Kladrubská tragédie - Chlouba českého chovu koní je v troskách

17. 2. 2003 Jan Mates

Informace o chovu dostihových závodních koní

Slavný dostihový kůň Sagar stál ve stáji vždycky v samostatném boxu. Dávno po skončení kariéry starého koně najednou vyhnali k chovnému stádu. Kobyly vetřelce kopaly, nepouštěly ho napít, až ho umořily k smrti. Tak skončil v Národním hřebčíně v Kladrubech trojnásobný vítěz Velké pardubické.

Bídná smrt legendárního ryzáka Sagara, který v osmdesátých letech vítězil v barvách kladrubského hřebčína, je jednou z křiklavých chyb, které se tam staly za jedenáctileté vlády ředitele Norberta Záliše. Je to však jen špička ledovce.

Nemocné geny

Nejzávažnější jsou ztráty v genofondu plemene starokladrubský kůň, které se v hřebčíně chová od dob císaře Rudolfa II. Amatérské experimentování, připouštění hřebců bez řádné licence, zařazování koní s dědičnými nemocemi do chovu, rozprodávání plemenných hřebců i chovných klisen, to vše zahnalo kladrubského bělouše na samý kraj propasti. Hřebčín i jeho koňští obyvatelé jsou přitom státem chráněnou národní kulturní památkou. Kvalita koní z Kladrub za posledních několik let natolik poklesla, že se zahraniční odborníci jízlivě ptávají českých kolegů, kolik se dnes platí za kilo kladrubáka. Záliš se zbavil odborně zdatných chovatelů a šlechtitelů. Už v době jeho nástupu do čela hřebčína se přitom v chovu kladrubského koně projevovaly problémy s příbuzenskou plemenitbou a degenerací, ke které dochází i u dalších málo početných plemen starošpanělského původu. Ministerská komise pro chov starokladrubského koně zpracovala genetické analýzy plemene a kompletní režim na jeho ozdravení. Členem komise byl světově proslulý hipolog působící v Rakousk u Jaromír Oulehla. Rakušanům v roce 1983 zachránil jejich národní klenot lipicány před nezvladatelnou epidemií. Poté dlouhá léta vedl hřebčín, kde se lipicáni chovají, a současně proslulou vysokou španělskou jezdeckou školu ve Vídni. Záliš podle něj prosazení ozdravného programu zabránil. Výsledky genetických rozborů se v Kladrubech kdesi ztratily a komise se prostě přestala scházet, ačkoli nikdy nebyla oficiálně rozpuštěna. Nad genetickým potenciálem kladrubáka "bděla" ředitelova vlastní komise. Záliš se stal v hřebčíně neomezeným pánem a zůstal jím až do konce letošního ledna, kdy jej odvolal ministr zemědělství Jaroslav Palas (ČSSD).

Kdo to uhasí?

Na Zálišovo místo jmenoval ministr bývalého šéfa okresní agrární komory v Opavě Milana Vítka. Radost koňáků z Kladrub i celého okolí, kteří Zálišovo sesazení bouřlivě oslavili, později poněkud zkalila informace, že exředitel zůstal zaměstnancem hřebčína. Nový šéf chce nejdřív zastavit neustálé střídání zaměstnanců a zlepšit celkově dusnou atmosféru. Slibuje také vrátit do Kladrub vozatajský sport a práci s koňmi v zápřeži vůbec, kterou Záliš zlikvidoval s odůvodněním, že se finančně nevyplácí. Nádherná ceremoniální spřežení běloušů o dvanácti, šestnácti, ale i dvaceti koních, která mají mnozí v paměti ze slavných kladrubských Jezdeckých dnů či startů Velké pardubické, už dnes v Kladrubech nikdo nezapřahá. Ani už to tam vlastně nikdo neumí, protože stará parta kočích a trenérů jízdy ve spřežení je dávno pryč a noví lidé se nic takového neučí. Přitom kladrubský kůň byl od počátku chován pro tah kočárů na šlechtických dvorech. Vítek také hned po nástupu do funkce začal oživovat zamrzlou spolupráci s kladrubským zemědělským učilištěm. Škola byla kvůli slavnému chovu založena a desítky let je zásobovala pracovní silou. To se ale změnilo po příchodu Záliše, který učilišti diktoval takové podmínky, až jeho vedení od spolupráce úplně odradil. "S tím amatérem prostě není možné se dohodnout," nebere si servítky ředitel učiliště František Petřík. S Vítkem se na brzkém návratu učňů ke kladrubákům domluvil téměř okamžitě.

Ve jménu přírody

Exředitel hřebčína zavedl vlastní "stádovou" koncepci chovu. "Zvířata jsou co nejvíc venku, takže jsou otužilá a zdravá," tvrdí. Koně je podle něj třeba vrátit přírodě. Takové proklamace přirozeně lahodí uším "ochránců zvířat". "Koně mají chodit každý den ven, ale musí se to dělat s citem, zvlášť je třeba dávat pozor na březí klisny a oslabené koně," vysvětluje Tomáš Barták ze soukromého hřebčína v Benicích. O tom, že Zálišovi potřebný cit chyběl, svědčí několik příkladů. Podobný osud jako anglického plnokrevníka Sagara potkal jednu ze dvou bílých starokladrubských klisen, které z vděčnosti za sportovní úspěchy v soutěžích spřežení vrátil na stáří do rodného hřebčína rakouský chovatel. Koňské babičky byly zařazeny ke stádu s mladými koňmi. Jedna zabřezla a porodila hříbě, které brzy uhynulo. Mateřský pud ji nutil odlákat hříbě jiné matce. Klisny hříbě bránily a stařenku smrtelně zranily. Druhá sportovkyně se dodnes choulí v ohradě, kterou Záliš vyčlenil pro koňský starobinec. Jiný nepovedený experiment odnesl plemenný hřebec Area. Byl umístěn ve výběhu odděleném od druhého silnicí, aby prý viděl na stádo. Hřebec se chtěl přirozeně dostat za klisnami, přeskočil ohradu a byl sražen projíždějícím náklaďákem.

Mrtvolky se značkou

Po Zálišově odvolání se objevily důkazy svědčící o obcházení a porušování zákonů. Aby hřebčín nepřišel o dotace, vypalovaly se hříbatům uhynulým při nebo záhy po porodu identifikační značky. "Mrtvé hříbě se naložilo na kolečko, vypálili mu značku a odvezli do kafilerie," líčí poměry bývalý ošetřovatel Oldřich Kalousek, který má dosud schované interní sdělení z května 1999, kde se vypalování mrtvých hříbat zaměstnancům přímo přikazuje. V kafilerii zaznamenali vypálené číslo kvůli případné kontrole a mrtvolku spálili. Hřebčín je ale vedl v evidenci a dostal dvacetitisícovou paušální dotaci. Dalším příkladem nestandardních praktik je rozepisování prodejů koní některým zahraničním kupcům na dvě faktury. Jedna s nižší částkou byla psána na koně a druhá na "výcvik". Cizí majitel pak doma platil daně jen za koně, protože za služby se daně neplatí. V Kladrubech byla ovšem do účetnictví založena třetí faktura s jedinou, souhrnnou částkou. Prodeje koní jsou Zálišovou Achillovou patou. Po nástupu do funkce sebevědomě prohlašoval, že z hřebčína se nebudou prodávat koně za méně než tři sta tisíc korun. Přehled prodejů za minulé dva roky ale svědčí o tom, že se hrubě přecenil. V tabulkách na první pohled zaujmou nápadné rozdíly. K vybraným kupcům směřovaly velké dodávky laciných koní za dvacet až čtyřicet tisíc korun. Zdravý kladrubský kůň ze soukromého chovu se prakticky neprodává za méně než 150 tisíc, a to se nemůže pyšnit značkou národního hřebčína. O prodejích rozhodoval Záliš sám, v jiných chovech určují ceny komise. Za jeho působení mizeli za hranicemi dokonce i plemenní hřebci a s nimi desítky potenciálních hříbat. Takoví koně se buď vůbec neprodávají, nebo jen zcela výjimečně. Poslanec ze zemědělského výboru Miloslav Kučera (ODS) otevřeně obviňuje Záliše, že rozprodával kladrubské koně pod cenou svým přátelům. Bývalý ředitel se hájí tím, že mnoho koní se prostě nepovede a chovatel je nakonec rád, že se jich zbaví. Mezi významnými tuzemskými chovateli, veterináři, lidmi z jezdeckého sportu se obtížně hledá někdo, kdo by o katastrofě v kladrubském chovu nevěděl. Široké veřejnosti však pravda zůstávala skryta kvůli obratnosti, s jakou Záliš manipuloval novináři, a tomu, jak dokázal být zadobře s politiky, zejména s exministrem zemědělství Janem Fenclem.

Pět minut po dvanácté

Nyní je podle hipologa Oulehly nutné co nejrychleji spustit program na ozdravení kladrubského plemene. "To se ale bude muset rozhodnout ministr zemědělství a rázně do toho vkročit. Buďto budeme pro národní památku něco dělat, nebo to budeme dál pytlíkovat jako dosud a za deset let bude s kladrubákem konec," varu je Oulehla. K záchraně starokladrubského koně je ochoten přispět, ale jen v případě, že u toho nebude Záliš. Nový ředitel je zatím v hodnocení předchůdce opatrný, ale z jeho vyjádření se dá vyvodit, že si o Zálišových výsledcích nemyslí nic dobrého. "Z hlediska ekonomiky je na tom podnik velmi špatně. Nechci se dopustit stejných chyb jako on." Na otázku, zda Záliše propustí, Vítek odpověděl, že to nemůže vyloučit.

Jan Mates
Autor je redaktorem časopisu Týden

Související články: