Než přejdeme k povídání o tom, jak vypadal a jak vlastně vznikl indiánský jezdecký styl, zastavme se ještě u toho, jak došlo k zafixování typického obrázku indiánského jezdce, jak ho známe z westernových filmů. Je neoddělitelně spjato s jednou z nejznámějších tváří Divokého západu, Williamem Frederickem Codym alias Buffalo Billem (1846-1917). Jeho tvář zůstala emblematická dodnes, přestože ho mezitím zastínil jiný obradkovaný plukovník, usmívající se z reklam KFC. A Codyho životní příběh, propojující onen skutečný, živý Divoký západ s jeho filmovým obrazem, je natolik protkán koňmi, indiány, indiánskými koňmi a indiánským způsobem jízdy, že to stojí za vyposlechnutí.

Cody byl bez nadsázky jednou z nejdobrodružnějších postav Divokého západu. V sedmi letech si u pevnosti Leavenworth hrál s vrstevníky z kmene Kickapoo a naučil se jejich řeči. Viděl tam také kavaleristické manévry a byl nadosmrti fascinován koňskými choreografickými představeními. Otec mu tam koupil syrového koně s tím, že si ho musí zkrotit, což ho stálo několik tvrdých přistání. Naštěstí se tam záhy objevil otcův starý známý, koňák Horác Billings, „nejlepší jezdec, kterého kdy viděl," který koně přijezdil a malého Billa zasvětil do umění jízdy. Tenhle Horác, jak se zdá, používal něco z indiánských zkušeností, protože kolem krku svého koně nosil laso, jehož konec volně vlál - to proto, aby mohl koně zastavit, kdyby ve volné prérii spadl.

Bill se v jedenácti letech ujal po smrti svého otce role živitele rodiny a nechal se najmout jako honák s tím, že „umí jezdit jako muž". Zanedlouho prošel bojovým křtem a zabil svého prvního indiána. Následujícího roku žila rodina v pevnosti Laramie, hlavním středisku severních Plání. Navzdory svým životním zkušenostem zůstával Bill pořád chlapcem a hrál si tam s indiánskými chlapci, naučil se indiánskou posunkovou řeč a siouxštinu a protože ke hrám malých indiánů neoddělitelně patřili také koně, pochytil i způsob, jakým jezdili. Seznámil se tehdy i s několika Siouxy, kteří později bojovali u Little Bighornu.

Ve čtrnácti se Bill Cody stal jezdcem slavného Pony Expressu. Jednou, když ujížděl před indiány, zjistil, že následující přepřahací stanice je vypálená a musel ujet bez zastávky tryskem 24 mil. Za občanské války (1861-1865) sloužil v unionistických milicích a poté jako armádní zvěd.

Dvanáct bizonů denně

Po válce ho najala společnost Union Pacific, aby její dělníky, stavějící transamerickou železnici, zásoboval masem dvanácti bizonů denně. Se svým jmenovcem, cheyennským míšencem Williamem Comstockem, se tehdy vsadil, komu náleží přezdívka „Buffalo Bill". Zvítězit měl ten, kdo zabije za jediný den víc bizonů. Cody lovil také indiánským způsobem, při němž se stádo udržovalo v pohybu v kruhu. Už dopoledne se dostal bezpečně do vedení, a tak si po obědě dovolil exhibici - vyjel bez sedla a uzdy a s náskokem sázku vyhrál. Ve skutečnosti to pro něj nebylo nic těžkého, jezdit bez sedla se naučil v dětství a měl „bizoního honiče", indiánského koně cvičeného k lovu bizonů, který vedení otěží nepotřeboval („ani kdybych měl dvacet udidel, nebyly by mi k ničemu, jelikož on rozuměl všemu, a jediné, co se očekávalo ode mne, bylo střílení").

Cody tohoto koně koupil od indiána kmene Ute a pojmenoval Brigham (protože v Utahu tehdy vládli mormoni vedení Brighamem Youngem) a měl ho velmi rád. Vyhrál na něm dostih proti pěti plnokrevníkům, když se však o rok později nechal najmout jako armádní zvěd, Brighama raději prodal do dobrých rukou, protože koním hrozila v armádních službách smrt stejně jako jezdcům. Brigham byl v té době proslulý stejně jako sám Buffalo Bill a byl o něj obrovský zájem, takže Cody si mohl dovolit uspořádat tombolu s třicetidolarovými vklady (což v té době nebylo málo peněz). I po prodeji si udržoval o Brighamovi přehled a později, když cestoval po Státech se svou show, ho nikdy nezapomněl navštívit, kdykoli projížděl městem, kde Brigham žil.

Přestože Cody lovil bizony ve velkém, vždy to bylo jen tolik, kolik bylo potřeba pro obživu. Neúčastnil se později oblíbeného vybíjení bizonů jen tak pro zábavu (například střílení z oken vlaku) ani lovu pro kůže, kdy se stažené mršiny nechávaly ležet v prérii. A bizoní stádo, které začal chovat pro potřeby své show, výrazně přispělo k přežití celého druhu v době, kdy už byl ve volné přírodě vyhuben. Cody lovil bizony i jako armádní zvěd do vojenských kotlů, a k lovu se vrátil ještě počátkem roku 1872, kdy velitel amerických jednotek na Pláních generál Phil Sheridan a podplukovník George Armstrong Custer, proslulý svou porážkou a smrtí u Little Bighornu, zorganizovali pro velkovévodu Alexeje, syna cara Alexandra II., v rámci jeho návštěvy USA také hon na bizony. Cody se domluvil se siouxským náčelníkem Skvrnitým Ohonem a na lov se sjelo na šest stovek siouxských válečníků z více kmenů. Předvedli velkovévodovi ukázky indiánského jezdectví, házení kopím a střelbu z luku a nakonec simulovanou bitvu, které spolu indiáni pravidelně sváděli, aby se udržovali ve formě. Jako zvláštní suvenýr si Alexej odvezl zakrvavený šíp, který prošel skrz naskrz tělem bizona.

Kariéra v armádě a Plavák Joe

Cody půjčil velkovévodovi na lov svého nového koně, rovněž „bizoního honiče" zvaného Plavák Joe, koupeného od indiána z kmene Pawnee v době, kdy sloužil jako kavaleristický zvěd ve válkách s Cheyenny a Siouxy v Kansasu. Najmout se nechal na podzim 1868 a sloužil čtyři roky, což bylo výjimečné: zvědové se jinak najímali jednorázově pro potřeby konkrétního tažení a nezískávali stálý kontrakt jako běžní vojáci. Nakonec se stal velitelem armádních zvědů.

Codymu na počátku přidělili z armádních stájí výborného koně. Byl zajat Kiowy, lstí utekl, ale jen tak tak dokázal uniknout rychlejším indiánským koním. Za několik měsíců se skupina indiánů pokusila odehnat stádo nákladních mul v domnění, že vojákům potrvá několik minut, než nauzdí a osedlají. Cody skočil na koně bez sedla, ale jen o málo pomalejší byla skupina armádních zvědů z kmene Pawneeů, o kterých útočníci neměli tušení. Jeden z nich ho záhy dojel. Codymu se jeho plavák na první pohled zalíbil a po několika dnech ho nakonec mnoha dary přesvědčil, aby mu ho prodal. Když byla 5. kavalérie převelena roku 1872 z Kansasu do Arizony, Cody armádu opustil, a protože byl zvolen do nebraského parlamentu, koně prodal. Nový vlastník mu ho ale o pět let později daroval zpět a kůň pak dožil zbytek života na Codyho ranči, ve stáří zcela slepý.

Cody se během oněch čtyř let zúčastnil šestnácti potyček a bitev, přestože jako zvěd nebyl povinen účastnit se bojů. V bitvě u Summit Springs v létě 1869 jel v čele útoku, povšiml si indiána na nesmírně rychlém hnědém koni a zatoužil ho získat. Aby při výstřelu na válečníka netrefil koně, sesedl, přikrčil se v úžlabině a sestřelil indiána, když projížděl kolem. Po bitvě se ukázalo, že kůň patřil proslulému cheyennskému náčelníku Vysokému Býkovi. Proto se Cody domníval, že zabil přímo Vysokého Býka. Ten byl skutečně v boji zabit, jel však na jiném koni a zabil ho jiný proslulý zápaďácký střelec, velitel pawneeských zvědů major Frank North. Ten se později stal manažerem indiánů v Billově Wild West show. Zajímavé je, že se jednalo většinou o Siouxy, tradiční nepřátele Paweeů a protivníky Northe i Codyho. Cody získaného koně pojmenoval prostě Vysoký Býk. Kromě něj získal ještě jiného indiánského koně, kterému říkal Zaprášená Tvář.

Jistý poručík, vlastnící dobrého závodního koně, se s Buffalo Billem vsadil o pět set dolarů, čí kůň je rychlejší. Vysoký Býk hladce zvítězil, aniž běžel naplno. Pawneeští zvědové pak vyzvali Buffalo Billa k závodu se Zaprášenou Tváří. Na povel ke startu vyrazil Billův kůň tak prudce, že jeho jezdec spadl. Zaprášená Tvář přesto hladce doběhl do cíle jako první. Poté už se s Buffalo Billem a jeho koňmi nechtěl nikdo sázet.

Do armádní služby se Cody vrátil nakrátko ještě po bitvě u Little Bighornu. Ve vzájemném souboji zabil válečníka Žlutou Ruku a skalpoval ho, čemuž americká veřejnost aplaudovala jako „prvnímu skalpu za Custera". To byl poslední hřebíček do rakve Divokého západu, který Cody tak miloval a který vzápětí přestal existovat.

Z boje na show...

Roku 1883 uspořádal Cody u příležitosti oslav 4. července zápaďáckou rodeo show, která měla takový úspěch, že se rozhodl organizovat putovní představení, předvádějící starý Západ, která později s obrovským úspěchem zavítala i do Evropy a také do Čech. Show byla předváděna třeba u příležitosti jubilea briské královny Viktorie nebo otevření Eiffelovy věže v Paříži. Hlavní atrakcí byli zpočátku indiáni, kovbojové a koně. První předváděli válčení, druzí práci s dobytkem.

I když Cody s indiány ve vládních službách bojoval a řadu jich přitom zabil, mnohé se od nich naučil, vážil si jich a chápal, že jejich odpor je vyvolán tlakem kolonizace. Pokládal jejich způsob života za odsouzený k zániku, ale chtěl, aby ke změně dospěli sami, vlastní cestou. Ve své show dohlížel na to, aby se s nimi jednalo jako s rovnými. Vyplácel řádnou mzdu i jejich ženám, pokud byly ochotné předvádět táborový život. Roku 1885 se mu podařilo získat k účasti Sedícího Býka, kterého doprovodil do Bílého domu, aby mohl náčelník odevzdat dopis se stížnostmi svého kmene pro amerického prezidenta. Několikanásobný britský premiér William Gladstone rovněž představení zhlédl a přijal pak představitele Wild Westu včetně náčelníka Rudé Košile. Když prohlásil, že Američané předčili v jezdeckých ukázkách Angličany, přestože ti se domnívali, že jsou nejlepší, měli na tom podíl i indiáni.

Postupně přidávané ukázky jezdeckého umění jiných národů však indiány nakonec zastínily. Když Cody umíral, původní indiánský jezdecký styl už téměř vymizel. Poslední svědectví pamětníků byla zaznamenána ve 40. letech 20. století, a tehdy už žil jenom ve vzpomínkách. Codyho show však nadlouho upevnila obraz indiánského jezdce. Indiáni v ní byli bez ohledu na kmenovou příslušnost předváděni v typizované podobě jako pomalovaní útočníci na strakatých koních a s čelenkami na hlavách, navíc pravidelně předvádějící bitky s kovboji, což se ve skutečnosti odehrálo zřídkakdy. Standardizované scény z Buffalo Billʼs Wild West nám zůstaly zachovány jako šablony, a tak byl stvořen mýtus. Cody se snažil zachovat obraz Divokého západu pro příští generace a podporoval okruh malířů, kteří se ho snažili zachytit. A z této formy se po desetiletí odlévali i cínoví, sádroví, gumoví a plastoví indiáni a kovbojové. Všichni malovali s maximální snahou o faktografickou přesnost, ale kompozice byly sdělením jejich (a Codyho) představy o tom, jak Divoký západ vypadat měl, ne nutně jak skutečně vypadal.

Nejbližší z nich byl Codymu Charles Schreyvogel, potomek německých emigrantů, který mnohokrát indiány navštívil a aby byly jeho obrazy v detailech přesné, vedl řadu rozhovorů s veterány indiánských válek, jak vojáky, tak indiány. Nejznámějším a také nejspekulativnějším jeho obrazem je „Custerova žádost", zachycující generála při fiktivním setkání s indiánskými náčelníky, kterým výměnou za mír nabízí, že ochrání posvátné Černé Hory před bělošskými přistěhovalci. Obraz vycházel z Codyho úsilí ospravedlnit stranu, za kterou sám v indiánských válkách bojoval, a motiv později inspiroval velkofilm, v němž Šíleného Koně hraje Anthony Quinn. Tím se od obrazů dostáváme k pohyblivým obrázkům.

... a od show k filmu

Hromadné scény z Buffalo Billʼs Wild West byly hned v začátcích filmové éry převzaty do westernů a jednou z nejnapodobovanějších scén byla Custerova smrt u Little Bighornu. Scéna zvaná „Custerovo poslední postavení", ve které je generál s posledními věrnými obklíčen a hrdinně po statečném boji padá, s desítkami herců na obou stranách, patřila k vrcholným ukázkám Codyho show, Cody sám hrával buď Custera nebo sám sebe, jak přivádí pomoc jen o chvíli pozdě. Ze scény se stala americká národní ikona. Ironií osudu je, že indiáni pod vedením Sedícího Býka tehdy nechtěli vést žádnou válku, ale demonstrovat své právo užívat smluvně zaručených lovišť a na zimu se hodlali vrátit do rezervace. Kdyby na ně nevytáhla armáda, určitě by to napřesrok zopakovali, ale nejpozději do pěti let by byl konec, protože by už nebyli žádní bizoni.

Další šablonou byl útok na dostavník, obvyklé vyvrcholení celé Codyho show, než vyšli indiáni z módy, a přestřelky mezi indiány a kovboji. Ve skutečnosti k takovým scénám docházelo jen v západním Texasu zhruba v letech 1866-1871 (Schreyvogel namaloval jen jedno takové střetnutí, ostatní jeho obrazy zachycují boje mezi indiány a modrokabátníky, proto byl ostatně Codymu tak blízký). Ale kovbojové a indiáni byli hlavními postavami v Codyho a dalších podobných show a aktéři těchto show také často hráli v raných westernech, které svou jednoduchou stavbou byly rozvinutím scén z těchto show.

Cody sám rychle rozpoznal význam filmu a osobně od roku 1894 až do své smrti v roce 1917 hrál v jedenácti filmech. Jeho nejambicióznější produkcí byl film The Indian Wars Refought z roku 1914, zobrazující čtyři bitvy počínaje Summit Springs až k nešťastnému masakru u Wounded Knee. Díky svým stykům dosáhl toho, že armáda dodala jako herce opravdové kavaleristy a vnitro povolilo účast tisícovky Siouxů (film ovšem ukazoval indiánské protivníky v sympatickém světle, což ve vládě vyvolalo poněkud nelibost). Cody a generál Miles, který ve funkci technického poradce osobně dohlížel na to, aby vše bylo přesně tak, jako kdysi, hráli sami sebe. Natáčelo se přímo na místech bojů.

Film byl plný jezdeckých scén a natočen byl v době, kdy indiánský jezdecký styl ještě z paměti nevymizel, navíc v něm hráli i indiánští veteráni válek s U.S. Army, jako například spolubojovník Šíleného Koně Krátký Býk. Proč se tedy na něj nepodívat, vždyť by měl zachycovat nefalšované původní indiánské válečníky, hrající doslova samy sebe, bez stylizace a romantické omáčky? Důvod je prostý - tak jako většina filmů němé éry se nedochoval. A tak vlastně skoro jediné, co nám po Buffalo Billovi z jeho éry k indiánskému jezdectví zbylo, jsou plakáty z jeho show, o kterých můžeme aspoň zčásti předpokládat, že byly kresleny podle skutečnosti.