Pavel své povídání začal takto...

Vždy mě překvapí, když si s odstupem času uvědomím, jaké neskutečné štěstí jsem měl, že jsem se s koňmi ve svém životě vůbec potkal. Přitom jsem se po gymnáziu chtěl profesně věnovat své oblíbené historii... Potom to vypadalo, že se uživím muzikou, až jsem byl „dobrovolně-povinně" povolán bránit svoji tehdejší socialistickou matku vlast. Jako instruktor kolové techniky jsem přeškoloval příchozí mladší kolegy na speciální vojenskou těžkou techniku. Podobná pracovní náplň mě čekala i po příchodu do civilu - být učitelem autoškoly v polovojenském komunistickém Svazarmu byla opravdová škola života - ve zlém, i dobrém. Od toho okamžiku jsou všechny moje profese vždy nějak spojeny s motory, koly, volantem... Na moji první lásku - historii - jsem však nezapomněl. Skloubit ji s oblíbenými sportem a komediantstvím jde pouze u historických šermířů - stal jsem se aktivním členem jednoho z nejstarších a nejprestižnějších profesionálních souborů u nás - šermířské skupiny Duel z Brna.

V kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažoval nad hmotou, zvanou „kůň"?

Chovatelství, hospodářství, zvířata, koně... tyto pojmy mě celé dětství a dospívání absolutně míjely. Zvířat v cirkusech a poníků na poutích mi bylo spíše líto a nelákalo mě ani si je pohladit, natož na ně sednout a nechat se kodrcat. Nejsem primárním fatalistou, ale to, že mě osud nakonec přivedl ke koním, k těm úžasným zvířatům, mi častokrát vrtá hlavou. Coby poloprofesionální kumštýř jsem těsně po r. 1989 přijal nabídku nově vznikajícího týmu šermířů - jezdců, který byl využíván barrandovskými, ale i zahraničními štáby pro potřeby natáčení. Právě jsem byl polapen a koňský svět mě již nepustil - naštěstí!

Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Moje jezdecké začátky nebyly úplně tradiční, a jak jsem později zjistil, nebyly ani optimální z hlediska mých budoucích jezdeckých dovedností. V době divokého raného kapitalismu na počátku 90. let bylo vše možné i nemožné. Jeden investor pronajal stáje, koupil 10 plnokrevníků (včetně hřebců!!) vyřazených z dostihů a najal si nás - asi 10 totálních začátečníků, kteří se díky divadelní průpravě pouze uměli „hýbat" a ... padat. Neměli jsme žádného trenéra ani vědomosti, střídali jsme se na jednom starém vojenském sedle... Je jasné, že v těchto podmínkách nemohlo být o nějakém jezdeckém pokroku ani řeči. Zhruba po roční zkušenosti jsem zrekapituloval, že se pouze jakžtakž udržím na koni, občas se mi ho podaří uvést do pohybu a mám-li výjimečné štěstí a kůň náladu, za jistých okolností, snad, možná, někdy i bezpečně zastavíme. A takto se samozřejmě rajtovat nedá, to dá rozum. Z ryze praktických důvodů jsem proto změnil působiště a na dlouhých 5 let se přesunul na Ranč S u hradu Pernštejna. Zde sídlil Petr Světlík, nestor českých jezdeckých kaskadérů. Ten už v té době aktivně spolupracoval s legendami opředeným panem Michálkem a oba stavěli základy současné celosvětově úspěšné škole českých jezdců-kaskadérů.

Na Ranči S jsem se naučil vše, co jsem využíval po zbytek mého jezdeckého života. To, že jsem ale kdysi nedostal ty úplně nejprimitivnější jezdecké základy, se se mnou táhlo dlouhá léta a z toho důvodu jsem sám sebe nikdy nemohl považovat za dobrého jezdce.

Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

S týmem kaskadérů z Ranče S jsme „chytili" takovou tu první vlnu natáčení velkých projektů se zahraničními produkcemi. Už tehdy se tedy koně stali mojí profesí. Byli jsme jediní s dokonale pro film a divadlo vycvičenými jezdci i koňmi a coby Moraváci jsme se museli na místa natáčení nějak dopravovat ... a tak jsem pořídil moji první soupravu na přepravu koní. Kaskadéřinu na koních jsem po cca 10 letech ze zdravotních ale zejména z etických důvodů pověsil na hřebík a o to usilovněji jsem se začal věnovat přepravě, ale i hledání ideálního vztahu s našimi koňskými partnery. Prostředkem se mi stala nová profese - přepravce koní.

Mottem podnikání se stalo: "Když už tedy koně vláčíme z místa na místo (mnohdy očividně proti jejich vůli), ať je tedy pro ně přeprava a vše s ní spojené co nejklidnější, nejbezpečnější a pokud možno pohodová." Tomu podřizuji celý profesní, ale často i soukromý život. Velkým zadostiučiněním i motivací je pro mne spolupráce se středními a vysokými zemědělskými školami, kde přednáším o etologii přepravy koní a o přepravě samotné. Protože jsem si již zvykl neustále se někam posouvat a zdokonalovat, takovým logickým dalším krokem bylo v r. 2009 přivedení k životu prozatím jedinečného projektu Pet&Horse Emergency.

Mám-li konkrétně odpovědět na výše uvedenou otázku, tedy: Koně jsou mojí největší životní zálibou a mám obrovské štěstí a vážím si toho, že je s nimi velmi úzce spojena i moje profese.

Jaký typ koní máš nejraději a proč?

Každý, kdo zažil natáčení historických filmů s koňmi, si musí zamilovat barokní plemena a z nich zejména iberské koně. Jsou to skvosty nejen svým líbivým exteriérem, úžasnou povahou, ale zejména učenlivostí, vycházející z přirozené inteligence. Samozřejmě nelze opomenout jejich skvělou celkovou vyváženost, umožňující provádět nejkrkolomnější gymnasticko-atletické prvky, a to i pod jezdcem. Není tedy divu, že jsou exkluzivně využíváni nejen jako spolehliví čtyřnozí pomocníci pikadorů, ale i líbiví protagonisté jezdeckých show, rytířských turnajů apod.

Popiš nám svůj „koňský park".

Otázku si dovolím poupravit na „bývalý koňský park". V současnosti totiž žádného vyloženě osobního koně nemám a prozatím změnu neplánuji. Mého životního koňského partnera, který se mnou absolvoval celou jezdecko-kaskadérskou kariéru, jsem „pochoval" před dvěma lety. Výjimečného grošovaného šimla Sketa si jistě v dobrém pamatují všichni, kdo s ním přišli do styku. Oficiálně se jmenoval Sirius a byl křížencem holštýnského hřebce a plnokrevné klisny. Po otci miloval skákání jakýmkoliv stylem přes jakoukoliv překážku. Matka přispěla do vínku závratnou rychlostí. Kromě základních univerzálních scénických dovedností byl specialistou na práci s ohněm. Pokud bylo zajištěno, aby se nezklamal (nespálil), neměl s vysokými plameny žádný problém. Byl to jedinečný kůň!

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

V průběhu koňokaskadérské kariéry byli pochopitelně mými idoly světově proslulí trenéři a koordinátoři kaskadérských koní - Steve Dent, Tony Smart, Nick Powell nebo Mario Luraschi - to jsou mezinárodně známé a uznávané pojmy. Postupem doby jsem ale zřejmě zmoudřel, nebo snad dospěl a pochopil, že mě již nenaplňuje využívat koně jen jako prostředek k snadnému výdělku. Začalo mi záležet na tom, co koně cítí, co si myslí a toužil jsem po vytvoření nějakého smysluplného a spravedlivého vztahu. (Toto byl také jeden z důvodů, proč jsem opustil tým kaskadérů). Tím, kdo mi pomohl otevřít bránu poznání a nakouknout za ni, byl a je Honza Bláha. Průvodcem na další cestě k odhalení koňské psychologie mi dlouhou dobu byla i Zuzka Prokopová.

Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

Odkaz na web Equichannel mám v záložkách mého prohlížeče od prvního okamžiku, když jsem se kdysi dávno seznámil „s těmi internety". Takže mě provází od dob, kdy byl jediným zdrojem elektronických informací o koních, až doposud, kdy již sice čelí značné konkurenci, přesto zůstává předním informačním zdrojem. Přeji, aby tomu bylo tak i nadále, a to co nejdéle.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Ano, zjišťuji, že koňská psychika je tak složitá a vztahy mezi majiteli a jejich koňmi mnohdy tak komplikované, že nemohu vždy a jednoznačně dělat „advokáta" jen koním. Těžko se smiřuji s tím, že i mezi koňmi jsou vykukové, co dělají naschvály, lenoši, kterým se nechce spolupracovat, prudiči... Prostě tak, jako mezi námi lidmi.

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Z vlastních zkušeností bych zřejmě uvedl malou ochotu většiny majitelů zkusit nad svým koněm a jeho chováním přemýšlet. Cítím malou snahu pochopit psychické rozpoložení svého svěřence. Majitelé bez zaváhání utratí majlant za luxusní ustájení, drahá sedla, dečky... málokdo je však schopen zabývat se nitrem svého koně. A to i přesto, že to nic nestojí. Je však již dávno známo, že bez pochopení koňského myšlení není možné vytvořit adekvátní vztah.

Jakou nejlepší věc ses od koní naučil?

Jednoznačně trpělivost a vnitřní vyrovnanost a stabilitu. Ten, kdo stál se vzpínajícím se koněm před přepravníkem, určitě ví, o čem mluvím. Nic jiného vám totiž pro humánní naložení takového koně nepomůže.

Jaké knihy nebo filmy s koňmi bys našim čtenářům doporučil a proč?

Beletrii s koňskou tematikou moc nemusím. Stejně tak ani filmovou a televizní tvorbu. Většinou jde bohužel o zkreslený, zromantizovaný až naivní pohled do koňského světa. Pokud bych měl jmenovat nějakou světlou výjimku, potom snad jen neprávem opomíjený americký film Ve jménu cti (In Pursuit of Honor) z r. 1995.

Naopak, za velmi pozitivní považuji překlady a stále častější vydávání vzdělávací jezdecké literatury. Osvěty není nikdy dost!

Co ti koně dali? Co vzali?

To, že se koně stali mojí zálibou i profesí a svým způsobem i smyslem života, zapříčinilo, že soukromý osobní život musí častokrát stranou. To není povzdech, jen konstatování, vybral jsem si zkrátka tuto cestu sám a dobrovolně. To vše mi ale nahrazují drobné radosti, například z naložení nenaložitelného koně, z přepravy nepřevozitelného koně, nebo ze záchrany nezachranitelného koně... Jsou to báječné pocity, které mi mohou ostatní závidět.