Ing. Cyril Neumann (1959) je publicistou (zpravodaj Jezdec od 1992), od roku 1998 provozuje Jezdecké středisko v zámeckém areálu Ctěnice (Praha 9 - Vinoř) a od roku 2010 působí jako pedagog na ČZU obor Chov koní.

V kolika letech jste vůbec poprvé zauvažoval nad hmotou zvanou „kůň"?

Narodil jsem se do jezdecké rodiny, a tudíž koně byli v mém životě od samého začátku.

Učila Vás rodina, oddíl, nebo jste úplný samorost?

Moje jezdecké začátky se datují do doby, kdy se v Československu rozhodovalo o bytí a nebytí koní a jezdectví vůbec. Generace mého otce Přemysla doslova a do písmene koně zachraňovala. Podmínky, za kterých se v té době jezdilo, by již dnes nikdo neakceptoval. Na druhé straně bylo úžasné, že součástí jezdecké společnosti té doby byli hipologičtí odborníci první republiky, absolventi všech stupňů československého hipologického školství. Setkání a odbornost veličin, jako byl mjr. Josef Dobeš, mjr. Viktor Breiský, plk. Josef Klement či plk. Hanuš Keil mě výrazně ovlivnila. Naštěstí můj otec byl jejich žákem a osobním přítelem. Odbornost školení mých jezdeckých začátků, v té době již v Československu dost poztrácená, tak byla na velmi slušné úrovni.

Jsou koně Vaší zálibou, nebo už profesí?

Moje dospívání a rozhodování o profesním zaměření probíhalo v době, kdy „živit se koňmi" bylo téměř nepředstavitelné. V podstatě to bylo možné pouze v chovatelském sektoru. Profesionálně byly provozovány také dostihové stáje. Přestože v těch dobách si byly jezdecká a dostihová společnost velmi blízké, dostihy mě jako profese nelákaly. Jezdectví bylo kompletně amatérskou záležitostí. Otec na mě proto stále naléhal, že musím „něco" dělat, protože koně mě nikdy neuživí. Naštěstí se v roce 1989 změnil politický systém a 40leté trýznění hipologie skončilo. Je to snad jediná rodičovská rada, která se nevyplnila. Od prvních profesních kroků mého života se tak „živím koňmi".

Jaký typ koní máte nejraději a proč?

Stále se považuji za jezdce a nejtěsnější kontakt mám se sportovním jezdeckým koněm. Jako hipolog mám ale rád koně všech plemen. Jsou úžasným dokladem hloubky empirického poznání našich předků. Jejich plemenná práce je fascinující. Mám rád setkání s „koňaři" napříč celou chovatelskou obcí. Pokud si tedy takový titul zaslouží.

Popište nám svůj „koňský park".

Od roku 1998 provozujeme s manželkou Ilonou Jezdecké středisko a jezdeckou školu. Jedná se tedy o směs teplokrevných plemen jezdeckých koní. V naší stáji naleznete koně, či naší stájí prošli koně řazení příslušností k řadě evropských plemenných knih. Máme holštýny, hannoverána, koně příslušností přiřazené k českým plemenným knihám ČT a CS, shagya-arabku, A1/1, ale i dvě velšské klisničky a několik sportovních pony.

Na co své koně máte a co s nimi děláte?

Všechny naše koně jsou primárně určeni k jezdectví. Pochopitelně s některými z nich i soutěžíme. Naším cílem je ale především klasický výcvik koně k jezdectví tak, aby byl schopen být sám dobrým učitelem. Soutěž je pro nás důležitá, ale není nadřazena našemu jezdectví.

Kdo nebo co vás inspiruje v práci s koňmi? Máte nějaký vzor?

Jsem zastáncem klasického jezdectví. Jak jsem říkal, mými vzory byli a stále jsou členové naší předválečné hipologické gardy. V jejich případě byli mnozí i autory vynikajících odborných textů. Jejich přímým žákem a pokračovatelem je Jiří Pecháček, který mě v mém jezdeckém životě ovlivnil nejvíce. Pokud byste chtěli slyšet nějaká jména ze současného světového sportu, tak na čele tohoto pelotonu je bezpochyby Marcus Ehning. Sleduje ho ale řada světových jmen, kterých si pro jejich projev vážím. Jedním z kritérií je i dlouhověkost jejich koní. Pokud nějaký kůň snáší tak extrémní zátěž, jakou na něj klade současný sport, a vydrží ve vysoké výkonnosti do 17 - 18 let, musí být jeho jezdec skutečným odborníkem.

Z hlediska autorského jsem pak přesvědčen, že zatím stále ještě ne zcela doceněnou stopu zanechává MVDr. Norbert Záliš. Jeho texty čtenáře navíc seznamují se světovými velikány hipologické literatury. Myslím, že v Evropě není příliš států, které tak mají ve své mateřštině šanci seznámit se s tím, co důležitého bylo v průběhu staletí v hipologii publikováno.

Jakou roli ve Vašem životě s koňmi hraje EQUICHANNEL?

Přiznám se, že přes moji denní mnohahodinovou práci, či snad právě proto, nejsem příliš častým „brouzdačem" po internetu. EQUICHANNEL pochopitelně vnímám od jeho pionýrských začátků. Řadu textů jsem na něm přečetl a řadu věcí se i dozvěděl.

Kam až jste to s koňmi „dotáhl"?

Pokud myslíte sportovně v sedle, tak to je již tak dávno, že to ani nestojí za řeč. V dobách mého jezdectví se sport teprve nadechoval. Lidé se přicházeli na jízdárny primárně naučit jezdit a případné soutěžení přicházelo v úvahu jen výjimečně. Protože jsme ale byli jezdecká rodina, soutěžil jsem poměrně dost, i když objemy startů by dnes zněly úsměvně. To, kolik např. v roce 1976 najezdil velmi pilný jezdec v jedné sezóně parkurů, dokáže dnes profesionál absolvovat za jediný víkend. Pokud mohu přesto pro svoji osobní potěchu zavzpomínat na mé sportovní mládí, jezdil jsem několik sezón dorosteneckého věku na drezurním obdélníku. Z té doby jsem i československým juniorským mistrem. Po 18. roce věku pak jezdci postupovali přímo do seniorské kategorie a to jsem již skákal. Do vysokého sportu jsem se dostal s jediným koněm a standardně startoval v úrovni ST. V týmech Prahy mám také několik šampionátových medailí.

Nyní nese naše jméno v soutěžním sportu dcera Dagmara, která byla v juniorském věku úspěšná i na národní úrovni. Dnes se pohybuje standardně v úrovni 120 - 130 cm.
Aktivními jezdci s denním pobytem v sedle jsme celá rodina a moje žena Ilona i občas v nižších úrovních soutěží.

Máte nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojujete?

Myslím, že jezdeckých zlozvyků mám hodně a v jejich odstraňování mi již brání pohodlnost věku. Největším, který mě ovšem tolik nezlobí, je, že často neobstojím při současné náročnosti na výkonnost koně. Raději více uberu, než trochu zatlačím. Mám koně rád a těžko snáším, když díky neodbornosti či chybě ztrácí důvěru v člověka. Výkony na hranici možností koně (a většinou i jezdce) mě nefascinují. Bohužel jich je dnes na našich i světových kolbištích více, než je únosné.

Co považujete za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Touhu po sebeprezentaci. Každý, kdo ji primárně očekává, je zklamán, pokud se nedostaví. Kůň se pak stává hlavním viníkem. Tak se roztáčí kolotoč nepochopení, který je řadou členů současné jezdecké společnosti přijímán, tolerován a často i považován za správný. Je to součást komerčního standardu, na který jsme si zvykli. Přes všechny deklarace je při nich kůň až zcela v pozadí.

Jakou nejlepší věc jste se od koní naučil?

Život koní má svoje pravidla a čas jim plyne stále stejně jako před staletími. Pokud začnete vnímat životní rytmus koní, můžete se současnému stresu z nedostatku času alespoň na chvilku vyhnout. Myslím si, že právě proto tolik lidí koně vyhledává. V momentě, kdy jste v sedle, kůň vás zcela pohltí.
Na jezdectví mě fascinuje naše propojení s minulými generacemi. Pokud bychom se mohli setkat se svými předky z jiných historických epoch, pravděpodobně bychom si již nerozuměli. Jejich pohled na svět, morálku, spravedlnost by byl zcela odlišný. V koňařských diskuzích bychom ale jistě společnou řeč nalezli. Shodné pocity z jízdy na koni musel mít i Jiří z Poděbrad či pan prezident Masaryk.

Co je pro Vás v jezdeckém umění nejtěžší?

Naučit se asertivnímu chování. Nenásilně koně přimět, aby vnímal člověka jako autoritu, ale současně byl ochoten i osobní aktivity. K tomu je nezbytné zvládnout jezdecké řemeslo. Jeho součástí je naučit se ovládat sám sebe. Francouzská armáda má výcvik v jízdě na koni ve školicím programu důstojníků. Nejenom proto, kdyby některý z nich musel 14. července přejet Champs-Élysées v sedle, ale i pro filosofii, že teprve ten, kdo je schopen ovládnout sebe, může řídit ostatní.

Jaké knihy nebo filmy s koňmi byste našim čtenářům doporučil a proč?

Z koňařského hlediska je jediným filmem bez odborných nesmyslů legendární Phar Lap z roku 1983.

Co Vám koně dali? Co vzali?

To neřeším. Každé zaměstnání je klec a na všem naleznete negativa či pozitiva. Jezdectví mě ale bezesporu dalo pocit jezdce. Ten je jedinečný a kdo jízdou na koni nestrávil roky, nikdy nepozná sílu a pohyblivost, kterou může kůň jezdci věnovat. Jedině kůň udělá z člověka jezdce.

Když začnu přemýšlet nad tím, zda mi koně něco vzali, spíše vidím, co všechno vzali koním lidé. Již Darwin objevil, že každá vlastnost, kterou člověk rozvinul ve své kořistnické potřebě vývoje domácího zvířete, vznikla na úkor vlastnosti jiné, nezbytné pro přežití v nemilosrdné přírodní konkurenci. Hipomobilní energie byla zdrojem civilizačního pokroku po tisíciletí. Koně postavili naše města, po staletí nás živili, kolonizovali nová území, bojovali ve válkách. To všechno jsme jim vzali, to všechno jsme jim dlužni. Bylo by malicherné přemýšlet, zda vzali oni něco mně.