Mezi jedny z prvních léčebných terapií s pomocí koně patří i zmínka o jihoamerických indiánech, kteří v bitvách raněné a padlé druhy pokládali cestou domů přes hřbet koně a v klusu tak zprvu nevědomky prováděli jejich resuscitaci. (Pozn. redaktora: K větě o jihoamerických indiánech se vyjádřila svým článkem Koniny - aneb co by se mělo v učebnicích opravit také paní Vanda Casková, která by ráda uvedla toto tvrzení na pravou míru.) Ve 2. st. n.l. další řecký lékař Galenos, osobní lékař Marca Aurelia, doporučoval jízdu na koni. Dalším důležitým mezníkem byla kniha italského lékaře Hieronymuse Mercurialia „De Arte Gymnastica“ z roku 1569, ve které se zmiňoval o jízdě na koni. V roce 1870 francouzský lékař J.C. Tissot ve své knize „Léčebná a chirurgická gymnastika“ vysvětlil, že v léčbě je nejlépe využitelný krok koně a uvedl také možné kontraindikace.

V historii hiporehabilitace se objevil i mechanický kůň. Spousta koumáků se snažila (a stále snaží) vymyslet ideálního mechanického koně, který by mohl nahradit koně živého, tím samozřejmě snížit riziko pádu, snížit náklady a umožnit jízdu na koni v obýváku. Jeden z prvních takových koní byl vyroben již v roce 1890 Švédem G. Zanderem. Ačkoli tyto mašiny zvládnou napodobit pohyby, které zažíváme při jízdě na koni, chybí vztah se živým zvířetem, venkovní aktivita, a to jsou nenahraditelné součásti hiporehabilitace.

Obr. 1: Mechanický kůň z roku 1893. Zdroj Google

Podle historických záznamů se koně zařadili do léčebné rehabilitace válečných veteránů po 1. světové válce. V roce 1946 se rehabilitace s pomocí koní se stala součástí léčby pohybových poruch způsobených poliomyelitis anterior acuta (infekční mozková obrna) ve Skandinávii.

Všeobecně se začátek moderní hiporehabilitace datuje od roku 1952, kdy se dánská drezúrní jezdkyně Lis Hartel, ochrnutá od kolen dolu po infekční mozkové obrně, umístila na druhém místě na Olympijských hrách v Helsinkách v Grand Prix drezúře. Jezdkyně světu sdělila, že to byla právě jízda na koni, která jí pomohla být opět pohybově nezávislá. Se svou přítelkyní dánskou fyzioterapeutkou Ullou Harpoth poté založily první hiporehabilitační středisko. Lis Hartel je do dnešní doby aktivní ve svém RDA centru v Holandsku.

Obr. 2: Lis Hartel na Olympijských hrách v Helsinkách 1952. Zdroj Google

Od počátku 60. let 20. století se začínají objevovat organizace a spolky, zabývající se léčebným ježděním na koni s cílem si předat zkušenosti a znalosti a tak rozšířit všeobecné povědomí. V roce 1964 vznikla ve Velké Británii organizace Advisory Counsil of Riding for the Disabled, která byla roku 1969 začleněna do RDA (Riding for the Disabled Association). K největšímu profesionálnímu a organizovanému rozvoji tohoto oboru dochází v Německu, kde bylo v roce 1970 založeno Kuratorium für Therapeutisches Reiten. Podobný vývoj proběhl v celé Evropě, více organizovaně v Rakousku, Švýcarsku, méně ve Francii, Itálii, Velké Británii a severských zemích. Na americkém kontinentě hiporehabilitace je nejvíce propagovaná v USA a Kanadě. Americká NARHA je jedna z velmi ambiciózních a nejlépe organizovaných společností na světě.

Protože bylo potřeba komunikovat a předávat si informace i na mezinárodní úrovni, v Paříži se v roce 1972 konal 1. mezinárodní kongres. Následovaly další – 1975 v Basileji, 1979 ve Warvicku, 1982 v Hamburku.

V Miláně v roce 1985 byla založena organizace Riding for the Disabled International (RDI), která sdružovala čtrnáct států. Následně v Torontu v roce 1988 byla organizace přejmenována na FRDI - The Federation of Riding for the Disabled International. Od té doby se mezinárodní kongresy konají každé 3 roky a v současnosti (2008) je členem FRDI kolem 130 zástupců z více jak 50 zemí.

Příště: Rozvoji hiporehabilitace v Čechách.