Soužití s rodiči a domácí práce

Pokud jsme se nenarodily do jezdecké či koňské rodiny, bývá období dětství a dospívání pod jednou střechou s našimi rodiči dost komplikované. Otázka je, kdo je z toho na prášky víc, zda my, nebo naši stvořitelé.

Co naši rodiče nechápou? Skoro nic. Nechápou, že povinnosti jimi nastolené jsou často nesmyslné a nepodstatné a logicky je odsouváme na konec žebříčku priorit. Vždyť koho zajímá, jestli je utřený prach, vynesený koš nebo umytá koupelna? Jo vlastně někoho ano. Zadavatele. Pak logicky dochází k reklamaci zadaných prací a následující obhajoba bývá více či méně vášnivá a mnohdy nebere konce. Obě strany trvají na svém. Ovšem na argument, že nádobí (zaměň s libovolnou domácí prací) počká, ale kůň se o sebe sám nepostará, se často nedá již relevantně reagovat. Což zadavatele vytočí do ruda.

Obvykle pak zazní věta toho nejtěžšího kalibru: „Zakážu ti koně!" Koňařky začátečnice (rozuměj ještě bez zkušeností s podobnou konfrontací) se rozpláčou, zhroutí, urazí nebo okamžitě udělají to, co mají. Ovšem ty zkušenější mají další eso v rukávu (používají již velmi ostřílené „dcery koňařky"): „Když mi zakážeš koně, zhroutí se mi život, budu smutná, nebudu mít chuť se ani učit. Ale hlavně, když i potom něco neudělám, nebudeš mi mít co zakázat." Obdivuji rodiče, kteří po tomto logickém, trefném a pádném argumentu nechají své potomky naživu...

My samozřejmě nemáme v plánu sabotovat své povinnosti. Uděláme je, až na ně bude čas. Ale na prvním místě máme ta nebohá zvířata, která se bez našeho drbání za uchem a vyhození jednoho bobku z boxu neobejdou. A pokud se k tomu přidá ještě zaplacená jezdecká lekce, tak je jasné, že si v rámci této (koňské) sociální skupiny nemůžeme dovolit strávit u koní jen jednu hodinu a možná ještě půl hodiny před i po na vyčištění a obstarání koně. Potřebujeme tam být cca 2-3 hodiny předem, práce je tam vždycky tolik, že nevíme, kam dřív skočit. Musíme zamést stáj, omést pavučiny, připravit krmení, vyčistit všechny koně, zamést dvůr, uklidit sedlovnu, namazat sedlo nebo všechna sedla, naleštit udidla, rychle odjezdit hodinu, postarat se o koně, osprchovat ho, namazat, rozčesat hřívičku, zase zamést, zase vybrat bobky, pomoct těm ostatním se vším a pak možná po dalších 4 hodinách můžeme jít domů. Jak si může někdo myslet, že máme čas ještě uklízet doma? Tam je celá famílie, mladší nebo starší sourozenec a mě ještě budou obtěžovat, abych se zapojila. Já mám svý práce dost. No a po tom všem přijdou ty výčitky. A nejoblíbenější argument rodičů? U mě vede tento: „Když pořád uklízíš u koní, tak můžeš uklidit u sebe v pokoji." Jako pardon, za prvé, když uklízím u koní, tak už nemám sílu uklízet doma. Za druhé, vidíte někde u mě v pokoji koně? Ne? Tak tu uklízet nebudu. Za třetí, až budu mít koně v pokoji, budu uklízet i u sousedů. Za čtvrté, slyším to obden, už mi to nepřijde vtipné ani motivující.

Soužití s rodiči a školní docházka

Nebudeme se zdržovat popisováním, jak a proč ke kolizím dochází. Škola je fajn, jen nám nesmí zasahovat do koní. Špatná známka? Pokud to ještě rodiče dokáže rozhodit, většinou se nezmůžou na nic víc, než na zákaz koní. To už samozřejmě umíme lstivě obejít. Každý náš večerní návrat od koní nezapomenout okomentovat tím, že se musíme ještě učit (často ještě zmíní dovětek „po tom, co se vykoupeš"). To asi netřeba komentovat. Po tom, co se vykoupu, aby náhodou zbytek rodiny nezhynul pachem, naházím do sebe večeři, si otevřu nějakou učebnici, lehnu si s ní do postele a ... Snaha byla. Ale u koní je to fakt fuška.

Ráno asi zvonil budík. Mě obvykle vzbudilo až to, jak se mi ségra smála, že jsem zaspala (už oblečená s aktovkou na zádech). Ta potřeba jí za to posmívání svázat tkaničky od bot k sobě, byla natolik silná, že jsem se zvedla a vždycky jsem dorazila do školy včas. Přes týden máme totiž jedinou možnost se ráno trochu vyspat. Víkendy se prostě tráví u koní od rána. Budík? Proč? Vstávám dřív než zazvoní, klidně v šest ráno, protože jsem dostala pověření nakrmit koně (starší holky už neměly takové nadšení a rády to přenechaly nám natěšeným). Zbytek rodiny spí a po probuzení se chystají na plánovaný výlet. Tak schválně, kdo z nás bude mít na konci víkendu lepší zážitky? No jasně, že my. Já byla párkrát nucena absolvovat rodinný výlet. Hodinu v autě, pak asi 30 hodin a sto kilometrů někam pěšky, jenom abychom si na nějakým kopci ukázali, že kdyby bylo hezké počasí, mohli jsme vidět až do Rakouska. No, tak dnes to nevyšlo, ale byl to krásný výlet, že? No ani ne... Celou cestu mě držela při životě představa, jak po téhle louce cválám. Tady po téhle cestě by se dalo jen klusat a tamhle ty stromy by se daly skákat. Je to na dva nebo na tři cvalové? „Mamiiiiiiiiii, tatiiiiiiiiii, tady jsou stopy od kopyt!" Nejlepší zážitek z celého výletu. Reakce? „Hm" nebo v lepším případě „Ano, to jsou otisky podkov". Jak to, že nesdílejí mé nadšení? Zpětně uznávám, že stejně jsem reagovala na ten výhled na Rakousko. „Hm, to by bylo fakt super" (doplněno o grimasu s očima v sloup a ksichtem delším než kůň).

Ale víkend u koní? Od rána slyším, jak žvýkají seníčko, můžu jim konečně pořádně vybrat boxy až na dno, pořádně nastlat, přeházet valník, natahat balíky sena a slámy, vzít kosu a nasekat trávu na večer, přesypeme oves, vytaháme cajky ven a čistíme a píglujeme. Vydrbeme koně, zbavíme je bláta, zapleteme hřívy a vyrazíme na vyjížďku. Dvě hodiny venku, cváláme, klušeme, skáčeme...

Tak čí víkend byl lepší? To opravdu nikdo nechápe, jak prožíváme takové výlety nebo rodinné oslavy, kterých se musíme zúčastnit? Už abychom byly velké.
A jen tak na okraj. Koňařky školačky jsou nemocné jen od pondělí do pátku mezi 8. až 14. hodinou. O víkendu se to nepřiznává, vyležet se to dá místo školy. Ale je tu jisté riziko, že když už se rozhodneme mít nějakou nemoc, rodiče nás nepustí ani na koně. Mnoho nemocí tak díky tomu zůstalo nepřiznáno nebo jim prostě není dovoleno vypuknout. Síla vůle se musí trénovat.

Soužití s kamarády a přáteli

I v pozdějším věku se stále setkáváme s jistou mírou nepochopení okolí. Přesto, že naši kamarádi nepochybně vědí o naší posedlosti, jelikož je tím krmíme od prvního setkání, často musíme připomínat, do kterých oblastí se to přenáší. Předpokládáme tedy (logicky), že nás naši známí nebudou vystavovat neustálým trapným situacím. Trapné jsou pro ně, my máme jasno. A co to všechno je? Raději přikládám obecný seznam:

• Pojď v sobotu na oběd.
• Pojedeme na víkend na festival?
• Půjdeš někam večer?
• A vlastně nejhloupější otázka: Kdy máš volno?

Na všechny odpovědi je jediná odpověď. Nemůžu, jsem u koní.
Stejně tak by naše kamarády nemělo překvapit, že když už si někdy čas najdeme a domluvíme si sraz, dorazíme pozdě, protože koníček měl koliku a my musely trpět s ním.

Soužití s partnerem

Je to nepochopitelné, ale i my si občas najdeme partnera. Nebudeme pátrat po tom, jak se nám to povedlo. Pravděpodobně jsme v předchozím odstavci někde odpověděly „Ano" nebo na tu nejhloupější otázku jsme našly konkrétní odpověď.

Není-li náš partner sám koňař, jasné je to, že se během prvního setkání dozvěděl o našem zájmu (práci, posedlosti). Jestliže neutekl, mohlo k tomu dojít jen ze dvou, maximálně ze tří důvodů. První a nejrozšířenější je totální neznalost této problematiky. Druhá je testosteronem hnaná touha dostat se na první místo v žebříčku oblíbenosti. Pak je tu tedy ještě ta třetí, což je tolerance a spíše úleva, že se zabavíme a nebudeme se nudit, když se on bude věnovat svým koníčkům. V této souvislosti to nevyznělo asi zcela přesně. Svým zálibám či práci.

Realita?
„Kočičko, kdy pojedeme za našima?" „Vrátím se v pět, jestli nebude žádná kolika." (snaha o nedělní oběd)
„Ustup!" „Zlato, já nejsem kůň." (v kuchyni)
„Góóóól!!!" „Hou hou" nebo „Písk písk" (snaha o uklidnění osazenstva po hlasitém a nečekaném projevu)
„Beruško, máš ve vlasech slámu..." (kdykoliv doma nebo na veřejnosti)
„Ježiš, ty jsi krásná..." (kdykoliv po koupeli a v civilním oblečení)
„Kdy pojedeme na dovolenou?" „V sobotu od 15 do neděle do 10" (snaha o letní dovolenou)
„Ježiš to je smrad!" „No hlavně, že nemá koliku" (na Staromáku vedle kočáru s koňmi)
„Broučku, já přijedu později a dneska asi do kina nepůjdeme." „Proč?" „Jsem v nemocnici s nalomenými žebry" „Ježiši kriste, co se stalo???"
„Vůbec nic, spadl na mě kůň, ale je v pořádku, trochu si odřel hlezno." (jakákoliv podobná situace zahrnující zranění naše a koně)
„Auuu, bože to je bolest..." „Co se ti stalo, kocourku?????" „Spadlo mi na nohu dálkové ovládání." „Mám zavolat veterináře?" :-) (jakákoliv podobná situace zahrnující zranění našeho partnera)

Některé rozhovory jsou osobní, jiné velmi zobecněné. Asi není třeba dodávat nic víc.
Dovolím si za nás - holky od koní - poděkovat všem rodičům, kamarádům, přátelům a partnerům za nelehké soužití s námi.
Mějte krásný den :)