K čemu může dojít, pokud budeme chtít náročnější fyzický výkon po nepravidelně trénovaném koni? Pravděpodobně ho nadměrně unavíme a možná bude mít i problém to zvládnout. Co konkrétně znamená „únava"? V první řadě mu při nepřiměřené námaze dříve „dojde dech". Pravidelný trénink totiž zvyšuje objem a kapacitu plic, takže na jeden nádech se do plic „vejde" víc vzduchu, díky tomu se snižuje potřebná frekvence dýchání. Podobně je to i s oběhovým systémem, sportovci mají „výkonnější" srdce - jejich srdeční frekvence je i v klidu nižší a při náročném výkonu se tedy tolik nezvýší jako u netrénovaného jedince a stihne přivádět k pracujícím svalům více kyslíku. K čemu tolik kyslíku? Kyslík je potřebný pro chemickou reakci, při které se štěpí cukry (především glykogen - škrob, který je hlavním zdrojem energie pro svalovou práci. Pokud svaly nemají kyslíku dostatek, organismus musí přepnout na anaerobní (bezkyslíkový) režim získávání energie. Ten je nevýhodný především z toho důvodu, že při něm ve svalu vzniká laktát (sůl kyseliny mléčné) ve větším množství, než stačí organismus odbourávat. Důsledkem překyselení laktátem je zhoršení koordinace a prudké snížení výkonnosti postižených svalů, nástup únavy a následná bolest. Bolestivé namožení svalů po výkonu je způsobené právě nadbytkem neodbouraného laktátu.

Koně ale můžeme přetáhnout i v případě mírné, ale příliš dlouho trvající námahy. Zde sice nedojde k přechodu na anaerobní režim, ale dojde k vyčerpání „paliva" ve svalech - glykogenu. Pak samozřejmě dochází k výraznému snížení výkonnosti zkrátka proto, že bez energie svaly pracovat nemohou.

Co se děje v těle trénovaného koně? Při správném a přiměřeném (to zdůrazňuji!) tréninku dochází k adaptaci organismu na sportovní výkon. Tato adaptace je mnohostranný a celkem složitý proces. Nebudu zabíhat do podrobností a zmíním pouze nejdůležitější mechanismy. Trénované svaly umí uložit až o 50 % glykogenu více. Navíc dokážou při dlouhodobé aerobní (tedy pomalé) práci získávat část energie z tuků a tím ušetřit zásoby glykogenu. Vydrží tedy pracovat mnohem déle. Enzymy, zodpovědné za biochemické reakce ve svalech, jsou aktivnější, svaly proto pracují efektivněji a opět šetří zásoby. Mimo jiné se lépe odbourává laktát, takže nedojde tak brzy k překyselení. A díky adaptaci dýchacího a oběhového systému organismus vydrží déle v aerobním režimu. Adaptují se i ostatní systémy koně - metabolismus, endokrinní systém, atd., zde ale již nebudu zabíhat do podrobností. Mimoto zesilují svaly, šlachy i kosterní aparát, což je důvodem, proč u správně trénovaného koně je nižší riziko zranění než u koně buďto netrénovaného, nebo naopak přetrénovaného.

Celý proces adaptace spočívá v tom, že pokud je tělo pravidelně vystavováno určité námaze, při níž spotřebovává energii, snaží se spotřebované zásoby nejen doplnit, ale i navýšit, a tak se na námahu připravit. Proto se zvyšuje množství glykogenu ve svalech. Vlivem působení zátěže také dochází k mikropoškozením tkáně (svaly, kosti, vazivo), která ještě není dost silná - při následné opravě potom tkáň zesiluje a stává se pevnější, než byla na začátku. Adaptace se týká i dalších orgánů a tělesných soustav (např. výše zmíněné oběhové soustavy), ale zde již netřeba zabíhat do podrobností. Proces, kdy se tělo po zátěži dostává na vyšší než předzátěžovou úroveň, se nazývá superkompenzace.

K tomu, aby se organismus adaptoval a zlepšoval svou výkonnost, musí být splněny následující požadavky:

• zátěž musí být přiměřená
• zátěž musí být opakovaná ve správné frekvenci
• po zátěži musí následovat přiměřená doba na zotavení (odpočinek)
• adaptační podněty musí být vhodně volené
• respektování individuálních specifik organismu

Nyní si tyto podmínky postupně rozebereme.

Jak poznat přiměřenou zátěž?

Teoreticky je to celkem jednoduché. Pokud je zátěž příliš malá, organismus nemá potřebu se na ni adaptovat a bude zůstávat na stejné (nebo nižší) výkonnostní úrovni. Je-li zátěž příliš velká, dojde k poškození organismu, které ne vždy připisujeme zátěži. Někdy se hledají příčiny v náhodě, „špatném šlápnutí", i když v pozadí stojí přílišná (i dlouhodobá) únava koně a z ní plynoucí buďto špatná koordinace nebo oslabení struktur (např. únavové zlomeniny).

Otázkou do pranice je, jak odhadnout přiměřenou zátěž, když je tak individuální, lišící se u jednoho koně pro různé aktivity a navíc se postupem času a s trénovaností mění. Pokud koně známe, hodně poznáme prostým pozorováním - jeho energie a ochoty k pohybu (musíme ale brát v úvahu temperament daného zvířete), pocení (zde je ale potřeba odlišit pocení při zvýšeném stresu a brát v úvahu další faktory - počasí, nasrstění a individuální potivost zvířete), dýchání a způsobu pohybu.

Mnoho lidí si ale svým úsudkem není jistých a hledá objektivní kritérium. Nejvyužívanějším je tepová frekvence - čím intenzivněji kůň pracuje, tím vyšší je. Dospělý kůň v klidu má tepovou frekvenci 30-40 tepů za minutu. V klusu je normální tepová frekvence 90-250, ve cvalu 110-250 tepů za minutu v závislosti na kondici koně a rychlosti a namáhavosti pohybu. (údaje převzaty z http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka3.php) Velmi orientačně lze říci, že ke zvyšování kondice dochází při frekvenci nad 120 tepů za minutu. Od 160 tepů se již jedná o velkou zátěž, která by neměla trvat dlouho a neměli byste ji vyžadovat po koni, který není v přiměřené kondici. Pokud si nejste jisti, že dokážete odhadnout přiměřenou zátěž, můžete si pořídit Polar (zařízení na měření tepu, poměrně snadno dostupné a nijak výrazně drahé) a řídit se měřením tepu. Že se kondice vašeho koně zlepšuje, poznáte, když se při stejné zátěži bude snižovat tepová frekvence. Pokud chcete, aby se kůň dále zlepšoval, musíte proto zvyšovat i vaše požadavky, jinak dojde ke stagnaci.

Další možností je sledovat, za jak dlouho se tepová frekvence vašeho koně vrátí po zátěži ke klidové hodnotě. Po přiměřeném tréninku je to zhruba 15-20 minut. Pokud naměříte klidovou hodnotu již po deseti minutách, zátěž nebyla příliš velká a můžete přidat. Dvacet minut ale raději nepřekračujte.

Je potřeba si uvědomit, že tepová frekvence je sice dobrým orientačním ukazatelem, ale poněkud jednostranným. Neříká totiž nic o tom, jak je na zátěž připravený hřbet koně, klouby, kosti a kopyta. Dýchání a oběhová soustava se trénuje velmi rychle, o kostech a kloubech to neplatí. Navíc na příliš tvrdém povrchu sice koně nezadýcháte, ale zátěž pro klouby a kopyta je značná, v hlubokém zase přetěžujete šlachy. Na to je třeba pamatovat a povrch přizpůsobit typu práce, aby nedošlo k přetěžování a poškození.

Zátěž, které koně podrobujeme, má dvě složky: objem a intenzitu. Objemem se myslí doba, po kterou je kůň zatěžován, intenzita znamená namáhavost. Objemový trénink směřuje k tomu, aby kůň vydržel podávat výkon po delší dobu, intenzivní naopak pro rozvoj síly. Tyto dvě složky jsou nepřímo úměrné - čím intenzivnější zatížení, tím kratší dobu kůň zvládne a naopak. Je logické, že cval do kopce je mnohem náročnější než cval na rovině a pokud se chceme dostat na stejnou úroveň zatížení, musíme na rovině cválat o to déle. V tréninku je potřeba rozvíjet obě tyto složky, jak objem, tak intenzitu, ovšem jejich vzájemný poměr je daný tím, k čemu je náš kůň určený. Vytrvalostní koně jsou rozvíjeni především po stránce objemové, koně do drezur nebo do vyššího skákání jsou naopak koně siloví, proto se pracuje spíš kratší dobu, ale s vyšší intenzitou. Pokud ale budeme příliš jednostranní, vždy se to projeví negativně.

Jak často trénovat?

Atleti, ať koňští, nebo lidští, kteří to myslí se zlepšováním vážně, se nespokojují s nahodilou zátěží, ale trénují na základě tréninkového plánu. Sestavit dobrý tréninkový plán je docela věda, protože na něm závisí, nakolik výkonnost atleta poroste a zda nedojde k přetrénování. Existují jisté obecné zásady, které vám pomůžou se sestavením tohoto plánu, ale doladit jej musí vždy ten, kdo zná danou dvojici a její specifika. Tréninkovému plánu se budeme podrobněji věnovat později, nyní si řekneme jen něco málo k tomu, jak často trénovat. Již jsme si vysvětlili, že zátěž nemá být nárazová. Pokud budeme byť přiměřeně pracovat s koněm jen jednou do týdne, jeho výkonnost neporoste, ale pravděpodobně nebude ani klesat. Přiměřená zátěž jednou týdně by měla stačit k udržení dosažené nízké a střední výkonnosti. Tedy organismus se po ní opraví, ale pouze do výchozího stavu. Nevede ke zvyšování výkonnosti a neudržíte při ní koně ve vrcholné kondici. K tomu je zapotřebí přiměřená zátěž minimálně dvakrát týdně, optimálních výsledků se dosahuje při práci 3-4x do týdne. Zátěží mám zde na mysli fyzický trénink. Pokud tedy například s koněm dvakrát týdně pracujete pod sedlem a další dva dny třeba pracuje ze země nebo jde na procházku (nebo vykonáváte jinou, možná mentálně náročnou, ale fyzicky nenáročnou aktivitu), je potřeba počítat na zlepšování kondice pouze dobu, kdy má kůň přiměřenou zátěž, ostatní je aktivní odpočinek.

Pokud trénujete a po několika týdnech nevidíte zlepšení v kondici koně, je pravděpodobné, že buďto je zátěž příliš malá, nebo probíhá málo často (tedy to, co považujete za zátěž, je spíše aktivní odpočinek). Může být ale na vině i opak - přetrénování koně, nebo „otrávení". Pokud totiž bude zátěž stereotypní, žádného koně nebude bavit dlouho a jeho pasivita ke zlepšení kondice nepřispívá.

Odpočinek je nezbytný

Stejně důležitou součástí tréninkového procesu je zotavení po zátěži. Při něm probíhají v organismu velmi důležité věci - doplňují se spotřebované zásoby energie a vytvářejí se nové rezervy, které přesahují ty původní. Opravují se drobná poškození, ke kterým během zátěže došlo a opět tak, že tkáně se stávají silnějšími a připravenějšími na větší zátěž. Tato superkompenzace a vede k tomu, že kůň je lépe připraven pro další zátěž.

Pokud není organismu dopřán dostatek času na zotavení, není schopen výše popsaného procesu adaptace (přinášejícího výkonnostní růst) a dochází naopak k poklesu výkonnosti. To dokládá i web www.vfitness.cz (zaměřený na lidské sportovce, ale u koní tomu není jinak): „Mnoho sportovců trénuje 2-3 hodiny denně v domněnce, že tím zvýší svou výkonnost. To je ovšem silně nepravděpodobné. Výzkumy ukazují, že výkony plavců trénujících 90 minut denně byly stejné jako výkony plavců trénujících 2x 90 minut denně."

Délka odpočinku by měla odpovídat míře zatížení. Po malé zátěži není nutný dlouhý odpočinek. Naopak, po náročném tréninku může být prospěšné zařadit i 2-3 dny odpočinku. Ovšem lepší, než nechat koně stát u balíku ve výběhu, tedy pasivní odpočinek, je odpočinek aktivní - méně náročná procházka, nebo lonž, při které se svaly koně protáhnou a prokrví - to napomáhá lepšímu odplavení škodlivých látek (především laktátu) a rychlejší regeneraci.

Pokud tedy chceme zlepšit kondici svého koně, měli bychom se vyvarovat jak víkendového ježdění, tak druhého extrému, který je možná ještě rozšířenější - každodenní stejně dlouhé a stejně náročné práce. V takovém případě se totiž kůň adaptuje na tuto úroveň, ale již nepůjde výš, protože mu budou chybět jak podněty, které by ho popostrčily z jeho „komfortní zóny", tak potřebný čas na následné zotavení.

Adaptační podněty

Adaptačními podněty se míní podněty, které při tréninku působí na koně a vyvolávají v organismu potřebu adaptace - v podstatě tedy konkrétní prvky, používané při tréninku. Zátěž může být různorodá - objemovým - vytrvalostním tréninkem počínaje, přes rozvoj rychlosti, posilování v kopcích nebo na skokových řadách až po nadzemní cviky vysoké školy. Způsob, jakým tyto prvky poskládáme a v jakém poměru je budeme dávkovat, je důležitý pro růst výkonnosti koně. Můžeme tyto podněty rozdělit na všestranné (tedy celkový všestranný rozvoj) a specifické - tedy podněty speciální pro danou disciplínu. Poměr všestranného a specifického rozvíjení se během výcviku mění a vrátíme se k němu později.

Podněty, které na koně působí, ale nejsou pouze naše požadavky, nýbrž i ostatní vnější faktory, které mají vliv na míru zátěže. To může být třeba počasí - v horku je práce mnohem náročnější a v protivětru si kůň s jezdcem zapracuje podstatně víc než v bezvětří - nebo povrch. Práce na hluboké pískové jízdárně je úplně jinak náročná než práce na příjemném, pružném povrchu. Nemluvě o tom, že přetěžuje šlachy, jejichž adaptační schopnost je minimální. Svou roli sehrává i jezdec, jeho váha a jezdecké umění. Jezdec, který jde s pohybem a umí koni ulevit, se nosí úplně jinak než „mrtvá váha". Dobrý trenér bere při tvorbě tréninkového plánu v úvahu všechny podněty, které na koně působí.

Respektování individuálních specifik jedince

I když lze říci, že většina koní na stejné úrovni stejné disciplíny má podobné tréninkové plány, neplatí to stoprocentně. Důvodem je to, že každý má jinde svá slabá a silná místa - a je nezbytné je znát a přizpůsobit se jim. Jinak budu pracovat s dobře stavěným koněm, který potřebuje jen celkově posílit, jinou práci bude potřebovat kůň se slabým hřbetem a ještě úplně jinou kůň „kulturista", od přírody výrazně nasvalený, ale o to méně pružný a ohebný. Jinou práci budu „ordinovat" koni temperamentnímu, kterého potřebuji sice dostat výkonnostně výš, ale zároveň ho udržet vyrovnaného a uvolněného, a jinou flegmatikovi, který potřebuje zlepšit výbušnost a reaktivitu. A samozřejmě musím brát v úvahu i věk, výchozí kondici koně a schopnosti jezdce.

Tímto jsme uzavřeli obecné povídání a příště se podíváme na konkrétní tipy a tréninkové plány včetně příkladů pro různé disciplíny.