Přeskoč, přelez, hlavně nepodlézej...

V zásadě můžeme překážky rozdělit na přírodní (obvykle pevné) a umělé (obvykle snadno shoditelné): přírodní překážkou je například spadlý strom ležící přes cestu, umělou překážkou dvojice bariér mezi stojany na jízdárně. K oběma je třeba přistupovat s respektem, avšak přesto s rozdílným očekáváním - zatímco kmen stromu se těžko složí k zemi, když o něj kůň škrtne kopytem, uměle postavená překážka by tuto vlastnost mít měla: jízdárenské překážky by měly být postavené tak, aby se daly snadno pobořit, zároveň ale musí být dostatečně pevné, aby nespadly jen při letmém dotyku a neměly by ani být natolik těžké, aby mohly koně zranit.

Mnozí jezdci bez skokových ambic sem tam s bušícím srdcem na vyjížďce nějakou tu kládu překonají, na jízdárenský parkurový trénink ale chuť nemají, protože se jim nechce skákat vysoko... Přesto bychom se (všichni) měli učit skákat právě na oněch snadno předvídatelných skocích, ideálně na rovině a vhodném povrchu: je mylné domnívat se, že skokový trénink je o výšce překážek. Je o STYLU skoku a ten se může naučit KAŽDÝ zdravý kůň a jezdec. Není nutné (a ani vhodné) skákat rovnou metr nebo padesát centimetrů, výborným cvičením pro rovnováhu jezdce, protažení těla koně a psychické zpestření obou je i trénink na kavaletách. I cvalové kavalety ve střední poloze jsou již skokovou gymnastikou a dobrou přípravou pro malé milé veselé terénní skákání.

Tradiční parkurové skákání se tedy obvykle odehrává na jízdárnách, ať již s moderním povrchem, či na trávě, terénní skoky patří spíše do military části všestrannostních závodů. A všichni tihle jezdci (i jejich koně) se nejprve učí na jízdárnách, kavaletách a malých skocích.

Uvažujete-li o skákání jako vhodném doplňku vašeho ježdění a nemáte k dispozici jízdárnu se skokovým materiálem, nezoufejte. Ve skutečnosti stačí jen málo, stojany i břevna se dají snadno koupit či za menší peníz vyrobit a není jich třeba mnoho. Důležité je, aby byl materiál kvalitní, postavené překážky bezpečné a břevna mohla při silnějším úderu snadno vypadnout - bariéra by měla ležet v háku tak, aby se mohla volně otáčet.

Překážky se staví tak, aby působily lákavým dojmem, zejména pro začátečníky (koně i jezdce) je vhodné stavět před skoky odskokové bariéry, které jim pomohou se správným najetím na skok, kličkujícího koně může pomoci lépe navést bariéra opřená o každou stranu stojanu, břevna mezi stojany bývají často proužkovaně natřená, ideálně tak, aby barevný pruh jasně označil střed skoku a ulehčil tak jezdci koně na skok správně navést. Začátečníkům se snadněji skáčou malé křížky než kolmé skoky, křížky je totiž také učí vést koně přímo do středu. U vyšších skoků je vhodné klást více bariér nad sebe, které překážku opticky vyplní, skok pak vypadá lákavěji než jedna visící bariéra nad volným prostorem. Opravdu vysoké překážky pak mohou být vyplňovány různými plůtky, stromky, proutěnkami, bednami a podobně. Skoky se staví tak, aby lákaly, nikoli odrazovaly.

Výškové skoky

Jízdárenské skoky dělíme na jednoduché a kombinované, výškové a šířkové. Jednoduchý skok je takový, který se překoná jediným skokem, zatímco kombinovaný sestává z několika překážek umístěných za sebou (dvojskok, trojskok). Výškové skoky jsou vertikální překážky, které mohou být pro koně nepříjemnější než šířkové, protože u nich může být větší problém určit správnou vzdálenost odskoku, nachází se totiž blíže skoku: opticky mohou působit náročněji. Optimální je najíždět na ně pomaleji s dostatečně shromážděným koněm, kůň se musí odrazit víc do výšky než do dálky.

Nejběžnějším výškovým skokem je kolmý skok neboli kolmák. Takový skok vypadá na první pohled velmi jednoduše, jde o prostou vertikální překážku tvořenou dvěma stojany a několika bariérami nad sebou - pro koně je sympatičtějších více bariér než jediná umístěná na vrchu skoku, skok pak nepůsobí prázdně a je snadnější nalézt místo odskoku. Máme-li bariér méně, můžeme použít jen dvě: jednu vrchní rovně a druhou spodní diagonálně, jednou stranou se položí do stojanu, druhou se opře o zem. Také je možné pod vrchní bariéru postavit křížek ze dvou bariér, který prostor vyplní ještě lépe a snadněji dvojici navede na střed překážky. Kolmáků existuje spousta variant a i přes jejich prostý vzhled se jedná o poměrně náročné skoky, které koně prověřují v odhadu skoku do výšky.

Někdy se mezi výškové překážky řadí také zeď sestavená z beden, jejichž vrchní část by měla jít snadno shodit. Zeď je sice celkově širší než úzký kolmák, u vyšších zdí ale kůň nevidí na místo doskoku, což může být nepříjemné. Zdi mají mnoho variant, někdy tvoří pouze základnu kolmého skoku a vršek je doplněn břevny, jindy jsou poskládány ze snadno shoditelných kusů a žádná břevna se nad ně nestaví. Bedny mohou být hranaté, kulatou variantou bedny je takzvaný bulfinč, který má základnu ve tvaru půlválce, nemá tedy ostré hrany. Zdi a bulfinče mohou koním připadat děsivé, dokud je nepoznají, proto pokud platí zlaté pravidlo nechat koně v klidu přistoupit k překážce a očichat ji ještě před samotným skákáním, pak u beden a bulfinčů toto platí dvojnásob, stejně jako u jakýchkoli opticky velmi výrazných a nezvyklých skoků.

Mezi kolmé skoky patří také klasický křížek, nejjednodušší překážka ze dvou břeven tvořících písmeno X, jeden konec břevna leží ve stojanu, druhý na zemi. Takový skok je lákavý, učí skákat přímo uprostřed, kde je také nejnižší.

Šířkové (šířko-výškové) skoky

Jak již z jejich označení vyplývá, jde o širší skoky, kůň se musí odrazit nejen do výšky, ale také do dálky, potřebuje se tedy obvykle odrazit dál od první překážky. Jde o skoky sestavené z více než dvou stojanů těsně za sebou.

Klasický oxer tvoří dvě stejně vysoké překážky postavené za sebou - jako kdybychom za sebe postavili dva kolmáky, které se překonají jediným skokem. Vršek bariér je ve stejné výšce.

Velmi podobný je double-bar, česky dvojbradlí, u něhož je pouze zadní bariéra o kousek výš než přední a opticky tak vypadá velmi příjemně, navádí koně k dobrému skoku, kůň dobře vidí vršek obou bariér a snadno odhaduje délku skoku.

Triple-bar (trojbradlí) potom tvoří šest stojanů, tři řady překážek postavených těsně za sebou, které postupně stoupají, každá další je vyšší. I trojbradlí je jednoduchým skokem, který se překonává jediným skokem.

Vedle těchto základních a nejběžněji stavěných překážek se potkáme i s mírně exotičtějšími variantami, na které je dobré jezdce i koně připravit, pokud chtějí být opravdu všestrannou skokovou dvojicí, ať už kvůli závodům, či jízdám v terénu. Zajímavou variantou tak je například vějíř, který sestává na jedné straně z jednoho stojanu, na druhé straně ze stojanů tří - překážka se před dvojicí otevírá kruhovitě do vějíře a lze si tak vybrat širší či užší místo skoku. Divácky jde o velmi atraktivní variantu, koně však může snadno zmást, je tedy dobré jej s ním seznámit nejprve ve velmi malé výšce. Na jedné straně bariér vějíř vypadá jako kolmák, na druhé jako trojbradlí.

Zrádnou variantou připomínající trojbradlí je skok zvaný kozí hřbet - krajní břevna jsou ve stejné výšce, zatímco střední je vyšší. Na rozdíl od trojbradlí se tedy skok stupňovitě nezvedá, ale zvedne se a opět klesá. Setkat se s ním můžeme i pod označením pyramida a používá se velmi zřídka.

Velmi specifickým skokem je vodní příkop, který existuje v mnoha variantách, může být výško-šířkový kombinovaný s kolmým skokem, oxerem nebo třeba živým plotem, nebo pouze šířkový, kdy se skáče pouze samotný příkop s odskokovou bariérou. Na klasických kolbištích jej obvykle nahrazuje gumový či plastový modrý bazének naplněný či nenaplněný vodou, na větších závodech či speciálních jezdeckých drahách se ale můžeme potkat s opravdovým vyhloubeným příkopem naplněným vodou, širokým mezi dvěma až čtyřmi metry a hlubokým okolo patnácti centimetrů. V terénních jízdách všestrannosti mohou být příkopy hlubší, často se kombinují se skoky přímo do vody, zatímco v klasickém parkuru musí kůň příkop celý přeskočit, šlápnutí do vody či na hranu příkopu se považuje za chybu. Jde o krásné, ale náročné skoky vyžadující maximální psychickou uvolněnost koně a podporu ze strany jezdce. Kůň se nesmí vody bát, nesmí pro něj být stresujícím „skokem nad žhavou lávou".

Dále existuje mnoho opticky klamavých skoků, ať už jde o úmyslné optické hrátky kreativního stavitele, či o různé obměny dvojbradlí, jako jsou například šikmé skoky (kdy je břevno na jedné straně v háku vyšším než na druhé straně), zrádným je zejména švédský oxer, který se na klasických soutěžích neskáče. Připomíná křížek, jehož spodní břevna neleží na zemi: jde o dvojbradlí se břevny postavenými šikmo, ovšem křížem. První břevno je více zvednuté na jedné straně, druhé naopak na druhé. Takové skoky jsou pro koně velmi ošidné.

Pro výcvik koně a jezdce platí jednoduchost. Nejprve je důležité naučit se bez problémů skákat nízké skoky, zajet si snadnou rutinu skoku: nájezd, odskok, fázi letu, doskok a míření dále se zachováním dobrého pocitu a chuti. Mírný adrenalin rozhodně není na škodu, skoky dodávají uvolněné dvojici euforii, složité a zrádně vypadající skoky ale do základního skokového výcviku nepatří. „Bubáky" si mohou dovolit až pokročilé dvojice, které se nenechají rozhodit a sebrat odvahu. Nejdůležitější na skokovém výcviku je uchování chuti a dobrého pocitu, ti nejlepší trenéři to vědí a umí s psychikou koně a jezdce pracovat. Skokový výcvik se nesmí uspěchat kladením zbytečně náročných a vysokých skoků, které jezdce základní a důležité gymnastice příliš mnoho neučí.

Kombinované a specifické skoky

Kombinací myslíme řadu skoků, které se považují za součást též překážky, bývají od sebe vzdáleny od sedmi do dvanácti metrů, tedy jen pár cvalových skoků (zpravidla jeden či dva), v závodě se pak označují pod jedním číslem a najíždějí se vcelku, při chybě (odmítnutí skoku) se najíždí vždy celá kombinace, byť by kůň vyhnul až na třetím skoku v řadě. Jde tedy o komplex dvou, tří nebo více skoků, které prověřují sehranost dvojice.

Nejčastěji se skáčou dvojskoky a trojskoky, dvojskok tvoří dvě překážky (každá se překonává jedním skokem), trojskok překážky tři (opět, každá se překonává jedním skokem). Může jít o výškové nebo šířkové skoky, trojbradlí však může tvořit pouze první skok kombinace. Zajímavou variantou kombinací je například skok zvaný ohrádka, který opravdu připomíná ohradu: kůň skočí první skokem dovnitř ohrady, druhým ven, někdy se staví i takzvaný ovčín, což je čtvercová či šestihranná ohrádka.

Zatímco mezi dvojskoky a trojskoky kůň dělá jeden či dva cvalové skoky, což je samo o sobě velmi náročné, v tréninku se někdy z gymnastických důvodů staví in-outy, tedy řady nízkých skoků za sebou, mezi nimiž není místo pro žádný cvalový skok: kůň se tedy z odrazu rovnou odráží na další skok. Jde o náročné cvičení jak pro koně, tak pro jezdce. In-outy opravdu prověří sed a schopnost koně vodit.

Mezi zajímavé parkurové skoky patří také žolík, který se někdy s oblibou zařazuje na konec bodovaného parkuru. Jde o překážku hodnocenou více body, které se lze vyhnout skočením jiného, méně hodnoceného skoku. Žolík bývá opticky nepříjemný, vhodný tedy pro rutinované jezdce a charakterní koně - někdy může být žolíkem vodní příkop či bazének, jindy vyšší a prázdněji působící skok či skok s nezvyklým spodkem (například pokroucený kmen stromu, malé balíky sena), nebo může jít o mohutnou zeď. Někdy se žolík značí obrázkem Žolíka (Jokera).

Přírodní skoky

Přírodní překážky, se kterými se potkáte například v terénní jízdě všestrannosti, kopírují terénní nerovnosti, které bychom potenciálně mohli potkat na vyjížďce, jde o skoky vyrobené z přírodních materiálů, obvykle jde o nenabarvená břevna či kmeny stromů, živé ploty, proutěnky, náspy, zídky, kamenné valy, ale také balíky sena či slámy. Jde o náročné skoky a než se takové rozhodneme skákat ve volném terénu, musíme se raději dvakrát ujistit o bezpečnosti odskoku, doskoku a samotné překážky, nikde nesmí číhat nic, o co by se mohl kůň zranit. Pozor tedy na pichlavé větvičky a kameny v terénu.
Tento typ skoků si můžete snadno vyrobit na louce či ve výběhu, pokud nemáte k dispozici jízdárnu a skokový materiál. I na těchto skocích se lze mnohé naučit, dejte si však velký pozor na bezpečnost, pro učení je důležité, aby se dala břevna (či klády) shodit a nikde z nich nekoukaly ostré větve či suky.

Pár bezpečnostních zásad

Bariéry skoků musí být vždy uloženy v hácích nebo zcela ležet na zemi, u křížku může ležet na zemi bariéra pouze jedním koncem, bariéry by se nikdy neměly opírat jedna o druhou. Musí být v hácích umístěny tak, aby mohly snadno spadnout, nikdy se nesmí umisťovat na bližší stranu háku vzhledem ke směru odskoku, raději na vzdálenější. Háky se dávají pouze zespod bariéry, nikdy zároveň i shora, aby tvořily pevný skok, u něhož nelze bariéru shodit. Něco takového je považováno za barování. Taktéž nesmí nikdo bariéru během skoku držet a zvedat výš či koně „motivovat" k vyššímu skoku použitím biče či tyčky přes nohy. Za barování jsou prostě považovány všechny umělé metody k donucení koně, aby při zdolávání překážek skákal výše a pozorněji.

Pamatujme, že nejdůležitější na skokovém výcviku je vybudovat chuť, důvěru a sebevědomí. Toho lze získat pouze dostatečným gymnastickým výcvikem na nízkých skocích, stavěním lákavě vypadajících jednoduchých překážek, nepřetěžováním jezdecké dvojice, dobrým drezúrním vedením a stavěním překážek v korektních vzdálenostech.

Vzdálenosti mezi dvěma překážkami

• 3 cvalové skoky 14,30-15,00 m
• 4 cvalové skoky 17,90-18,60 m
• 5 cvalových skoků 21,50-22,50 m
• 6 cvalových skoků 25,00-26,00 m

V příštím čísle časopisu Koně a hříbata: Kavalety

Dubnové vydání časopisu Koně a hříbata vychází dnes. Od ledna je časopis rozšířen o celých 16 stran.

Obsah čísla 4/2016:

Plemeno: Frederiksborgský kůň
Starám se o...: Grainy Harmony Valley
Skokové ježdění: Typy překážek
Veterinární základy: S jakými nemocemi koní se ještě můžeme setkat?
Mít koně: Sedm her
Obrazem: Hříbátka shetland pony

Plakát uvnitř časopisu:
A3: Arabský plnokrevník, valach MontBlanc

Ostatní:
ZZVJ od květná plná novinek
Partnership pro adolescenty (Zuzka Prokopová)
Povolání u koní: Jezdec
První pomoc pro koňáky
Pomůcky jezdce - Sed a aplikace pomůcek, chody a přechody
Bondův ponykoutek
Žužuova poradna
Listárna, Soutěžní osmisměrka
...a další!

Dárky pro předplatitele:
Sběratelská karta: Frederiksborgský kůň
Pohled: Quarter horse, hřebeček Funny
Plakát A2: Buďonovský kůň, valach Boris
Plakát A3: Český teplokrevník, valach Fabien
Plakát A3: Quarter horse, hřebec AP Royal Bar

Koně & hříbata

Časopis Koně & hříbata je měsíčník pro všechny milovníky koní!

Časopis je k dostání také v elektronické podobě shodné s podobou tištěnou: Ukázkové číslo k nahlédnutí zdarma

• Informace k předplatnému
• www.koneahribata.cz