Začátky v sedle I.

seriál článků o základním výcviku jezdce

O jezdeckém výcviku toho bylo více či méně odbornými osobami a osobnostmi sepsáno již tolik, že k tomu „snad již ani není co dodat", ani nemluvě o tom, že mi jako laikovi někoho poučovat zkrátka nepřísluší. Nicméně jsme se rozhodli, že vytvoříme krátký přehledný seriál o výcviku jezdce a jeho prvních krůčcích v sedle. Zájemců o jezdecký sport je totiž stále víc a je to právě jezdecký dorost, který v posledních letech zaznamenal obrovský nárůst. A dobře víme, že tato věková kategorie se o koních vzdělává ráda.

Mnozí jezdci, kteří mají jezdecké začátky těsně za sebou, si možná rádi zopakují co a proč a jak a k čemu, pokročilejší jezdce bychom mohli motivovat některými cviky a zásadami či jim nabídnout alternativu k zamyšlení, ukázat jim, že k cíli vede mnoho cest, jen si každý musí vybrat tu svoji. No a ti borci, kteří nic opakovat a ani o ničem přemýšlet nepotřebují, ti se tu třeba alespoň pobaví. Doprovázet nás celým seriálem bude cvičitel ČJF Ing. Pavel Ježek a několik šikovných a trpělivých koníků se svými jezdci. Bude to například Ivana s huculkou Etnou, Nikola s poníkem Juráškem, hucul Jamm, Athos Kinský, oldenburský kůň Diethelm a podílový achaltekinec Gorjaz. Tímto jim patří náš dík.

Nuže, hurá do začátků v sedle! A nezapomeňte - ježdění na koni je zábava.

Kde začít?

Pokud ještě nevíte, kde se v okolí vašeho bydliště nachází ta vysněná stáj, zkuste se podívat na internetovou adresu: www.cjf.cz/cjf/adresar, kde najdete kompletní seznam jezdeckých subjektů oficiálně registrovaných pod Českou jezdeckou federací. Začít jezdit v takovém jezdeckém klubu má nesporné výhody, protože zde pracují kvalifikovaní, zkušení lidé, pro které rozhodně nebudete prvním nováčkem ve světě koní, kterého zasvětí. Složením členského příspěvku tak navíc získáváte i určité základní pojištění skrz federaci.

Učit jezdit se pochopitelně můžete i u nějakého známého, který má koně, ale věřte, že nějaký základ z jezdeckého klubu vám bude jen ku prospěchu. Zaprvé: zpočátku přijdete do styku hlavně s klidnými, zkušenými koňmi, kteří jsou na začátečníky zvyklí, zadruhé: naučíte se jezdit ve skupině (kde se sice nenaučíte tak rychle samostatně vodit koně, ale dostanete o to větší prostor pro zpevnění sedu), zatřetí: kluboví koně jsou v neposlední řadě neskutečnou příležitostí, (kterou potají tak trochu závidí každý, kdo má svého jednoho koně) a to je možností střídat mnoho koní a naučit se jezdit na všech, nikoli se tedy učit jen podle temperamentu a zlozvyků jednoho určitého. V klubu se naučíte, že život a práce okolo koní má určitý řád, určitá pravidla, naučíte se veškerým pracem okolo a především - v kolektivu stejně starých jedinců je i kydání a ztrácení holinek v rozbahněném výběhu zábavou. Tedy začtvrté: s kamarády se i těžké začátky stávají zábavou. Je důležité mít s kým sdílet a rozebírat zážitky, úspěchy i zklamání a bolest.

Jestli jsem já osobně chodila do jezdeckého oddílu? Pochopitelně že ano! A přestože mít vlastního koně nic nenahradí, rozhodně bych ty začátky za nic nevyměnila. Dají vám úžasné základy, prověří, zda máte vlastně vůli jezdit a překonávat pro koně všechny ty překážky, trable a trápení. A především, najdou vám přátele, sounáležitost. I přes veškeré mrmlání většiny „klubových vysloužilců", nevyměnili by ta léta za nic jiného.

Co na sebe?

Ať už se chystáte jezdit kdekoliv, v jezdeckém oddíle či u tety na dvorku, ještě než vyjdete z domova, zkontrolujte si, zda jste dostatečně vybaveni. Jezdecké obchody nabízí stovky předražených jezdeckých produktů, které vesměs nepotřebujete, na vlastní bezpečnost ovšem dbát musíte. Na první hodinu si nepotřebujete nic kupovat, rozhodně se nenechte přemluvit do růžové sady pro děti od firmy Vydřiduch, která obsahuje růžovou přilbičku, naprosto nevhodný bičík, neoprénové chapsy a rukavičky se zářivými sklíčky a podkůvkami. Ne! Oprašte svou zahozenou cyklistickou přilbu, ta pro pár prvních hodin v sedle postačí, však je také mají ve většině stájí na půjčování.

Pokud venku není tropických 40° ve stínu, přemluvte se k roláku či triku s dlouhým rukávem (mikině, bundě do pasu...). Jako všechno na světě, i dlouhý rukáv má svou výhodu a nevýhodu - pokud při své první hodině spadnete, maminka vám bude muset za asistence věrné pračky umýt trochu větší plochu látky, ale nebude muset na odřeniny a sedřeniny přizvat k operaci štípavou desinfekci. Bezpečnostní vesta by se vám jistě také hodila, ale jelikož jde o položku zpočátku poměrně nákladnou, její koupě jistě nějaký ten měsíc vydrží. Nehodláte přeci hned první hodiny v sedle vyvádět skopičiny a pak - alespoň víte, co si časem přát k narozeninám, svátku...

Na nohy si vezměte dlouhé přiléhavé kalhoty, nejlépe takové, které nemají švy z vnitřní strany stehen jako jsou džíny, zbytečně by vás tlačily. Vhodné jsou tedy - po vzoru jezdeckých kalhot - úzké tepláky a bavlněné legíny, horší už je s nepromokavým šusťákem, který v sedle pěkně klouže :) Nevhodnost kraťasů a trenýrek asi také nemusíme probírat. Přestože by bylo velmi osvěžující pozorovat na koních pěkné kluky s holými lýtky, při bližším pohledu bychom zjistili, že je mají od sedla a kožených třmenových řemenů ošoupané do krve. Pokud tedy koním plně propadnete, pak vás vítám ve světě věčně neopálených nohou!

Důležité je také zvolit bezpečnou obuv. Ti, kteří se jezdectví věnují už déle, si většinou pořídí minichapsy, jakési těsně přiléhající návleky na nohu, které zamezují, aby se bota (především její jazyk) zasekla ve třmeni, což je velmi nebezpečné v případě pádu. Nepředpokládejme však, že tyto chapsy již vlastníte. Prohrabte se botníkem a zkuste najít takové boty, které nemají přiliš velký jazyk (tenisky jsou sice pohodlné, ale naprosto nevhodné), nejlepší jsou vyšší boty nad kotník s malým podpatkem, jako jsou například vyšší pohorky s malým jazykem nebo třeba i úplně obyčejné holinky.

No a to je všechno. Profesionální jezdeckou přilbu splňující normu bezpečnosti EN 1384 si pořídíte později, bezpečnostní vestu také budete potřebovat spíš až pozítří a ne dnes, bez speciálních jezdeckých rukavic jsme začínali jezdit všichni (a taky nám neupadly ruce!) a bičík vám patří do rukou, až zvládnete nezávisle držet otěže.

Takže...

Nebude to snadné. Bude to stát mraky času, litry potu a moře trpělivosti. Jezdecký sport vyžaduje naprosté soustředění a oddanost. Nebude to vždy veselé. Bude pršet, bude bahno, špína, někdy to možná bude pořádně bolet. Ale kdo nejezdí, ten nepadá. Kdo nic nezkusí, ten nic nezkazí. A žádný učený z nebe nespadl - každý si musí tu svou cestičku prošlapat sám, ať už je jakkoli trnitá. Důležité je však nezapomínat, proč to všechno děláme. Pro sebe. Pro koně. Pro tu nádheru, pro ty neuvěřitelné pocity, pro symbol svobody, nespoutanosti, přírody. Protože je to zábava. Do sedla patří úsměv a nadšení.
Konec tedy teorie, připravte si úsměvy, v příštím čísle už nasedneme na koně!

Příště: NASEDÁNÍ A SESEDÁNÍ

Obsah čísla 4/2011:

Plemeno: Arabofríský kůň
Starám se o...: Rudíka
Fotoseriál: Cval
Jedu, jedeš, jedeme: ...na Ranč pod Jasany
Nemoci koní: Rozmnožování
Plakáty:
A2: Český teplokrevník, valach Valmont
A3: Shagya arab, hřebec Drago
A3: Irský cob, klisna Ijsselvlied´s Mary s klisničkou Isabelle
A3: Shetlandský pony, hřebeček Tymián of Kadov

Ostatní:
Začátky v sedle I.
Sportujeme s fríským koněm
Rodeo - rychlostní disciplíny
Drezúrní abeceda: O
Jebeth Stud - Velká Británie
Přirozená kopytní péče
Václav Vydra: S koňmi trochu jinak
Bondův ponykoutek a Žužuova poradna
Příběhy a foto čtenářů
Listárna a osmisměrka
Komiks Koniklec