Jsou dny, kdy mí dva koně obcházejí obvod výběhu a popochází podél pásky. Myslím, že hlídají. Nebo trénují. Čtyřletý valach Solstice jde vždy první a jeho matka Sabrina ho následuje. Moje dospívající dcera říká: „Podívej, Solstice je vůdce!" Ale podle sledování Sabrininy snížené hlavy a nosu strkajícího do blízkosti valachova ocasu mám spíš dojem, že ho „tlačí", což naopak znamená, že je ona tou dominantnější.

Dynamika koňského stáda je vcelku vtipná věc. I v malé ustálené skupině mohou koně vykazovat chování, kterému my lidé ne vždy rozumíme. Proč ve chvíli, kdy kůň A dopije, stále brání koni B v přístupu k vodě? Nebo proč ryzák vyhledává blízkost druhého ryzáka, zatímco šimla odhání pryč? Tak, jak si stále více majitelů uvědomuje důležitost umožnit koním trávit čas venku a ve stádě, roste i potřeba lépe poznat a pochopit stádovou dynamiku. I když si většina koní vybuduje svou pozici bez lidského zásahu, je důležité mít povědomí o tom, co se mezi nimi děje. A zkušený pohled na sociální interakce našich koní nám umožňuje lépe jim porozumět a také s nimi následně efektivněji komunikovat.

Sociální chování - dobré a špatné

Koně používají širokou škálu nenápadných komunikačních signálů. Jak říká Sue M. McDonnell, PhD, zakladatelka programu zkoumajícího chování koní na Pensylvánské škole veterinárního lékařství a certifikovaná osoba zkoumající zvířecí chování, kůň je schopen „mluvit" k celému svému stádu pouze pohyby ucha nebo ocasu.

To platí zejména v případech, kdy jsou role ve stádě jasně definované. Čím větší samostatnost stáda a jasně dané hierarchické pořadí, tím neznatelnější jsou pokyny a tím mírumilovnější se zdají veškeré stádové interakce.

Koně si mohou vyměňovat informace také prostřednictvím vokálních zvuků, jako jsou pořehtávání, ržání, funění, frkání, stejně jako za pomoci kopyt - hrabáním a dupáním (dusáním). „Pachy se také účastní předávání informací," dodává Sue McDonnel. Koně často očichávají koblížky, stejně jako svůj dech navzájem.

Jak může ošetřovatel rozluštit, s tím vším, co se kolem komunikace děje, jestli se jeho kůň skutečně cítí dobře? Výzkumy naznačují, že nejsilnější pozitivní sociální signály, které koně vysílají, jsou nejpravděpodobněji spojeny s nepříznivým počasím. Zejména fouká-li studený vítr společně s deštěm či sněhem, koně stojí blízko u sebe. „Tato situace je na prvním místě přátelského žebříčku," říká Line Peerstrup Ahrendt, PhD, výzkumník na katedře zoologie na univerzitě Aarhus v Dánsku. Hned na druhém místě je vzájemná péče o srst, kdy se koně něžně okusují navzájem v oblasti kohoutku, na krku a na zádech.

Naopak negativní interakce zahrnují kvičení, hrozbu kousnutí, kopnutí, uši mířené dozadu, a výhrůžky výrazem očí. V extrémních případech může vést hrozba ke skutečným kopancům a kousnutím.

„Ošetřovatelé by však měli vědět, že toto negativní chování nemusí nutně znamenat, že je kůň nespokojený nebo se necítí dobře," říká Ahrendt. Tato komunikace slouží k vytvoření a udržení sociální hierarchie, což je zcela normální stádový jev. Pokud se chování koně nestane extrémně násilným a nebezpečným vůči ostatním koním, což je situace, o které budeme hovořit později, je lepší nechat je pracovat na vytváření své hierarchie a nastolení pořádku samotné, podle svých přirozených instinktů a tedy bez zásahů člověka.

„Když k tomu dojde, obvykle uvidíte jen nenápadný způsob komunikace," říká McDonnell. „To je zejména případ skutečné důvěry, kdy dominantní zvíře velí skutečně poslušným, podřízeným a respektujícím členům stáda. V takových případech není žádná zjevná agrese nutná."

Dominance, vedení a hierarchie

Již od dob, kdy koně volně žili ve stádech, je jejich přirozeností ve skupinách vytvářet sociální hierarchii. Tyto žebříčky mají zajišťovat stádu bezpečí, udržovat rodinné skupiny a stanovit, kdo má přednost při přístupu ke zdrojům (krmivu, vodě a přístřeší).

„Rádi koně vidíme jako krásná, velkorysá zvířata, ale důležitější je, jak se vidí oni sami," říká Elke Hartmann, PhD, z odboru Životních podmínek a zdraví zvířat na švédské Univerzitě zemědělských věd v Uppsale.

„Pokud jde o sociální hierarchii u domácích koní, za vším stojí zdroje. Koně sami určují pořadí, ve kterém přijímají potravu, přistoupí k napajedlu i přístřeší," říká Hartmann.

Ve skutečnosti mohou být někteří koně tak dominantní, že si „hlídají" zdroje i v případě, kdy to není nezbytně nutné a odhání ostatní pryč tak vehementně, že se k nim nedostanou ani na chvíli. „Takové lze vidět třeba postávat ve vchodu do přístřešku, aniž by šli dovnitř, nebo jak drží hlavu nad společným zdrojem vody," říká Hartmann.

Dodává, že i tak ale motivace hraje důležitou roli. „V případě, kdy nejvýše postavený kůň stáda nemá hlad, umožní s jistotou dalším koním nakrmit se přednostně."

Koňské hierarchie jsou často poměrně složité. Nelze jednoznačně seřadit koně od nejvýše po nejníže postaveného v žebříčku. „Nikdy to není lineární. Někteří koně budou na stejné úrovni, a někdy mohou mít trojúhelníkové vztahy, kdy je jeden kůň dominantní nad druhým a ten stejný kůň je dominantní nad třetím, který je dominantní nad prvním," říká Ahrendt.

Zajímavostí je i status vůdce a nejdominantnějšího koně. Není to totiž ve všech případech stejný kůň. Ve skutečnosti, jak Hartmann dodává, to není nutně jen jeden kůň, kdo tvoří konstantního vůdce. „Bylo zjištěno, že na rozhodnutí následovat iniciátora pohybu má vliv kombinace různých faktorů, včetně sociálního postavení," říká.

Získání uceleného obrazu

„Vědci často mapují stádovou hierarchii prostřednictvím rozsáhlého, denně až patnáctihodinového pozorování v terénu," říká Ahrendt. Ona a její vědečtí kolegové naštěstí vyvinuli rychlejší metodu - „test omezených zdrojů".

Umístěním tří stanovišť s krmivem na pastvině jednoho stáda studovali interakce mezi 25 valachy po dobu 80 minut během čtyř dnů. „Výsledky naznačují, že tento méně časově náročný test zdrojů může poskytnout stejné informace o hierarchii založené na agresivním střetnutí, jako terénní pozorování," uvádí.

Nevědecký pozorovatel však může proniknout do stádové dynamiky pravidelným dlouhodobým pozorováním. „Kontroly vašich koní jednou nebo dvakrát denně vám ale neposkytnou přesný obraz. Budete muset sedět a pozorovat často," dodává Hartmann. „Navíc vztahy se mohou vyvíjet a měnit v průběhu týdnů, měsíců i let. Kůň se nerodí dominantní a nebude mít dominantní postavení celý svůj život," vysvětluje.

Vytváření skupin a přátel

V rámci stáda se koně obvykle rozdělí do toho, co vědci nazývají „podskupiny". Jedná se o menší skupiny koní, kteří mají tendenci zůstat spolu, aniž by bloudili nebo zacházeli příliš daleko od celého stáda. Právě v rámci těchto podskupin mají koně své nejbližší „přátele", pokud je tak můžeme nazývat.

„Je to trochu antropomorfní mluvit o 'přátelích' mezi koňmi," říká Ahrendt. „To, co víme, je, že tvoří úzké vztahy s koňmi v rámci jejich podskupin, něco podobného tomu, co vidíme v lidském přátelství." Proč má kůň rád právě tohoto koně na pastvině a ne jiného? Hartmann a Ahrendt společně přiznávají, že vlastně ve skutečnosti neví. Mohla by s tím mít něco společného barva: „Zdá se, že koně s podobnou barvou mají tendence se párovat. Je možné, že jim připomíná jejich matky, nebo jejich přátele z dob mládí," říká Hartmann.

Ahrendt uvádí, že existuje úvaha o tom, že bílí nebo světle šedí koně často nejsou tak oblíbení u jinak zbarvených koní. Dodává však, že o tom zatím neexistuje žádný vědecký důkaz. „Preference budou ovlivňovat i zkušenosti koně z minulých let - díky nabytým zkušenostem bude kůň preferovat společníky podobné těm, které měl rád v minulosti," říká Hartmann. Klíčovou roli pravděpodobně hrají i osobnost a temperament. „Je to jako u lidí, a tedy velmi individuální."

Správa stáda

Není toho bohužel moc, čím můžete přispět, abyste podpořili vzájemný soulad mezi koňmi, říkají vědci. Buďto spolu budou vycházet v míru, nebo ne.

Ale jedna věc, kterou můžete udělat, je dát jim dostatek prostoru. „Koně opravdu potřebují dost velký prostor, aby měli možnost dostat se od sebe pryč v případě nutnosti," říká Ahrendt.

Jak velký? Na to je věda v oblasti stádové dynamiky ještě krátká. „Používejte zdravý rozum při dávání dvou nebo více koní na společnou pastvinu," doporučují vědci. Ujistěte se, že každý má dostatečný prostor, který umožňuje podřízenému koni vyjádřit podřízené chování, zejména útěkem od ostatních, pronásledujících koní. Také je vhodné je pozorně sledovat v průběhu prvních společných dnů, aby se případně včas zjistilo, zda některý není zaháněn do kouta bez možnosti uniknout hrozbám ostatních koní.

Odpadlík

Občas budete mít koně, který prostě do stáda nezapadne. Možná, že je v žebříčku tak nízko, že nemůže najít přítele vůbec a je izolován od skupiny. Nebo je naopak tak agresivní, že k sobě nenechá ostatní přiblížit a stává se nebezpečným sobě i ostatním. Ve velmi vzácných případech to může být kůň s tak nedostatečným množstvím sociálních dovedností (například takový, který vyrůstal v izolaci od ostatních koní), že zkrátka nedokáže vycházet s ostatními.

„Může nastat chvíle, kdy budete muset skutečně takového koně ze stáda odebrat," říká Elke Hartmann. „Ideálním řešením je pak pokusit se ho začlenit do jiného stáda, abychom zjistili, jestli v něm má lepší šanci se socializovat."

Sue McDonnell dodává, že obzvláště agresivního koně je lepší umístit do stáda čistě více dominantních či čistě méně dominantních členů (tedy budou jasně dané pozice a nebude příliš prostoru pro změnu - pozn. překl.), protože jestliže půjde do stáda s jedinci na různých pozicích, hrozí nebezpečí zranění, pokud nebude mít jasně určenou pozici. „V ideálním případě má stádo mít sudý počet koní," doporučuje Hartmann. „Tím se snižuje pravděpodobnost, že jeden kůň skončí osamocen."

Malé stádo

Dle Hartmanna se dva koně stále považují za stádo, ale jejich vztah může být poněkud nepřirozený, protože ve svém společenství nemají na výběr. Oba jsou závislí na partnerovi, kterého jsme jim uměle zvolili a pro splnění svých sociálních potřeb spolu zkrátka musejí vycházet.

Skutečnost, že kůň potřebuje společníka pro zajištění jeho blaha, nelze popřít. Ale znamená to také věnovat koním větší pozornost - ujistit se, že se opravdu vzájemně tolerují. „Nemůžete očekávat, že koně budou ve všech případech přáteli," říká Hartmann. „Ale někdy může být užitečné dopřát jim nějaký čas fyzického kontaktu bez možnosti vzájemně si ublížit, například přes stání s mřížemi."

Kdy zasáhnout

Na dostatečně prostorné pastvině bude většina koní fungovat i při svých rozdílnostech podle vlastního řádu. Dokonce i plemenní hřebci mohou vytvořit bezpečnou a harmonickou hierarchii na dostatečně velkém prostoru bez zásahu člověka (a bez klisen!), jak uvádí švýcarská výzkumnice Sabrina Briefer-Freymond, PhD, která během své studie zpozorovala v až osmi národních hřebčínech různých zemí poklidné soužití. „Ale i když se snažíme respektovat přirozené rytmy a chování koní, "odpovědnost" zasáhnout, když se něco pokazí, je stále ještě na nás," říká Hartmann.

„Pokud zjistíte, že jeden kůň hubne a není schopen se dostatečně nakrmit, protože žere pomalu a má nad sebou dominantního agresivního koně, který mu krmivo bere, pak se s tímto problémem budete muset vypořádat," uvádí Ahrendt. Koně na krmení uvázat, nebo toho pomalejšího oddělit, dokud se v klidu nenasytí.

„Buďte trpěliví a koně před zásahem pozorujte. Musíte sledovat, jak se věci vyvíjejí. Když vidíte, že úroveň agrese je neúnosně vysoká a druhý kůň není schopen chránit se útěkem, pak budete muset zasáhnout a případně pozměnit členy skupiny. Je fakt, že čas může fixovat problém, protože koně se učí ze svých zkušeností," Hartmann dodává.

„Nejlepší věc, kterou můžete udělat, abyste zajistili dobrou socializaci mezi koňmi, je začít dobrým sociálním učením," uvádějí Ahrendt a Hartmann. Umísťovat koně do skupin, dokud jsou ještě mladí, ideálně od narození, ale především v prvních čtyřech letech, kdy se jejich osobnosti formují.

Zejména umísťovat je s koňmi všech věkových kategorií a velikostí, plemen, pohlaví a barev v průběhu těchto let mládí. „Nyní víme, že stará tradice skupinového odchovu odstávčat, ročků, dvouletků a tříletých dle jejich věkových skupin odděleně není to nejlepší pro jejich sociální zdatnost," říká Hartmann.

Koně jsou sociální zvířata, která vyhledávají společnost ostatních koní a komunikují za účelem založení pevných sociálních pořádků. Poznáním tohoto řádu jejich stáda můžeme chovat koně v souladu s jejich vlastními volbami a potřebami - a tím jim zajistit pohodu v domácím prostředí.