Že indiáni jezdili bez sedel, ví každý, kdo viděl Vinnetoua. Pierre Brice míval sice přes koně přehozenou barevnou čabraku, pod kterou se v některých scénách umně ukrývalo normální sedlo, ale celé hordy rudokožců se ve filmových mayovkách průběžně objevovaly naostro. Nejen v kinech, ale i ve skutečné Americe přitahovala pozornost bílých diváků schopnost indiánů udržet se hravě v sedle - bez sedla. Anebo dokonce, jak jsme viděli, ani ne v sedle, ale v závěsu za koněm. Na druhou stranu už víme, že sedla patřila k samotným počátkům indiánského ježdění - a to zrovinka u těch Apačů - když jsme probírali obrněné jezdce na Pláních 17. a 18. století.

Indiáni cestující poblíž pevnosti Laramie (obraz Alberta Bierstadta, 1861)

Otázka ve skutečnosti nestojí tak, jestli indiáni jezdili bez sedel, nebo s nimi. Ačkoli povolení vydané guvernérem Nového Mexika tamním rančerům k zaměstnávání indiánských honáků bylo omezeno zákazem používání sedel indiány, indiáni se do budoucna dokázali bez problémů obejít bez udidel, ne však bez sedel. Nakonec ovládnutí tajemství jízdy na koni s sebou neslo alespoň po část roku kočovný způsob života, a ten zase předpokládal dlouhé přesuny. To bez sedel moc myslitelné není. Své by k tomu mohl říct i generál Custer blahé paměti, kterému jeho vlastní vojáci přezdívali Tvrdá Prdel či Železný Zadek, protože co se mu nedostávalo na velitelských schopnostech, vynahrazoval už od občanské války úporností, s jakou vydržel v sedle při dlouhých přesunech či pronásledování nepřítele, včetně toho indiánského. Jakkoli odolná zadnice nevydrží desítky kilometrů po mnoho dní za sebou. Indiáni navíc objevili výhody sedel při bojovém využití koní, kdy sedlo dávalo potřebnou oporu indiánskému kopiníkovi. Nešlo jen o to, aby jezdec vyseděl náraz, ale domorodý styl boje s kopím se navíc lišil od evropského, při kterém se kopí drželo v podpaží, a i na koních si ponechali zažitý vlastní způsob, při němž se dlouhé kopí drželo převážně obouruč. Jezdec tedy ztrácel možnost rychle se v případě ztráty rovnováhy zachytit.

Kostrová i bezkostrová

Ale i poté, co byli obrnění jezdci na Pláních nahrazeni lehkou jízdou, neztratila sedla své opodstatnění. Sloužila totiž často jako jezdecká i nákladní zároveň. Jedním z hlavních podnětů k tomu, aby se indiáni vydali na koních do vnitrozemí Plání, byli bizoni. Koně představovali zásadní výhodu při jejich lovu. Ale nejenom ve chvíli vlastního honu. Bizony bylo potřeba najít a dojet za nimi - což průběžně znamenalo ony dlouhé přesuny. Vlastní hon se však často odehrával mimo vesnici, ať už šlo o kočovný tábor nebo zemědělskou osadu. Ve druhém případě to platilo dvojnásob. A tak bylo nutné za bizony nejen dojet, ale také úlovek dopravit do kuchyně. Někdy, když bylo stádo v blízkosti vesnice, dorazily na místo skončeného honu ženy a naložily maso a kůže na nákladní koně. Nezřídka však lovci vyráželi na hon poměrně daleko, někdy i několik dní cesty, a museli dovézt úlovky sami. Ženská nebo chlap, u tohohle se člověk bez sedla opravdu neobejde. Indiáni v podstatě nerozlišovali nákladní a jezdecká sedla, jedno a to samé mohlo sloužit k oběma účelům.

Můžete se setkat s dělením indiánských sedel na tzv. mužská a ženská, kdy ženská mají dřevěnou konstrukci potaženou nevydělanou kůží, kdežto mužská jsou bezkostrová, vlastně dvojité polštáře z vydělané kůže. Není to tak docela pravda. Pravdou ve skutečnosti je, že ženy jezdily v kostrových sedlech (ale když na to přišlo, i bez sedla), zatímco muži jen někdy. Hlavně válečníci v plné síle jezdili na zmíněných polštářovitých sedlech. Mělo to své opodstatnění, takové sedlo umožňovalo blízký kontakt s koněm a současně poskytovalo nejnutnější oporu, daly se na něj přivěsit i třmeny, takže například někteří muži z kmene Černonožců, u kterých jezdecká tradice nesahala tak hluboko a nevyrovnali se jezdeckým uměním kmenům sídlícím více na jih, na něm vyjížděli i na lov bizonů. Obvyklé však bylo, že na hon a do boje vyjížděli muži, pokud mohli, bez sedel. Důvody byly, jak lze vyrozumět z kontextu, hlavně dva: jednak se muži snažili koni maximálně odlehčit - a protože hon na bizony vyžadoval od koně maximální výdej sil, a boj zas mohl trvat klidně i řadu hodin, mohl mít každý kilogram dolů své opodstatnění. Na tom, aby si kůň uchoval dostatek sil, záviselo lovecké i válečnické štěstí, život jezdce, ale i život samotného válečného-loveckého oře, toho nejcennějšího majetku indiána z Plání.

Druhým důvodem byl samozřejmě blízký kontakt s koněm. U některých kmenů, např. u Cheyennů, muži někdy do boje přehodili přes koně pokrývku, upevněnou jednoduše řemenem kolem hrudi koně, nejčastěji však jezdili bez jakékoli podložky. Bezkostrové vycpávané sedlo představovalo vhodný kompromis mezi kontaktem, vahou, pohodlím jezdce a jistotou jeho sedu. V zásadě šlo o velký kožený polštář, uprostřed prošitý nebo prostřihnutý, s více či méně protáhlými zaoblenými rohy. Naplněn byl obvykle chlupy, oblíbené byly z vidloroha, ale častá a dostupná byla samozřejmě bizoní srst. Nacpat se dal i suchou trávou.

Zvláště válečníci severních kmenů, u kterých býval častější nedostatek koní, někdy chronický (tyto kmeny žily až na konci obchodních tras s koňmi a v severních polohách průběžně velké počty koní hynuly při zvlášť surových zimách), se vydávali krást koně jižnějším kmenům, a to často pěšky. S sebou si nesli prázdná polštářová sedla, která až na místě naplnili trávou. Tato sedla bývala pohodlná pro koně i pro jezdce: prošití nebo prostřih uprostřed znamenal, že sedlo spočívalo koni po stranách páteře, přední a zadní část a také rohy byly vycpány poněkud více, čímž se vytvořila mělká prohlubeň pro jezdcovy hýždě a stehna. Ani tato sedla se nepokládala na holý hřbet, ale na pokrývku nebo přeloženou bizoní kožešinu, ve Skalistých horách jelení, na východ od Mississippi medvědí.

Korálky a ukradená rozsocha

Podobná sedla vyrábějí indiáni dodnes a na nezměrných rovinách googlu se můžete setkat s mnoha bohatě korálky vyšívanými exempláři. Krásně zdobená sedla však patří hlavně do období života v rezervacích. „Bílý indián" George P. Belden, žijící koncem 50. let 19. století mezi Yanktonskými Siouxy jako adoptivní člen jejich kmene, zatoužil po podobném sedle, když viděl Bílého Medvěda, starého náčelníka své tlupy, jak se na něm projíždí po táboře. Jeho dvě squaw, ač jinak tiché a poslušné, ho uctivě poslaly někam s tím, že to je „prostě hromada práce" a že nevědí, jakým způsobem to vyšít, a kdesi cosi. Líné nebyly, což o to: aby si to s manželem nerozházely, ušily a vyšily mu každá pár krásných tanečních mokasínů a k tomu svátečních nohavic, takže se cítil nucen splnit to, co jim slíbil v případě zhotovení vyšívaného sedla, a koupit každé u obchodníka nové látkové šaty.

Zdá se, že podobným kratochvílím se indiánky ve větší míře začaly věnovat v době, kdy už nemusely vydělávat kůže a kožešiny, šít týpí a tak všelijak podobně. U Absaroků někteří cestovatelé z druhé poloviny 19. století zmiňují krásně zdobené postroje; možná to souviselo s hrdostí Absaroků na jejich vyhlášené koně, možná s tím, že Absarokové, tísnění Siouxy, se stali oficiálními spojenci vlády Spojených států a výměnou za to k nim proudily vládní příděly, umožňující indiánským ženám změnit poněkud koloběh denní dřiny. Takováto zdobená sedla nacházíme ve větším počtu také u kmenů ze severu Skalistých hor, jež kmenům z Plání prodávaly koně, lososí maso, výživné hlízy kamasu zvaného prérijní lilie či indiánský hyacint, a tak možná měly jejich ženy méně práce a více času na podobné hrátky.

Bezkostrová sedla možná měla svůj pravzor v jednoduchém španělském nákladním sedle, které zase kopírovalo mnohem starší vzor. Kostrová sedla každopádně typově vycházela ze španělských. Zachovala se nám legenda o tom, jak jistý Alonzo Martínez, mistr sedlářský, po příjezdu do města Mexika nedlouho po jeho dobytí vyvěsil nad svým krámem coby vývěsní štít staroslavný odznak svého řemesla, sedlovou rozsochu. Jedné noci zmizela, aby se následující noci stejně záhadně zase objevila. To si ho domorodci, kteří se dovtípili účelu, tajně okopírovali. Z této kopie vycházejí podle legendy všechna pozdější mexická sedla. Legenda je zmatená, míchá dohromady indiány i španělské Mexičany, ale jako volná ilustrace skutečnosti posloužit může: indiáni španělská kostrová sedla samozřejmě kopírovali. Že si indiáni sami vyrábějí sedla s vysokými rozsochami a dřevěné třmeny, máme poprvé zmíněno z oblasti dnešního východního Texasu k roku 1690. A na jednom nedávno objeveném navažském pohřebišti bylo nalezeno sedlo, zhruba datované do let 1650-1750, typově se nelišící od pozdějších sedel známých z vyobrazení 19. století.

Sedla to byla kozlíková, se dvěma zhruba stejně vysokými rozsochami. Na délku měřila necelého půl metru. Mužská sedla měla rozsochy nižší, zhruba nějakých 20-25 cm, ženská vyšší, až téměř tolik, kolik mělo sedlo na délku. Přední (někdy i zadní) vidlice ženských sedel měla vrcholek tvarovaný do plochého tvaru, často připomínající kovbojskou hrušku, a vpředu na přední vidlici byl vyřezán trn nebo zasazen kolíček, na který se věšelo, co bylo potřeba. Třeba mimino. Ženy jezdily v kostrových sedlech, protože jejich koně bývali ověšení nejrůznějším domácím vybavením a nezřídka i menšími či většími dětmi. Jezdily v nich také samostatně jezdící děti, které si v nich při dlouhých pochodech i zdřímly. Jednomu malému bílému zajatci jménem Andres, jehož jméno zkomolili na Andele, odkoupenému od Apačů, vyrobila adoptivní kiowská babička sedlo doslova za pochodu, aby mohl jet pěkně sám a nemusel sedět za adoptivním dědečkem.

A kvůli pohodlí v nich jezdili i starší muži. Sedla vypadala hrubě, dřevěná kostra byla potažena nevydělanou kůží, největší inovací bylo v 19. století využití parohů na vidlice místo dřeva. Ale přes posedlí se kvůli měkkému sedu přehazovala pokrývka či hezká a hebká kožešina, sloužící k zviditelnění jezdce, třeba z pumy. A navíc mohl být mezi vidlicemi zavěšen pruh kůže jako jakási sedací hamaka, nebo bylo celé sedlo potaženo vydělanou měkkou kůží, v níž jezdec nebo jezdkyně seděli jako v kolébce.

Nechme však promluvit cestovatele z počátku 19. století, stěžující si na cestě poblíž Missouri na komáry: „... nadto jsem už prodělal bolestivou zkušenost s účinky indiánského sedla, které zde popíši. Skládá se ze šesti kusů dřeva; dva z nich jsou silná vidlicovitá dřeva, z nichž jeden je tvarován k nasazení na kohoutek koně, druhý je přizpůsoben zadní části hřbetu; oba jsou spojeny čtyřmi plochými díly, z nichž každý je asi čtyři palce široký; dva z nich jsou umístěny tak, že leží koni po obou stranách páteře, jež se zvedá mezi nimi; další dva jsou připevněny k okrajům vidlicovitých dřev a celek je pevně svázán řemínky. Dva silné pruhy bizoní kůže jsou dvakrát obtočeny kolem horních spojovacích dílů a slouží k zavěšení třmene, který je vytvarován z hole dvě stopy dlouhé, na dvou místech prořízlé do půli, takže rozdělené na tři stejné díly; na těchto místech je ohnutá, a když jsou oba konce pevně svázány, vznikne rovnostranný trojúhelník."

A co na to koně?

Zde jsme narazili na bolavé místo. Běloch nezvyklý indiánskému sedlu mohl mít otlačenou zadnici, ale indiánské sedlo nebylo dělané na míru. A mívalo bolestivé účinky hlavně pro koně. Au. O odřeninách, nezřídka krvavých, píší autoři u řady kmenů z Plání i ze Skalistých hor. Váleční a lovečtí koně toho byli ušetřeni, neboť se na nich jezdilo jen přímo v boji a při lovu, i dopravu na místo boje či honu obstarávali, bylo-li to jen trochu možné, jiní, méně šťastní koně. U kmenů, které měly koní dostatek (nebo dokonce přebytek), jako Absarokové, dopřávali koni, u kterého se odřeniny objevily, odpočinek a nepoužívali ho, dokud se nezotavil. Mohli si to ovšem dovolit. Kde bylo koní málo, jezdilo se, krev nekrev.

Buďme ovšem upřímní: byla to doba, kdy se jen hodně málo sedel dělalo na míru. Včetně bělošských, samozřejmě. Běžný kovbojský kůň 19. století býval odřený také, a kovboj jako indián, ve vzácné shodě, pokládali odřeniny za bolestivé, jen dokud se „nezahřály". Jízdou. Pod sedlem, samozřejmě.

Smlouvy vlád Spojených států s jednotlivými kmeny o usazení v rezervaci vyjmenovávají příděly a jednorázové dary, které sloužily jako odstupné za půdu, jejíhož užívání se indiáni vzdávali. Součástí darů náčelníkům poměrně často bývala také sedla a uzdění. Motivem pro vyplácení těchto darů bývala nejen snaha náčelníky přesvědčit (anebo řekněme přímo - koupit), ale rovněž přesvědčení, že si náčelníci díky nim osvojí způsoby bílého muže, začnou individuálně farmařit a tím půjdou příkladem ostatním. Očekávané účinky to nemívalo, dokud existovala možnost se přizpůsobení se životnímu stylu bělochů vyhýbat, ovšem zrovna sedel si obdarovaní, na rozdíl od rýčů, motyk a pluhů obvykle cenili. Oceňovali, jak jsou dobře přizpůsobená koním i pohodlná pro jezdce. Některé kmeny je dokonce ve smlouvách pro své náčelníky vyžadovaly. Zdá se však, že je používali hlavně pro slavnostní příležitosti. Obecně dávali indiáni přednost až do posledních chvil volného života sedlům vlastní výroby. Po bitvě u Little Bighornu, kde bylo k nabídnutí víc než dvě stě vojenských sedel, hotový sedlářský švédský stůl, si dali říct někteří starší Siouxové, zato Cheyennové je nechali až na výjimky být.

Obrázek výše: Kickapoo (obraz Lina Sáncheze y Tapia, kol. 1828)

Zajímavá kombinace: oděv typických lesních kmenů, kůň s bělošským sedlem. Indián kmene Kickapoo, jednoho z těch, co byly nuceně přesídleny z původní domoviny východně od Mississippi do dnešní Oklahomy.

Když byli indiáni definitivně usazeni v rezervacích, kde se často věnovali chovu dobytka, poměrně rychle si osvojili westernová sedla, přece jenom jsou podstatně lépe přizpůsobená mnohahodinové práci s dobytkem. Celkem rychle si osvojili také používání vozů. Předtím však používali zařízení zvané travois. Šlo o dvě dlouhé tyče vpředu spojené pruhem kůže, za koňským zadkem příčnými tyčemi vytvářejícími podlážku. Předtím, než poznali koně, tahali takové smyky indiánům psi. Odtud i novotvary v řadě indiánských jazyků vytvořené k pojmenování koní: „velký pes", „kouzelný pes", „jelenopes" a podobně.

Na travois se převážela domácnost a také malé děti, které už nebyly v kolébce, ale ještě nejezdily samostatně, takže asi mezi dvěma a pěti lety. Jeden pamětník poznamenává, že drncavá jízda děti uspala, prospaly takto celý den, jen po příjezdu do nového tábořiště si daly pořádnou večeři a hupky dupky zpátky do hajan.

Seth Eastman

Stěhování indiánského tábora bylo oblíbeným motivem malíře, který se z řady dosud představených umělců jednou věcí opravdu silně vymyká. Jmenoval se Seth Eastman a byl to brigádní generál. Uměleckému řemeslu se vyučil přímo na vojenské akademii ve West Pointu. Není to až tak překvapivé, když si uvědomíme, že fotografie neexistovala a armádní kreslíři kreslili mapy a vše, co mohlo být nějak k užitku, například nákresy pevností.

Eastman se narodil roku 1808 jako první ze třinácti dětí a přesvědčoval rodiče tak dlouho, aby ho nechali jít k armádě, až se konečně dočkal. Když sloužil v pevnosti Snelling v Minnesotě, oženil se s patnáctiletou dcerou místního siouxského náčelníka, ale rozvedl se s ní o dva roky později poté, co byl převelen jinam. Synem jejich dcery Winony byl Ohiyesa-Charles Eastman, první vystudovaný indiánský lékař ve Spojených státech, který napsal řadu pěkných knih inspirovaných svým dětstvím, přeložených i do češtiny, jako Indián v mládí a Duše indiánova.

Seth Eastman se oženil později znovu, s Mary Hendersonovou z vážené jižanské rodiny (na obhajobu otroctví napsala román Chaloupka tetičky Phyllis, jižanský bestseller). Když Eastman podruhé sloužil v pevnosti Snelling, s velkým úsilím se věnovala sepsání místních siouxských tradic, výsledkem čehož byla kniha Dacotah, or Life and Legends of the Sioux Around Fort Snelling, kterou její manžel ilustroval. Později se navždy proslavil stovkami ilustrací k šestidílnému opusu projektu antropologa Henryho R. Schoolcrafta o dějinách a kultuře indiánských kmenů v USA. Prožil bohatý a dlouhý život, během něhož úspěšně spojoval své dvě zdánlivě nespojitelné lásky, k armádě a k indiánům. Co víc si mohl přát...

Seth Eastman: Indiánský způsob cestování (1869)