Koně a jejich smysly: Čich a chuť
Čich a chuť jsou v životech mnoha živočichů nepostradatelné. Díky nim zažívají libé pocity, ale chrání je také před nebezpečím, ať už přítomnosti predátora nebo otravy. U koní jsou velmi důležitou součástí sociálních vazeb a vztahů ve stádě, podstatné místo hrají i ve výcviku. Jak tyto dva smysly fungují a co je dobré o nich vědět?
Čich
Čich je schopnost vnímat chemikálie nacházející se ve vzduchu (obvykle ve velmi nízkých koncentracích) a získat z nich informace o jejich složení či původu. Tento čichový vjem se pak označuje jako pach nebo vůně.
Anatomie čichu
Čicháním, čili prudkým nadechováním, může kůň ještě zvýšit množství a tlak nadechnutého vzduchu a tím dostat pach do lepšího kontaktu s receptory. Může ho lépe zpracovat. Prudkým výdechem (podobným frkání) se pak zbaví již zkoumaného vzduchu, „vyčistí" oblast čichové sliznice a může natáhnout ke zkoumání další vzduch.
Při každém nádechu se do dutiny nosní dostává se vzduchem i směsice různých chemikálií, které nesou pachovou stopu. Jinými slovy tyto chemické látky, zvlhčené a rozpuštěné v hlenu, dokážou podráždit čichové buňky nacházející se v horní zadní části nosní dutiny, ve sliznici velmi členité čichové kosti (tvořící tzv. čichový labyrint). Jedná se nervové buňky, které na povrch sliznice vysílají chomáčky „vlásků". Po jejich podráždění dokáže čichová buňka vytvořit elektrický impulz, který vede nervovým vláknem skrze řešetnou ploténku do mozku, konkrétně do jednoho ze dvou čichových laloků. Zde se napojují na čichové dráhy vedoucí ke zpracování hned do několika různých center: předního piriformního kortexu (zde se především identifikují vůně), amygdaly (souvisí s pamětí spojenou s různými emocemi), entorhinálního kortexu spánkového laloku (zpracovávání paměti).
Obr.: Průřez lebkou koně: A - vdechovaný vzduch, černá čára - cesta vdechnutého vzduchu do průdušnice, 1 - horní nosní skořepa, 2 - dolní nosní skořepa, 3 - čichová skořepa s čichovým bludištěm a sídlem čichových receptorů, 4 - řešetná (čichová) kost, 5 - čichový lalok mozku (podle Praxisorientierte Anatomie und Propädeutik des Pferdes, 2002)
Není tedy divu, že čich velmi úzce souvisí s psychikou (příjemné vůně zpříjemní pobyt v určitém prostředí, existuje dokonce i léčebná metoda stojící na působení vůní - aromaterapie) a také s pamětí; mozek si pachy velmi dlouho (navždy?) pamatuje a dokonce je po mnoha letech dokáže přesně přiřadit k nějakému konkrétnímu zážitku.
Zastavme se u toho: v čem je pro koně čich důležitý, dokonce důležitější, než jiné smysly?
K čemu koně potřebují čich
Koně, jakožto býložravci, nepatří k živočichům s nejvíce rozvinutým čichem - toto privilegium náleží šelmám. Přesto je však i jejich čich tak dobrý, že si to my, lidi, nedokážeme představit. Poskytuje jim velmi cenné informace o okolí, které jim mohou doslova zachránit život. Koně by ale bez čichu nemohli být i proto, že by se rozvrátily i jejich vzájemné vztahy.
Lidé „trénovaní" v oblasti parfumerie jsou schopni identifikovat 10 tis. různých vůní. Kolik toho asi může cítit kůň, když má čich nesrovnatelně lepší?
Koně potřebují čich pro přežití. I při spokojené pastvě neustále nasávají s každým nádechem vzduch a dokážou zachytit sebejemnější zápach, který jim přinese a který oni velmi dobře analyzují. Společně se sluchem tak mohou zachytit i blížící se šelmy, aniž by si jejich oči něčeho všimly. Když nasají nový pach, obvykle začnou hlasitě vydechovat (vyfrkávat) a zase vdechovat vzduch, zkoumají původ pachu a zařazují si ho do škatulky "užitečné", „k ignorování" nebo „nebezpečné/neznámé". Ve třetím případě většinou výrazně zpozorní, zvednou hlavu, dále větří a snaží se i dalšími smysly (zrak, sluch) získat více informací k zdroji tohoto zápachu. Toto citlivé vnímání různých pachů může někdy pořádně znepříjemnit ježdění - především pokud kůň ucítí něco, co jeho jezdec nevnímá, a začne bázlivě reagovat. Je známo, že koně velmi nelibě nesou například zápach prasat...
Čich jim slouží údajně i k orientaci. Známá schopnost koní najít cestu domů souvisí podle některých odborníků právě s tímto smyslem: cítí své vlastní stopy a hromádky trusu, které nechávají průběžně podél cesty.
Podle čichu koně hodnotí i potravu; co jim nevoní, nežerou, aniž by to vlastně ochutnali... Zkuste dát svému nemocnému čtyřnožci do jádra lék! Většinou ho musíte „přebít" něčím opravdu voňavým a lákavým, aby se do jinak oblíbené porce pustil.
Čich hraje důležitou roli i v sociálním životě koní. Podle něho koně poznají příslušníky svého stáda, dokonce i jednotlivé členy, poznají i své majitele, jezdce či ošetřovatele, na druhé straně pach prozradí i ty jedince, kteří koně rádi nemají nebo vědí, že je třeba se jich bát. Když přijde do stáda nový kůň, obvykle mu vyjde vstříc jeho vůdce. Nejdříve si důkladně a s hlasitým funěním očichají nozdry, pak si navzájem očichají slabiny a místo pod ocasem. Pak teprve vůdce stáda rozhodne, zda nového koně přijme nebo zažene. Někteří lidé toho využívají při společné přepravě několika navzájem cizích koní: natřou jim nozdry čpící látkou (aby nemohli vnímat pachy druhého koně) a tím utlumí případné potyčky či jiné projevy nepřátelství.
Ale čichové zprávy nemusí být takto „tělo na tělo"; lze je získat i prostřednictvím zanechané pachové stopy, tedy ve smyslu „byl jsem tady". Ale to není vše, dokážou ostatním koním říct i to, „kdo jsem a co jsem", nebo „ke které skupině patřím".
Podle čichu koně údajně rozeznávají i „náladu" či psychické rozpoložení dalšího jedince, například člověka. Možná zachytí jiné složení jeho potu, možná je to ale reakce na změnu chování, na což jsou koně velmi citliví. Pokud se bojíte nebo jste nervózní, ke koním nechoďte ;-).
Velmi velký význam má čich pro vztah mezi matkou a hříbětem. Ve chvíli, kdy klisna po porodu olizuje a suší své hříbě, zároveň nasává jeho pach a vtiskává si ho do paměti, aby ho mohla později identifikovat ve stádě. Pokud osiří hříbě a najde se mu vhodná náhradní matka, doporučuje se ho potřít její močí nebo trusem, aby ho lépe přijala. Ale funguje to i naopak, protože i hříbata poznávají své matky po čichu. Při pokusu, kdy se hříbatům natřely nozdry výrazně páchnoucí látkou, měla problém poznat svoji matku a často šla za cizí klisnou.
Ale není to vše! Čich je nesmírně důležitý i pro rozmnožování koní, konkrétně pro rozpoznání jejich reprodukčního stavu a vhodné doby k páření. Zde ale koním pomáhají takzvané přídatné čichové orgány, tedy něco, co lidé nemají a co si vlastně ani nedokážou představit.
Čich a sex
Vomeronazální orgán má většina živočichů, snad kromě lidí a pak kytovců, kteří mají silně redukovaný i vlastní čich. Nejznámější a nejprozkoumanější je u plazů a hlodavců.
Koně jsou vybaveni ještě jedním čichovým orgánem. Je to vomeronazální neboli Jacobsonův orgán. Nachází se ve dně nosní dutiny a jako dvojitá trubička vyztužená chrupavkou a vystlaná čichovou a dýchací sliznicí se táhne dozadu asi 12 cm, tedy až ke stoličkám, kde slepě končí. V přední části ústí jeho vývod řezákovým kanálem do dutiny nosní (u koní je druhý konec tohoto kanálku, který u většiny zvířat ústí za horními řezáky do dutiny ústní, překrytý sliznicí a tedy uzavřený). Čichové buňky, které se v něm nacházejí, jsou spojené s mozkem vlastními nervovými vlákny, takže se dá mluvit o zcela samostatném smyslovém orgánu.
K čemu slouží? Jeho úkolem je pumpovat vzduch a zkoumat v něm přítomnost a charakter feromonů. Feromony jsou chemické látky vytvářené v tělech jiných koní (i jiných zvířat včetně lidí) vylučované například močí či trusem, které informují především o reprodukčním stavu dotyčného jedince. Díky tomu hřebec může najít klisnu v říji, pozná, kdy je připravená se pářit, nebo zda někde není v okolí jiný hřebec, který by ji chtěl připustit. Stimulace vomeronazálního orgánu pak spouští v těle další hormony a může vyvolat změny v chování či tělesných funkcích.
S prací vomeronazálního orgánu je spojeno jedno charakteristické chování: flémování. Jakmile kůň ucítí „normálním" čichem feromon, začne flémovat, tedy zvedne, doslova vyhrne horní pysk a obnaží horní řezáky s dásní, jako by se smál. Díky tomu se dostane dostatek vzduchu s feromonem do vomeronazálního orgánu a kůň ho může důkladně analyzovat. U koní flémují nejčastěji hřebci, především v přítomnosti říjící klisny nebo i konkurenčního samce. Ale flémují i klisny, například po porodu, kdy očichávají své hříbě. Na druhou stranu nemusí flémování vyvolat jen přítomnost feromonů; koně tak mohou reagovat i na silný a neznámý pach, například kouř z ohně, čerstvý nátěr nebo voňavku na člověku. A mohou se ho také naučit na povel.
Chuť
Chuť je smysl, kterým vnímáme chemické látky rozpuštěné ve slinách. Díky ní si může dotyčný dopřát skutečné požitky z jídla, ale také se chránit před požitím nebezpečných látek.
Čich velmi úzce souvisí s chutí, i jejich receptory jsou si podobné - oba smysly podávají organismu informace o chemickém složení látky. Za hlavní rozdíl je považováno skupenství - vůně je informace o plynné látce, zatímco chuť je informací o látce rozpuštěné ve slinách. Chuť je spíše smyslem kontaktním, čich dálkovým.
U člověka (a dost pravděpodobně i jiných savců, včetně koní) existují chuťové receptory vnímající chuť
- hořkou,
- sladkou,
- slanou a
- kyselou,
- od roku 2000 je popisována chuť umami (vnímání kyseliny glutamové a jejich solí glutamátů, ale i masa či některých sýrů) a údajně jsou speciální receptory i pro vnímání chuti
- „vápníkové" a
- tučné.
Anatomie chuti
Chuť vnímáme jazykem, konkrétně speciálními chuťovými receptory. Jsou to takzvané chuťové pohárky osázené chuťovými buňkami. I ony mají drobné „vlásky" vedoucí na povrch sliznice jazyka, které se podráždí kontaktem s chemikálií rozpuštěnou ve slinách. Po tomto podráždění vytvoří buňka elektrický impulz, který vede nervovým vláknem do mozku, který tuto informaci zpracuje a zprostředkuje nám pocit „chuti". Chuťové pohárky se nacházejí po stranách chuťových papil - hrazených, houbovitých nebo listovitých. Na jazyku se nacházejí i jiné papily, které ale mají mechanickou funkci "škrabky". Jazyk ale nevnímá pouze chuť; nacházejí se na něm i receptory pro vnímání teploty a hmatu a samozřejmě i bolesti.
Přestože jednotlivé chuti vnímáme celou plochou jazyka, určité plochy jsou na daný typ chuti citlivější: špička jazyka na sladkou, jeho přední část na slanou, postranní části na kyselou a zadní části jazyka na hořkou.
Řekni, jak to chutná, já ti řeknu, co jíš
Kyselost je zprostředována protony (H+), slanost ionty anorganických solí, sladkost převážně organickými látkami (z anorganických např. solemi olova), stejně tak i hořkost, která je kromě organických látek vyvolána solemi hořčíku a vápníku.
Sladká chuť je dána sladkými chemickými látkami, tedy cukry. Protože cukr je zdroj koncentrované energie, pro přežití v přírodě je cenný a sladká chuť - provázející příjem potravy obsahující kalorické cukry - je obvykle vnímána jako příjemná.
Slaná chuť je u koní (a nejen u nich) většinou považovaná také za příjemnou. Nesou ji totiž životně důležité soli, charakteristický je chlorid sodný, čili kuchyňská sůl, ale i jiné. Bez ní se nedá žít, jak věděla už dávno Maruška, protože dodává tělu životně důležité ionty.
Podobné je to s chutí umami, aspoň tedy u lidí. Signalizuje přítomnost aminokyselin, které jsou nezbytné pro stavbu tělesných tkání a orgánů.
S kyselou chutí už to bývá jiné. Do jisté míry může být „chutná" (většinou pro lidi), ale koně ji považují spíš za nepříjemnou. Kyselou chuť nesou kyseliny, které v nadbytku organismu škodí a navíc jsou často spojené s potravou zkaženou, shnilou - a tedy s nebezpečím pozření škodlivých bakterií.
Ostrost či pálivost, např. u některých paprik, ve skutečnosti není chuť, ale bolest - drážděné jsou receptory bolesti, nikoli chuti.
Nejhůře přijímaná bývá hořká chuť. Většinou je vnímána jako hodně nepříjemná, což je obvykle dobře, protože hodně látek chutnajících hořce je jedovatých a organismus si ji podvědomě spojuje s nebezpečím otravy.
Koňské chutě
Koně mají vytříbenou chuť, především co se týče pastvy. Rádi si vybírají chutné rostliny, jiné nepozřou nebo je spasou pouze ve výjimečných případech.
Koním chutná sladké. Sladká jsou na energii bohatá zrna travin, která koním dodají sílu pro přežití chudších časů. Zatímco píci považují za samozřejmost, jádro (ona zrna) je pro většinu koní lahůdka, za kterou stojí bojovat. V přírodě tato mlsnost byla dobrou strategií pro přežití, v péči lidí se z ní může stát doslova smrtelný problém; koně jsou schopni se sladkého krmiva přežrat, což nezřídka končí kolikou a schvácením kopyt. Podobné platí i pro pamlsky: kostku cukru, kousek mrkve nebo jablka si kůň vezme vždy a podávání pamlsků tak slouží jako velmi spolehlivá pozitivní motivace v jeho výcviku.
Ale také slané koně láká, což se často projeví jejich ochotou lízat minerální lizy; v přírodě se setkáváme s požíráním hlíny bohaté na životně důležité minerály. Koně (ale i jiná zvířata) totiž vycítí nedostatek sodíku a chloridů v těle (například následkem pocení či průjmu) a mají větší tendenci lízat slané předměty.
Kyselá chuť pro koně přitažlivá není. Tedy většinou. Zatímco senáže se dokážou dokonale naládovat, odmítají i lehce nakyslá krmiva, například šrot, který je v létě namočený déle, než by měl... Většinou je to dobře, ušetří se zbytečným trávicím potížím. Ostatně - není od věci ochutnávat to, co koním podáváte. Možná budete překvapeni, co musí žrát ;-).
Koně si na pastvině vybírají ty nejchutnější - pravděpodobně nejsladší - rostliny. Naopak hořkým chutím se vyhýbají, pokud mají tu možnost. Problém nastane, pokud na výběr nemají a přemáhá je hlad nebo potřeba se pást... Hořké rostliny jsou totiž často jedovaté, nebo jsou jedovaté ve vyšším množství, byť v tom nižším mohou i léčit. Hořce chutná i mnoho léků, které se koním podávají do krmiva. Někdy je skutečně výzvou je do koně dostat. V tu chvíli přichází na řadu sladké: lék v jádru se zamaskuje melasou nebo například hustým sirupem.
Jak chutná udidlo?
Chuť má ve výcviku koní ještě jedno velmi důležité místo: v působení udidla. Protože udidlo je předmět, který koni leží v hubě poměrně dlouhou dobu a kůň ho proto neustále ochutnává, nemělo by mu být chuťově nepříjemné či dokonce odporné.
Na trhu lze najít celou řadu udidel ochucených, především "jablíčky". Mají přimět koně k ochotnějšímu přijetí udidla i přilnutí. Ale i tradiční materiály mají různou chuť a mohou ovlivnit pocity koně během jeho nošení. Známé je například o obyčejném železe (rezavějícím), že koním většinou chutná, berou ho rádi, dobře na něm pění. Prý má nasládlou chuť (zkoušela jsem - no, nevím...). Podobně příjemně na hodně koní působí udidla obsahující měď, ať už ve slitině (mosaz, aurigan...) nebo v podobě měděných proužků či kroužků. Naopak nerezová udidla jsou často chuťově inertní (čili nechutnají nijak), udidla z gumy jsou dokonce často hořká a tedy i nechutná.
Samozřejmě chuť udidla není vše; vždy záleží i na jeho dalších vlastnostech, jako je tloušťka, šířka, tvar i typ, ale především pak působení rukou jezdce...
Co koním chutná nejvíce?
Během jednoho výzkumu vedeného Deborah Goodwin vědci zjišťovali, jaké chutě koně opravdu upřednostňují. Podávali jim granule ochucené 15 různými chutěmi a sledovali, jak je přijímají, jak dlouho žerou a zda je sežerou hned, nebo odmítnou. Koně odmítali chutě echinacey, koriandru a muškátového oříšku. Žebříček oblíbených chutí pak vypadal takto (od nejoblíbenější): pískavice - řecké seno, banán, třešeň, rozmarýna, jablko, kmín, mrkev, peprmint, oregano, (a česnek a zázvor).
Použité a doporučené informace:
König - Liebich: Anatomie domácích savců, H&H, 2002
P. Jelínek, K. Koudela a kol.: Fyziologie hospodářských zvířat, MZLU, 2003
H. Wissdorf, H. Gerhards, B,. Huskamp, E. Deegen: Praxisorientierte Anatomie und Propädeutik des Pferdes, M&H Schaper, 2002
K. Briggs: Equine Sense of Smell. The Horse, 2001 - o čichu koní (anglicky)
I. Salazar, P. S. Quinteiro: The risk of extrapolation in neuroanatomy: the case of the mammalian vomeronasal system. Front. Neuroanat. 2009 - vomeronazální orgán a srovnání mezi zvířaty (anglicky)
J. W. Christensen, L. J. Keeling, B. L. Nielsen: Responses of horses to novel visual, olfactory and auditory stimuli. Applied Animal Behaviour Science, sept. 2005 - výzkum, kdy koně nezvyklí na lidskou manipulaci a naučení žrát v testovacím výběhu byli vystavováni působení zvukových stimulů (bílý zvuk), zrakových (dopravní kužel) a čichových (eukalyptus), a to vždy po 2 minutách. Na zrakové a čichové stimuly reagovali couváním a zvýšenou tepovou frekvencí, tyto stimuly vždy delší dobu zkoumali. Během čichového stimulu více žrali a byli celkově nedůvěřiví k okolí, ale tep se jim nezvýšil.
P. Bednář: Jazyk a chuť. Zdravotnické noviny, 2010 - o vnímání chutí u lidí (česky)
L. Gray: Exotic Tastes: Equine Flavor Preferences. The Horse, 2008 - popis výzkumu, kde se zjišťovalo, jakou chuť mají koně nejraději a jakou ne (anglicky)
Galerie
Vánoce jsou za dveřmi: hurá! Nebo: proboha, zase?… Ať už patříte do skupiny, která podléhá vánočnímu šílenství a nakupuje ve velkém, nebo do skupiny…
Maja Kupčáková: Těžší, než jezdit bez udidla, je naučit se citlivě pracovat s udidlem
Influencerku Maju Kupčákovou jste už asi reálně nebo virtuálně někde nějak potkali. Obzvláště, pokud se zajímáte o bezudidlové ježdění nebo…