Zvířata kupodivu chtějí s námi lidmi spolupracovat a opravdu se snaží nám vyhovět, alespoň ta domácí. Někdy více, jindy trochu méně. ALE. Dost často nám prostě nerozumí. Neví, co po nich chceme. Možná si teď řeknete: "Jasně, je přece potřeba být důsledný." A máte pravdu, důslednost a čitelnost našich povelů jsou důležité, ale předtím je ještě něco důležitějšího.

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi... zvířetem

Možná (doufám, že milovníci zvířat určitě) znáte pohádku o Jiříkovi. Jiřík ochutnal kousek vzácné ryby (v jiné verzi hada, možná úhoře :-)) a díky tomu začal rozumět řeči zvířat. Slyšel, co si povídají koně o svých jezdcích, moucha mu pomohla poznat Zlatovlásku a krkavci přinesli mrtvou a živou vodu, díky kterým se nakonec stal králem. Vzácnou rybu/hada asi neseženeme, takže si musíme pomoct jinak.

Komunikace je činnost obou stran

Komunikace neznamená, že jen my něco sdělujeme. Komunikace je činnost obou stran. A proto nestačí jen něco sdělovat, ale mnohem důležitější je poslouchat odpovědi. A k tomu, abychom toho vůbec byli schopni, se musíme seznámit s tím, jak komunikují zvířata mezi sebou. My lidé to vůbec nebudeme mít jednoduché, protože "řeč zvířat" se řeči podobá jen málo. Vrcholná schopnost dorozumívat se artikulovanou řečí je výsadně naše a je natolik dokonalá, že vše související, jako je řeč těla, nebo podprahové vnímání "jakéhosi pocitu" normálně, nejen, že vnímáme nevědomě, ale často neumíme vědomě naprosto ovlivnit.

Když na něho budu mluvit dostatečně zřetelně, nahlas a pomalu, určitě mi bude rozumět!

Tuto památnou větu jsem slyšela v souvislosti s dorozumíváním s cizinci. Často se mi pak vybavovala na cvičáku při pozorování některých nováčků, přesvědčených o tom, že každý zástupce jejich plemene se poslušný narodí. Protože to jaksi nefungovalo, podvědomě správně odhalili, že jsou to oni, kdo dělají nějakou zásadní chybu. Jenže jaká ta chyba je, zůstalo pro mnohé tajemstvím. A tak se přes celý cvičák rozléhalo SEEEDDNI!!!! A v případě úspěchu následovalo stejným tónem i HOOODDNYYYY!!!

Teď se na problém pokusíme podívat z pohledu cvičeného tvora. Představte si, že jste se ocitli třeba v Číně, žádným místním jazykem nemluvíte, nikdy jste ho neslyšeli a máte i docela problém rozlišit pohlaví a věk okolo se pohybujících lidí. Jeden takový človíček na vás něco spustí a vy jen nechápavě koukáte... po chvíli dostatečně zřetelného a náležitě hlasitého vysvětlování čehosi už nejste sami, kdo nechápavě kouká, jen objektem údivu jste vy. Jak se vám tato představa líbí? Nejspíš vůbec.

Zřetelně a nahlas nestačí

Asi už chápete, že zřetelně a nahlas to sice být může, ale pokud druhá strana neví, CO jí říkáte, vede veškerá snaha jen k nedorozumění. Jak z toho ven? Jedna možnost je naučit se čínsky. Vzhledem k tomu, že to asi nezvládnete moc rychle a asi ani moc dobře, bude to sice lepší, ale k nedorozumění sem tam přece jen dojde. Druhá možnost je, když se Číňan naučí česky, představa trochu zvláštní, leč výhody jsou stejné, jako když se vy naučíte čínsky. Ale tady jsme možnosti zatím nevyčerpali. Oba se můžete naučit třeba anglicky, což je jazyk jednodušší než oba vaše, a tak se možná ve stejné době dostanete k více možnostem vysvětlování. Nebo se taky nemusíte omezit jen na jednu z těchto možností a využijete všechny.

Já i ty jsme v údolí

Jednou jsme v knihovně objevili arabský slovník. Tajemnost Blízkého východu, jejich nádherní koně a psi nás uchvacovali, a tak jsme si slovník půjčili domů. No nebylo to vůbec k ničemu, jak jinak. Ale ve slovníku byla vypsána arabská přísloví i s popiskem, k jaké události se vztahují (aby si to hloupý Evropan nevyložil úplně blbě). Jedno z těch přísloví vztahujících se k obchodu (úspěšnému) znělo přibližně takto: "Já i ty jsme v údolí."

Přísloví mě zaujalo natolik, že jsem si začala představovat, jaké má kořeny: Velbloudi, obchodní karavany putující písečnými dunami. Obchodníci z jedné karavany míjí jinou karavanu, která jde po hřebeni vedlejší duny... A co musí obchodníci udělat, aby mohli něco směnit? Musí oba sejít do údolí. Pokud by šel jeden na dunu toho druhého, bude asi pěkně vzteklý, že musel ujít takový kus, zatímco jeho protějšek jen čekal a díval se, jak se dře cestou nahoru... Přeneseně se to samozřejmě vztahuje na dohodu, a když si k tomu představíme typické smlouvání o ceně, tak i jakýsi rovný kompromis. Zkrátka oba se sejdou v půlce cesty, nikomu nezůstane jeho kopec.

Každý máme svůj kopec

Co to má společného s komunikací? Zdánlivě nic a přesto velmi mnoho. Každý z nás lidí na základě svých prožitků a zkušeností vidí svět malinko jinak - každý máme svůj kopec. Někdo žije déle nebo studoval více škol či zažil horší věci a svůj kopec tak může právem označit za horu. Možná už jste se s někým takovým setkali. Pokud jste neprožili něco podobného, asi se vám zdálo, že ten člověk je od vás strašně daleko, je divný a nebo vám ho zkrátka bylo i trochu líto. Malé děti své kopce teprve budují z kousíčků kopců, co zasahují do jejich okolí, a často tak rozumí mnohem více základním věcem tak nějak jasněji.

I zvíře má svůj kopec

Zvířata také mají svoje kopce... vlastní výchovu, předávané zkušenosti, vše, co si prožila, naučila se nebo jim zkrátka je vrozené, tvoří jejich kopec - jejich pohled na svět kolem, to, jak světu rozumí. A samozřejmě kopce zvířat mají různé tvary, různé výšky, ale nikdy nejsou tak vysoko jako ty naše dospělé lidské. Možná jste někdy měli možnost sledovat hru malého dítěte se psem a viděli jste souhru, kterou nebylo možné popsat jinak, než že ti dva si rozumí. Nedokázali jste identifikovat proč nebo jak, ale prostě to tak bylo. Ano, prostě vrcholky jejich kopců byly na stejné úrovni a pokud na sebe z těch vrcholků zavolali, slyšeli se, a možná oba dokázali sejít kousek dolů, aby si byli ještě blíž. Dítě zvýraznilo řeč těla a pes byl opatrnější.

Z tohoto jednoduchého principu se můžeme naučit velmi mnoho:

• Pokud se chceme s někým (člověkem i zvířetem) opravdu dorozumět, musíme být na přibližně stejné komunikační úrovni.
• Svoji komunikační úroveň můžeme ovlivnit a sejít do údolí.

Umějí z něj sejít a jít nám naproti

Buďte si jisti, že všechna zvířata, co roky žijí ve společnosti lidí, umějí sejít ze svého kopce a opravdu se snaží vyšplhat alespoň kousíček k nám, jen my jim to svými výškami moc neusnadňujeme. Zvířata se například celkem snadno naučí slyšet na svoje jméno, a to i přesto, že psi se mezi sebou "oslovují" vůní - pachem a třeba koně komunikují často naprosto nepostřehnutelnými změnami v postoji a napětí těla. Slyšet na své jméno k ničemu nepotřebují, ale pokud jim to umíme dobře podat, rádi ten kousíček za námi vyšplhají a naučí se to. U jména málokdy zůstaneme, a tak naši společníci šplhají výš a výš. Přesto mají své hranice, které už prostě neumí překročit.

Co pro vzájemnou shodu uděláme my? V tomto bodě se musíme zamyslet nad tím, proč jim to neusnadnit? Proč prostě nesejít trošku níže? Co to vyžaduje od nás? Věc nesmírně těžkou - šplhat přes všechny svoje nánosy dolů a osvěžit si základní komunikační prostředky. Často to pro nás znamená tyto základy rozšířit zvířecím směrem, umět je ovládnout. Jednoduše řečeno: Musíme se naučit alespoň trochu mluvit řečí zvířete, se kterým chceme komunikovat.

 

O autorce: Radka Kašpárková
Prostě jedna bláznivá holka, co toho má strašně málo na práci, tak ještě ke všemu, jako terapii, píše svůj blogo-návod. Další její podobně inspirativní články tudíž můžete najít zde: http://zivotjecesta.cz. Majitelka (zatím) dvou psů a jednoho koně. Programátorka. ;-)