ušetřen známé, „zaručeně pravdivé příhody" na téma flatulence koně a královny (snad nikoho nepohorší):

Když se setkají dva jezdci a jsou k dispozici koně, pravděpodobně nasednou a vyjedou si. Stejně tak anglická královna Alžběta II. a Ronald Reagan na návštěvě ve Velké Británii. Povídá se a samotný státní tajemník USA James Baker údajně přísahal, že to tak bylo. Na vyjížďce kolem Windsorského zámku si Reagan a Alžběta zaklusali, Reagan kousek za královnou, když její kůň začal pěkně do rytmu upouštět plyn. Královna se v rozpacích otočila a říká, „Omlouvám se, pane prezidente."
„Žádný problém, Vaše Veličenstvo," odpověděl Reagan, „myslel jsem, že je to kůň."

Ale nevěřte tomu. Tahle virální příhoda má více podob, naposledy se týká královny a Obamy při jízdě kočárem.

Co je ovšem na této příhodě pravdivé, je vyjížďka s královnou Alžbětou a také fakt, že se Reagan obával, aby byl na koně patřičně oblečený, a dotazoval se, co si má vzít na sebe.

Socha - Reagan opět v sedle

Asi něco bude na tom, že největší státníci v historii mají svůj život spjatý s koňmi, ale který státník 20. a současného století má i svou jezdeckou sochu? 40. americký prezident Ronald Reagan ji má v Dixon (Illinois). Socha byla odhalena letos ke 105. výročí jeho narození. Je přes 3 metry vysoká a váží 1 134 kg. Bronzový oř není nikdo jiný než samotný El Alemain. Zkušený sochař s 50letou praxí Donald Reed se rozhodl ztvárnit Reagana na koni, protože mu připadalo, že na koni byl vždy nejšťastnější.

Reagan byl na koni rozhodně šťastnější než v letadle. Nerad létal a sám prohlásil, že nejvýše se cítí dobře v sedle svého koně.

Když Alzheimerova choroba pokročila, přestal Reagan s ježděním úplně. Nejprve zřejmě přestal jezdit na horkokrevném běloušovi, protože jeho posledním koněm byl quarter horse. Podle kurátorky ranče El Alemainovi tím služba skončila a trávil důchod na pastvinách v Alamao Pintado Equine Clinic. Dožil se 27 let a je pohřbený na ranči del Cielo stejně jako další oblíbená zvířata prezidentského páru.

Ranč Reagan naposledy navštívil v roce 1995, rok poté, co národu oznámil, že mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Nancy Reaganová tam byla naposledy v roce 1998, než ranč prodala skupině konzervativců Young America´s Foundation, která ho udržuje, a i když není otevřený pro veřejnost, mohou ho navštívit jejich příznivci a studenti.

Ani na Reaganově pohřbu nechyběl kůň, a to tzv. Riderless horse. Kůň má v třmenech jezdecké boty zemřelého otočené obráceně. Je to tradice pocházející již od dob Čingischána, kdy byl kůň obětován a pohřben současně s vládcem, aby mu sloužil i na onom světě. Používá se v případě některých vojenských ceremoniálních pohřbů.

Pionýrský duch

Fakt, že Reagan v době mandátu klidně na ranči škrábal koním z kopyt a štípal dřevo, není v jeho případě ani tak v rámci image, ale spíše v něm ještě dřímal průkopnický duch jeho předků, kteří přišli do Ameriky teprve v 19. století. Nepatřil ke zlaté mládeži, jeho otec byl alkoholik, nevyrůstal obklopen bohatstvím a privilegii. Hledal si svou vlastní cestu a životem v mládí proplouval spíše stylem pokus-omyl, zkušenosti v něm ukovaly sebevědomí a optimismus.

Co o něm řekl D´Souza, který byl v době Reaganova prezidentství hlavním analytikem Bílého domu? „Reagan byl vysoce ctižádostivý, až oportunistický člověk," charakterizoval ho D'Souza. „Jeho ambice se však upínaly k vítězství idejí, jež považoval za správné. Nezajímal se o moc pro ni samotnou. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří usilovali o nejvyšší úřad v zemi, chtěl být prezidentem z jediného důvodu: realizovat své ústřední myšlenky v praxi a zvelebit vlastní zemi i zbytek světa. Podobal se Churchillovi neústupností v morálních a politických názorech; ať už si říkal, co chtěl, Reagan nikdy nepovolil. Když šlo o zásadní otázky, žádný ukazatel veřejného mínění by ho nepřinutil změnit názor. V tomto smyslu bychom mohli říci, že byl předpojatý. Mezi politiky působil nesmírně zvláštním dojmem také proto, že byl neúplatný a pranic se nestaral o vlastní slávu."

„Ronald Reagan vyhrál studenou válku bez jediného výstřelu," řekla o něm premiérka Thatcherová. (cit. Pacner)

Ale politiku nechme politikům, ač často tvoří s chovem koní spojené nádoby... nebo koně pomáhají vytvářet silné osobnosti v politice? Možná s dalšími profily státníků v sedle dojdeme k názoru, že „na tom něco bude". A propos - kdo jezdí na koni ze současné vlády?