Vlastně mě to napadlo na lyžích. Na vleku je klid a spousta času na přemýšlení. Otázka, proč má člověk někdy tak skvělý pocit a někdy se zas cítí tak nějak nic moc, když to napohled vypadá skoro stejně a vlastně nejde objektivně říct, co je jinak? Kromě toho „nic moc" pocitu. A jak se z toho nic moc pocitu dostat k tomu skvělému? A proč si spousta výborných jezdců pouští k ježdění hudbu? Úplná odpověď mě ale osvítila až den poté při návratu z běžek, kdy jsem nějak nemohla chytit druhý dech a začínala uvažovat, co se stane, když si lehnu do sněhu a už se nezvednu (ano, je opravdu príma nápad běžkovat s někým, kdo běhá půlmaratóny! :-)). Mechanické nucené přendavání nohy před nohu s vygumovanou hlavou (jedna, druhá, jedna druhá...) se postupně začalo stávat rytmickým a najednou jsem zjistila, že je mi vlastně docela fajn. Jakto, co se změnilo? Vybavila se mi vzpomínka na velmi inspirativní film z tanečního prostředí, který jsem nedávno viděla, a došlo mi to. Rytmus je tím klíčem, který přináší radost z pohybu, klid a dobrý pocit, i když máte jazyk na vestě. A nejen u lidí!

Není vůbec náhodou, že na německé výcvikové škále je rytmus neboli takt na prvním místě jako základ všeho. Koně fungují v tomto směru velmi podobně jako lidé, přesněji řečeno všechny vyšší bytosti. Schopnost vnímat podněty z okolního prostředí a reagovat na ně je jedním ze základních projevů života (tak to píšou v dceřině učebnici přírodopisu pro 7. ročník). Zajímavé je, že toto probíhá, ať chceme nebo ne, a dokonce, ať si to uvědomujeme nebo ne. Tedy nejen my, ale i koně. Jen si to představte - prudce se ochladí, zježí se chlupy (tedy spíš koním, u nás jen pozůstatky - husí kůže). Někdo nám blýskne do očí, instinktivně přivřeme oči a uhneme pohledem. Zaslechneme nečekaný zvuk - ohlédneme se.

S rytmem je to velmi podobné, i když reakce nejsou na první pohled tak výrazné jako na věci potenciálně ohrožující. Opakující se zvuky, stereotypní pohyby (ale i např. vibrace) nás ovlivňují a my se podvědomě přizpůsobujeme jejich rytmu, jak svým pohybem, tak svými vnitřními pochody (např. dýcháním). I když váš mozek bude protestovat a vzpouzet se, tělo udělá všechno pro to, aby se vnějšímu rytmu přizpůsobilo. Tím to ale nekončí. Poddání se vnějšímu rytmu má neuvěřitelný dopad na naše rozpoložení i emoce. Že klidné pravidelné rytmy uklidňují, uvolňují tělo i mysl a pomáhají navodit meditativní stavy a pocit spokojenosti, je známá a často využívaná věc ve všech kulturách. Jen u koní málokdy doceněná, i když jejich tělo reaguje úplně stejně jako to naše.

Čím to je, že rytmus působí na koně i na nás tak uklidňujícím dojmem? Důvodů je víc, mezi ty nejpodstatnější fyzické patří automatizace pohybu, jíž rytmus napomáhá a tím snížení jeho náročnosti. Pomáhá setrvačnost. Jakákoli změna je vždy náročnější, než setrvat v tom, co koňské nebo lidské tělo dělá. Navíc všechny změny ovlivňují rovnováhu a držení těla, takže je potřeba zapojit stabilizační svaly. Každá změna tedy vede k většímu či menšímu ztuhnutí. Čím méně rutinovaný organismus je, tím bude ztuhnutí větší.

Pro koně jako zvířata zvyku je ale velmi významné i mentální uvolnění, ke kterému pravidelný pohyb vede. Je to proto, že stále stejný, opakující se rytmus dodává koni pocit, že ví, co bude následovat (tedy stále totéž), a tudíž získává velmi příjemný pocit jistoty a kontroly nad situací. Díky tomu se uvolňuje i mentálně.

Rytmus ale dokáže i aktivizovat, o tom také víme. Respektive věděli již naši předkové, když si při práci zpívali. A každé vojsko mělo svou kapelu, která jim hrála do kroku pochodové písně. Je zajímavé, že rytmus nejen udržuje pravidelný pohyb, ale i k pohybu motivuje - komu z nás nezačnou tancovat prsty u nohou nebo bubnovat prsty u rukou? A naopak, nepravidelný rytmus nás dokáže pěkně emocionálně „rozhodit". Právě proto, že se instinktivně snažíme přizpůsobit a když to nejde, ruší nás to. Nedávnou zkušenost popisuje etoložka Jitka Bartošová: „Vozili jsme na koni holčičku z Jedličkova ústavu, která si pořád zpívala, občas se nechala unést tak, že na koni skoro tančila. Držela dobrý rytmus, nicméně jen co se jí kůň přizpůsobil, nastartovala jinou píseň. Kůň z toho byl upřímně nešťastný. Ať dělal, co dělal, pořád byl mimo rytmus." Nicméně i na tohle si lze zvyknout.

Vnitřní metronom

Základní potíž s rytmem ale je, že většina z nás nemá žádný vnitřní metronom a je pro nás stejně jako pro koně poměrně obtížné pravidelný rytmus udržet, zejména pokud nejsme trénovaní a máme se současně soustředit i na něco jiného. Při rozdělení pozornosti automaticky zpomalujeme, naopak, když něco jde snadno anebo když se dostáváme do tenze, zrychlujeme. To samé dělá i kůň, takže se navzájem můžeme rozhazovat ještě víc. Co se stane, pokud ponecháme průměrně temperamentního koně, neuvyklého na pravidelný rytmus, sami sobě a nebudeme ho korigovat? (Pomiňme nyní koně problematické, ať už tlačivé, nebo utíkavé.) Pokud ho necháme klusat nebo cválat, jak chce on, velmi pravděpodobně bude na rovných úsecích zrychlovat, na obloucích nebo ve cvicích zpomalovat. Případné vypadnutí z rovnováhy pak bude řešit změnou chodu (rozpadnutí ze cvalu, nebo zrychlování klusu až do nacválání).

Při takovém pohybu se kůň neuvolní, protože neustálé změny budou zaměstnávat jeho stabilizační systém a vlastně neustále musí dávat pozor. Pokud mu ale nabídnete pravidelný rytmus zvnějšku, dříve nebo později se mu poddá a shledá to pohodlné. Proč to neumí sám? Zřejmě proto, že smysl pro pravidelný rytmus pohybu není nic, co by koně měli vrozené, v přírodě to nepotřebovali. Překonávali sice poměrně dlouhé vzdálenosti, ale přitom se po nich nechtělo točit kruhy ani odskakovat na překážky a zpravidla používali velmi úsporný pohyb. A když utíkáte před predátorem, spíš než rytmus řešíte, abyste to udělali co nejrychleji. Nicméně velmi dobře se rytmu učí, pravděpodobně proto, že i jim se potom pohybuje lépe.

Rytmus nenaučíte tím, že koně budete stále držet, aby nezrychloval, nebo stále strkat, aby nebrzdil. Takový tlak by byl natolik nepříjemný, že by přes něj kůň nevnímal rytmus, ale nejspíš by jen zvětšoval jeho nepohodu. Rytmus mu dáte pohybem vlastního těla. Nejlepší je začít v lehkém klusu pravidelným vysedáním. Není vůbec snadné pravidelně vysedávat na koni, který se pod vámi pohybuje všelijak, chvíli rychle, chvíli pomalu. Pokud ale zvládnete vysedávat stále stejně, ať se pod vámi děje cokoli, je velmi pravděpodobné, že dříve nebo později se vám kůň přizpůsobí. Pokud ne, znamená to, že vám překáží závažnější problém, buďto koni něčím zásadně vadíte, nebo pociťuje tak silné nepohodlí, že mu brání se rytmu přizpůsobit.

Lze využít „berličky"?

Někteří jezdci mají přirozené nadání udržovat pravidelný rytmus (a nenechat se ani koněm rozhodit), ale většina se to musí učit. Nemyslím si, že je ostuda vypomoci si něčím zvenčí, než vám pravidelný rytmus přejde do krve. I zkušení hudebníci používají metronom. Já jsem s ním jezdila docela dlouho a u utíkavých koní mi prokázal cenné služby. Stejnou službu vám ale udělá i rytmická písnička, kterou si pustíte opakovaně na mobilu. Spousta jezdců si k ježdění pouští rádio. Pro začátek to asi není nejvhodnější, protože byste se mohli cítit podobně jako kůň, kterého výše zmiňuje Jitka Bartošová. Pokud ale s rytmem nemáte zásadnější problém, nebudete vám asi střídání písniček vadit. Já ale moc dobrý smysl pro rytmus nemám, takže zůstávám u jedné písničky.

Základům pravidelného pohybu se koně učí už před obsednutím na lonži a je to důvod, proč jim mnoho zkušených trenérů pomlaskává nebo klape do rytmu. Po obsednutí nejlépe pokračujte následováním koně zkušeného a je opravdu důležité, aby ten šel skutečně pravidelně a v takovém tempu, které mladé zvíře zvládne. Pro čerstvou remontu je náročné už poprat se s vaší váhou na hřbetě a jak bylo vysvětleno výše, každá změna rozhazuje. Nalezení správného rytmu může jezdec podpořit, pokud bude jezdec na remontě vysedávat přesně podle jezdce před sebou.

Pamatujte, že každý kůň má své optimální tempo, které je mu nejpohodlnější (i když ho třeba nedokáže udržet). Učení tedy musí vždy začínat tím, že toto tempo najdeme a pravidelnost budeme udržovat v něm. Až bude pravidelný, můžeme si pohrát s délkou kroků a kadencí, ale musíme počítat s tím, že při každé změně bude kůň pravidelnost ztrácet. Cvičením se dostaneme k tomu, že bude schopný udržovat pravidelný rytmus v každém ruchu a dokonce i po každém přechodu.

U starších koní lidé automaticky předpokládají, že by měli „vědět", jak chodit pod jezdcem, ale ví bůh, že to tak velmi často není. To, že je kůň už pár let obsednutý, automaticky neznamená, že se naučil udržovat pravidelný rytmus. Naopak - mnoho jezdců buď nemá naučený smysl pro rytmus, nebo zkrátka koně „drží za hubu". A při tom se kůň samostatně udržovat rytmus opravdu nenaučí. Bývá to i častý problém bývalých dostihových koní a lidé ho s oblibou zaměňují za to, že „on byl dostihový, tak strašně rád běhá rychle". Přitom on chudák jen vypadává z rovnováhy a řeší to zrychlováním. Zvláštní, že když se potom naučí udržovat pravidelný rytmus, jeho „strašně rád" běhání se změní ve velmi příjemnou dopřednost. Ale to je téma na samostatný článek.

Ještě poznámka na závěr - spousta lidí příliš neřeší, po jakém povrchu se kůň pohybuje. Pominu-li zdravotní stránku, povrch má zásadní vliv na rytmus a tím zprostředkovaně i na uvolnění. Jakékoli nerovnosti nebo změny (chvíli dobře, chvíli hluboko) vyvolávají nepravidelnost a následné ztuhnutí a platí to, co jsem psala v předchozím odstavci - kůň se časem naučí přizpůsobit, ale chceme-li dobře začít, je víc než rozumné mu to zpočátku usnadnit dobrým povrchem. Na neohraničené hrbolaté louce bude pravidelný klus výrazně náročnější než na drezurním obdélníku s upraveným povrchem. Stejně tak je těžší udržet rytmus, jedete-li do kopce nebo z kopce, než na rovině. Proto se nenechte zaskočit tím, že kůň, který již na jízdárně chodí v perfektním rytmu, to v terénu najednou „zapomene". Pro rovnováhu a pravidelnost je ale velikým přínosem, pokud se kůň naučí udržet rytmus i ve ztížených podmínkách. Jen buďte připraveni, že to nebude snadné a buďte opatrní, ať koně nepřetížíte.

Ne nadarmo se říká, že když máte pocit, že už to dál nejde, nebo nevíte co dál, vraťte se zpět. Rytmus stojí na úplném začátku, vzpomeňte si na něj - jeden krok, dva, tři, nic víc, jen jít dopředu a v pohybu najít rytmus. A ono to půjde. Uvidíte.