Moniku jsme poprosili o krátké představení...

Tak tohle je opravdu nejtěžší otázka z celého dotazníku! :-) Jmenuji se Monika Brucknerová, pocházím ze středních Čech, ale už 18 let žiji trvale v jižních Čechách. Mám vlastní statek se stájemi poblíž Týna nad Vltavou, kromě koní se věnuji chovu obrovského množství dalších zvířat - vedle psů, koček a další droboty jsem našla zálibu v drůbeži - letos se ze mne stal chovatel velmi slušného hejna pávů ;-) - plním si jen dávné sny.

Mám za sebou poměrně dlouhou vědeckou kariéru, pobývala jsem s přestávkami tři roky různě po Evropě, díky tomu se domluvím třemi cizími jazyky. I přes své vzdělání a zaměření pracuji v civilu v naprosto jiném oboru - protože jen tak mi zbývá potřebný čas na koně. Svobodná, bezdětná, nezadaná, co dodat :-). Jsem nenapravitelný optimista a snílek, který si splnil největší životní sen - žít na vesnici a mít své závodní koně.

V kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou, zvanou „kůň"?

Já si to nepamatuji. Ale podle slov mé maminky to muselo být někdy okolo 4 let věku, kdy jsem poprvé uviděla chladnokrevné koně v rodné vesnici. A bylo to jasné - na celý zbytek mého života. Nicméně moje první jezdecké zvíře byl býk u mých prarodičů, na kterého jsem se v nestřeženém okamžiku prý vyšplhala z hromady hnoje. Já si to už ani nepamatuji, jen mě pak prarodiče hlídali jako oko v hlavě ;-). A zůstalo mi to dodnes - k smrti ráda jezdím. Nemám problém jezdit pravidelně 6 koní denně a dokážu si to opravdu užít.

Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Pocházím z totálně nekoňácké rodiny, začínala jsem jezdit až ve 12 letech, později v jezdeckém oddíle, k tomu jsem jezdila u soukromníka. Celý život bojuji se svou rodinou ohledně zákazu jezdit na koních - kdyby bylo po vůli mé maminky, tak nejezdím dodnes :-). Velkým jezdeckým zlomem (až!) v mých 19 letech byl můj první skutečný trenér - pan František Lomský, který mne naučil obsedat a pracovat s mladými koňmi, později můj život nasměroval MVDr. Juraj Hanulay ze Slovenska, který je dodnes mým mentorem a přítelem. Za hodně důležitý považuji svůj pobyt v Británii, kde jsem působila jako profesionální jezdec a kde jsem získala ještě trošku jiné představy o tom, jak to okolo koní chodí - tedy tvrdá realita jezdeckého průmyslu ;-). Bez trenérů by to nešlo a i dnes potřebuji pořádně srovnat a usměrnit. A hlavně jezdit - jsem zastáncem toho, že jezdec musí jezdit - stovky hodin, aby to k něčemu vypadalo...

Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

Nevím, pohybuji se někde mezi. Zuby nehty se držím civilního povolání, protože mám v sobě zakořeněný strach, že když se zraním a nebudu moci jezdit, tak čím se budu živit? Nicméně spolupracuji teď s německou stájí, pro kterou obsedám a jezdím mladé koně a léta letoucí jsem dělala koně pro české majitele, takže jsem někde na půli cesty mezi profíkem a hobby jezdcem. Koně nejsou mou zálibou ani nejsou ještě profesí, ale jsou součástí mého já, neoddělitelně.

Jaký typ koní máš nejraději a proč?

Mám ráda krásné koně, ušlechtilé osobnosti s jiskrou. Takže to může být chladnokrevný kůň nebo malý poník, nádherný teplokrevník, arab. A asi protože jsem fyzicky malinký človíček, tak upřednostňuji pořádné, velké koně - velké, nasvalené „mašiny", to je můj šálek kávy. Otázkou je, jestli bych takové koně ale chtěla trvale jezdit :-). Vzhledem ke svému jezdeckému zaměření samozřejmě teplokrevní atleti jsou to, co potěší moje oko. A jsem koňák barvičkář - naprosto neovladatelně zbožňuji ryzáky s odznaky. Takže krásný, hezky zbarvený ryzák u mne vyhraje vždy na plné čáře...

Popiš nám svůj „koňský park".

Ve svém jezdeckém parku se držím dost zkrátka, protože chci, aby moji šampioni u mne svůj život dožili do konce a sama nejsem už nejmladší ;-). Navrch vnímám náklady potřebné na zajištění spokojeného koňského života, tak těch koní nechci vlastnit moc... Takže v mé stáji stojí můj milovaný ryzák Charlee - kterému táhne už na 18 let. Koupila jsem ho jako tříletka, obsedala jsem ho (byl to opravdu divoch) a dnes je z něj zasloužený a milovaný důchodce. Závodil se mnou 10 let a ještě po ukončení kariéry pár let sloužil jako převozník na zkouškách ZZVJ a cvičiteláku pro mé svěřence. Pak mi tu stojí skoro 6letý nadaný hřebec jménem Allegro Angel, do kterého vkládám velké sportovní ambice, jen zkrotit ten jeho temperament. A posledním kouskem je čerstvě 4letý hřebec Quick Angel - je ze stejné matky jako starší. Všechny své koně za celý svůj život jsem si kupovala jako max. 3leté a obsedala jsem si je. Nikdy jsem si nekoupila koně už hotového. Bohužel se mi teď vyhýbají ryzáci, oba mladí jsou hnědáci ;-). A pak mi stájí prochází spousty koní na výcvik, nápravu nebo obsedání... Vzhledem k tomu, že se můj věk kvapem blíží ke 4 křížkům, tak se pomalu ale jistě začínám vzdávat problémových koní na nápravu a zaměřuji se už jen na obsedání mladých koní - které mi přijde jako velmi bezpečná činnost ;-).

Na co své koně máš a co s nimi děláš?

Jsem parkurový jezdec především. Sem tam chabý pokus o drezuru. Takže mám vybavení na koně odpovídající tomuto odvětví. Se svými koňmi trénuji podle jejich stupně výcviku s ohledem na skokové zaměření. Všichni moji koně však povinně chodí v průběhu své jezdecké kariéry i drezuru minimálně do L stupně. A s Allegrem se doufám podíváme v drezuře ještě dál. Pro mne je to nutná podmínka přípravy skokového koně - drezurní proježděnost... Pan doktor Hanulay mi vždy vtloukal do hlavy, že pokud chci skákat L parkury, tak kůň musí být přiježděný na L stupni drezury a jak postupuje dál a výš, tak musí stoupat i jeho drezurní průprava, držím se toho.

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

Mám své odborné knihy, to je má inspirace, odborná videa třeba na YouTube... Mám ráda Rodriga Pessou :-). Obdivuji Zuzku Zelinkovou, ale třeba i pár Jihočechů, kteří opravdu dobře jezdí - ať je to Kamila Kupcová, Matěj Kotalík nebo Václav Horký. Znám ty lidi léta, viděla jsem jejich začátky...

Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

Hrál dost velkou. Našla jsem na něm mnoho přátel, spousty stejně naladěných lidí napříč celou ČR... Od té doby, co mám ale Facebook (kterému jsem se tak urputně bránila), tak už mám tyhle své lidičky vyselektované tam. A tak nějak je čím dál méně času na sezení u PC - hlavně v rozběhnuté závodní sezoně... Nicméně díky EQCH mám své dva hřebce - tak dlouho a zoufale jsem hledala nástupce svého Charleeka, až pomohl tip od kamarádky na EQCH na chovatelku obou mých hřebců... Takže, i když teď EQCH malinko zanedbávám, tak zásadně ovlivnil můj jezdecký život...

A EQCH mi umožnil kdysi napsat články o pobytu v Británii u koní. Donutil mne uspořádat si vzpomínky a nesmazatelně je zapsat. Když si chci vzpomenout na ten čas tam strávený, čtu si ty články, je to jako cesta zpět časem, za to redakci opravdu díky. Nikdy bych se k tomu sama nedokopala a vzpomínky by jen vybledly...

Kam až jsi to s koňmi „dotáhla"?

Nic moc. Splnila jsem si opakovaně velký sen - jít s koňmi S skákání. Teď už vím, že dokážu jezdecky koně od obsedání do S dovést. Kdysi v dávné jezdecké historii máme s Charleem 4. místo v jihočeském skokovém poháru - ženách. V drezuře bych si to S ráda sjela, jen pro doplnění koňského vzdělání a kariéry.

Přemýšlela jsem o licenci trenéra, ale pro mé potřeby je cvičitelák dostačující... Báječný zlom mé jezdecké kariéry bylo, že mohu své koně živit z nájemních koní a nemusím to táhnout ze své kapsy. Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem v sobě objevila talent na práci s mladými nebo problémovými koňmi. A že opakovaný zájem o mé služby toto jen potvrzuje. Hodně dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale pak jsem musela prostě kapitulovat, že mladí a problémoví koně mi prostě jdou, že to je opravdu moje jezdecká parketa. Navrch tu práci opravdu miluji, velmi mne naplňuje. Našla jsem své místo ve světě koní, to je můj největší úspěch.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Jsem většinou na koně zbytečně hodná... Mám jistotu, že mě koně respektují a mám tendence sklouzávat k tomu nechtít po nich tolik, netlačit na ně, nechtít tak perfektní výkony. A pak to na závodech podle toho také občas vypadá :-D. Bojuji s tím jednoduše - jezdím za trenéry, kteří mne nutí chtít víc a lépe, jezdím po závodech, kde musíme prostě podat výkon. A ještě jedny emoce - pokud koně opravdu hodně zlobí, tak já exploduji a obtížně se ovládám. Navenek se to projevuje hodně hlasitým a nevytříbeným slovníkem - celá vesnice většinou ví, že Allegro zase něco provedl... Třeba Charlee mě už zná a jakmile zvednu hlas, tak zalézá pod podestýlku - ví, že poslouchat ten můj ječák je opravdu za trest :-). Fyzicky koně trestám minimálně, ale pokud už si to zaslouží, tak trest je krátký a důrazný - něco jako proplesknout pubertální dítě, aby se probralo. S tím se nedá bojovat, ale stovky koní mě hodně zocelily, že se jen tak nevytočím.

Občas ztrácím nervy na závodech, to jsem pak zlatíčko na koně (ti za to nemohou), ale ječím a jsem vzteklá na případné pomocníky (i když ti za to také nemohou :-)). Jedinou obranou je to všem před důležitými závody vysvětlit, a když mi začnou téct nervy (už se znám a přesně poznám tu hranici), tak jít mimo ně nebo je požádat, aby raději odešli :-). Nejhorší je přiznat si, že na lidi ječím. Protože já jsem tak absolutně klidný a vyrovnaný člověk, já přece nemohu na nikoho ječet, to je pod mou úroveň ;-). Ne, já na lidi neječím, to není pravda :-).

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Protože mojí specialitou je obsedání koní a práce s problémovými koňmi, tak nejvíce negativně vnímám někdy až analfabetskou tupost lidí koně vnímat a správně na ně reagovat. Vzniká pak komunikační hluchota mezi koněm a člověkem, vytváří se spousty problémů a pak až životu nebezpečné situace. Já koně vnímám už podvědomě, cítím jejich rozpoložení a dokážu tomu přizpůsobit své chování... Zároveň lidé nedokáží být správnými vůdčími osobnostmi pro koně - oscilují někde mezi nesmyslným rozmazlováním bez nastavení základů chování člověk - kůň až k bezohledné krutosti a vynucování poslušnosti silou... Pokud si člověk nevěří a není sám se sebou spokojený, nemůže šéfovat žádnému zvířeti - obzvláště ne empatickému býložravci jménem kůň.

Jakou nejlepší věc ses od koní naučila?

Rozhodně je to trpělivost a sebeovládání (ale to si protiřečím s odstavcem výše :-)). A sebedůvěře, kterou jsem předtím rozhodně neměla. Koně mi umožnili najít vlastní rovnováhu a sebejistotu a psychicky mne velmi zocelili. A naučili mne zásadovosti při výchově zvířat - bez ohledu na to, o jaké zvíře se jedná. Ještě, že nemám děti, už by uměly sedni, lehni, ustup a padej do svého boxu :-).

Co je pro tebe v jezdeckém umění nejtěžší?

Asi s tím bojuje každý, jsou chvíle, kdy si člověk říká, jestli to za to všechno vůbec stojí a jestli má vůbec význam takhle dál pokračovat. Po nepovedených závodech je pro mne nejtěžší se zase sebrat a zkusit to znova. Hlavně pak špatně hledám důvěru ve své jezdecké schopnosti.

Jaké knihy nebo filmy s koňmi bys našim čtenářům doporučila a proč?

Mám moc ráda filmy, které vyprávějí skutečné koňské příběhy - ať je to Phar Lap nebo Secretariat, jsou to reálné životy, které se staly. Naposledy se mi opravdu líbil film o fenomenálním skokanovi z Francie Jappeloup. Doufám, že malý Quick Angel je druhý Jappeloup - má dobře našlápnuto - je to prcek a má kupu temperamentu :-). Knihy mám ráda odborné, hlavně o výcviku koní, nacházím tam mnoho odpovědí ohledně práce s koňmi. Teď mi na nočním stolku poslední dva roky leží Výcvik skokového koně od Ernesta Dillona, sem tam si v něm zalistuji. Velmi si vážím toho, že vyšla kniha od pana Paalmana - Skokové ježdění. Začínala jsem ale s knihou pana Dobeše a stavěla podle něho základ svých tréninkových dávek koní.

Co ti koně dali? Co vzali?

Dali mi můj život - takový, jaký je. Koně ovlivnili můj životní styl, můj osobní život, můj výběr povolání, mou zemi, kde žiji. Bez koní bych byla někdo jiný. Dali mi hodně, ale na druhou stranu si toho hodně berou zpět. Finance vynechme, to je samostatná kapitola, tu bych raději nepitvala :-). Koně mi berou veškerý můj čas, ale toho nelituji. Jen se tak otáčím za svým životem, říkám si, je to krásně prožitý život mezi hřívami koní. Realistický člověk ve mně si však uvědomuje, že kvůli koním třeba nikdy nebudu mít rodinu a další společensky obvyklé věci... A nikdy asi nebudu bohatá a zazobaná panička ;-).