A ještě jednou zrekapitulujeme: do soutěže jste nám zaslali takřka 70 příběhů! Děkujeme vám! To nás opravdu překvapilo, protože takovou účast mívají soutěže, kde se člověk moc nemusí snažit. Vy jste ale museli. A věříme, že mnozí jste u sepisování svých trablů zažívali těžké chvíle. I proto nás mrzí, že těch obrovských dárkových balíků pro výherce nemáme neomezené množství. I proto jsme všechny vaše příběhy četli několikrát a o den déle. A právě proto jsme se dnes ještě rozhodli udělit i pár cen navíc :-)

Vítězi naší velké vánoční soutěže se stávají:

Barbora Konvalinková, Kostelec nad Orlicí

Helena Novotná, Statenice

Tadeáš Hodes, Ostrava

Jana Táborská, Osek

Adriana Barešová, Liberec

Všem výhercům gratulujeme!

Na výherkyni Báru tedy čeká ta nejsladší odměna:

 

• Portrétní Portrétní fotografování od Jany Pechlátové aneb o čem ženy sní!! ;-)
• Podsedlová dečka od společnosti EQUISERVIS
• Krmivo NUTRIN dle vlastního výběru - 4 x 15 kg pytel
• HABIBI speciální směs - ORGANICKÝ SELEN a VITAMIN E 1 kg
• MSM od společnosti Active Animal 1 kg
• EQUISERVIS tréninkový diář pro rok 2016 a krásný nový velký hrnek na čaj (a nebo na KAFE?? :-))

Všem účastníkům soutěže také do konce týdne rozešleme e-mailem slíbené slevové poukazy k nákupu u společností Equiservis a krmiv NUTRIN. Pokud by vám nedorazily, zkontrolujte si složku "spam" ve své poště nebo nám rovnou napište.

A teď pozor, přichází nečekané bonusy!

Odměny pro další místa (najdete je v článku se zadáním soutěže) se navíc redakce EQUICHANNELu rozhodla navýšit následovně:

• Tadeáš Hodes obdrží navíc dobrodružnou knihu "Patagonií v sedle" autora Dana Hály, protože jsou oba evidentně na stejné vlně :-) a protože Tadeášův příspěvek nás doslova sejmul ze židle. Chlapa, který takto přišel k lásce ke koním a ještě navíc o tom umí napsat, vážně často nepotkáte! Doufáme, že dárek potěší :-)
  Tadeášův příběh samozřejmě brzy zveřejníme spolu s dalšími výherními.
• Tutéž knížku věnujeme speciálně také Monice Wantula z Frýdku Místku, která jezdí svému koňskému štěstí vstříc "navzdory rodičům, financím, kolenům, počasí, jízdním řádům, druhým polovičkám... ". Bude se vám líbit!
• Vyhlašujeme speciální juniorskou cenu, abychom i pro příště podpořili mládež v psaní něčeho jiného než SMSek. Líbily se nám příspěvky Lenky Hankové (16 let) ze Šternberka a Báry Protivové (14 let) z Vodňan. Báře proto zašleme knihu "Táňa - Jak se rodí jezdkyně" naší autorky Katky Lipinské a Lence "Chov koní" z nakl. Brázda. Užijte si je!
• A spolu s výherními rádi zveřejníme i několik dalších příběhů, díky kterým uvidíte, že v tom překonávání překážek nejste sami :-) Těšte se.

A teď už si dejte kafe :-) a přečtěte si výherní příspěvek:

Navzdory sama sobě

„Kafe?"
„Kafe."

Jsou dny, kdy upřímně lituji, že nejsem ve stáji sama. No, když říkám dny, spíš to jsou kratičké okamžiky, kdy mi nad hrnkem a u hořících kamen vyvstane na mysl otázka, jestli jsem nechtěla jít jezdit. No... Chtěla.

Od doby, kdy jsme u koní dvě, tak je všechno jinak. Dříve jsem vlastnila dvě podsedlové dečky, sedlo a uzdečku. Dokonce jsem se po letech vyšvihla na rajtky a perka. Dneska mám sedla dvě, dečky raději nepočítám a uzdečku už mám vyhlídlou novou. S kamínkama. A proč? Kvůli kafi. A teplíčku. Ono se totiž hrozně dobře povídá o těch koních, které jsme už přes týden neviděly, protože vídáme pouze jakési blátivé tvory neurčitého vzhledu, kteří sice mají čtyři nohy a hlavu, ale víc se při nejlepší vůli rozeznat nedá. A to přeci nemůžou být naši vznešení ořové.

V poslední době sice u koní jsem, ale s koňmi rozhodně ne. Zato moje ukecaná pusa odjezdí koní víc, jak kdejaký Whittaker nebo Klimke. Sedíme a mluvíme, mluvíme, o závodech, o licenci, o hubertech. Samozřejmě, že ten červík hlodá. Že když o tom budeme mluvit, tak tím naši koně kondičku nezískají, a sice teorii na licenci zvládneme levou zadní, ale z našich teď už zdivočelých zvířat nás rozhodčí raději rovnou sundá. A koně pošle na ozdravný pobyt, někam hodně daleko.

Jednoho nádherného zimního dne, který teď spíš připomíná konec léta, jsme přišly ke koním, zapnuly konvici a - nic.

Dlouhou dobu jsme seděly a vymýšlely, která přiveze termosku s horkou vodou, ruce se nám třásly abstinenčními příznaky a mozek bez kofeinu běžel na poslední obrátky. Z výběhu se ozvalo nesmělé zařehtání. Nepředpokládám, že by se zrovna moje kobyla hlásila o ježdění, ale tu chybu jen tak nenapraví a zcela jistě bude litovat.

Koně nám téměř nechápavě dali hlavu do ohlávek a celí tumpachoví nás následovali do stáje. Rodeo se nekonalo, možná že z nich ještě nejsou úplní milovičtí divocí poníci...

Bereme do rukou hřbílka a pilně přenášíme veškerý prach z koňské srsti na nás, a začíná soutěž v tom, která z nás bude víc špinavá. Moje kobyla mi snaživě pomáhá a zvesela mi slintá na rukáv, protože dostala svůj oblíbený pamlsek.

Po půl hodině úmorné práce zjišťujeme, že pod nánosy zaschlého šedého bahna jsou koně vlastně kaštanově hnědí. Vycházíme ze stáje, smrkáme černé soply do kapesníků a přichází první zaváhání.

„Hele, mrak!" ukazuju dramaticky na bílý mráček, který se mihl nad horizontem. Kamarádka vážně přitaká, že to stojí za pováženou, ale mráček rychle mizí a slunce stále svítí; z hlavy mi mizí katastrofický scénář blížícího se hurikánu.
Bereme sedla, dečky - máme na výběr z několika fungl nových, nepoužitých - a uzdečky. Zapátrám po helmě, ale to je marný boj. Koně konečně pochopili a tváří se až překvapivě dobře.

Přichází nový problém.

„Nedotáhnu podbřišník," supím u zápinek. Zprava povolím na nejnižší díru a naprosto nekorektně jen tak tak dotáhnu na první dírku vlevo. Tak to taky neprošlo. Sedlo i uzdečka jsou naštěstí v perfektním stavu, protože naše jediná aktivita u kafíčka je právě mazání veškerého koženého vybavení, které je v dohledu. Kobyla na mě zcela stoicky hledí, břicho se jí ještě pořád klepe od nárazu před pěti minutami, a já přemýšlím, jestli čirou náhodou před deseti měsíci neutekl hřebec. Natáhla se po seně a s plnou hubou na mě stále civí. Určitě mi chce něco říct. Něco oduševnělého. Třeba na téma souvislosti pohybu s tělesnou váhou.

Kamarádka vedle má podobné problémy, jen s tím rozdílem, že u valacha se dá říct docela jistě, že březí vážně není.

Teprve až když je vyvádíme ven, si uvědomuji, že mi ta ranní káva vlastně ani nechybí. A že tohle je docela fajn...

Nasedám a uvelebuji se v beránku, co mám na sedle. Už jsem skoro zapomněla, jak je to fajn věc, a jak se člověk cítí jako v peřince.
Vyjíždíme ven a po vyšlápnutém kopečku se rozhlížím kolem sebe a přiznávám si, že mám hrozné štěstí, kterým jen mrhám. Je tolik lidí, kteří jezdit chtějí a nemohou, nebo mohou, ale ne na svých koních. Já mám svého koně; vlastně mám dva; a místo trávení času s nimi dělám všechno možné jiné.

Jediná má překážka jsem já sama.

Ale navzdory sama sobě sedím na koni a slibuji si, že ode dneška začneme jezdit doopravdy pravidelně a snad i lépe. Že překonám svou lenost, že přestanu vybírat dny, kdy můžu jezdit - podle počasí, nálady, svého zdravotního stavu a dnešního horoskopu - a že udělám něco nejen pro sebe, ale hlavně pro tu kobylu pode mnou.

Minimálně dokud nekoupíme novou konvici.

Ještě jednou děkujeme všem účastníkům soutěže a samozřejmě i našim milým a štědrým partnerům!