Moje první návštěva jízdních policistů slibovala adrenalin v podobě ostrého zásahu proti rozvášněným fotbalovým fanouškům, ale nakonec se nic zajímavého nekonalo. Fanoušci Sparty se sice poněkud hlučně, ale jinak vcelku ukázněně za doprovodu mohutného policejního konvoje přesunuli ze stanice metra na fotbalový stadion Slavie v Edenu a legrace tím skončila. Následovalo více než dvouhodinové čekání na konec utkání, které pěší policisté mohli vyplnit alespoň částečně odpočinkem. Ti jízdní držením a pasením koní. Ve službě člověk zkrátka nikdy neví, co bude.

Další návštěva byla mnohem zajímavější. Jednalo se o velké cvičení pořádkových jednotek na bývalém vojenském cvičišti v Ralsku. To už bylo plánované a opravdu bylo nač se dívat. Člověk si udělal poměrně slušnou představu, co všechno tihle koně dokážou a co se po nich vlastně chce. Je to především obdivuhodná duševní odolnost. Nesmí je rozházet opravdu nic - oheň, dým, petardy, dopravní prostředky, létající (i dopadající) předměty, šlápnutí na PET lahev, ani dav, který se na ně valí. Naopak musí být schopní jít skutečně „do všeho" - odtlačit dav (i v případě, že se chrání zábranami) nebo oddělit a „uzavřít" problematického jednotlivce či skupinku a znemožnit mu útěk. Nejdůležitější je ale samotný jejich vzhled, který budí respekt. I když bych jako člověk od koní měla být zvyklá, když se proti mně rozešli tři koně „oblečení" v protiúderových kompletech a s jasným výrazem „my neuhneme", necítila jsem se dvakrát bezpečně a v cestě bych jim rozhodně nezůstala.

Jízdní policie ale má i jinou pracovní náplň než udržovat pořádek na hromadných akcích, pravidelné hlídky v ulicích nebo po parcích (preventivní činnost na místech, kde je hlášena trestná činnost) nebo doprovod demonstrantů. Nasazují se také na průzkum terénu při pátracích akcích například po pohřešovaných osobách nebo při krádežích aut. Projedou tam, kde auto ne, a zároveň jsou výrazně rychlejší než pěšák. Užiteční jsou i v zahrádkářských a chatových oblastech, které v zimních měsících bývají oblíbeným cílem zlodějů. A samozřejmě reprezentační akce a doprovod průvodů.

Jak říká vedoucí jízdní policie, ppor. Šperl: „Jsou to policejní koně, a proto dělají veškerou policejní práci. A protože jsou poměrně nákladní, je potřeba, aby pracovali co nejvíce." V praxi to znamená, že se střídají hlídky, bezpečnostní dozor na akcích (což jsou nejčastěji právě doprovody demonstrantů nebo sportovních fanoušků), ale i práce na jízdárně a nácviky. Jízdárna, tedy přiježďování, je nezbytná. Policejní kůň musí být totiž především velmi poslušný. Kromě toho se koně musejí pravidelně setkávat s různými „bubáky" a účastnit se hromadných nácviků, kde získávají klid a trénují všechny dovednosti potřebné pro ostrý zásah. K poslušnosti a odvaze směřuje celý výcvik, který je sice u mladých koní intenzivnější, ale vlastně nikdy nekončí.

Zajímalo mě, zda se jízdní policisté také setkávají s oblíbeným mýtem, že „kůň na člověka nešlápne". Prý naštěstí ne moc často, většina lidí před koňmi má přirozený respekt. Někdy ale na někoho podobně „chytrého" prý narazí. Při svém zkoušení, jaký je to pocit být „odtlačen" koněm, jsem si ve výrazu koní stačila všimnout jedné věci - někteří z nich (zřejmě ti starší a zkušenější) dobře věděli, oč jde. Zejména jeden z nich si „přetlačovanou" doslova užíval. Zajímavé zjištění, že je jejich práce možná i baví.

„Koně se nám velmi osvědčují při prevenci výtržností. Stávalo se, že fanoušci přijeli vlakem na fotbal, poprali se na nádraží, pak před nádražím znovu, a tak to šlo celou dobu. Dnes sice nezabráníme výtržnostem ve vlaku, ale můžeme čekat hned před nádražím a je vidět, že se hned chovají jinak. Opravdu se nám v téhle preventivní činnosti koně vyplácí."

Jak se z koně stane policista

Koně se kupují tří až čtyřletí, obsednutí a s osvojenými základy. Dříve se vykupovali i od soukromníků, v poslední době se osvědčují nákupy z hřebčince v Písku. Tam přímo vytipují mladé koně, kteří jsou vhodní pro policejní práci. To znamená, že jsou vyrovnaní, nebojácní, poslušní a už na pohled to nejsou žádná subtilní ořezávátka. Začínají se i profilovat rodiny, z nichž jsou vhodní koně pro službu. Vybírají se pouze valaši a aktuálně jich má pražský oddíl jízdní policie na Císařském ostrově ustájeno 17. Všichni jsou plemene český teplokrevník a jedná se spíše o mohutnější typ teplokrevníka.

Výcvik je zaměřen v zásadě dvěma směry - k poslušnosti a odvaze. Proto i policejní koně mají pravidelně „ordinovanou" přiježďovací práci na jízdárně. Koně se ve výcviku záměrně neučí skákat. Není žádoucí, aby měli při setkání s překážkou tendence skákat, ale naopak aby šli plecemi proti lidem nebo zátarasu. Při výcviku se tohle chování rozvíjí a využívají se různé pomůcky. Osvědčuje se třeba velký míč, který se používá při pushballu. Podle ppor. Šperla to někteří koně mají v sobě, jiní se to musí učit.

Odvaha se pak rozvíjí při specializovaných výcvicích. Velké výcviky pořádkových jednotek se pořádají jen několikrát do roka a účastní se jich pořádkové jednotky skoro z celé republiky. Zde se potom koně setkávají s ohněm, střelbou a figuranty podobně jako při ostrém zásahu. „Tyto výcviky jsou nákladné, proto si v mezičase děláme malé výcviky sami na ostrově. Poprosíme o několik členů pořádkové jednotky a většinou jsou zaměřené na mladé koně nebo nové jezdce," říká ppor. Šperl.

Když se zvíře přiveze, nejprve se otestuje prací na jízdárně a v malých výcvicích, tzv. „rušivkách". Pak se nasadí do služby - zpočátku především do hlídek - tam se nejvíce okouká, naučí a pozná věci, se kterými se v nácviku nesetká. Kromě dopravního ruchu to jsou třeba cyklisté a bruslaři, kteří prý některým koním dělají trochu problémy.

Následuje praxe v pátracích akcích a když se mladý kůň jeví dobře, brzy je zařazen i do ostrých zásahů, doprovázení sportovních fanoušků nebo demonstrantů. Může se stát, že se narazí na problémy a kůň svou práci nezvládá. Vždy je snaha situaci pokud možno řešit, ale pokud se to dlouhodobě nedaří, nezbývá, než koně vyřadit. Nestává se to prý často.

Mají svého veterináře

Koně slouží vždy minimálně ve dvojicích. Zůstávají tak v rizikových situacích klidnější a svou roli hrají i bezpečnostní důvody. Sem tam se prý i spadne a ppor. Šperl prozradil, že „už se nám stalo, že policista spadl a kůň sám doběhl až na Trojský ostrov." Nestává se to prý ale často. Nevýhodou tohoto uspořádání je poměrně velká závislost koní jednoho na druhém, to je daň společné práci.

Při využití koní se přihlíží i k věku - mladší kůň má víc hlídek a víc práce na jízdárně, starší koně se víc šetří. Jejich režim určuje hlavně fotbalová liga. Když je fotbal, pracuje se. V zimě, kdy se nehraje, se víc odpočívá. V zimě obecně je méně akcí, lidé jsou méně venku. Nevýhodou je, že uprostřed Prahy nejsou pozemky na pořádné výběhy, v nichž by mohli koně relaxovat. Na ostrově mají k dispozici pouze jeden malý výběh. Existuje možnost koně odvézt do Brna do policejní remontní stáje, kde mohou odpočívat. Pravidelně se toho ale nevyužívá, spíš jen při zdravotních problémech, kdy se čeká, co s koněm bude dál.

Jinak je péče o koňské policisty v zásadě úplně normální. Mají své ošetřovatele, kteří je krmí a místují, svého veterináře pro rutinní ošetření. Specializované vyšetření se svěřuje odborníkům. Koně, kteří tráví drtivou většinu svého profesního života na asfaltu, nemají žádné speciální podkovy. Jsou okovaní na všechny čtyři nohy železnými podkovami s vidiovými hroty a v zimě s ozuby. Experimentovalo se s podkovami gumovými, které by měly tlumit nárazy, ale neosvědčily se. Sice dobře pružily, neklouzaly tolik, ale zároveň přitom železné podkováky trhaly kopytní stěnu.

V případě dlouhodobých zdravotních problémů koně odcházejí do důchodu, jinak slouží, dokud jim zdraví a hlava dovolí. Někdy se stává, že koně dosáhnou určitého svého limitu a pak se začnou zhoršovat a službu špatně snášet. Pak je potřeba včas rozpoznat, kdy je na místě ho poslat do penze. „Měli jsme tu i dvaadvacetiletého koně," říká ppor. Šperl. Někteří koně se ale vyřazují třeba už po pěti letech. Po dosloužení se koně prodávají soukromníkům. „Snažíme se je umisťovat do známých nebo prověřených rukou, aby se nestalo, že se potom obratem prodá dál, nebo skončí v kočáře v centru Prahy. I to už se nám v minulosti stalo," dodává ppor. Šperl.

Kolik oddílů jízdní policie u nás funguje? Jízdní policie nepůsobí jen v Praze, ale i v dalších dvou městech - v Brně a Zlíně. Tím mám na mysli jízdní oddíly Policie ČR. Vedle nich jsou ale koně pro službu využíváni také u Městské policie. Kromě uniforem je rozeznáte ještě podle jedné věci - zatímco Policie ČR využívá české teplokrevníky, Městská policie kladrubáky. Ty můžete vidět v Praze také a stejně tak v Ostravě a Pardubicích.

Co obnáší být jízdním policistou

Práce pořádkového policisty je sama o sobě fyzicky velmi náročná a z velké části poměrně nudná rutina. Znamená nejen trávit dlouhé hodiny venku na nohou za každého počasí, být připraven k plnému nasazení, ale při zásazích také strávit několik hodin v těžkém protiúderovém kompletu, který sám o sobě na obratnosti nepřidává, a ještě být schopen se v něm svižně pohybovat. Nemluvě o ochotě nechat po sobě házet cokoli od petard přes kamení až po odpadky. Ani pravidelný fyzický výcvik není žádný med. Jízdní policisté to ale mají ještě okořeněné. Kromě sebe a své výstroje musejí pečovat ještě o své čtyřnohé partnery a jejich výstroj. Což znamená, že když se po půlnoci rozejdou fotbaloví fanoušci, pěší policisté se mohou odebrat domů, zatímco ty jízdní čeká ještě odvezení a obstarání koní a také čištění a namazání výstroje, které se provádí každý den. Pro spáče nic příjemného.

Během utkání, kdy si pěší policisté mohou střídavě odpočinout, ti jízdní musí být se svými čtyřnohými parťáky, držet je, případně popásat. Nemají k ruce ošetřovatele. "A když sedíte na koni, je to všechno jen na vás. Musíte koně zvládnout, pokud reaguje nestandardně, zajistit, aby pokud možno nikomu (ani sobě) neublížil, zůstal na nohách a ovladatelný." Sebelépe vycvičený kůň je stále jen zvíře a žádný nácvik z něj stroj neudělá. Na některé situace se prakticky nelze připravit a jak jsem sama viděla, jezdci někdy měli plné ruce práce. Nepříjemný je především fakt, že si nevybíráte povrch a většinu času se s koněm pohybujete po asfaltě, který navzdory vidiovým hrotům klouže. (A co teprve mokré dlažební kostky!) Navíc je kolem vás spousta lidí a dopravních prostředků, takže opravdu nemůžete odcválat do dáli s tím, že někde zastavíte.

Neexistuje nic jako každodenní rutina. Policisté nikdy nevědí dopředu, co je daný den čeká. Každý den je jiný, velice závislý na tom, co se zrovna „venku" děje. „Třeba nám ráno zavolají, že se ztratilo dítě. Pak musíme naložit koně a jet tam. Nebo byla hlášena loupež v zahrádkářské kolonii... nebo se v parku pohybuje podezřelá osoba. O podobná překvapení není nouze. Někdy je připraví i sami koně, když třeba náhle okulhají. Pokud se nic mimořádného neděje, koně chodí do hlídek, což je nejčastější, nebo pracují na jízdárně. Pokud jdou na hlídku, znamená to strávit třeba šest hodin v sedle jednoho koně, při práci na jízdárně jezdec za den vystřídá koní několik. Ale to se vždycky dozvědí až ráno. Ani koně ani lidé nemají žádnou pravidelnost, musejí být flexibilní," dozvídám se. Policisté pracují systémem „krátký-dlouhý týden". Koně jsou přidělováni a střídáni, žádný policista nemá „svého" koně. Už jen proto, že koní je 17 a střídá se na nich 19 jezdců.

Když na závěr pokládám obligátní dotaz, jak má postupovat člověk, který by chtěl k jízdní policii, ppor. Šperl využívá situace a hned hlásí, že chtějí „hlavně kluky". Těch je nedostatek a jsou potřeba. Děvčata sice často lépe jezdí a lépe vycházejí s koňmi, ale mají menší sílu a protiúderový komplet je opravdu těžký. A představte si, že máte na sobě několik kilogramů navíc, vedete koně a ještě musíte použít obušek - tam většina dívek nebude mít takovou razanci, jaká je potřeba. A další podmínky? „Uchazeč samozřejmě musí umět jezdit. Jinak ale projde náborovým řízením jako každý policista, absolvuje zdravotní vyšetření, fyzické testy a psychotesty. Pak ho chceme vidět při práci s koňmi. Když ho přijmeme, musí nejprve absolvovat policejní školu a pak je zařazen do služby. Pokud je u nás volno, pak rovnou k nám. Když u nás volno není (což je častější), pak nastoupí někam, kde volno je, kde se zaučí v policejní práci a po uvolnění místa může přestoupit k nám. Je tedy možné, že i když se k jízdní policii hlásíte, pár let se k ní nemusíte dostat. Důležité je vědět, že skutečně přednostně bereme lidi, kteří u Policie slouží. Čekat proto v civilu, až se uvolní místo, může znamenat, že se pravděpodobně nedočkáte. Po nástupu k nám k jízdní pak nováček dostane měsíční kurz, kde se seznámí se vším, co jako jízdní policista bude potřebovat. Po měsíci dělá zkoušku a pak začne sloužit naostro." Pražská jízdní policie spadá pod Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, a tak je nejlepší nastoupit k některému z útvarů, který pod něj spadá též. Noví policisté jsou v Praze zapotřebí, nábory neustále běží a tak je šance na přijetí k PČR slušná.

Policejní koně v akci:

• http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10119615714-fokus-ct24/208411058110023
• https://onedrive.live.com/redir?resid=6334b22d6848d123!2761&authkey=!AG48GaZT1EYYuzI&ithint=video%2cavi