Od začátku mi bylo jasné, že pojem stáj vůbec zavádět nebudu. Žádné boxy, žádná zavřená vrata. Po počátečních úvahách, kam s koňmi, jsme nakonec zvolili větší stodolu jako místo, které bude koním sloužit coby přístřešek a kam si v klidu budou chodit na seno. Stodola je bez půdy, tedy vysoká, z jedné strany má částečně zbouranou stěnu, takže je nonstop poctivě větraná. Nízkými dřevěnými příčkami je rozdělená na tři části, čehož jsme se rozhodli využít pro její vnitřní uspořádání. V jedné třetině se uskladnily kulaté balíky sena, do druhé třetiny se podél zdi uložilo pár balíků slámy a uprostřed zůstal prostor po volný pohyb koní, prostřední třetina, která je průjezdná, se přepažila kládou; od výběhu budou tudy do stodoly chodit věčně otevřenými vraty koně, ze dvora zase lidé.

Podlaha stodoly je jen udusaná hlína. To se mi moc nelíbilo, ale protože to má být pouze dočasné řešení, nijak jsme ji nezpevňovali. Však koně stejně budou stále venku a ne uvnitř! Ve stodole budou chodit po holé zemi a budou se tu zdržovat pouze na krmení... Slámu jim budu průběžně navážet ven, kde jim vytvořím jakýsi záchodek.

Seno - v rámci šetření časem a našimi silami - si budou koně ukusovat přímo z balíku, který bude za přepážkou. Bohužel techniku zatím nevlastníme, takže venkovní krmelec nepřipadá v úvahu; kulaté balíky nemáme šanci vlastními silami nikam odkutálet.

Člověk míní a rodina mění! A to ještě před vlastním příjezdem koní. Než jsem stačila něco udělat či říct, byl jeden celý kulatý balík slámy rozházen po prostoru (poctivá podestýlka do výšky skoro kolen) a doprostřed byl postaven na plocho celý kulatý balík sena, síť sundaná. Tiše (no, hlasitě) jsem klela, protože mi bylo jasné, jak to dopadne.

Dopadlo. Koně byli nadšení! Jakmile se po svém příjezdu seznámili s výběhem, zaparkovali ve stodole a pustili se do sena. Co se vlastní váhou nezačalo odvíjet z okrajů balíku samo, to začali oni roztahovat. Jídelní kout splynul se záchodem a i když jsem jak šílená sbírala bobky několikrát denně, spousty hromádek mi unikly a byly rozšlapány ve vrstvě slámy. Seno se promíchalo se slámou a vznikl z něho doslova hnůj, protože "nejvhodnější" místo na čůrání bylo právě u paty balíku...

Poté, co se rodinná atmosféra trochu uklidnila, já všem vysvětlila, že koně prostě nebudou stát na slámě („ale koně přece mají stát v měkoučku na slámě!") a že balík sena prostě nebude jen tak volně v prostoru, jsem postupně vyvozila všechnu slámu ven, balík aspoň omotala dokola sysálem, aby se tak nerozpadal, a modlila se, aby ho koně co nejrychleji sežrali a já to mohla všechno pořádně vyklidit.

Bohužel tu byly další dva balíky sena, které se nevešly do „své" třetiny stodoly a byly uložené tak, že k nim koně měli volný přístup. Už naštěstí zůstaly postavené na boku, takže ztráty sena roztaháním, rozšlapáním a znečištěním byly menší - ale stále byly. Koně měli stále důvod dělat své vylučovací potřeby ve stodole; jedním koncem do sebe seno hrnuli a druhým ho zpracované sázeli ven... Dokud byla venku tráva, chodili do stodoly méně, jakmile ji však spásli a terén rozšlapali na hluboké bahno, dá se říct, že ze stodoly nevylezli. A podle toho to tam vypadalo. Ani rohože před vchodem tomuto nehoráznému nepořádku ve stodole moc nepomohly.

Když koně sežrali ony dva volné balíky sena, udělala se jim v rohu dřevěná konstrukce s kládou a později i dřevěná „mříž", do níž se naházel ručně celý balík sena. Koně toho roztahali výrazně méně, ale bylo to pracné a hlavně stále se okolo sena rozšlapávala a znečišťovala hliněná podlaha.

Skončili jsme tedy u původního záměru: balík sena zůstal za dřevěnou přepážkou. Jeho ztráty a znečištění byly minimální. Koně stáli nejdříve na hlíně, z jara pak už na vnitřních plastových rohožích. Díky nim byli stále na pevné podložce, nemočili na ni (fuj, stříká mi to na nohy!) a případné bobky se snadno uklidily.

Jakmile venku nasněžilo, začala jsem nosit hromady sena i dozadu do výběhu. Naštěstí koně upřednostňovali krmení venku před stodolou, což mě velmi potěšilo. Po stání sněhu jsem v tomto pokračovala a seno koním věšela do sítí vedle stodoly, aby stáli na rohožích. Samozřejmě především přes noc se sítě rychle vyprázdnily a koně se přesunuli k senu do stodoly.

Jenže neplechu nedělalo pouze seno, ale i sláma. Koně měli k balíkům volný přístup a především v zimě ji začali požírat a samozřejmě i rozhazovat. Sami si podestýlali a pak do toho dělali své potřeby. Rezignovala jsem a prostě jsem „házela hnoje". Jenže udusaná hlína vedle některých balíků začala mokrat močí a rozbahnila se, takže jsem i já sama na tato místa koním slámu nastýlala.

První pohroma přišla v době tání sněhu; druhá v době letošních pozdně-jarních dešťů. Do stodoly se nám zdí navalila voda a rozmáčela zem.

Koně jsme do zalité části stodoly nepustili, vodu odčerpali, ale bláto a mokrá hlína ne a ne vyschnout. Když už téměř vyschla (nasypané piliny vodu výborně vtáhly do sebe), koně jsme tam znovu pustili. Zem však už nebyla rovná a ve vzniklých prohlubních se začínala hromadit koňská moč. Zkusila jsem mokrá místa zasypat slámou, ale to nepomohlo, jen to přestalo páchnout. Jediné řešení bylo prostě stodolu koním definitivně znepřístupnit.

Protože koně už měli možnost jít na novou trávu a sena žrali výrazně méně, stačilo ho věšet ven do sítí. Stodolu jsme v červenci pro koně „zavřeli" (jen páskou, aby stále větrala) a „otevřeli" zase až v listopadu, kdy první podzimní deště rozmočily pastvinu a koně bez trávy začali opět žrát poněkud více sena.

V současné době koním stále průběžně plníme sítě senem a věšíme na strom za stodolou. Okolo stromu jsou rohože a panely. Koně mají nonstop přístup do malého kousku stodoly, pouze do prostoru zpevněného stájovými rohožemi u vrat, odkud se dostanou k senu, které je za přepážkou. Tam je také uvazujeme ke krmení jádrem; nechce se nám moknout venku u stodoly.

Rozhodně však chceme příští rok v rámci výstavby přístřešku postavit na panely i zastřešený krmelec, kam se budou dávat celé balíky sena a koně tak nebudou do stodoly chodit vůbec; tedy budou, pouze v rámci výcviku, protože i malý kousek zastřešené plochy lze využít jako provizorní haličku na nenáročnou práci ze země.

Postřehy:

• Koně jsou prasata. Povídání o tom, jak kůň nekálí tam, kde bude žrát, je naprosto scestné. Dokonce se nedá ani spolehnout na to, že budou kálet po okrajích stáje/výběhu/stodoly. Jak kdo a hlavně jak kdy. I u nás je sice nejvíce hromad po okrajích různých ploch, ale spolehnout se na to opravdu nedá.
• Naopak co se týče močení, dá se poměrně dobře spolehnout, že nebudou močit na tvrdou podlahu (ale ani to není na 100 %, především u říjících klisen). V tomto je u nás nejlepší valach, který si opravdu téměř vždy vyhledá k této potřebě něco měkkého (sláma, seno, písek, sníh nebo aspoň bláto).
• Z toho lze snadno vydedukovat, že volný přístup k senu je vždy ohrožen zálibou koní seno roztahovat a rozšlapávat a hlavně kálet a močit do roztahaného sena. Jediným řešením je zabránit zbytečnému roztahování sena (přepážka, krmelec, sítě...), okolo sena mít tvrdou podlahu (beton, dlažba, rohože, panely apod.) a případné roztahané seno pravidelně uklízet.
• Nevěřte tomu, že koně budou chodit do přístřešku nebo z přístřešku podle počasí či nějaké potřeby si lehnout či se naopak proběhnout. Ne. Jejich nejsilnější a možná i jedinou motivací je žrát. Tam, kde máte seno, budete mít po většinu dne i koně (pominu-li současnou možnost pastvy).
• S tímto souvisí i následující postřeh: pokud chcete, aby se koně co nejvíce pohybovali, pak je k tomu motivujete nejlépe právě žrádlem. Rozvěšet malé sítě se senem po celém výběhu nebo naházet seno na malé hromádky po celém prostoru, kde se mají koně pohybovat. Jinak se vám na svých nachozených „potřebných 15 km denně" naprosto upřímně vykašlou. Nejen, že koně jsou prasata, ale jsou to líná prasata ;-)

Jádro a voda

Ke „stáji" neodmyslitelně patří i krmení jádrem a napájení vodou. Tuto činnost jsme pro naše podmínky „vychytali" poměrně brzo a tak, že nenaznala ani po roce nějakých větších změn.

Koním dáváme jádro třikrát denně (čest budiž výjimkám, kdy se chceme přes den rekreovat mimo domov). Ke krmení jim dáváme ohlávky a uvazujeme je; po pár dnech bylo jasné, že musíme přísně dodržovat jejich hierarchická pravidla: první uvázat dominantního valacha, pak lipicánku a nakonec podřízenou šimlu. Odvazování po nakrmení probíhá v opačném pořadí. Uvazování má několik velkých výhod: koně se udržují v určité disciplíně, dostávají individuální krmnou dávku, nekradou si jádro, nebijou se a člověk může v mezičase v klidu poklidit bobky, dopustit vodu či udělat jinou činnost v okolí. Jádro jim dáváme v kyblících přímo na zem. Jakmile poslední dožere, kyblíky se posbírají, koně odvážou a sundají se jim ohlávky.

Vodu dáváme do malé hliníkové vaničky. Ta byla zpočátku ve stodole, později, po znepřístupnění stodoly koním v červenci, jsme ji dali ven těsně ke vchodu. Protože stodola je blízko obytného domu, kde je i venkovní kohoutek, natáhli jsme podél zdi dlouhou zahradnickou hadici až do vaničky a v době, kdy nemrzlo, vodu napouštěli. Jakmile začalo mrznout, voda se nosila v kýblech z domu, což je sice pracnější, ale pro tři koně se to dá zvládnout. Zmrznutí vody ve vaničce jsme řešili tím, že během každého krmení jádrem jsme rozbili led, vyházeli ho ven a vaničku doplnili studenou i horkou vodou tak, aby byla vlažná. Koně se ihned po nakrmení a odvázání na vodu vrhli a hltavě pili poměrně velké množství. Takto se dělo třikrát denně, kdy koně skutečně dostali svoji denní dávku tekutin. Ne nadarmo se říká, že kůň nejvíce vody vypije do dvou hodin po nakrmení.

Příští středu vám prozradím, jestli moje snaha o co „nejpřirozenější" formu ustájení mých koní měla vůbec nějaký smysl. Jinými slovy: jestli koním vyhovuje a jestli se to na nich vůbec dá poznat.