Pokračování první části: Před stodolou, za stodolou bláto nesmí stát!

Jarní tání

Idylická zima se blížila ke konci a tuny sněhu ve výběhu a na okolních polích/pastvinách začaly tát. S nechutí jsem čekala na další návaly bláta. Ještě než se však objevily, „potěšilo" nás něco zcela jiného: natekla nám voda do stodoly! Ne vraty, jak by se dalo čekat, ale zdí... Prostě prosákla. Terén venku je totiž tak o půl metru výš, než je terén ve stodole. Naštěstí jen lehce omočila balíky slámy, kterou jsme stejně moc nepoužívali, zato v místech, kde koně trávili velkou část dne, udělala jezírko. To samozřejmě zmrzlo a znovu roztálo, koně ho hned začali rozdupávat a původně rovná udusaná hlína se začala vlnit. Koně byli z této části stodoly vyhozeni a voda odčerpána půjčeným čerpadlem.

Sníh odtál a bláto začalo pomalu schnout.

Dalo se to přežít. I když... Bylo mi jasné, že NĚCO se s tím prostě udělat musí, takto to nejde. Koně vlastně nemají venku kus suchého a pevného místa a ve stodole je nevidím ráda. Venkovní rohože, ty děrované, sice stále zpevňovaly jílovitou půdu, ale tvorbě bláta nezabránily. S každým koňským krokem se měkká mazlavá hmota propasírovala otvory nahoru a dělala čvachtavou vrstvičku na rohožích. Lepší 5 cm než 35, jak to bylo před rohožemi, ale ani to nebyla značka ideál. Čas od času jsme vzali lopatu a nadbytečné bahno prostě seškrábli. Navíc se rohože začaly na jílu vlnit, pod tíhou kopyt byly jejich rohy zatlačené do země více, než středy, a vznikaly docela velké díry. Pracně jsme je vyrovnávali podsypáváním písku. Rohože jsou fajn, chvála bohu za ně, ale opravdu nejsou určené k jednoduchému položení na jílovitou zeminu...

Záchvěvy idylky

Konec dubna byl ve znamení docela suchého a teplého počasí. Nechali jsme osít skoro celou plochu pastviny, pouze necelý půlhektar jsme nechali ladem a ohradili. Koně získali poměrně velkou rovnou plochu na chození a dovádění a náležitě toho začali využívat. Mohli tam uždibovat i rostlinky plevele a nesmělé trávy. Do tohoto výběhu chodili úzkým průchodem do kratšího svahu, který samozřejmě hned rozšlapali, takže i ten jsme provizorně zpevnili rohožemi. Bohužel jsme je položili v době, kdy byla hlína bahnitá a rozšlapaná, rohože se zvlnily a některé byly koňmi zabírajícími do svahu prošlápnuté. No což, svoji funkci plnily i tak: po svahu se dalo chodit za každého počasí.

Jakmile jsme naznali, že je zem už dost suchá, ohradili jsme koním k pasení louku před domem. Zpočátku jsme jim dobu pobytu na ní omezovali, postupně pak zde zůstávali přes den. A my začali přemýšlet, jak poupravit terén okolo stodoly.

Jenže tato idylka netrvala dlouho. Přišel květen a po něm červen 2010... Kdo nezažil, neuvěří, žejo.

A chčije a chčije...

Navzdory očekávání globálního oteplování byl konec jara a začátek léta ve znamení nepřestávajícího deště. A marasu. Všude. Bohužel i ve stodole. Zalití stodoly se zopakovalo, a to ve srovnání s dobou tání sněhu několikanásobně. Už jsme tam neměli jezírko, ale regulérní brouzdaliště.

Za stodolou vznikla neproniknutelná bažina a po venkovních i vnitřních rohožích tekly četné potoky; do stodoly a přes stodolu až na dvůr. Koně si mohli vybrat: buď stát v bahně nebo ve vodě. Přestože stodola je velmi dobře větraná (neb část jejích stěn je ubouraná), nevonělo to v ní nějak dobře a koně začali dostávat seno do sítí ven, ať stojí aspoň na čerstvém vzduchu. Jejich pohyb se opět omezil na místa pokrytá rohožemi (kde jsme hromadící se bahno poctivě seškrabávali lopatou) a naštěstí se teď častěji pouštěli i do nového velkého výběhu, který byl sice rozbahněný, ale aspoň se v něm voda nehromadila. S pasením na trávě měli utrum; nové bahniště si vyrobit nepotřebujeme.

A v tuto chvíli v nás uzrálo zoufalé rozhodnutí: terén u stodoly se nemůže jen tak nějak poupravit. Musí se od základu přehrabat. Poctivě: čili vybagrovat, drénovat, zpevnit! Plánovaná rekonstrukce domu musí počkat...

Finanční a pracovní krize?!

Když konečně s nástupem prázdnin přišlo i teplé letní počasí a všechno vyschlo, začali jsme oslovovat šikovné „maníky" i stavební firmy. Jednoho jsme uháněli několik týdnů a nikdy se nepřišel ani podívat - přestože to stále sliboval. Jiný se podíval, domluvili jsme si rozměření a od té doby jsme o něm neslyšeli. Další dokonce vše vyměřil, rozvrhnul - a my skoro omdleli při vyřknutí konečné sumy za celou úpravu... Dalo by se pokračovat. Finanční a pracovní krize je očividně jen účelnou politickou manipulací obyvatelstva; lidé práci nepotřebují nebo jí mají dost a na nové zakázky není čas.

Až po dlouhé době, když už nám hrozil další podzim a jaro zalité bahnem, jsme objevili ochotného a šikovného bagristu a s ním a částečně svépomocí se pustili do terénních úprav.

Konečně řešení terénní otázky (?)

Podzimní počasí nám nečekaně přálo a mohlo se začít. Koně byli převedeni do zadní části výběhu a dostali k tomu i kus pastviny (od jara se nádherně zatravnila).

Kus ohrady se zboural, pokácely se některé stromky. Podél celých stodol se vybagrovala „cesta" široká cca 5 metrů s opačným sklonem (od stodol, do té doby se terén svažoval ke stodolám) a celá se svažující dopředu, před dům, aby se za stodolou nedržela voda, která přiteče z pastviny (položené nad úrovní terénu).

Tato cesta spojovala rozšířenou příjezdovou cestou před domem s nově vytvořenou plochou za stodolou. Tam se budou moct otáčet případná vozidla a hlavně tu bude zpevněný prostor pro koně. Tuny vyhrabané hlíny se rozhrnuly po velkém (zatím) nezatravněném výběhu a vzadu se nízkým náspem „ohraničila" pastvina, aby z ní nestékala voda ke stodole.

Podél cesty byla položena drenážní roura, vše se vysypalo hrubým štěrkem a v místech, kde se po štěrku budou pohybovat koně, se ještě navezla vrstva jemnější štěrkové drtě. Tím se z konečného řešení stává řešení otevřené, protože doufáme, že jednou sem ještě položíme panely nebo nalijeme beton...

Za stodolou se země jen srovnala, a protože se nám podařilo sehnat několik poměrně levných panelů, položili jsme je sem. Zbytek vzniklé plochy jsme vystlali rohožemi. Několik se bohužel zničilo, když jsme vytahovali zadupané do hlíny, ale vcelku to valná většina z nich přežila ve zdraví.

Výsledek našeho snažení vypadá prozatím takto: koně mají kdykoli k dispozici výběh okolo domu tak, jak tomu bylo úplně na začátku. Jednou brankou mají přístup na kus ohrazené pastviny (dokud je sucho), druhou brankou mohou jít do nezatravněného velkého výběhu. U panelů mají pověšené sítě se senem, jádro dostávají vedle vrat do stodoly, na štěrku, stejně jako vodu.

Velký výběh se pravděpodobně na jaře zatravní a naopak koním se zpřístupní celá pastvina, která se musí ohradit. Přes zimu se jim ještě zpřístupní část stodoly zpevněná vnitřními rohožemi, kde budou mít k dispozici seno (nemáme techniku, takže velké kulaté balíky nemáme jak dostávat průběžně ven). Násep okolo pastviny osázíme nějakými rychle rostoucími keři, které budou sloužit jako větrolam i jako zpevnění zeminy. Panely, nebo jejich část, zastřešíme a opatříme krmelcem na seno. Koně se tak budou pohybovat po tvrdém i po štěrku, budou vycházet mírný svah i kličkovat mezi stromky v lesíku. Bude možné jim různě otevírat a zavírat přístup do různých částí výběhů a pastvin podle potřeby.

No a my se snad už konečně dostaneme autem až ke stodole a po prvním slejváku nebudeme ve stodole a na dvoře plavat... A třeba časem zpevníme panely, dlažbou nebo betonem ještě větší plochu.

Další trampoty

Samozřejmě otázka bláta a vody okolo domu je velmi ožehavá, ale není jediná, kterou jsme museli během onoho roku řešit. Jistých obměn naznalo i krmení koní a vnitřní „zařízení" stodoly. Ale o tom zase za týden.