Po absolvování několika návštěv a soustředění, jsem dospěl k závěru, že by byla škoda, kdyby pro zájemce z ČR toto všechno zůstalo pouze nedostupnou, mystikou zahalenou podívanou z různých webových stránek, YouTube či z vyprávění.

A tak se to stalo, že se první skupinka z Čech vydala 5. března léta páně 2010 na první návštěvu do Údolí. Cestovali jsme převážně po dálnicích a cesta trvala z Prahy do Kaposváru i se zastávkami něco kolem 7 hodin. Nic katastrofálního. Po našem příjezdu do Kaposmérö a rychlém přivítání život v údolí proudil dál, jako každý tréninkový den, a chvíli trvalo, než jsme se ubytovali. Původně měla část účastníků bydlet v jurtě, která je k dispozici pro návštěvy. Ta se ale využívá hlavně v letních měsících. Vzhledem k tomu, že k večeru už teplota začala klesat k -2 až - 3 st., rozum zvítězil nad touhou a valná část účastníků se nacpala do dvou návštěvních místností a druhá část se vydala směrem k nedalekému penzionu Panoráma v obci Bánya.

Druhý den, 6. března, jsme začali s prohlídkou mimo samotné Údolí. Navštívili jsme místní prodejnu s lukostřeleckými a jezdeckými potřebami. Vzhledem k tomu, že ceny jsou tu u většiny komodit poloviční než u nás, a i v rámci Maďarska pod obvyklou cenou, řada z nás si ledacos pořídila. Kassaiho manufaktura je v těsné blízkosti krámku, či lépe řečeno krámek tvoří část celého objektu.

Po nákupech jsme se spěšně přesouvali do Údolí na krytou jízdárnu, kde se nám představila škola svým vystoupením. Po pravdě, zasvěcení vědí, že to není žádná show, ale pouze standardní součást tréninku sestavená z jednotlivých prvků, které se cvičí i samostatně a předvádí se divákům na dnech otevřených dveří. Pak následovala impozantní exhibice samotného mistra Kassaiho, který předvedl svoje vystoupení pod názvem Dračí tanec.

Společný oběd se odehrával v budově školy a připravila ho maďarská strana. Jak jinak, servíroval se guláš z různých druhů masa a zakončili jsme to sladkou tečkou přímo z tácu z rukou samotného mistra. Diskuse se hlavně točila kolem témat: jak vše začalo, jak s lukostřelbou začít, co to vše obnáší, kolem duchovna a filozofie tohoto bojového sportu a o architektuře údolí. Dověděli jsme se, které jsou nezbytné schopnosti a vlastnosti k osvojení jízdní lukostřelby: nadání a píle. Slovy mistra: „Nadaný student je bez píle žalostný. Pilný bez nadání je ještě snesitelný. Pilný idiot ti udělá ze života peklo. Nadaný se zlým úmyslem ti ho ztrpčí."

Lajos nám vyprávěl, že když si vybírá svoje koně, tak přímo ze stáda a jsou to koně, kterých se nedotkla lidská ruka. Opět slova Lajose: „ Když se přiblížím, rozprchnou se jak kousek papíru ve vichřici. Pak spolu začneme pracovat. Až nastane pravý den, když mě uvidí na pastvině, přiběhne ke mně a položí svou hlavu na moje rameno. To je ta chvíle, která stojí za veškerou únavu. Je radost sledovat studenta, jak za dlouhá léta s velkým úsilím splní svoje úkoly a rozvíjí se. Ale nejhezčí chvíle je, když se staneme společníky - spolubojovníky."

Po obědě následovala prohlídka celého údolí. Mistr nám osobně ukázal, co kde je, proč, kdy a jak to vzniklo. Představil nám svoje zvířectvo a jednotlivé důležité lokality, kde se odehrává hlavní život v Údolí.
Nejvíc asi všichni čekali na odpolední trénink, aby se mohli podívat pod pokličku školy a žákům pod prsty, jak se to dělá tady, jaká je technika, jak se šíp nasazuje, jak se pouští ... jaká kondice se vyžaduje od žáka a jak jí získat.

Všude panovala vojenská disciplína. Člověk za pár okamžiků zjistí, že pokud se trénuje a cvičí, tak se nevybavuje, nechechtá se, ale plně se soustřeďuje na to co se děje. A to samé se očekává i od návštěvníků. Viděli jsme trénink na kryté jízdárně. Tady v Údolí se nedělí mladší a starší, ženy a muži do samostatných skupin. Všichni trénují společně. Bylo několik stanovišť, kde se všichni střídali dle potřeb a schopností. Někdo napravoval chyby při základním postoji před zrcadlem, někdo střílel vleže na zádech, třífázově, na pohyblivý kulový terč, na házené kotouče ...

Zajímavým momentem byl lukostřelecký fotbal, kde pomocí speciálně upravených šípů se snaží dvě družstva v kruhové aréně o nastřelení gólu do branky soupeře. Používají při tom ochranné brýle, kdyby náhodou ...
Místní military dráha není obzvlášť krkolomná, a slouží hlavně na nácvik rovnováhy při jízdě. Jezdí se tady zásadně bez sedla, za všech okolností. Sedlo se používá pouze při exhibicích. Pak se trénink přesunul do kotle (říká se tak kryté střelnici, kde jsou rozmístěny sudy od nafty na přeskakování, terče na střelbu z různých úhlů a pytle s pískem na cvik rovnováhy). Tady se střílelo při běhu nejdřív dopředu, pak z boku a nakonec dozadu. Nutno podotknout, že po třiceti kolech má člověk dost. A pak, když má ještě přeskakovat při běhu sudy a na vrcholu skoku vystřelit a pokud možno přesně, tomu stavu se říká... u konce s dechem. Pár otužilců si to vyzkoušelo i z české výpravy a uznali, že to není špatné pro zlepšení kondičky.

Závěrem se všichni soustředili opět na kryté jízdárně, kde se cvičila opět třífázová střelba, rychlostřelba, učilo se rychlonabíjení... Hlavně majitelé nově zakoupených luků si mohli poprvé vyzkoušet své nové hračky :-)

Večeře - opět v budově školy - se odehrávala v české režii. Servírovala se opravdová, nefalšovaná česká svíčková. Člověk by očekával, že v téměř polních podmínkách je to nemožné, ale sešli se zde lidé, kteří jsou zvyklí v životě splňovat téměř nemožné výkony. Pro ně je taková svíčková s knedlíky v Údolí maličkost. Bylo to tak zdařilé, že mistr i několik dalších si přidali repete. Pochvala byla veliká.

Diskutovalo se dlouho do noci a vyměňovali se názory, sdělovali se dojmy z celé akce. Dověděli jsme se, že základními pilíři jízdní lukostřelby, jako bojového sportu, jsou kůň a luk. Kůň znázorňuje naše spojení s vnějším světem a luk je možná cesta k hlubinám našeho vnitřního světa. Studenti nacvičují obojí určitou dobu paralelně, a pak na jisté úrovni se to spojí a objeví se jízdní lukostřelba. Období prvních sto bodů je obdobím osvojení správné lukostřelecké a jezdecké techniky, je obdobím založení základů. Období rozmezí sto až dvě stě bodů je stavení obou činností do pevné slitiny. Mezi dvě stě až tři sta bodů ožívá kentaur a objeví se pocit splynutí. Nad tři sta bodů začíná říše orla (hunským bojovým elitním jednotkám se říkalo orlí lukostřelci), říše ducha a spirituality. Myslím si, že všichni si odnesli kousek učiva, něco nového a někteří i touhu vrátit se sem a zabojovat.

Dohodli jsme se, že zdravé jádro této skupiny se sejde v Údolí na soustředění, kdy během několik dnů budou moci na vlastní kůži vyzkoušet vše, co viděli, aby se zdokonalovali v základech tohoto bojového umění. Tak na viděnou v Údolí...

(Účastníci: herci a kaskadéři Tvrze Hummer, zástupci České barokní společnosti a další - Henry Špánik, Vanda Trojanová, Gabriela Stýblová, Veronika Stýblová, Lenka Michálková, Michaela Frimelová, Roman Firák, Martin Mikulenčák, Andrea Červenková, Václav Tynys Ben, Ladislav Kropáček, Katarína Červenková, Magda Doleželová, Johana Moutelíková, František Novotný, Marcela Hrušková, Eva Hedbávná, Petr Hedbávný, František Zámola)