(Napsáno podle Karen Briggs: Bad Bug Basics (Parasite Primer Part 1). The Horse, leden 2004.)

Já, parazit

Infekční nemoci vyvolává celá škála různých organismů. Patří sem bakterie, viry, houby, hlístice či členovci, ale také méně známé priony, způsobující například nemoc šílených krav, prvoci nebo ehrlichie (vyvolávající mnoho nemocí u lidí i zvířat, včetně potomacké horečky koní).

Parazitologie se však zabývá pouze takovými patogenními organismy, které jsou považovány za „živočichy" (na rozdíl od bakterií, virů apod., které za „živočichy" považovány nejsou).

Za parazity se obvykle považují prvoci, ploší červi (tasemnice a motolice), oblí červi (hlístice), méně často pak jiní, hlístům podobní živočichové, ale i někteří zástupci členovců.

Parazita charakterizují tři základní vlastnosti, které ho zároveň odlišují od ostatních patogenních agens (i mezi parazity však jsou výjimky, které nesplňují všechna tři následující kritéria):

• paraziti se nemnoží přímo v hostiteli (nezvyšují svůj počet v jeho těle);
• každá generace parazitů se musí vrátit do volného prostředí, aby tam prošla potřebnými změnami, nutnými k dalšímu vývoji;
• hostitel si nevytváří vůči parazitům absolutní imunitu.

1. Parazit se v hostiteli nemnoží

Vezměte si bakterie: stačí, aby se jich pár dostalo do zvířete, v něm se pomnoží a pak, až jsou v dostatečném množství, vyvolají nějakou nemoc, například hříběcí. Podobné je to s viry: aby kůň skutečně onemocněl chřipkou (tedy měl příznaky chřipky), nestačí, že vdechne patřičný virus, ale ten se v jeho buňkách musí dostatečně namnožit. Pokud však kůň pozře jedno vajíčko škrkavky, vyvine se z něho v jeho těle a bude tam žít pouze jeden dospělec. Tak je to i s dalšími parazity, například strongyly, roupy či střečky.

Důležitý bod v kontrole parazitů u koní: minimalizovat množství pozřených infekčních stádií parazitů tím, že se bude prostředí koní udržovat „parazitologicky čisté".

Ale stejně jako u bakterií či virů, klinické příznaky parazitární nemoci se objeví pouze tehdy, když je parazitů v těle hostitele dostatečné množství, když překročí určitou kritickou míru. A protože paraziti se v těle hostitele nemnoží, závisí na tom, kolik jejich vajíček nebo infekčních larev kůň přímo pozřel. Pokud žije kůň v „čistém" prostředí, pozře jen málo parazitů a zůstane zdravý, pokud se však nachází v kontaminovaném prostředí, pozře mnohem více parazitů a je o to více ohrožen nemocí zvanou parazitóza. To je velmi důležitý bod v kontrole parazitů u koní - minimalizovat množství pozřených infekčních stádií parazitů tím, že se bude prostředí koní udržovat „parazitologicky čisté".

Samozřejmě existují výjimky, například prvoci (protozoa), protože ti se v hostiteli množí (např. Sarcocystis neurona, původce EPM, equinní protozoární encefalomyelitidy). Přesto i oni splňují druhé kritérium parazitů:

2. Parazit musí část svého vývoje prodělat ve volném prostředí mimo hostitele

Musí se nejdříve dostat do prostředí, kde prodělá důležité změny, než bude schopen nakazit dalšího koně. Jinými slovy: paraziti se nepřenášejí přímo z koně na koně, jako například bakterie či viry kapénkovou infekcí nebo kontaktem. Parazitární nemoci většinou nejsou z tohoto hlediska „nakažlivé": začervený kůň může stát v jedné stáji s koněm „čistým" a nenakazí ho.

Každá generace parazitů se musí vrátit do volného prostředí, tam proběhne část jejího vývoje, aby mohla opět vniknout do hostitele.

Každá generace parazitů se tedy musí vrátit do volného prostředí, tam proběhne část jejího vývoje; celému procesu říkáme „vývojový cyklus". Mnohé hlístice například kladou vajíčka do střeva a ta odtud odcházejí trusem z těla koně ven, kde se za vhodných podmínek líhnou larvy a vyvíjejí tak, aby mohly opět vniknout do těla koně.

Výjimkou z tohoto pravidla představuje veš, která klade vajíčka (hnidy) na stejné zvíře, na jakém žijí dospělci, nevrací se tedy do volného prostředí.

3. Imunita vůči parazitům není absolutní

Další specifikum parazitů je to, že hostitel na jejich přítomnost nereaguje tvorbou absolutní imunity, tedy takové, která by ho chránila před další infekcí, jak je tomu u mnoha bakterií či virů. S tím souvisí i fakt, že koně proti parazitům ani nenaočkujete. Oni si totiž pouze někteří jedinci dokážou proti nim vytvořit účinnou imunitu.

Imunita proti parazitům chrání zvíře před nemocí způsobenou parazitem, nikoli před nakažením.

S tou imunitou je to tady trochu složitější: imunita proti parazitům chrání zvíře před nemocí způsobenou parazitem, nikoli před nakažením. Navíc se jednotliví koně zřetelně liší ve své schopnosti odolávat parazitárním infekcím; to nám dokazuje počet vajíček parazitů v trusu (fecal eggs count, FEC). Pokud spočítáme vajíčka v trusu jednotlivých koní v jednom stádě, které nebylo několik měsíců odčervováno, počty se rozloží podle vzoru Gaussovy křivky (viz graf). Všichni koně ve stádě nebudou v sobě mít stejné množství parazitů. Někteří jich budou mít hodně, někteří málo nebo žádné, většina jich pak bude mít střední množství. Právě těch pár koní, kteří vylučují nejvíce vajíček, jsou hlavními „znečišťovateli" pastviny.

Pokud toto počítání vajíček v trusu zopakujeme za rok, zjistíme, že rozdělení koní bude stejné. Těch pár jedinců, kteří měli před rokem málo nebo žádná vajíčka, bude mít i teď velmi nízký počet, ti, kteří byli hlavní vylučovatelé, zůstanou s vysokými počty vajíček stále (za předpokladu, že nebyli odčervováni). Předpokládá se, že množství parazitů v tělech různých koní závisí na míře jejich individuální imunity.

Koně si dokážou vytvořit téměř absolutní imunitu na dva parazity: Strongyloides westeri a Parascaris equorum (škrkavka koňská). Oba dva jen vzácně uvidíme v dospělém zdravém koni, první se vyskytují u koní mladších půl roku, druhý u koní mladších dvou let. Existují i výjimky, ale většina dospělých koní se těmto parazitům ubrání.

Krátká historie odčervování koní

Problémy spojené s parazitózami jsou známé po celou dobu, kdy lidé chovají zvířata. Pojďme se pro zajímavost podívat, jak s parazity bojovali, od dávných dob až do současnosti. Využijme informací publikovaných v roce 1999 v časopise Veterinary Parasitology.

V roce 1610 veterinární chirurgové pouštěli koním žilou, konkrétně z patra. Šlo o to, aby kůň vlastní krev vypil, protože ta „zabije červy a pomůže proti většině vnitřních neduhů". Kdysi se k odčervování používala i slepičí vajíčka, lidský trus, střeva mladých kohoutků nebo holubů, černé (uhelné) mýdlo, anýzová semínka, aloe, antimon, lékořice, lněné semínko a dokonce i rtuť.

Tabák byl dalším populárním odčervovadlem; jediným, který koně ochotně přijímali. Přestože nikotin má skutečně nějaké anthelmintické vlastnosti, je v dávkách, které by parazity zahubily, jedovatý i pro koně.

Existuje celá řada rostlin, kterým byly připisovány antiparazitární vlastnosti, ale i ony měly podobný problém, jako tabák - co bylo jedovaté pro parazity, bylo jedovaté i pro koně. Příkladem může být merlík vonný, jehož olej se podával koním, jinému dobytku, ale i lidem ještě začátkem 20. století, přestože měl těžké vedlejší účinky. Podle záznamů jednoho tehdejšího veterináře koně po takovém ošetření nežrali ani nepili dva až tři dny a výrazně zhubnuli.

Prvními „chemickými" látkami určenými proti parazitům byly tetrachlormetan a sirouhlík, oba se pravidelně používali na začátku 20. století proti škrkavkám a střečkům. Měly sice určitý účinek, ale byly poměrně toxické.

Teprve ve 40. letech začal moderní věk odčervování objevem fenothiazinu. Nebyl to nijak dobrý lék a byl dost toxický. Byl ale prvním v řadě anthelmintik, která končí až dnešními přípravky. Byl to první lék účinný proti strongylům, nejdestruktivnější skupině vnitřních parazitů koní. Používal se do konce 60. let, kdy na něho byla prokázána rezistence v USA a Anglii. Byl to také první lék určený ke každodennímu použití, přidával se do krmení. V tomto případě však byl podáván v tak nízkých dávkách, že parazity neodstranil z koní, ale zabránil jejich množení.

Piperazin, který se objevil v 50. letech, byl prvním lékem se širokospektrálním účinkem: byl účinný proti škrkavkám, malým strongylům a roupům, nebyl však účinný proti velkým strongylům.

V 50. a 60. letech byla k dispozici směs piperazinu, sirouhlíku a fenothiazinu, která trochu vyřešila problém toxicity, protože stačila menší množství jednotlivých látek. Tento „koktejl" se podával v podobě nálevu nosojícnovou sondou, což je nepříjemná a částečně riziková procedura vyžadující přítomnost veterináře.

Organofosfáty - včetně trichlorfonu a dichlorvosu - se na trhu ukazovaly až do začátku 70. let, společně s levamizolem, což je lék sice účinný u jiných zvířat, pro koně však byl příliš toxický. Organofosfáty jsou pesticidy, účinné také proti střečkům, roupům a škrkavkám, nikoli však proti strongylům. Byly proto také míchány s piperazinem a fenothiazinem, aby postihly více parazitů. Měly však velmi malou terapeutickou šíři (léčebná dávka byla příliš blízko dávce toxické) a byly velmi toxické pro jiné živočichy (např. ptáky).

V 60. a 70. letech byla objevená skupina léků zvaná benzimidazoly, které měly nesrovnatelnou terapeutickou šíři a bylo možné je použít v nízkých dávkách, tyto léky byly pro koně bezpečné. První se používal thiabendazol, následovaly ho cambendazol, fenbendazol, mebendazol, oxfendazol a oxibendazol. Mnohé z nich jsou k dispozici dodnes.

Pyrantel, patřící do další skupiny anthelmintik, se objevil v 70. letech. Používal se v případech rezistence parazitů na benzimidazoly. Také měl širokou terapeutickou šíři a byl pro koně bezpečný. Proslavil se také tím, že ve dvojnásobné či trojnásobné dávce působil i proti tasemnicím, i když k tomuto účelu nebyl nikdy oficiálně určen.

Skutečnou hvězdou v boji proti parazitům se však stal ivermectin v 80. letech. První lék, který zabil migrující larvy parazitů i dospělce, a to v běžné dávce, byl (a je) výjimečně bezpečný a velmi účinný proti všem skupinám hlístic a členovců, včetně vnějších parazitů. Rychle začal dominovat trhu, především pak v době, kdy se začal vyrábět i jako perorální pasta (původně se podával injekčně, což, jak se brzy zjistilo, není pro koně ideální způsob podání).

Moxidectin, látka ze stejné skupiny jako ivermectin, byl vyvinutý speciálně pro koně, a to ke konci 90. let. Je to první lék prokazatelně účinný proti encystovaným larvám malých strongylů v jediné dávce, ale má užší terapeutickou šíři než ivermectin. Přesto nejsou žádné zprávy o tom, že by - podaný v korektní dávce - měl toxické účinky.

Historie rotace antiparazitik

Do 60. let minulého století se koně neodčervovali rutinně. Majitelé k tomuto zákroku přistoupili pouze tehdy, když si všimli jasných příznaků začervení, jako je matná srst, nafouklé břicho, časté koliky nebo hubnutí. To vše změnil jeden článek, který byl publikován v roce 1966 v časopise Journal of the American Veterinary Medical Association (JAVMA). Autoři Lyons a Drudge v něm popsali biologii a epidemiologii parazitů u koní a doporučili rutinně odčervovat koně každých 6-8 týdnů thiabendazolem (v kombinaci s jinými léky), aby se minimalizovalo vylučování vajíček na pastviny.

Právě to byl úplně nový pohled na antiparazitární problematiku: předejít zamoření pastvin vajíčky parazitů. Od té doby je odčervování koní rutinně prováděným zákrokem.

Je třeba si uvědomit, že toto schéma odčervování bylo sestaveno v době, kdy koně byli běžně zamořeni nejrůznějšími typy parazitů. 90 % kolik koní bylo zapříčiněno parazity! Nastartovaná odčervovací rutina měla výjimečný úspěch a výskyt kolik dramaticky klesl. Změnila navždy populaci parazitů domácích koní.

V 80. letech přišel ivermectin, zabil v koni všechna vývojová stádia parazitů a parazité obecně začali být u koní méně častým jevem. Pokud budete pilní, můžete dojít do stavu, kdy koně nebudou na pastvinu vylučovat vůbec žádná vajíčka velkých strongylů. Strongylus vulgaris, jeden z nejčastějších a nejdůležitějších parazitů u koní, se stal ohroženým živočišným druhem. Také další častý problém, tzv. letní rány způsobené habronemou, už jsou mnohem vzácnější, než kdysi bývaly.

Nejdůležitějšími parazity současnosti jsou malí strongyli, rezistentní na většinu používaných antiparazitik.

S těmito úspěchy však přišel nový problém. Nejdůležitějšími parazity současnosti jsou malí strongyli a právě kvůli jejich rezistenci na antiparazitika je dnes tak náročné proti nim bojovat. Nejdříve to byla na konci 50. let rezistence na fenothiazin, na thiabendazol přišla jen o pár let později.

Tehdy proto vznikl nápad rotovat různé chemické skupiny léků, což se zakrátko stalo nedílnou součástí boje proti parazitům i v následujících desetiletích. V té době byl tento koncept důležitý, ale nyní se situace mění. Při jednom výzkumu se vyšetřovali koně na farmách, které dodržovaly klasický protokol (= odčervovat co 8 týdnů různými skupinami anthelmintik). Zjistilo se, že za celý rok jsou účinné pouze dvě odčervovací kůry, a to ty, kdy se v rámci rotace použil ivermectin. V ostatních případech se zabilo jen málo malých strongylů. Z toho vyplývá, že tradiční pojetí rotace už nyní nemá smysl.

Ke vzniku rezistence přispívá několik faktorů, což nás začátkem 21. století přivádí na křižovatku: Máme se spolehnout pouze na osvědčené léky ivermectin a moxidectin a všechny ostatní „zahodit"? Nebo se časem prokáže, že vsadit vše na jednu kartu byla velká chyba? Jedno je však jisté - přišel čas, kdy bude nutné kompletně přehodnotit způsob kontroly parazitů.