Dětský ráj plný poníků...

Toho dne se mě jedna ze zaměstnankyň restaurace zeptala, zda bych se s ní odpoledne nešel podívat na koně na nedalekou samotu. Protože jsem, jako obvykle, neměl nic kloudného na práci, trošku znuděně jsem souhlasil. Dodnes si pamatuji tu nekonečně dlouhou cestu ze Zdického nádraží, skoro pořád do kopce, lesem a po loukách až se před námi objevila samota na kopci Lejškov, kterou si na svůj důchod vybral bývalý dragoun, pan Karel Trojan, a rozhodl se chovat tam koně, a to v době, kdy kůň měl patřit pouze do JZD či státním statkem vlastněným jezdeckým oddílům.

Přivítal nás velmi milý starší pán, provedl nás svým královstvím, které v té době čítalo 2 teplokrevné klisny, 5 klisen a hřebce shetland pony a 3 klisny a odstávče hřebce welsh pony - vůbec prvních zástupců tohoto plemene dovezených do Československa. Koně byli rozděleni do dvou stájí a nad samotou bylo několik předělených výběhů.

Na koně jsem si sedl ještě téhož dne. Byla to černo-bílá shetlandská klisna Sabena. Tento den prakticky změnil a určil mou další životní cestu. Již jsem netrávil čas mezi mašinkami a nádražáky, ale kdykoli byla máma v práci, tak jsem absolvoval několikakilometrový výšlap do kopce u obce Málkov. Je zřejmé, že se zde tedy nejednalo o klasický jezdecký oddíl s danou hierarchií a sportovním zázemím. Ale i zde byl zájem dětí z okolí o ježdění na koních velký. Největší nával býval o víkendu, kdy se sešla naráz parta i 15 dětí. Pochopitelně vždy měli přednost a první právo výběru ti, kteří chodili pravidelně, ideálně nejen o víkendech.

Přes víkend bylo práce opravdu hodně a jezdit se chodilo, až když bylo vše hotovo. A bylo to právě množství práce, které pomáhalo s přirozenou selekcí zájemců o svezení na koni. Nástup o víkendech byl před 8. hodinou ráno, kdo přišel později, vyslechl si nepříjemný pozdrav “dobré poledne” a s velkou pravděpodobností nedostal na vyjížďku svého oblíbence. Na druhou stranu - na koňský hřbet se dostal opravdu každý.

Začínalo se kydáním všech koní, nastláním a přípravou sena na večer. Pak v kýblech nanosit vodu do stájí i výběhů, poklidit výběhy, uklidit psí kotce, starší sekali trávu kolem statku (pochopitelně kosou), pravidelně se mazala sedla a uzdečky - jak jinak, než tenkrát oblíbenou a možná díky milovníkům koní nedostatkovou Indulonou. Dodnes jich pár prošlých doma mám a taky jsem si všiml, že se stále vyrábí. V jiném balení, ale voní pořád stejně :-). Přes léto se ručně sušilo, hrabalo a skládalo seno do stodoly, někdy volné, jindy ho syn pana Trojana přivezl sbalené do malých balíků. Práce skončila, až když bylo pečlivě zametené nádvoří celého statku. Vše pečlivě kontrolovala paní Trojanová a teprve pak přišla na řadu práce s koňmi.

Čistili se všichni koně, včetně těch, na kterých se ten den nejezdilo. Každoročně se rodilo 5 - 7 hříbat, se kterými bylo třeba také pracovat - čistit, zvykat je na ohlávky, vodit, zvedat nohy. Byla to opravdová škola života, nikdo se s námi příliš nemazal. Z dnešního pohledu to může někomu připadat až drsné a dovedu si představit spoustu rodičů dnešních zhýčkaných dětí, jak by na pana Trojana podávali žaloby za zneužívání dětské práce. Dnes většina z jezdících dětí ani neví, co je to lopata a kolečko, natož mozol na ruce... Díky množství práce se přesně ukázalo, kdo o koně skutečně stojí a většina z těch, kdo vydrželi, zůstala u koní dodnes.

Z toho, co jsme se na Lejškově naučili, většina z nás těžila ještě dlouhá léta. Od prvních chvil nám bylo naprosto jasné, že kůň není jen ježdění, ale především spousta tvrdé každodenní práce. Pan Trojan nás naučil, jak se o koně postarat, učil nás rozpoznávat nemoci, ošetřovat zranění, dokonce i základní úpravu kopyt. O chovu koní a péči o ně jsme v 15 letech věděli více, než spousta dnešních dospělých a dlouholetých majitelů koní.

Na Lejškově měl každý kůň svou uzdečku, nikoli však sedlo. Sedlo bylo určeno pouze pro jezdce na hřebcích, vzácné návštěvy a speciální příležitosti. I ta sedla, která byla k dispozici, mohla psát svou vlastní rozsáhlou historii a mnohdy bylo sedlo spíše za trest. Vzpomínám si, jak moje máma velmi těžce nesla můj do krve rozbitý zadek, než jsem se naučil klusat s pohybem koně. Jízda bez sedel dala velkou stabilitu i pro pozdější jízdu v sedlech při krizových situacích, snažili jsme se raději nepadat a když už k pádu došlo, naučili jsme se dopadnout na nohy.

Oblečení také tenkrát nikdo příliš neřešil. Prostě se vzaly staré tepláky a holínky a to byl klasický oděv jezdce. Mně se ale podařilo tenkrát někde sehnat použité rajtky v mé dětské velikosti a k tomu vysoké kožené jezdecké boty asi o 4 čísla větší. V tu chvíli jsem si přišel jako opravdový jezdec a strašně jsem tím provokoval ostatní :-). Nějaké ochranné pomůcky, jako helma nebo vesta, jsme vůbec neznali.

Měli jsme jedinečnou příležitost pracovat s malinkými hříbaty, stejně tak jako s mladými remontami, které jsme následně obsedali. Často se nám podařilo asistovat u porodu a starším z nás i u připouštění. Na druhou stranu nebyla moc příležitost na opravdový a plnohodnotný výcvik v sedlech, ani jsme tenkrát neměli šanci se potkat s nějakým sportem. Většinou pouze starší a zkušenější předávali své “know-how” těm mladším a méně zkušeným. Opět mnohdy ne příliš šetrným způsobem - Spadl jsi? Držíš si koně? Ne? Jdeš X kilometrů domů pěšky... Nechceš znovu na hřbet? Hmm, jdeš X kilometrů zpátky pěšky a ještě si to slízneš od Trojana :-).

I já jsem míval místa, kde jsem se bál, neboť pravděpodobnost pádu byla téměř rovna jistotě a přemlouval starší, abychom tam nejezdili. Oblíbená cvalová louka do mírného kopečku, kde si mladé welšské kobylky velmi rády hodily hřbetem tak, že se to fakt nedalo usedět. Jednou jsem během cvalu ztratil obě holínky a zbytek lotu se odmítl vrátit, tak jsem zpět na statek dorazil bez bot a zbytek dne chodil naboso :-). Pak byla oblíbená jedna cesta, kde se začalo cválat z kopce (cval z kopce mi dělal problémy ještě dlouhou dobu) a vytryskal se pak protější kopec nahoru.

Také si dobře pamatuji na povinné nástupy před vyjížďkou a po návratu domů. Celé stádo koní s dětmi na hřbetech se vyrovnalo, pan Trojan nám popřál hezkou vyjížďku, dal instrukce kam jet a jakým tempem (samozřejmě jsme si to vždy udělali po svém, jen čas jsme si museli hlídat), pak jenom proklusat jeden kruh kolem a vzhůru do lesa. Po návratu domů se hlásily ztráty jezdců a pády. Když všichni dojeli domů na hřbetě koně, pochopitelně “žádný” pád ani problém během vyjížďky nebyl :-).

Občas si vzal vybrané jedince pan Trojan na louku (Trojúhelník) za stájemi a malinko je porovnal a případně postavil jeden či dva samostatné skoky (jen velmi zřídka měli jezdci sedlo). Takže si většina z nás vžila i velkou spoustu zlozvyků, se kterými později musela bojovat.

Vůbec jsem si tenkrát neuvědomoval, jaká to byla v té době naprosto nevídaná věc, aby soukromník měl celé stádo koní, a už vůbec bylo nemyslitelné, aby měl i dva plemenné hřebce, na což měl tenkrát monopol Státní plemenářský podnik. Pan Trojan nasbíral za svůj život ohromné množství přátel, a tak se domluvil s tehdejším vedením jedné významné nemocnice, že bude dodávat placenty po porodech klisen do programu pro výzkum léčby rakoviny. To mu umožnilo v té době legálně chovat koně v takovém množství. Mé vzpomínky na tu dobu jsou nyní především ve formě střípků, jednotlivých momentů a událostí, na které už nikdy nezapomenu a patří k těm nejkrásnějším okamžikům z mého dětství, patří k nim i vzpomínka na originální čaj paní Trojanové. Vždy mi přišlo, že je lehce zkvašený, chutnal dost nakysle :-).

První seznámení se sportem

Pan Trojan byl velmi háklivý na docházku, zejména ve volných dnech a o prázdninách. Velmi nelibě nesl například můj odjezd na letní pionýrský tábor, a tak na mě čekalo po návratu nemilé překvapení. Hned druhý den po mém návratu zazvonil u našich dveří a přijel mi oznámit, že když jsem dal přednost jiným aktivitám, nemusím k němu už chodit. Byl to pro mě tenkrát ohromný šok a prakticky mi tím zkazil zbytek prázdnin. Po asi čtrnácti dnech, kdy se už můj táta nevydržel dívat na to, jak se kvůli tomu nepřestávám trápit, začal sám hledat, kde jsou v okolí jiné stáje s koňmi.

Přes známé jsme se dostali až do JZD Horymír Neumětely, detašované pracoviště s chovem koní Bezdědice, které v té době vedl pan Jiří Kornalík. Byl to klasický jezdecký oddíl se vším, co k tomu tenkrát patřilo. Noví členové museli několik měsíců pouze pracovat a pracovat, než si mohli vůbec sáhnout na koně. Držely se služby na krmení a kydání a jako “ošky” jezdili na závody pouze vybraní jedinci za odměnu - byla to ta největší čest. V Bezdědicích se také závody pořádaly. Klub byl na svou dobu poměrně dobře vybavený, za stájemi bylo velké travnaté kolbiště, vedle areálu pískový drezurní obdélník a přes silnici ze stodoly udělaná hala se zrcadly. Nepamatuji si již, kolik bylo v areálu přesně koní, ale vím, že jejich sportovní výkonnost, stejně jako výkonnost jezdců, patřila k nejvyšší v republice a pan Kornalík patřil k velmi uznávaným jezdcům (stále je velmi uznávaným trenérem).

Do Bezdědic jsem nechodil moc dlouho, asi pouhý jeden rok. Ale po jezdecké stránce mi ten rok dal velmi dobré začátky v sedle a pomohl odstranit neduhy nasbírané při ježdění bez sedla. Nikdy v životě nezapomenu na jednu hodinu s panem Kornalíkem, kdy jsem v klusu ztratil třmen a málem vypadl ze sedla. Trenér na to okamžitě zareagoval tím, že mě vzal na lonž a celou hodinu šel povel “Klus, lehký klus... a nohy ze třmenů a nohy do třmenů...”. Od té doby jsem už nikdy neměl problém velmi rychle najít a nakopnout ztracený třmen :-).

I po roce chození do Bezdědic jsem si však na koně sedl tak maximálně 1x za 14 dnů, což mi pochopitelně nestačilo a blížily se prázdniny...

Sportovní kariéra

Toho večera běžel na prvním programu Československé televize oblíbený zpravodajský pořad “Aktuality”, kde moderátor krom úspěchů při plnění socialistického pětiletého plánu, návštěv našich funkcionářů KSČ v Číně a návštěvě Fidela Castra u nás přinesl jednu podstatnou informaci. V nějakém jezdeckém oddílu u Prahy pořádají prázdninové týdenní tábory zaměřené na výuku jízdy na koni. Bohužel mi utekla podstatná informace o tom, co to je za oddíl a kde sídlí.

Hned následující den jsem dotlačil tátu do auta a vyrazili jsme směr Praha. Teda vlastně jsme přesně nevěděli, kam jedeme, ale když Praha, tak Velká Chuchle, tam jsou taky koně a třeba budou vědět o svých kolezích, kteří dělají ten tábor. No pochopitelně v Chuchli o žádném takovém oddílu neměli tušení. Nicméně poslali nás do hucul klubu na Zmrzlík, že prý možná tam něco pořádají. Takže z Chuchle si to náš polský fiat zamířil směr Zadní Kopanina - Zmrzlík. Nejdříve se také zdálo, že neuspějeme. Žádný tábor nepořádají, o ničem nikdo neví. Až ze stáje vykoukla sympatická dívčina s tím, že asi ví, co hledáme, že tam také občas chodí. Jednalo se o oddíl na opačném konci Prahy, Středokluky s názvem TJ Jiskra Pazderna. Nakreslila nám mapku a mně začalo bušit srdíčko jak o závod.

Po chvilce hledání jsme zaparkovali před areálem ve vesničce, kde mohla přijít liška a dát nám dobrou noc a silnice se změnila plynule v polní cestu. V kanceláři nás přivítal vedoucí oddílu, pan Havel. Vyslechl si můj zájem o účast na táboře, ale v podstatě ji hned zamítl s tím, že přijímají zájemce až od 15 let, tedy mám přijít za 2 roky. Nenechal jsem se ale tak snadno odbýt a povyprávěl jsem mu o svých zkušenostech. Nevím, zda jej zaujalo mé vyprávění nebo mé sebevědomí, ale se slovy “tak tedy uvidíme...” mě nechal nasedlat koně a pomohl mi do sedla. Po obkroužení pár kroužků na lonži v kroku a klusu mě odepnul a nechal samostatně vodit koně po jízdárně. Odtrénoval se mnou prakticky plnou hodinu a již za 3 týdny jsem nastoupil jako historicky nejmladší účastník jezdeckého tábora a po jeho skončení mi bylo nabídnuto plnohodnotné členství v TJ.

Měl jsem to na Pazdernu pěkný kus cesty a zpočátku mě tam vozili rodiče na víkendy, v týdnu jsem se ke koním nedostal. S postupem času přišel na řadu vlak, metro, autobus a několik kilometrů pěškobusem. Cesta mi zabrala dobré dvě hodiny tam a dvě pak domů, po cestě zpět se mi v metru pravidelně podařilo usnout únavou a dojet až za konečnou do garáží, kde mi budil strojvedoucí :-) ... Přesto jsem na Pazderně prožil překrásné 3 roky života.

TJ Jiskra Pazderna byl klasický jezdecký oddíl, ale na rozdíl od jiných podobných zde bylo vždy více koní než jezdců, kteří by na nich jezdili, a to především v týdnu. Takže bylo celkem obvyklé, že při sedlání třetího koně se už se musel člověk dost přemlouvat. Vzpomínám si, jak jsme tím provokovali návštěvy z jiných oddílů.. “Půjdeš ještě jezdit??" "Né, já už mám odježděný tři.” Kolegové se mlsně dívali a četli jsme z jejich očí: “... já bych šel!” Krom toho zde ale platila všechna další pravidla jako v ostatních oddílech. Držely se víkendové služby, každou sobotu se kompletně gruntoval celý areál, tedy šatny, klubovna. Tenkrát si pamatuju, že na mě pravidelně (jako nejmladšího) zbývalo vytírání a umývání záchodků, což jsem pochopitelně nenáviděl :-).

Jiskra patřila k oddílům, které si na svou činnost snažily vydělat. Krom pořádání letních jezdeckých táborů bylo velmi dobrým zdrojem příjmů šití kožených kamaší. Díky tomu jsem se naučil pracovat s kůží a později, po koupi vlastního koně, si vyrobil s výjimkou sedla kompletní výstroj. Naučil jsem se ale i spoustu dalšího. Jako starší jsem býval po ruce elektrikářům, naučil se betonovat podlahy, rozvádět vodu a opravovat napáječky. Nebál jsem se prakticky žádné práce.

Z té doby si vzpomínám na mnoho momentek. Jako například, když hlavní trenér oddílu Jirka Mayer dovezl zánovní “moblák” upravený na přepravu koní. Krom spousty kvalifikovaných oprav auto potřebovalo i nový nátěr a já dostal prvně v životě do ruky štětec, žlutou a červenou barvu. Byla zima a já měl na sobě fungl nové, modré, oteplovací kalhoty. No dovedete si asi představit, jakou barvu po skončení natírací činnosti měly nejen kalhoty, ale i moje vlasy a další části těla a jak jsem po příjezdu mámy byl pochválen :-).

Další momentka se týká kontejneru na hnůj, který stával před vjezdem do areálu. Ten jsem krutě nenáviděl. Když už se totiž nedalo jezdit do něj, všechen hnůj se vyklápěl kolem (hnůj vozilo třeba 5 lidí naráz) a bylo jej třeba vyházet nahoru. Jo, hádáte správně, to byla moje obvyklá činnost ... no starší mě jako nejmladšího tak malinko šikanovali a hlavně ode mě měli až do ježdění pokoj :-).

Nebo že cukr býval univerzálním platidlem (žádné pamlsky neexistovaly) a dokonce za pády se platilo právě cukrem, místo klasickou flaškou.

V Jiskře působilo několik trenérů. Nevím, zda to tak skutečně bylo, ale jako hlavního z nich jsem tenkrát vnímal Jirku Mayera a jeho tehdejší manželku Ivču. Bohužel jsem neměl to štěstí a mohl s nimi trénovat jen opravdu výjimečně. Mojí trenérkou byla Eva, na jejíž příjmení si marně snažím vzpomenout již několik let... Eva byla hodná a spoustu věcí mě naučila, ale já tenkrát chtěl hlavně skákat a ona byla zarytá drezuristka. Bohužel mi drezuru znechutila tak, že jsem jí na chuť přišel až po zhruba dvaceti letech se svou současnou trenérkou.

Ale i tak se mi povedlo jednou za čas si zaskákat a dokonce jsem mohl několikrát vyjet na závody a účastnit se závodů, co pořádala Jiskra. Oddíl neměl k dispozici halu, takže zimní měsíce bývaly krušné. Upravovali jsme si plac kousek za vsí na louce a chodili přiježďovat tam. Také se hodně chodilo s koňmi do terénu, což také nebývalo v oddílech kolem Prahy příliš obvyklé. Bylo několik tras a já zvláště miloval cestu na hrad Okoř stojící pár kilometrů do Pazderny.

Do Jiskry jsem přestal chodit těsně před sametovou revolucí. A vlastně vím jen z letmého vyprávění, co se tam po revoluci odehrálo. Vzhledem k tomu, že osobnosti současného jezdeckého a trenérského sportu, které si tenkrát z Pazderny pamatuji (Míra Půlpán či Jirka Mayer), si o časech na Pazderně moc povídat nechtějí, bych si tipnul, že to nebylo nic příjemného. Já ale mám na tento oddíl jen ty nejkrásnější vzpomínky a ze spousty věcí, které jsem se tam naučil, čerpám do dneška.

Období temna a návrat k poníkům

Už si nevzpomenu, kdy jsem tenkrát byl na Pazderně naposledy a proč jsem tam přestal chodit. Jen někdy mezi 15.-16. rokem přišlo jediné období v mém životě, kdy v něm nevlály koňské hřívy a nezvonily podkovy. Dodnes si na něj pamatuji jako na nejsmutnější a nejprázdnější období mého života. Byl jsem znuděný, po škole jsem si chodil zdřímnout, naprosto nic mi nebavilo. Jako bych ani nežil a často na mě přicházely pubertální deprese při rozjímání nad hamletovskou otázkou “být, či nebýt”... Až mě jednoho pozdně jarního odpoledne probralo řehtání koní a zjistil jsem, že sedím na loučce pod statkem pana Trojana a dívám se na pasoucí se kobylky s hříbátky. Od toho dne mě to tam táhlo častěji a častěji a postupně jsem si dodával odvahy, abych zazvonil na zvonek u pana Trojana, který mi před mnoha lety řekl, že už mě nikdy nechce vidět. Nevím, kolik týdnů mi to trvalo, ale naštěstí se mi podařilo dostatek odvahy posbírat. Přišla mi otevřít známá, jen o pár vrásek bohatší tvář. K mému překvapení si na mě pan Trojan velmi dobře pamatoval. Se slovy: “No to ti to teda ale trvalo...” mě vpustil zpět mezi své koně.

Od té doby vedla má cesta téměř každý den ze školy rovnou na kopec Lejškov. Vlastnil jsem již řidičský průkaz a Simsona a tak cestování bylo mnohem snadnější. Postupem doby se pan Trojan stal prakticky mým téměř adoptivním dědou a stali se z nás opravdoví přátelé. Pomáhal jsem především v týdnu, kdy býval na všechnu práci sám, jezdil jsem prakticky jenom na hřebcích a měl mnoho dalších privilegií (mohl si kdykoli vzít jakéhokoli koně, jet ven na libovolně dlouhou dobu a to i bez předchozí práce...), což někteří mladší, kteří docházeli pouze o víkendech, nesli dost nelibě.

A pak se to stalo. 16. 3. 1993 se teplokrevné klisně Samantě po welsh-partbred hřebci Golf narodil krásný žlutý hřebeček, který dostal od paní Trojanové jméno Golem. Ten den jsem dorazil na Lejškov někdy pozdě odpoledne. Ležel tam pod mámou, nádherný, malý s šibalskou jiskrou v oku. O pár dnů později jsem ho prvně vypouštěl na trojúhelník za samotou a Golem plný života začal lítat po louce, vyhazoval, dováděl. Naprosto mi učaroval a já se s panem Trojanem domluvil, že si ho koupím. Začal jsem si ho vychovávat a vodit na procházky a zároveň pro něho shánět ustájení, krmení a další potřebné věci. A na konci srpna se naplnila slova mé mámy, která mi vždy na prosbu o vlastního koně říkala: “Až si na něj vyděláš, tak si ho kup”. Tak se stalo.

Na zahradě u sousedů zařehtal kůň, to když jsem si za první vydělané a ušetřené peníze přivedl svého životního kamaráda a parťáka. Tím se ale začal psát celkem jiný příběh, který stále trvá již plných 20 let...

Jako projev úcty ke svému příteli panu Karlu Trojanovi, který umožnil celým generacím dětí poznat krásy světa z koňského hřbetu, jsem založil na Facebooku jeho vzpomínkový profil a prosím všechny, kdo mají z Lejškova nějaké fotky či video, aby se podělili o své vzpomínky i s námi ostatními: https://www.facebook.com/pages/Karel-Trojan-Málkov/182639028459050